Ilja - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce srpna/augusta. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!

Ilja dostane nabídku, která se neodmítá. Zvlášť v její situaci. A kdo že jí to pomůže? Stačí, když napíšu: Bůh žehnej kamarádům. :) A pak se taky objeví nečekaná návštěva, která dokáže Ilje zvednout tlak a potrápit ji. Ještě že je tak statečná, že jo? :)) Tak mějte hezké počteníčko! :)

02.09.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 734×

Třetí den mi zavolá Milena a domluvíme si schůzku v jedné kavárně. Nedělám si velké naděje, protože si myslím, že vím, proč se chce sejít na neutrální půdě. Chce mi zaobaleně říct, že mám padáka, protože se nehodlá třást strachy, jestli jí vyberu kasu nebo ukradnu zboží. Nevím, možná se bojí toho, že z knih vytrhnu listy a ubalím si brko. Lidi maj různý představy o tom, co může dělat bývalá feťačka a alkoholička v knihkupectví.

Posadím se na židli. Jsem tu včas, ale Milena má zpoždění. Objednám si kafe a zapálím si cigaretu. Slastně vydechnu kouř a odklepnu popel. Sáhnu si do vlasů a rozpustím je. Uvidím Milenu. Její výraz je jinej. Pochopitelně. Jsem přece najednou jinej člověk. Už nejsem Ilja. Teda, už nejsem jenom Ilja. Jsem fetka Ilja, která žije s feťákem Vladimírem. A je jedno, že nefetujem, protože stejně začnem. Máme to daný. Nejsme z toho nikdy venku.

„Ahoj,“ pozdravím ji.

„Ahoj, Iljo,“ řekne formálně. Chce se mi smát, ale udržím se. Chce to vážnost, ne?

„Sepsalas mi výpověď?“ vypadne ze mě.

„Nejdřív chci říct, že proti tobě osobně nic nemám, jsi v podstatě hodná holka, ale nemůžu si dovolit problémy. Mám zajetý podnik a navíc jsem zjistila, že vlastně pomocnou sílu navíc ani nebudu potřebovat, protože se Patrik nabídl, že mi se vším pomůže,“ vokecává to.

„No jo, copak Patrik,“ nadechnu se, „to je zlatej kluk,“ vyjede ze mě ironicky a odklepnu popel.

„Opravdu proti tobě nic nemáme,“ zopakuje.

„Vida, to se mi bude žít zase o něco líp, když vím, že můj vyhazov není osobní,“ pronesu s úšklebkem. „Neprotahujme to,“ típnu zbytek cigarety. „Dej mi ten papír, já ti to podepíšu, ať už se můžeme v poklidu rozejít.“

Chvilku se na mě dívá a pak sáhne do kabelky a vytáhne desky. Výpověď bez nároku na odměnu nebo čehokoli jiného. Nic jinýho jsem ani nečekala. Podepíšu to a tužku i papír tak trochu hodím jejím směrem. Mávnu na obsluhu, zaplatím kafe a zvednu se k odchodu.

„Myslela jsem, že si něco dáme,“ vyjde z Mileny. Její věta mě zarazí v pohybu. Podívám se na ni a tiše se zasměju.

„Mileno, to přece nemyslíš vážně?“ zeptám se a postavím se před ni. „Vyhodíš mě proto, že jsem měla trable, přičemž mi tvrdíš, že to není nic osobního, a máš pocit, že si spolu dáme oběd?“ vysměju se jí do tváře. „To si odporuje. A řekla bych, že dost.“

Vyjdu z kavárny a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Vladimír je v práci a mě napadne se za ním zastavit, ale na druhou stranu vím, že tam má dost práce a jezdit tam by bylo blbý. Nakonec se stavím v obchodě a pak pomalu směřuju k domovu. Nebo spíš k Vladimírovu domovu, protože jsme se dohodli, že se tam sejdeme. Nakoupila jsem proto, abych uvařila a překvapila ho, jak pevně doufám, dobrou večeří. Odemknu si, dojdu do kuchyně, kde vybalím dvě tašky nákupu a naleju si džus.

Během toho, co se snažím vžít do role kuchtičky, která vaří jak polívku a hlavní chod, tak i patlá dezert, někdo zazvoní. Že by Vladimír? Podívám se na nástěnné hodiny. Ještě je brzo, leda že by odešel dřív. K tomu ovšem neměl důvod a navíc by měl klíče, pokud je teda nezapomněl anebo neztratil. Utřu si ruce do zástěry a pomalu jdu ke dveřím. Otevřu je a poleje mě studenej pot. Jeho matka. Copak neví, že je v práci?

„Myslela jsem si, že tu budete,“ vstoupí do bytu. Jde rovnou do obývacího pokoje. Tam se posadí na gauč. Pomalu vejdu do místnosti a docela nervózně si odkašlu.

„Chcete něco k pití? Džus, vodu nebo kafe?“ zeptám se.

„Vy mě tu chcete hostit?“ podiví se. „V bytě mého syna?“ kypí arogancí.

„Byla to jen nabídka,“ bráním se.

„Zvláštní nabídka od někoho, kdo nemá zřejmě práci, neplatí tenhle byt a chová se v něm jako doma.“

„Můj byt je o dvě ulice dál. Chystám pro Vladimíra večeři,“ odvětím. „Ten si, jen tak pro pořádek, platím ze svých příjmů. A nákup jsem taky platila já,“ vystřelím, „pokud by vám to nějak leželo v hlavě.“

„Nebuďte drzá,“ snaží se mě uzemnit.

„To samé bych mohla říct já vám, ale neudělám to, protože ctím váš věk,“ nenechávám se jejím pohledem ani blbýma kecama zastrašit. Nejsem malej harant, kterej se z ní posere.

„Na to, že jste nic nedokázala, si opravdu dovolujete,“ zpraží mě pohledem.

„Pravděpodobně jste přišla s jasným záměrem. Buďte tak laskavá a sdělte mi ho, ať můžu dovařit to jídlo,“ pokynu jí.

„Chtěla jsem se přesvědčit o tom, zdali jste skutečně taková, jak vás vnímám. Vaše chování vše jen potvrzuje,“ začne. „Nezahrávejte si s něčím, na co nemáte, slečno. Mohlo by vás to hodně stát,“ vyštěkne, postaví se, vezme si svou super luxusní kabelku a obejde mě, jako bych měla nakažlivou nemoc.

„Vyhrožujete mi?“

„Vám?“ zasměje se. „Myslím, že na vás nemusím plýtvat vůbec žádnou energií. Jste předem poražená,“ otevře hlavní dveře.

„Vážně? No, plýtvala jste energií minimálně na to, abyste sem dojela, ačkoli víte, že Vladimír je v práci, jen proto, abyste mi dala školu, o kterou se vás nikdo neprosil. To je hodně investované energie do někoho, kdo to má předem prohrané, nemyslíte?“ napodobím její tón i způsob jednání.

„Pro Vladimíra se nehodíte.“

„Určitě byste věděla o někom, kdo by se k němu hodil víc, že?“

Ocitnu se v bytě sama. A to jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Opak byl pravdou, teprve teď mám to nejhorší za sebou. Snad. Ještě horší by mohla bejt moje matka, ale vzhledem k tomu, že neví, kde bydlím, je to dost nepravděpodobná možnost.

Prostřu stůl a čekám, až přijde Vladimír. Počítám, že by mohl mít lehké zpoždění, a proto se hlavní chod hřeje v troubě a polívka na indukčce. Naopak dezert se chladí v lednici. Není to se mnou tak marný.

Zpoždění není nakonec skoro žádný. V klídku se navečeříme a já pak naskládám nádobí do myčky. Přijde ke mně, obejme mě a políbí na ucho.

„Děkuju, bylo to výborný.“

„Rádo se stalo, jsem ráda, že se to povedlo,“ usměju se.

Pohodlně se uvelebíme na sedačce a pustíme si film, kterej vybral. Nějaký drama, nebo co. Co na tom, že to moc nevnímám, protože mám v hlavě jeho matku. A protože jsem se rozhodla mu o tom neříct, musím se s tím poprat sama.

„Stalo se něco?“ poposedne si ke mně a hraje si s mými vlasy.

„Ne, krom toho padáka nic závažnýho.“

„Najdeš si novou práci,“ ujišťuje mě.

„Jo, určitě jo.“

♣♣♣

Vzhledem k tomu, že mám dny plné volna, stavím se za Marií v podniku, kde jsem pracovala před léčebnou. Popovídáme si a já se jí svěřím s tím, co se stalo a že jsem bez práce.

„Mám jednoho kamaráda, který shání někoho na recepci. Je to teda kadeřnictví. Zapisovala bys objednávky, starala se o prodej produktů, prostě komunikovala se zákazníky. Nejsou to knihy, to ne, ale mohlo by se ti to hodit, ne?“

„Vážně? Ale já to nikdy nedělala,“ přiznám se.

„Na tom snad nemůže být nic těžkého. Stojíš na recepci, usmíváš se, zapisuješ rezervace a podobně. Pro tebe máček, ne?“ mrkne na mě a hledá jeho číslo v mobilu. Nečeká na to, co jí řeknu, prostě mu hned volá. Místo je pořád volný, takže prej není důvod čekat nebo se rozmýšlet. Jedu tam hned, abych se ukázala. A Marie jede se mnou, protože už stejně končí v práci. Jako podpora a proto, že nemá lepší program.

Je to vcelku příjemný chlapík jménem Kryštof Mladý. Vysokej, s barvou vlasů černější než uhel. Hnědý oči lemujou krásný dlouhý řasy. A jeho hlas je jako med.

Myslím si, že hlavně díky Marii a její nemalý protekci to místo svěří mně. Jsem ráda. Jsem ráda, že jsem potkala právě ji a že jsme zůstaly v kontaktu i po tom, co jsem odešla z knihovny. Bez ní by to bylo složitější. O dost.

„Díky, Marie, bez tebe bych ještě teď neměla práci,“ poděkuju, když jdeme směrem k tramvaji.

„Neděkuj, ráda jsem to pro tebe udělala. Tady se ti bude líbit. Kryštof je férovej zaměstnavatel.“

„No, tak teď abych ještě byla férová i já,“ brouknu si pro sebe.

♣♣♣

První den v práci jde dobře. Je tu vcelku fajn kolektiv. Lidi jsou tu zhruba v mém věku, a tak si docela rozumíme. Když odcházím domů, vyjde zrovna Kryštof ze zadní místnosti, která slouží jako malá kuchyňka a zároveň odpočívárna.

„Šlo to dobře, co?“ usměje se.

„Šlo to skvěle,“ přikývnu. „Budeš ještě něco potřebovat, nebo už můžu jít?“

„Můžeme dát rychlou řeč?“ koukne se na hodinky a pak na mě. Souhlasím. Posadíme se do odpočívárny. „Marie mi říkala, že sis prošla těžším obdobím,“ řekne, zatímco nám dělá kafe.

„Jo, to je pravda.“

„Řekneš mi o tom něco víc?“ postaví přede mě hrnek.

„Měla jsem hodně komplikovanej vztah a propadla se na samý dno. Skončila jsem v léčebně pro závislé. Alkohol, prášky a nějaký drogy. Vím, že mě to staví do dost problematickýho světla. Je ze mě abstinent všeho zmíněnýho. Žiju v podstatě normální život se svým přítelem,“ uhladím si vlasy.

„Chtělo by to zastřihnout konečky,“ vezme můj pramen mezi prsty. Sklopím zrak k zemi.

„Objednám se,“ odvětím.

„Na co čekat? Zastřihnu ti je hned. Máš čas?“ navrhne.

„Mám čas,“ usměju se. „Ale nechci je moc zkrátit,“ upozorním ho cestou k umyvadlům.

„Nemám to v plánu, neboj,“ ujistí mě. „Zastřihneme konečky a lehce sestříháme zepředu. Už to máš přerostlý. Jen to oživíme.“

„Tak jo,“ posadím se a on mi začne mýt vlasy. „Kryštofe, ty mě kvůli tomu vyhodíš?“

„Co blázníš?“ zakroutí hlavou. „To by ode mě vůbec nebylo fér. Nemůžu tě přece soudit kvůli tomu, co se stalo, ani kvůli tomu, že ses dostala do maléru.“

„Do tý léčebny jsem šla, protože jsem tomu dotyčnýmu najela prakticky zdrogovaná do karavanu. Milostivě stáhl obvinění a pod podmínkou, že se půjdu léčit, nežádal náhradu škody.“

Jeho pohyb, když mi myje vlasy, ustane. Po chvilce se ušklíbne. „Ty seš teda číslo,“ konstatuje.

„Jo, neřízená střela.“

„A vy jste spolu zůstali?“ zeptá se mě, když mě začne stříhat.

„Ne, ne, on zůstal se svou ženou. S Vladimírem jsme se potkali v léčebně. On tam pracuje.“

„Byla to láska na první pohled?“ usmívá se.

„Z mý strany ne. Jako líbil se mi, to jo, ale nezamilovala jsem se do něj, když jsem tam byla. To přišlo až pak. Ze začátku jsem mu nemohla přijít na jméno,“ zasměju se, když si na to vzpomenu. Honimíre, Honimíre, kde jsou ty časy?

„Tak to má šanci na úspěch,“ vyhodnotí. „Podle mě vztahy, co vznikaj ze zamilovanosti na první pohled, moc šancí nemaj.“

„Možná ne, sama nevím, jak to je.“

„Děkuju, je to hezký. Líbí se mi to,“ vydechnu, sahám po kabelce a hledám peněženku. Zastaví mě.

„Co blbneš? To je v rámci přijetí. Něco jako adaptační týden na začátku střední.“

„Aha,“ zasměju se. „Fakt moc díky, Kryštofe,“ poděkuju znovu.

„Už jsi děkovala,“ upozorní mě. „Zítra v deset,“ mrkne na mě.

„Dobře,“ přikývnu, obleču se a vyjdu z kadeřnictví.

Odemknu dveře bytu a osamím. Vladimír přijde pozdě večer, a protože mě nechce budit, půjde k sobě. Vyfotím se a pošlu mu fotku s malou proměnou. Dám si sprchu, oblíknu se do županu a objednám si čínu. Když si ji přeberu, usadím se s ní k malému stolečku. Nudle s kuřecím a zeleninou. Pak si všimnu zprávy.

Vladimír: Moc ti to sluší. Nejradši bych hned jel za tebou, ale mám tu strašně moc práce.

Usměju se a odepisuju mu.

Já: Děkuju. Nevadí, chápu, že se neutrhneš a nepřijedeš. Je to tvoje práce a děláš ji dobře!

Dojím, vyčistím si zuby a lehnu si do postele.

Vladimír: Miluju tě. Spi sladce a sni o mně.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování