OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 15

11.09.2014 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1920×

15.

Vicky

„Dvě nadýchaná lattéčka pro moje dvě nejmilejší dámy," ozval se mi milý, optimistický hlas nad hlavou a já tu svoji těžkou kebuli zvedla z malého stolku v posluchárně, abych se podívala na příchozího přesně ve chvíli, kdy první kelímek ze Starbucks předával mojí blonďaté kamarádce - která na rozdíl ode mě vypadala jak z titulní stránky Vogue -, a usmíval se, jako kdyby bylo pondělní ráno po čtyřdenním volnu to nejlepší, co ho mohlo potkat.

Teplá dlaň mi dopadla na hlavu a rozcuchala už tak pokroucené vlasy. „Dva cukry, extra dávka mléka navíc, puso," sdělil mi a já se na něj vděčně zazubila.

Zkřehlé prsty jsem omotala kolem pálícího kelímku a přivoněla si; není lepšího probuzení, když v New Yorku mží a zima se začíná hlásit o slovo. „Miluju tě, Scotty," zafuněla jsem blaženě a napila se pořádně zhluboka, až jsem si spálila jazyk, takže jsem ho musela na chvíli vystrčit na vzduch.

„Jasně, bernardýne," okomentoval to pobaveně a dopadl vedle mě na židli. „Jak ti je?"

„Bhbhě," odpověděla jsem mu, jak nejlíp jsem dokázala. Usoudila jsem, že se líp mluví, když je jazyk tam, kde má normálně být, tak jsem ho přestala chladit. „Blbě," opravila jsem se. „Robin má totální depresi, já Andree ještě nenakopala zadek a jsem zpátky, takže blízko Oakleymu, kterýho už nikdy nechci vidět."

„A já ti zrovna chtěla navrhnout, že si dáme dvojitý rande," povzdechla si Tanya naoko zklamaně, ale já moc dobře viděla, jak jí cukají koutky.

Scott tomu nepřidal. „To je, jako kdybys mě vůbec neposlouchala. Sto padesát tisíc koček, pamatuješ? Umřeš a ony tě sežerou dřív, než někdo zjistí, že je po tobě."

„Máš štěstí, že mám plný ruce," vycenila jsem na něj zuby, „jinak bys byl mrtvej muž."

„Planý vyhrožování, kotě," ušklíbl se Scotty, „na to mě až moc zbožňuješ."

A měl pravdu. Jak jinak. Vyplázla jsem na něj jazyk, abych si zachovala tvář, a až do oběda o Oakleym nepadlo ani slovo. Což jsem uvítala. Už tak jsem ho měla plnou hlavu. A dokud je uzamčenej vevnitř, není to nebezpečný.

Nebo alespoň ne tolik.

O polední pauze se ale z nebezpečnýho stalo něco mnohem horšího. V jednu chvíli bylo všechno naprosto v pořádku - Scotty baštil svůj vegetariánský burger, Tanya si namotávala na vidličku špagety a já si užívala tuňákový sendvič, když dveřmi do menzy vešel blonďák. Toxicita ovzduší překročila v tu chvíli kritickou hodnotu a mně zaskočilo.

Rozkašlala jsem se, což samozřejmě přitahovalo pozornost, tudíž, jen co se mi dostalo trochu vzduchu, jsem se přikrčila a sykla: „Co ten tady dělá?"

Scotty rozvážně položil svůj rozjedený oběd na talíř a zadíval se směrem, kterým jsem zírala. „Hledá tě," odpověděl naprosto klidně. „A může si hlavu ukroutit."

„Musím zmizet, čau," zašeptala jsem, nechala tác tácem a jídlo jídlem, ztratila se mezi migrujícími studenty a vypadla druhým východem na protější straně místnosti.

Při sbíhání schodů jsem si oddechla tak hlasitě, že to museli slyšet na druhý polokouli. Ale radovala jsem se trochu předčasně.

„Vicky!"

Jeho hlas způsobil, že moje srdce poplašeně škobrtlo a já ucítila lehkou závrať, jak se mi do žil vpravilo trochu adrenalinu. To, že mi ve stejnou chvíli nepatrně zrosolovatěla kolena, jsem ignorovala. Naopak jsem přidala na rychlosti, dělala jsem, že jsem absolutně nic neslyšela.

Příště mi někdo připomeňte, že utíkat vrcholovému sportovci, když vaší jedinou aktivitou je dobíhání metra na cestě za Scottym na koleje, je totální pitomost. Obrovská pracka mě chytla za rameno u paty schodů (To je bral po pěti? Zatracenej obr.) a lehce mě otočila, abychom si stáli tváří v tvář.

„Zbláznila ses, ženská?" vybafl na mě Shrek. „Upaluješ, jako kdyby ti za patama hořelo. Tos mě neslyšela?"

Až moc dobře, Goleme. „Ne," zalhala jsem klidně. Být mu blízko nebyl po tý puse žádnej med. Chtěla jsem mu ji dát znova, což jenom poukazovalo na to, že jsem fakt v pytli. Měla jsem dvě možnosti - buď se chovat jako dítě, což praktikuju poměrně často, anebo být dospělák se vším všudy. „Já doopravdy nemám teď čas, nevadí? Zavolám ti, jo?" vypálila jsem ze sebe dřív, než stačilo převážit moje racionální já a jednoduše jsem zdrhla.

Tentokrát jsem svoje jméno nezaslechla. Ale byla jsem si jistá, že ho určitě vyslovil.

Zatraceně.

Teď nejsi priorita, Oakley.

A já jsem moc velkej zbabělec na to, abych si o tom s tebou promluvila.

***

V úterý už venku začala bejt skutečně kosa. Dokonce napadl první letošní sníh, ale hned roztál a na chodnících se objevila taková ta známá příšerná břečka, co mě donutila vyměnit plátěný kecky za kozačky. Ne, že bych z toho měla radost. Byla jsem si jistá, že při první příležitosti - až bude zase trochu sucho -, je vytáhnu z botníku a někde pekelně nastydnu. Nebyla bych to já, aby mě na vánoční svátky neškrábalo alespoň trochu v krku. Kromě toho zase přijdou chvíle, kdy si zapomenu čepici, šálu, nebo rukavice a budu se moct vodit se Scottem za ruku a vysmívat se všem blondýnám v okolí (jo, i Tanye, heč), že mi takovej fešák věnuje svou plnou pozornost.

Ostatně mi ji věnoval i teď.

Seděl u nás na gauči, cpal se zeleninovým rizotem, co jsem narychlo spáchala v kuchyni, blahořečil plnou pusou mně i Jamiemu Oliverovi, a hlavně - nenechával mě samotnou. Palčivěji než kdy předtím jsem si uvědomovala, že ho asi fakt miluju. Samozřejmě, že ne romanticky. Taková ta silná, platonická láska to ale byla. Prostě Scotty byl neuvěřitelnej. Vším, co dělal. „Vzal by sis mě?" vypadlo ze mě, když jsem sebou plácla vedle něj na pohovku.

„Všema deseti, puso," zazubil se a pak si narval další vrchovatou lžíci do pusy. Jen co polknul, zase se rozzářil jako sluníčko. „Ale kdybych se o to pokusil, myslím, že by mě Oakley zastřelil."

„Oakley je debil," opravila jsem ho. „A jede po mně jen proto, že vyhrává a ví to. Chce to dotáhnout do konce. Na branku taky nejedeš s úmyslem to před ní otočit a říct si, že vlastně skórovat nepotřebuješ."

„Hele, vím, že mě zbožňuješ," trochu samolibě se zašklebil, což mě mělo varovat, „a i když jsi jediná holka, se kterou bych vydržel, nemůžu ti dát všechno to, co ti může dát blonďák."

Zmateně jsem se zamračila. „Jako co?" A tím jsem si pěkně naběhla.

„Jako sex," ozřejmil mi a vyprskl smíchy, když se mi horkost nahnala do tváří. Rozesmál se nahlas, jen co jsem ho praštila. „Kdy sis, prosím tě, vypěstovala takovou averzi k chlapům?" ptal se mě a utíral si imaginární slzy.

Oprava, doopravdy ho nesnáším. „Mám jen averzi k Oakleymu," zafuněla jsem dopáleně.

„Protože ho chceš, to je jednoduchý jak facka," dobíral si mě okamžitě.

„Není můj typ," opakovala jsem tvrdohlavě. A zase si vzpomněla na ty nádherně nebesky modrý oči. Jak se na mě dívaly, když se naše rty rozpojily a já zpanikařila a pláchla, abych nemusela… abych nemusela co? Pozvat ho nahoru - i když to se mi v ten moment asi chtělo. Ten rozesmátej parchant vedle mě má pravdu. Ale já mu ji nepřiznám. Ani za milion babek. Ani za zlatý prasátko. Možná… za kilo oříškový čokolády.

Ale to jen možná, jak upozorňuju.

„To už dávno neplatí. Jsi do něj udělaná. Fakt tě dostal," krátce zapískal na obdiv, „a docela rychle. Ten kluk je profík. Asi si mu řeknu o pár rad. A taky o to, jestli nemá teplýho bráchu."

„Nikdo mě nedostal," zabrblala jsem. „A dojez, blbečku, máme práci."

Scotty na mě namířil lžící. „Vážně to chceš udělat?" zjišťoval, než se pustil znovu do jídla.

Našpulila jsem rty. „Jo, asi chci."

„Nevím, jestli je moudrý se do toho Robinovi plíst, to je všechno. Je mu třicet, je dávno dospělej, Vic. On to zvládne, nějak to vyřeší. Jako všechno. Znáš ho," apeloval na můj smysl pro sourozeneckou čest. Ta by mi za normálních okolností velela poradit se se starším bratrem a udělat to, co on uzná za vhodné. Protože, přesně jak Scott podotknul, Robbie vždycky ví, co dělá.

Jenže tentokrát měl prostě Watson pocit, že Sherlock je poprvé v koncích a musí ho postrčit tím správným směrem, aby mohl rozlousknout případ. Jsme parťáci od doby, co jsem řekla svoje první slovo, nebudu to měnit teď, když je brácha na dně. Naopak, pomůžu mu, aby se pořádně odrazil.

„Jo, je dospělej, ale teď taky úplně pitomej. Tyhle dvě věci se nevylučujou, víš?" S mírným úsměvem jsem ho dlaní poplácala po hladce oholené tváři.

„Mhasi jshem bhyl prhávě urhažen, phokud she nheplethu," promluvil s plnou pusou a já byla ráda, že mě k tomu všemu ještě nepoprskal. On by toho byl schopnej. Jen tak, aby se mi pak mohl zase řehtat.

„Nepleteš," ujistila jsem ho vesele. „Robbie jí mohl zavolat dávno. Mohl ji nahnat dávno, aby mu vysvětlila, proč mu řekla, že si ho nevezme. Udělal něco z toho? Ne. Je nešťastnej a ještě ke všemu trucuje. To není dobrá kombinace."

„Víš, ego tvého bratra je jen o malý stupínek větší než moje vlastní," ozřejmil mi s hraným vážným výrazem, „takže jestli si fakt myslíš, že je to jediná cesta, jak dát věci do pořádku, jdu do toho."

„Přemýšlela jsem o tom, důkladně," dala jsem důraz na poslední slovo, „a jsou jen dvě možnosti, jak to může dopadnout, když se do toho vložíme."

„Asi nevím, kam tím míříš." Nakrčil trochu nespokojeně nos, ale zbytek rizota mu ten nedůvěřivý výraz smazal. Cesta k mužovu srdci vede přes jeho žaludek. Nevím, kdo chytrej to řekl, jestli to vůbec někdo řekl, ale já tuhle teorii jen potvrzuju.

„No, buď je dohromady nedám, nebo se mi to povede spravit." Pokrčila jsem rameny a vstala z pohovky. Zamířila jsem k jedné z komod, ve které měl Robbie věci do kanceláře.

Což samozřejmě Scotty okamžitě zaregistroval. „Co to děláš?"

„Malá loupež. Válečnej materiál," zamumlala jsem a přehrabovala se v úhledně srovnaných krabičkách.

„A teď jsi jako kdo? George Patton?" vypálil na mě jméno jednoho z nejznámějších amerických generálů. No, alespoň zase na mě nevybalil Napoleona. Všichni víme, jak ten dopadl…

„James Bond, pitomečku. Copak jsi zapomněl?"

Konečně! Na dně jedné z přihrádek se zaleskl povrch umělohmotných visaček, které měl Robbie na nějakých nudných, děsně důležitých a ulízaných právnických konferencích připnuté na saku. Já měla pro ně mnohem lepší využití.

Scotty mě nedůvěřivě sledoval, a zůstalo mu to do té doby, dokud jsem mu na košili jeden ze svých výtvorů nepřipnula.  

Jeho živé hnědé oči zašvidraly dolů. „Bond girl? To jako vážně, Holmesová?" okomentoval to, když zjistil, co jsem to provedla.

„Si piš." Věnovala jsem mu zářivý úsměv, který mi skoro okamžitě oplatil.

„Jsem nejvíc sexy v okolí a všichni muži se budou dívat jen na mě." Vlepil mi pusu na tvář. „Ty víš, jak mě potěšit. Jdeme? Jeho Veličenstvo Robin má potíže."

Připnula jsem si svoji kartičku, která mě vydávala za agenta s povolením zabíjet, a kývla. „Martini. Protřepat, nemíchat."

Až skončíme, Robbieho život se rozhodně protřepe. A ať to dopadne tak, nebo tak, víc míchat se do toho už nikdo nebude.

Chci Vám všem opravdu moc poděkovat - nejenom za hlasy v povídce měsíce, které mi přisoudily tohle nádherné místo, jehož si doopravdy velmi vážím, ale i za Vaši úžasnou zpětnou vazbu. Moc si jí cením, protože díky ní povídka stále pokračuje. =) Opět pevně doufám, že jste si u čtení odpočinuli a snad se i trochu pobavili. =)

Ještě jednou děkuju Vám všem. Jste jednoduše báječní! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 15: