OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 2. kapitola

03.02.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 971×

Ruku v ruce jsme se procházeli po nádherně rozkvetlé louce. Bylo to jako opravdové. Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil a aby to takhle bylo navždy. Nad námi plulo jasné slunce a ozařovalo naše rozradostněné tváře.

Když jsem se poohlédla na levou stranu, viděla jsem malé ptáčky, jak si radostně prozpěvují. Květiny kolem byly nádherné, všechno jasně svítilo. Bylo vidět, že je to prostě opravdové léto. Potůček pomalu proudil podél lesa, ve kterém jsem zahlédla proběhnout srnku.

Naopak když jsem se ale poohlédla na druhou stranu, bylo vše přesně naopak. Stromy se pod náporem silného a studeného větru ohýbaly, řeka – jako by byla z nějakého důvodu rozčílená – proudila okolo temného lesa, kde šla vidět nehybná těla malých zvířátek. Vše bylo tmavé a uprostřed všeho tohoto sedělo malé dítě, které se na mě dívalo vražedně. Kolem něho byl černý kruh, jako kdyby byl stvořen z temnoty. Chvíli jsem mu pohled oplácela, avšak ne vražedně, ale překvapeně.

Po chvíli jsem raději koukla zpátky na levou stranu, kde ale bylo vše také tmavé. Vše se změnilo. Ti ptáčci, co si radostně prozpěvovali, tam už nelétali, ale jejich mrtvá tělíčka ležela nehybně na tmavé trávě. Srnka, která předtím proběhla zářícím lesem, nyní ležela u tlustého kmene velkého stromu.

Roztřeseně jsem stiskla ruku svého milovaného, ale nahmatala jsem pouze nějaké hrboly. Ruce se to vůbec nepodobalo. Vystrašeně jsem se poohlédla na stranu, kde měl stát, ale místo něj tam stálo to malé dítě. Jak jsem zjistila, žádné dítě to nebylo… Bylo to nějaké stvoření, které mělo jen dětský obličej. Jeho ruce byly jako větve nějakého starého stromu, jeho zuby vypadaly jako tesáky a jeho oči… jeho rubínové oči na mě koukaly nenávistivě, pomstychtivě, omluvně, ale zároveň zabijácky. Jako bych byla jeho kořist a on lovec.

Snažila jsem se vytrhnout svou ruku ze spárů tohoto stvoření, ale nemohla jsem nic dělat. Byla jsem jako přilepená, přišitá k tomu dítěti. Nemohla jsem dělat absolutně nic, i když jsem se snažila, co nejvíc to šlo. Chvíli si mě to měřilo, ale poté po mně to dítě – stvoření – vyskočilo a následně se zakouslo do mého krku…

„Ne!“ vykřikla jsem vystrašeně a posadila se na posteli. Vedle mě zuřivě pípal budík, jako by hořelo, ale já si toho nevšímala. Momentálně jsem vnímala své srdce, které mi zběsile tlouklo snad až v krku, svůj dech jsem nemohla zpomalit.

„Anet, vstávej už,“ budil mě hlas mé mamky, která byla zřejmě v kuchyni. Nebo v obýváku. Pomalu, ale stále roztřeseně jsem vstala z postele a snažila se zklidnit svůj dech. Přešla jsem do koupelny, kde jsem koukala na svůj odraz v zrcadle a až po deseti minutách jsem si všimla těch obrovských kruhů pod očima. No super!

„Aneto!“

„Vždyť už jdu!“ zakřičela jsem nazpátek mamce a stále ve své noční košilce vešla do obýváku. Máma ale stála v kuchyni u kuchyňské linky a zřejmě si dělala nějaké jídlo. „Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si, aby si mě konečně všimla. Prudce se ke mně otočila a následně na to se okamžitě zhrozila.

„Co to máš pod očima? Spala jsi vůbec? Že ty sis zase četla tu tvou knížku až do rána?“ peskovala mě okamžitě a prohlížela mé kruhy pod očima. Vytrhla jsem se jí a naštvaně se na ni podívala.

„Nezapírám, že jindy si čtu klidně i do rána, ale tentokrát ne. Nemusíš hned kvůli tomu vyvádět a svádět všechno na mou knížku. Jenom jsem měla docela špatný sen, to je vše…“ vysvětlila jsem jí, otočila se a šla zpátky do svého pokoje.

Otevřela jsem skříň a přemýšlela, co si vzít na sebe, jelikož dneska je takový „slavnostní“ den.  Nakonec jsem zvolila obyčejné červené tričko s bílými pruhy a k tomu černou sukni s modrým páskem.

Poté jsem šla do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a snažila se ze sebe udělat člověka. Jakmile jsem se nachystala, šla jsem zase do obýváku, kde máma lítala po celém pokoji a zřejmě něco hledala. Jen tak jsem tam stála a sledovala ji, jak si následně obléká svůj kabát a utíká do předsíně.

„Zlato, já už musím do práce. Buď hodná, snaž se nic neprovést, když je ten první den školy a buď hlavně opatrná,“ říkala mi a přitom si obouvala své oblíbené boty. „Tak ahoj!“ loučila se a následně jsem slyšela jen bouchnutí dveří od hlavního vchodu.

Prošla jsem obývákem do kuchyně, kde jsem si vzala něco málo na snídani. Asi po patnácti minutách jsem usoudila, že už bych mohla jít pomalu do školy, tak jsem si šla obout své boty na mírném podpatku a šla do školy.

***

„Holky, jak ráda vás zase vidím. Jak dlouho jsme se neviděly? Tři dny?“ podotkla jsem. Rozesmály jsme se všechny tři a radostně se objaly. Terka s Mončou se mnou chodí na tuhle školu už dlouhých devět let, tentokrát jsme poslední rok pospolu.

Dlouho jsme si před školou povídaly o prázdninách a o všem, co se za poslední tři dny, kdy jsme se neviděly, změnilo. Za chvíli by už měl přijít náš ředitel a mít ten svůj extra dlouhý proslov, který dnes uslyším už podeváté. Všechny třídy se shromáždily tak, abychom byly seřazení od první do deváté, my jako poslední.

„Vítejte v novém školním roce. Doufám, že jste si všichni užili dlouhých prázdnin a jste připravení  na další rok se svými přáteli. Nejprve bych chtěl přivítat nové učitele, kteří některé z vás budou učit při jednotlivých předmětech,“ začal a jmenoval jména asi pěti učitelů. Všech pět bude učit i nás, takže to bude docela zábava. Dále pokračoval o tom, kolik prvňáčků letos přišlo na tuto školu, kolik tříd nás dohromady bude a tak dále, a tak dále…

Nevím, jak dlouho jsem nevnímala jeho proslov, ale najednou do mě Terka drbla loktem a já se probrala ze svého snění. Zmateně jsem se porozhlédla kolem sebe a zjistila, že skoro všichni už se odebrali do svých tříd, jenom naše třída tu ještě zůstala jako poslední.

„Klid!“ zaječela naše třídní učitelka po chvíli, co jsme se všichni stále bavili. „Po škole budete mít času dost, abyste si popovídali, co se dělo o prázdninách, ale teď bych vám ráda něco oznámila,“ začala potichu, ale pomalu zvyšovala hlas, když jí někdo chtěl skočit do řeči.

„Ta je dobře naladěná,“ zašeptala mi do ucha Terka a Monča se tomu, stejně jako já, uchechtla. Učitelka se na nás přísně podívala a otočila se k nějakému klukovi vedle ní.

„Ve třídě máme nového žáka. Doufám, že se k němu budete chovat slušně a přijmete ho k sobě jako jednoho z vás. Nechci slyšet žádné stížnosti, jasné?“ pokračovala a významně se podívala na každého zvlášť. Jakmile všichni přikývli, že rozumí, chtěla pokračovat dál, a mně se najednou udělalo zle. Ten kluk… Krátké hnědé vlasy, modré oči, vysoká – určitě svalnatá – postava… Já ho odněkud znám… Rukou jsem zašmátrala ve své kabelce, kde jsem pevně uchopila svou knihu s hlavní postavou tohoto popisu.

„Takže, třído, představuji vám Martina,“ dokončila a má pusa se otevřela dokořán. A kruci…

Chtěla bych Vám moc poděkovat za komentáře, moc mě potěšily. Co se týká téhle kapitoly, doufám, že se Vám také líbila - napsala jsem ji díky komentářům delší - a zanecháte mi alespoň nějaké komentáře, aby mohla být další kapitola co nejdříve. Opravdu, moc Vám děkuji. =) Liefe.

P.S.: Tipněte si, jak bude Aneta v příští kapitole reagovat na nového spolužáka?

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 2. kapitola: