OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 3

24.03.2014 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2397×

3

Ráno u snídaně jsme byli oba s Robinem podivně pobledlí a nemluvní. Stávalo se to málokdy - většinou jsme totiž u ranní kávy a čerstvého pečiva probírali to, co jsme si večer nestihli říct nebo co nás ten den čeká. Pokud jeden z nás byl předchozího dne pryč, vyprávěl tomu druhému, jak se měl. Pošťuchovali jsme se, hecovali se, podporovali se. Dnes jsme neměli náladu na nic z toho.

Obvykle bych se bratra snažila rozveselit, dost možná z něj i vypáčit, co se děje, ale ani mně se do toho nechtělo. Ze včerejší euforie zbyla akorát protivná kocovina. Představa, že musím do školy, kde se už určitě rozneslo, co se včera stalo, byla dost nevábná. Mohla jsem jedině spoléhat na to, že jsem byla do téhle doby tak neviditelná a tuctová, že si mě s Oakleym nikdo nespojí.

To, že jsem si těsně předtím, než jsem usnula, vůbec vybavila, že má modré oči, byl jen další hřebík do rakve. To, že jsem se včera obhajovala, jak vůbec není můj typ (za tím si sice pořád stojím, ale… je tu vždycky ale), zřejmě mi jediná věc na tom hokejistovi nevadí. A to jsou jeho oči. Richard Madden, Ian Somerhalder, Chris Pine a Ryan Oakley mají jednu jedinou společnou věc. Tu modrou barvu duhovek.

Pevně doufám, že si toho Scott nevšiml.

Je to sice jako doufat, že se ze Sochy svobody stane mimozemský raketoplán, co odletí do jiné galaxie, ale i Scotty umí být někdy taktní. A tohle jediné moje ale by mohl přehlédnout. Protože ať má Oakley modřejší oči sebevíc, je to blbec. A to nemůže spravit nic.

Na dvouhodinovce dějin umění jsem seděla v úplně poslední řadě - do školy se mi povedlo dostat bez toho, aby si mě někdo všimnul, takže jsem doufala, že to tak zůstane. Scottymu to slušelo, když vešel do třídy, ostatně jako vždycky. Zamával na mě a s úsměvem širokým tak, že si málem roztrhnul tváře, překonal tu vzdálenost, co nás dělila, a žuchnul na židli vedle mě. Batoh hodil kamsi pod sebe a dlouhé nohy zkřížil v kotnících. Jako kdyby se opaloval na pláži a ne docházel na univerzitu.

„Nevypadáš, že bys měla dobrou náladu," konstatoval. „To bylo poprvé, co?"

„Co co poprvé?" zamračila jsem se zmateně a vytáhla si kroužkový blok a tužku.

„Poprvé, cos na někoho byla ošklivá," nakrčil nos, aby se nerozesmál nahlas. „Jsi až moc hodná, Vic. Měla bys na sobě pracovat. Hodný holky nikdo nechce. Hodný holky zůstávají nakonec s dvaceti kočkama."

Štípla jsem ho do stehna, až sebou cuknul. „Mám ráda kočky," zabrblala jsem. „A… umím být ošklivá. Oakley si to zasloužil. Když ho maminka nenaučila slušnýmu chování, někdo to udělat musel."

„Jsi moje hrdinka," ujistil mě. „Jen se snažím ti pomáhat. Člověk musí mít ostřejší lokty. Měla by sis vzít příklad z Robina."

„Už jsi jak moje máma," zakoulela jsem očima.

„Tvoje máma je boží," zašklebil se. „Tvoji mámu miluju."

I když zněl Scotty vesele, slyšela jsem ten smutný podtón v jeho hlase. Jeho máma se dost těžko srovnává s tím, kým můj nejlepší kamarád je. Jeho táta to vzal sportovně, ale maminky se zřejmě celý život těší na to, že budou babičkami. Ale jak znám paní Norwoodovou, nakonec si zvykne. Nakonec bude Scott šťastný se vším všudy, s plnou podporou rodiny. Což mi připomíná, že nejsem jediná, kdo už dlouho neměl rande.

„V pátek ti seženu kluka," prohlásila jsem, zrovna když se vedle Scottyho posadila Tatyana.

Náš nejlepší přítel se na mě usmál. „A já ho seženu tobě," mrknul na mě.

***

Týden kupodivu utekl jako voda. Pes po mně ani neštěkl, co se Oakleyho týče, což mě potěšilo (těch pár lidí, co mě zastavilo, nepočítám). Jsem doopravdy neviditelná, a taky jsem na to pyšná. A blonďák se zřejmě někde užíral a studoval knížky o etiketě, takže jsem ho ani nikde nepotkala. Ve středu večer jsem ho teda viděla v televizi, kde na dva góly přihrál, ale to neměl čas se zrovna učit správně zdravit.

Je pravdou, že v pátek odpoledne jsem měla úplně jiné starosti než řešit, jestli Ryan ví, koho má jako prvního pustit do dveří.

Ukopla jsem si palec a skákala po jedné noze nejmíň třicet minut.

Můj milovaný bratr místo toho, aby mi přinesl pytlík s ledem a postaral se o mě, tak se zlomil v pase a smál se jako blázen. Prskala jsem na něj a pak ho ještě bolavou nohou nakopla do lýtka. Nebylo to zrovna to nejmoudřejší, co jsem mohla udělat, protože jsem si ještě víc ublížila, ale už jsme si hráli na kamzíky dva.

Po pěkné rodinné chvilce jsme se museli každý přichystat na odchod. Robina čekalo představení u rodičů a mě čekala Tanya a Scotty. Dámská jízda. Přesně to, co po náročném týdnu potřebuju.

Stála jsem před velikým zrcadlem a natáčela se ve světle lampy. Robbie se opřel o zeď a skepticky si mě změřil. „Ujde to," ušklíbl se, aby mě popíchl.

„Ujde to?" zopakovala jsem po něm. „Vypadám skvěle," pak jsem mávla na zeď, kde se odrážela moje tmavá silueta, „i můj stín vypadá dokonale. Jsem prostě hrozně úžasná."

Mému bratříčkovi zacukaly koutky, protože pochopil, že to myslím jako vtip. Ale hrál se mnou tu hru dál. Nutno podotknout, že měl už několikaletou praxi advokáta, takže mě skoro vždycky přeprávničil. Ale… občas se mi taky povedlo vyhrát. Ale vážně jen občas. „Víš, chápu, že pro tebe Jamie Oliver hodně znamená, ale nemusíš se tak parádit, když budeš celej víkend koukat na televizi."

Vyplázla jsem na něj jazyk. „Jsi pakůň."

„Nadávka na úrovni, Vic," zasmál se.

„Neboj, budu na sebe dávat pozor," mrkla jsem na něj a natáhla se, abych mu rozcuchala vlasy. „Držím ti palce."

„Díky, sestřičko. Snad to dobře dopadne."

***

Otevírání nového klubu je v New Yorku vždycky velká událost. Bohužel nejsem Carrie Bradshawová, abych dostávala pozvánky mezi smetánku a tvářila se při usrkávání cosmopolitanu jako královna světa. To ale neznamená, že jsem se tak necítila. Scotty, pro mě záhadným způsobem, ty lístky splašil, a tak jsme ve třech seděli u baru a já se doopravdy moc bavila. Měla jsem pocit, že mi to sluší - že se mi povedlo se nalíčit a povedlo se mi učesat, takže moje sebevědomí stouplo. Ten pocit byl báječný kdykoliv - nezáleželo, že jsem dneska byla venku, nebo že jsem se zrovna chystala na cestu do školy.

Smočila jsem rty v nealkoholickém mojitu a pak se usmála. Tanya zrovna v tu chvíli zvedla prst a ukázala kamsi do davu. „Co tenhle, Vic?"

Chňapla jsem po jejím prstu. „Ježiši, neukazuj, to se nedělá," zakoulela jsem očima, ale podívala se po objektu jejího zájmu. Tedy… vlastně mého budoucího zájmu, ona jako jediná byla zadaná a nehodlala to ani dnes měnit.

Scotty se natočil. „Kusanec," mlaskl spokojeně. „A hetero. Je tvůj, Holmesová."

„Později." Mrkla jsem na svalovce, kterému neušel trojitý rentgenový pohled. Později u mě znamenalo nikdy, ale rychle jsem plánovala zavést řeč jinam. „Nejdřív ty, Matte Bomere," dloubla jsem do Scotta. „Tak kdo se ti líbí?"

Tmavé veselé oči s jiskrou přejely po návštěvnících. „Támhleten," kývl bradou.

Tanya spokojeně tleskla a popadla Scottyho za ruku. „Nech to na mně," uculila se. „Vicky potřebuje prostor, všichni si ji prohlíží."

Znovu jsem obrátila oči v sloup a obrátila se od nich, že si objednám ještě něco. Tatyana měla pravdu. Jen co jsem zamávala na barmana, ucítila jsem, jak se vedle mě volné místo zaplnilo.

„Slečno, nemohl bych vám koupit pit-" začalo se ozývat vedle mě a ten hlas mě i přes dunící hudbu celou rozechvěl. Byl příjemně hluboký. Skoro okamžitě jsem si v myšlenkách představila, jak vypadá jeho majitel. V očekávání jsem se začala otáčet, když se slovo pití změnilo na: „Ty!"

Veškeré moje představy, že si mě přišel nabalit sám Ryan Gosling, vzaly okamžitě za své. Můj radar zapípal šíleně vysokým tónem a posměšným těsně vedle. Ryan to byl. Ale ten špatný. „Ty!" vykvikla jsem a málem mi zaskočilo.

„To snad není pravda," zahromoval Oakley a praštil do barové desky. Vida, asi jsem mu zkazila náladu. „Ty mě budeš brzo strašit i ve snu, ženská."

„Ve skutečnosti je to to, co si nejvíc přeješ," ucedila jsem a vyzývavě mu pohled opětovala.

Modré oči. Tak modré oči. Kdyby nepatřily jemu, dostaly by mě do kolen okamžitě. Tak přesně tyhle modré oči se přimhouřily. A rty se zkroutily v úšklebku. „Jsem si jistý, že bys vzdychala moje jméno ze spaní."

„Ty chceš válku, Oakley?" zavrčela jsem. „Máš. Ji. Mít." Schválně jsem dala na každé slovo důraz, aby to pochopil. Nejsem někdo, kdo zaleze pod peřinu a nevystrčí nos, dokud bouřka nepřejde. Hozená rukavice? Ohó, já jsem taky rytíř kulatého stolu, Ryane. Jsem jako Robin Hood. Střelec, který nikdy nemine. A určitě jsem jako Robin Holmes. Drsňák, co se odvolává na pátý dodatek bez mrknutí oka. Nebo na třetí, čtvrtý a já nevím jaký. Robbie je ten, kdo zná zákon. Já jsem ten, kdo dostane toho hokejistu do pekla.

Znovu jsem hrdě vystrčila bradu, což je můj zlozvyk už odmalička, a odkráčela od baru. Svým způsobem opět potěšená. A tentokrát jsem věděla, že ráno se nebudu cítit zase špatně. Oakley si tohle chování zaslouží. A navíc… jsem měla jeden trumf, který mi dával právě ten pocit zadostiučinění a nadřazenosti.

Líbila jsem se mu. Jinak by mě neoslovil. To je fuk, že mě viděl jenom zezadu.

Očividně můj zadek dělá větší dojem než já.

A s tím dokážu žít.

Opět Vám hrozně moc děkuju za Vaši podporu v komentářích. =) Moc si jí vážím! =) A doufám, že mi dáte zase vědět, jak se Vám kapitola líbila. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 3: