OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 1

10.03.2014 (20:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4393×

1

Na krásné plazmě v elegantně zařízeném obývacím pokoji běželo něco nečekaného. Můj starší bratr, kterému tenhle šíleně drahý byt patřil, by si nikdy nepustil to, co jsem si zapnula já. Můj starší bratr byl totiž ten typ muže, co dělá všechno správně. Stačil si užít svůj studentský život, vystudovat práva na Kolumbijské s plným stipendiem, získat vysněnou práci, dokonalý byt a sbalit skvělou holku. Jestli jsem ve svém životě byla na něco pyšná, tak rozhodně na to, že Robin je můj. Ne že bych se svým úspěšným sourozencem vytahovala - to zvládali naši - ale Robbie… Robbie byl něco extra. Odjakživa.

Bylo mu už osm, když si mě rodiče přinesli domů. Oba jsme vyrůstali v Greenwoodu v Indianě. Na malém městě, kde se celé čtvrtě znají. Dokonalé místo, kam z rušného a přeplněného New Yorku oba rádi utíkáme. Ale to teď není tak důležité.

Nikdy na mě nežárlil, jak by se od dítěte, které vyrůstalo tolik let jako jedináček, čekalo. Naopak byl jako klidný přístav před bouří. Vždycky se o mě staral, dával na mě pozor a byl ochráncem, kterého by si každá malá sestřička přála.

Upřímně jsem si dlouho myslela, že je tohle jeho jediná kladná vlastnost. Ne, nesmějte se. Vážně.

Nemůžete být skvělý právník, pokud nejste drsňák s ostrými lokty. Můj bratr by se dal přirovnat k Supermanovi v obleku. Vysoký, pohledný, s hnědými vlasy a zelenýma očima, s lichotkou na rtech čtyřiadvacet hodin denně. Nemáte šanci, pokud stojíte proti němu u soudu. A nemáte šanci, pokud jste dívka v okruhu viditelnosti.

Každé Díkuvzdání měl jinou.

Bylo mi skoro dvanáct, když přivedl první. To byla Felisha. Pak to byla Lilly, Emma, Daisy, Maria, Gisela, Kate, Paige, Jane a poslední byla Lisa.

Loni, to mu bylo devětadvacet, si poprvé na slavnostní večeři nikoho nepřivedl a moje maminka z toho byla lehce nesvá. Obvykle se nám snaží vymluvit díru do hlavy, protože od doby, co jsem se přestěhovala za školou k bratrovi, trpí oním pověstným syndromem prázdného hnízda a hlavně na bratra naléhá, aby své přítelkyně méně střídal a konečně se usadil, protože na to má ten správný věk.

Robin si dodneška myslí něco jiného, ačkoliv já důvod neúčasti další dívky znala.

Těsně před návratem domů totiž potkal Andreu. Andrea je ta nejlepší holka, kterou si mohl najít. A zřejmě to věděl i on, protože se do ní totálně zbláznil. Ačkoliv si stále drží masku ,jsem velký zvíře, co dost vydělává a pod palcem mám půlku země´, nosí ji na rukou. Obrazně. A někdy ne tak obrazně, ale to si vždycky vypíchnu oči, vypadnu z bytu a courám se půlku noci po městě.

A zřejmě proto ji domů ještě nepřivedl. Protože mu na ní záleží.

A věřte mi, vím, o čem mluvím. Naši by se někdy mohli živit jako výslechové komando. Ani byste nepoznali, že je táta voják z povolání a máma učitelka na základní škole.

Můj velký bratr, který mi uvolnil malý pokojík vedle své pracovny na druhém konci bytu, teď stál ve dveřích a uvazoval si kravatu. Nespokojeně nakrčil nos. „Jamieho roztančená kuchyně?" okomentoval můj výběr programu. „Jako vážně, Vicky?"

„Já miluju Jamieho Olivera," našpulila jsem rty. „A ty mě nemáš co kritizovat, sám si skoro neuvaříš ani kafe."

„Já na to mám lidi, sestřičko," ušklíbl se.

„Mezi mnou a Jamiem je něco, co nemůžeš nikdy pochopit," ujistila jsem ho a věnovala mu jen jeden rychlý, nic neříkající pohled. Jarní salát s kuřecími prsíčky mě zajímal momentálně mnohem víc než vyfešákovaný obhájce zákona v našem obýváku.

Robin si pobaveně odfrkl a přešel ke konferenčnímu stolku, na kterém ležely moje desky. Otevřel je a štíhlými prsty prolistoval poslední archy papírů. „Moc pěkné," pochválil mě a věnoval mi úsměv. „Pracovala jsi na tom dlouho do noci, že? Svítila jsi, když jsme přišli domů."

Tím ,my´ zahrnul Andreu i sebe. Viděla jsem její lodičky v chodbě, když jsem o ně málem zakopla po cestě do kuchyně. Ano, ráno zásadně mžourám a nevnímám svět kolem sebe, dokud do sebe neobrátím hrnek kafe a neponořím obličej do ledové vody.

Mluvila jsem už o bratrově přítelkyni? Ne? Vlastně toho ani není moc k vědění. Pracuje jako ekonomka v jedné z newyorských reklamních agentur. Je vysoká, štíhlá, jemná, má smysl pro humor a ví, co chce. Hrozně se mi líbí barva jejích vlasů - něco mezi mědí a bronzem, záleží na tom, jak moc svítí slunce. Andrea a Robin jsou jako pár ze snů. Další důvod, proč se naši chlubí bratrem a ne mnou.

Já nestuduju perspektivní obor.

Ani práva, ani ekonomii, ani management, ani politické vědy nebo mezinárodní vztahy. Spoustu času trávím procházkami po městě, všude, kam přijdu, po mně zůstávají popsané a pokreslené papírky, neustále stěhuju nábytek ve svém pokoji, takže nikdy nevypadá stejně. A zřejmě skončím jako Ted Mosby v Jak jsem poznal vaši matku.

„Použila jsi motiv pařížského metra," mlasknul bratr, když zkoumal můj domácí úkol na hodiny architektury stylů dvacátého století. „Zajímavé. Co bylo za téma?"

„Navrhnout moderní budovu, ale zapojit secesní prvky," odpověděla jsem, „a vchody od Guimarda jsou vděčný námět."

„Mně se to líbí," usmál se a desky zavřel, „dobrá práce."

Jakmile Robin vyslovil tahle jednoduchá slova chvály, okamžitě jsem se zapýřila. Slyšet od něj něco takového pro mě vždycky byla mnohem větší odměna než áčko, které za svoje návrhy občas dostanu. Takže jsem, abych ho potěšila, přepnula z Jamieho Olivera na CNN News a zvedla se, abych se mohla vydat na první přednášku dnešního dne.

***

Scott Norwood a Tatyana Kovalenková jsou moji nejlepší přátelé. To je prostě fakt. Ta věta nepotřebuje víc rozvádět. Tanya, už jak by její jméno mohlo napovědět, je sice plnohodnotná Američanka, rodilá Newyorčanka, ale její prarodiče se přistěhovali z Ruska po druhé světové válce. To ale neznamená, že by na svůj původ nebyla pyšná a pořádně ho nevyužívala. Kluci za ní běhají jak pejsci. A ona si v tom libuje.

Scott je doopravdy ten nejvíc sexy chlap, který na světě existuje. Navíc je talentovaný, jednoho dne z něj bude perfektní architekt, jeho IQ nejspíš šplhá k výši toho Einsteinova a umí si udělat legraci i sám ze sebe. Jo, a je to gay.

Svět prostě není úplně fér. Kdyby byl, tak i Matt Bomer je heterosexuál. A my holky bychom měly šanci. Ale jak se říká, nemá se brečet nad rozlitým mlékem. A člověk musí brát, co se mu nabízí. A nikdo mi nedokáže poradit líp, jak se nechat ostříhat, než Scotty. A já i Tanya si jeho přátelství ceníme, protože on dokáže kluky prokouknout mnohem dřív než my. A na oplátku mu občas dohodíme nějaké to rande. Vzájemně prospěšná služba.

„Holmesová," oslovil mě strojeně, „co děláš v pátek?"

Dělala jsem, že o tom chvíli přemýšlím. „Robin se jede představit Andreiným rodičům. Takže se mu před odjezdem budu asi škodolibě posmívat. Proč se ptáš, Norwoode?" vrátila jsem mu to.

„V centru otevírají novej bar a já mám tři pozvání." Hned nato se zatvářil, jako že je největší borec na světě, a čekal na milion pochval. Žádné se nedočkal, protože tenhle jeho výraz mu už dávno nebaštíme. Když se nekonala žádná zpětná vazba, živé hnědé oči na nás shlédly z jeho výšky. „Půjdete se mnou?"

„Koho jsi okradl, že tam můžeme?" zeptala se ho Tanya a prohlížela si perfektně nalakované nehty.

„Já to ani nechci vědět," vyhrkla jsem, protože Scott se rozhodně měl k odpovědi. „Potřebuješ parťáka?"

„Ne, ty potřebuješ parťáka," zabodl mi svůj ukazováček pod klíční kost, aby svým slovům dodal potřebný důraz, „jako doopravdy. To ti Robin neřekl, že pořady o vaření ti rande nedomluví?"

Ohnala jsem se po něm, ale on ladně uhnul. „Nešahej mi na Jamieho!"

„Da, potřebuješ mezi lidi, Vic," zastala se toho rejpavýho i Tatyana. „A i kdyby sis nedomluvila schůzku, můžeme si udělat pěknou holčičí chvilku."

„Scotty už dlouho neměl nic růžového na sobě," ušklíbla jsem se.

„Minule jsme se domluvili, že tomu nebudeme říkat dámská jízda, protože je to pro moje postavení ve společnosti diskriminující," zafuněl Scott.

„Dokud mě budeš poučovat o tom, jak si mám domlouvat rande, bude to dámská jízda." Zlomyslně jsem zahýbala obočím, ale naopak povzbudivě ho poplácala po rameni. „To bude v pohodě, Julie. Najdeme ti Romea a nebudeš mít čas do mě rýt."

„Jsi vtipná, až to bolí," vypláznul na mě jazyk, jako kdyby mu byly čtyři a ne třiadvacet. „Mé dámy, omluvte mne, mám dvouhodinovku baseballu a nemůžu své spoluhráče nechat čekat," blýskl po nás zářivým úsměvem.

„Ne, to nemůžeš," protočila oči v sloup Tanya, „ačkoliv nedoběhneš ani na první metu, protože se přerazíš o vlastní nohy, jak budeš koukat po klucích."

„A poslintáš si dres," přisadila jsem si.

„A pak kdo má tady dneska rejpavou, děvušky," půjčil si slovo od naší ruské kamarádky a mávnul nám na rozloučenou. Než jsme mu stihly odpovědět, jeho záda se ztratila mezi spěchajícími spolužáky po koridoru cé.

Tanya si mezitím stoupla na špičky, jako kdyby ho chtěla ještě vyhlížet, ale třepající dlaň nad její světlovlasou hlavou se míhala spíš tak, aby na sebe někoho upozornila. „Kdo jde?" zajímala jsem se.

„Patrick!"

Patrick Johnson byl asistent hokejového kapitána našeho univerzitního týmu. Moje kamarádka ho ulovila, nebo on ulovil ji - kdoví - asi před dvěma týdny. Přála jsem jí to, ale dneska jsem neměla náladu na to poslouchat, kolikrát za sekání, hákování a nedovolené bránění Patrick seděl na trestné lavici.

„Tak se mějte, na mě čeká Jamie Oliver a úkol na matiku," usmála jsem se na ni a vypařila se skoro stejně, jako to předtím udělal Scotty.

Už jsem byla skoro u východu, když do mě někdo nevybíravě vrazil. Žádnou omluvu jsem neslyšela, takže jsem se chtěla pořádně ozvat, ale už jsem to nestihla.

Široká, vypracovaná záda Ryana Oakleyho, zřejmě budoucího nejlepšího hokejisty světa, se nafoukaně sunula dál a vysoký blonďák si to razil jako ledoborec mezi ostatními méněcennými studenty.

A jeho nevyslovené promiň bylo v tahu.

Tak to teda ne.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 1: