OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 15. kapitola

05.10.2016 (10:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1323×

Když přijdu ráno do práce, jsem jak spráskanej pes. Vlasy v drdolu, na sobě vytahanej černej svetr a potrhaný kalhoty. Řekla bych, že mám velký štěstí, že zrovna tahle móda letí. Cítím se nevyspalá, a vlastně přesně taková jsem. Kryštof se na mě zadívá.

„A do háje, co se děje?“ zeptá se mě, když si dělám kafe. V puse mám lízátko. To proto, abych nedostala chuť na chlast nebo jiný blbosti. A stejně tu chuť mám. Takže se ji jenom snažím držet tak nějak pod kontrolou.

„Porozchodová krize,“ odvětím a posadím se k němu.

„Jak je to možný? Chceš o tom mluvit?“

„Ani nevím. Chci jen zapomenout na to, že někdy nějakej Vladimír existoval. Že mě šukal, že jsem ho milovala, že jsem s ním začala plánovat budoucnost. Chci zapomenout,“ mnu si unaveně oči. Ani nejsem namalovaná. Krize. Velká krize. Co víc říct?

„Vypadáš hrozně,“ nešetří upřímností.

„Díky,“ odvětím a natáhnu se pro banán.

„Pojď,“ natáhne ke mně ruku. „Dám tě aspoň zvenku dohromady, než otevřeme.“

„Ale co ten banán?“ Jsem jak malá holka.

„Ten si vezmi s sebou.“

„Fajn.“

Umyje a vyfouká mi hlavu a dokonce mě po tom, co mě donutí vytáhnout z kabelky taštičku s make-upem, i namaluje. A je to hezký.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ dám si do pusy další lízátko. Jahodový. Jablkový nesnáším, protože je má rád ON. Zatraceně!

„Jo, jsem gay.“

„Myslela jsem si to. A máš vztah?“

„Ne,“ odvětí. „Není lehký potkat někoho, komu nejde jenom o sex a kdo to myslí vážně. Nejsem do větru. To je největší problém.“

„Hm, lidi, co jsou do větru, končí špatně. Koukni na mě. Byla jsem do větru, skončila jsem v léčebně. Na chvilku jsem přestala, ale skončím tam zas. Je mi to souzený.“

„To si fakt myslíš?“ zeptá se mě.

„Ne,“ vydechnu. „Vím to.“

„Můžu si taky vzít lízátko?“ zeptá se mě. „Hezky voní. Jahoda?“ zeptá se.

„Jo, jasně,“ zamumlám s lízem v puse, otevřu kabelku a podám mu hrst lízátek.

„Tolik?“ směje se. „Aby ti něco zbylo.“

„Neboj,“ ukážu mu obsah kabelky.

„Proboha, vykradla jsi Candy Shop?“ směje se.

„Byla jsem natolik slušná, že jsem zaplatila,“ odvětím a mlasknu si. „Pro tentokrát.“

„Jsi fajn holka, Iljo,“ dívá se na mě. „Jsem fakt rád, že jsem tě poznal.“

„Jsi fajn kluk, Kryštofe,“ hypnotizuju lízátko, který nastavím proti sluníčku. „Jsem moc ráda, že jsem tě poznala a jsi můj šéf. Fakt.“

„Ty lízátka ti v něčem pomáhaj, že jo?“ zamyslí se, když ho cumlá. „Uklidňuje tě to?“

„Pomáhá mi to zvládnout chuť na alkohol a jiný hlouposti,“ řeknu upřímně. „A taky mě to všechno míň bolí.“

„To všechno?“

„To všechno rovná se Vladimír. Tolik mě nebolí Vladimír.“

„Miluješ ho?“

„Nenávidím ho. Ublížil mi.“

„Je to vážný?“

„Vážnější než nejvážnější. Je to, jako bych několikrát za sebou umřela a znovu ožila.“

„Podvedl tě?“ tipuje.

„Jo,“ přitakám. „S holkou, kterou kdysi dávno odpanil. Je to docela vtipná stórka. Je to taková ta dokonalá, všeznalá, inteligentní, krásná čubka, která celý ty roky čekala na to, až se Vladimír objeví, aby ho mohla stáhnout zpátky k sobě. V podstatě je to hrozná chudinka, která se nedokázala odmilovat od prvního kluka, kterej se jí dostal do kalhotek. Bylo jí naprosto ukradený, když mě s sebou přivedl. Nebyla jsem pro ni žádnej soupeř. Ostatně, to samý řekla i jeho matka.“

„Jeho matka? A to se stalo kdy? Na tý oslavě?“

„Ne, přijela mi to říct sem. Byla jsem u Vladimíra v bytě. Načasovala si to. Vařila jsem večeři, protože jsem toho kokota chtěla potěšit, a ona zazvonila. Vysmála se mi. Vysmála se v podstatě tomu, koho si její povedenej synáček vybral. Naznačila, že on a ta čubka, mimochodem Tereza, k sobě patří. Že já jsem odpad, kterej se Vladimírka drží, a on ho ochotně živí, šatí a kdoví co ještě. Řekla mi, že jsem pro ni předem poražená,“ odmlčím se na chvilku. „Myslím, že jsem si tehdy neuvědomila, jak moc velkou pravdu má.“

„Jak jsi vlastně přišla na to, že tě podvádí?“

„Taky dobrá story,“ zasměju se, ale smíchu, na který už je ode mě Kryštof zvyklý, se to nepodobá. „Jako největší blbeček jsem mu chtěla udělat radost, a tak jsem vyrazila s krabicí zákusků a chlebíčku do jeho práce. Samozřejmě jsem ho chtěla překvapit ve velkým stylu, takže jsem otevřela dveře jeho kanceláře bez zaklepání, a voilá! Líbačka. On na židli, ona na něm. Lahoda,“ vyplivnu jedovatě.

„Co ti na to řekl?“ zeptá se mě.

„Že on ji nelíbal, že ona líbala jeho,“ vydechnu.

„Nevěříš mu? Co když je to pravda?“

„Není,“ zavrtí hlavou. „Nemůže být. Jen jsem byla slepá. Podívej se na mě,“ ukážu na sebe. „Mě nemůže nikdo skutečně milovat. Jsem holka do větru. Jsem na osahání, ošukání a sbohem a šáteček.“

„Blbost,“ protočí oči. „Jak dlouho jste spolu byli?“

„Sedm a půl měsíce.“

„To je dlouho.“

„V podstatě to byl můj první normální vztah,“ prohrábnu si vlasy. „No, i když, moc normální nebyl, jak se ukázalo.“

„Co když má fakt pravdu a ty teď zahazuješ lásku?“ zamyslí se znova.

„Tak to přežiju,“ pokrčím rameny. „Čas to uzdraví.“

○○○

Když skončím v práci a vyjdu ze dveří, uvidím Vladimíra opřeného o jeho auto. Na sobě černou bundu, na očích sluneční brýle. Ruce v kapsách. Ten jeho postoj. I přes ty tmavý skla vidím, jak na mně visí pohledem. Zastavím se, doslova se zaseknu v pohybu. Potom se konečně přiměju k chůzi a míjím ho. Pomalu se od něj vzdaluju a nechávám ho tam stát. Hrdlo mám sevřený a srdce si pomalu, ale jistě začíná protloukat cestu skrze hrudník ven, aby se ukázalo v celé své bolavé kráse. Žaludek mi dělá salta vpřed i vzad a moje hlava je jedno velký prázdný místo.

Stůj, vrať se k němu.

Nezastavuj se, ublížil ti. Nemiluje tě.

Miluješ ho? Zastav se. 

Je jedno, jestli ho miluješ. On tě nikdy milovat nemůže. Nejsi pro něj ta pravá.

Vběhnu do tramvaje a opřu si hlavu o sklo. Snažím se pravidelně dýchat, ale moc mi to nejde. Točí se mi hlava a mám pocit, že sebou šlehnu.

„Slečno, je vám nevolno? Pojďte si sednout,“ slyším říkat maminku malé holčičky, která si  mě starostlivě prohlíží.

„Děkuju,“ odvětím a posadím se. Uleví se mi. Vytáhnu z kabelky lízátko.

„Jé, mami, koupíš mi taky?“ zeptá se holčička.

„Až zítra, teď už musíme domů,“ pohladí ji po tváři.

„Můžu?“ zeptám se.

„Co prosím?“ nechápe.

„Můžu jí dát lízátko?“

„To si nedělejte škodu. Vám teď cukr určitě prospěje víc,“ pousměje se.

„Věřte mi, mám jich opravdu dost,“ vytáhnu pět lízátek a podávám je mamince. Přijme je s úsměvem.

„Jak se říká?“ sehne se k dceři.

„Děkuju,“ podívá se na mě.

○○○

Mnoho dní tam takhle stojí. Mnoho týdnů ho míjím beze slova. Až jednou, když vyjdu, tam není. Tak už to odeznělo. Už dospěl k závěru, že už je to mrtvý. Cítím se tak zvláštně prázdná. Byla jsem skoro zvyklá, že tam stál. Ne kvůli plané naději. Nebo jo?  Ovšemže ne! Přece vím, že mě nemiluje.

Ležím v posteli.  Dívám se do stropu a zavřu oči. Položím si dlaně na břicho a pak, pak se začnu hladit. Po chvilce už to nejsou moje dlaně, ale jeho. Jak si s nimi hrál. Jak dráždil moje bradavky do té doby, dokud z nich nebyly tvrdé korálky. Jak obkresloval prstem pupík nebo boky. Jakým způsobem chytal lem mých kalhotek a svlékal mi je. Jak mě laskal, dráždil, hladil, přiváděl k šílenství a následně k vrcholům. Slyším jeho hlas. Slyším a cítím jeho dech. Zarazím se. Tohle ne. Tohle nemůžu dělat. Je to pryč. On mi ublížil. Už ho nemiluju.

○○○

Jsou Vánoce. Celé je prospím. Nepustím si ani televizi, ani hudbu. Nechci vidět ani slyšet nic z toho všeobecnýho veselí, lásky, míru a klidu. Chci jenom spát. A to se mi daří. Díkybohu. Letos mi dal Ježíšek pod stromeček přesně to, co jsem chtěla. Spánek.

○○○

Jsou to přesně čtyři měsíce, co jsem zase sama. A už to dál nesnesu. Už to dál nezvládnu. Už ne. Moje srdce je pořád stejně zlomené. Moje mysl je ještě víc zmatená, a tělo? Vyprahlé jako Sahara. Potřebuju zapomenout. Aspoň na chvilku.

Stepuju před Jakubovým domem. Začíná jaro a já jsem opět podcenila počasí a vyrazila jsem v lehkém kabátku. Moje touha po teplejším počasí je veliká a snad věřím tomu, že když budu nosit míň teplý oblečení, dřív tím přivolám jaro.

Vejdeme do jeho bytu. Je o dost větší než ten můj. Taktně vyprázdnil vinotéku.

„Máš to tu hezký,“ pochválím mu a nechám si svléknout kabát. Jemně mi konečky prstů zavadí o holý krk a já se zachvěju. Bože, je to tak dlouho. Tak moc dlouho.

Posadím se do sedačky a uvelebím se. Přinese mi sklenici a jednu karafu s džusem a druhou s vodou. Nalije mi a posadí se ke mně.

„Jak je?“ zeptá se mě.

„Jde to,“ odvětím. „Co ty?“

„Taky to jde.“

„To je fajn,“ pousměju se. „Tak co tam dáme za film?“

„Hostitele?“ navrhne.

„Jo, klidně.“ 

Po chvilce cítím, jak mě obejme kolem ramen. To ten film pěkně začíná. Ale vlastně mi to nevadí. Vůbec mi to nevadí.

Líbáme se. Usazuju se na jeho klíně a on ze mě svlíká svetr. Když mi ho přetahuje přes hlavu, líbá mě přes průhledné tílko na prsou. Ano, bylo troufalé přijít bez podprsenky. Ale proč dělat věci složitě?

„Máš krásný kozičky,“ pochvaluje si a tiskne je. „Tohle nebudeš potřebovat,“ stahuje ze mě tílko. Když mě líbá na krku a pak vezme do úst moji bradavku, vyjde ze mě sten:

„Ano. Vladimíre.“ Okamžitě ztuhnu a nejsem sama. Podobně je na tom i Jakub. Najednou je to všechno pryč. Celá ta příjemně napnutá atmosféra, ve které je cítit skvělej sex, zmizela jako pára nad hrncem.

„Promiň,“ řeknu a sbírám tílko ze země. Navleču si na sebe i ten svetr a pomalu se mám k odchodu. „Napíšeme si, jo?“ řeknu v rychlosti a už zabouchávám dveře, než stačí cokoli  říct. Tomu se říká útěk. Nefalšovanej útěk.

Cestou do metra mě zastaví vysokej vyhublej kluk, nabízí mi zboží. Takových v centru je. Skoro na každým druhým rohu větší ulice. Odmítnu a jdu dál.

Kdyby ses uvolnila a pořád nemyslela na toho zrádce, mohla sis užívat s Jakubem.

Neobviňuj se, neudělala jsi nic špatně.

Tomu říkám pěknej trapas. Nejenom že mu řekneš Vladimíre, ale ještě k tomu utečeš jako malá holka.

Někdy to chce prostě víc času. Čas to všechno zhojí.

Kdyby ses uvolnila, mohla sis užívat.

Musí to přijít samo.

Občas se tomu musí pomoct.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 15. kapitola :