OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 6. kapitola

29.07.2012 (10:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1302×

6. kapitola

„Potichu, dítě. My víme, že to víš, teď je ale řada na tvém pomalejším společníkovi, aby nás poznal.“ Věděla jsem, že máme trochu problém, jak Luke asi pozná, o koho se jedná? Pochybuji, že čte stejné knihy jako já, jestli tedy vůbec čte.

„Tak mu trochu pomůžeme,“ promluvila nejkrásnější z nich, nejkrásnější ze všech žen.

Muž vpředu náhle držel v ruce blesk, jeho žena měla u nohou páva, za nimi zelenooký muž držel velký trojzubec, vedle něj žena se zlatým srpem, další muž měl Aeskulapovo žezlo, hned vedle něj stál muž s výhonkem vinné révy omotaným kolem ruky, další žena měla na rameni sovu, za nimi muž s přilbicí pod paží, další byl muž s kovářským náčiním držící okolo ramen tu nejhezčí s holubicí, vedle ní žena s lukem a šípy a vedle té muž s lyrou. Teď i takovýmu nevzdělanci, jako je Luke muselo dojít, s kým má tu čest.

„Vy jste jako vážně… tak to je boží,“ zazubil se a já pouze protočila oči a přála si, aby měli dobrou náladu a namístě z něj neudělali třeba delfína, i když je pravda, že by mi tím vlastně prokázali laskavost, už nikdy bych se s ním nemusela dohadovat. Delfínštinu bych se kvůli němu totiž rozhodně neučila.

„No, když jsme si to osvětlili, měli bychom si s vámi promluvit,“ řekl Zeus.

„O čem?“ nepatrně jsem se vyděsila, protože se mi nechtělo „promluvit si“ s bohy, za to Luke vypadal spíš potěšeně.

„Pamatuješ, jak jsem říkal to o té nejhezčí holce?“ zašeptal směrem ke mně. Vrhla jsem po něm vražedný pohled, ale kývla jsem.

„Tak teď jsem trochu zmatený, neměla by být Afrodita nejhezčí mezi lidmi, bohy, kouzelníky a tak?“ Nechápala jsem, kam tím míří, ale znovu jsem přikývla. Chvíli to vypadalo, že chce ještě něco říct, ale potom ho Zeus přerušil a já přesunula svou pozornost k němu.

„Chcete si s námi promluvit tady, nebo každý zvlášť?“

„Tady,“ vyhrkli jsme oba, už mě ani nepřekvapovalo, že nastejno.

„V tom případě to zkrátíme. Vaší jedinou šancí na přežití je přijmout náš dar a zároveň prokletí,“ začal Zeus.

„Jaký dar?“ vyhrkl Luke.

„Zároveň prokletí?“ zeptala jsem se.

„Ano, musíte na sebe převzít Achillovo prokletí a zároveň nesmrtelnost,“ osvětlil a já na něj zůstala zírat.

„Achillovo prokletí, to myslíte koupel v řece Styx?“ zeptal se Luke.

„Samozřejmě, co jiného, pitomečku,“ odsekla jsem. Zadívala jsem se na klidně se tvářící bohy.

„Tohle… to je přeci šílenost, může nás to oba zabít,“ namítla jsem. Máma s tátou se teď na mě dívali s lítostí a mně došla jedna věc, budu to muset udělat.

„Někteří polobohové to přežili a kouzelníci jsou, nikdy bych to sice nepřiznal, ale opravdu jsou silnější než polobohové, hlavně tedy myslím po stránce psychické.“

„Není jediným známým polobohem, který se vykoupal v řece Achilles? A ten neskončil zrovna šťastně, nemyslíte?“ otázal se svým typickým sarkastickým hlasem Luke.

„Není jediný, myslím, že Lily ví i o jiných,“ zadíval se na mě Poseidón.

„Myslíte tím, že příběh o Percym Jacksonovi je skutečný?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Ano i ne. Důležité je, že můj syn se skutečně vykoupal v řece Styx, přežil a teď žije celkem poklidný život,“ odvětil Poseidón a mně poklesla brada. Když jsem si uvědomila, jak hloupě to musí vypadat, rychle jsem pusu zavřela a radši se obrátila k Hermovi.

„A Luke Castellan? On… chci říct, je taky skutečný?“ zeptala jsem se. Bohové se zasmáli a Hermés přikývl.

„Myslím ale, že to teď není podstatné,“ pokračoval Zeus.

„Počkat, vy nám tady teď tvrdíte, že existují bohové, polobohové, nestvůry a další mytologické kraviny?“ zeptal se Luke, což soudě podle výrazů na tvářích bohů nebyl úplně nejlepší nápad.

„Přijdu ti snad jako mytologická kravina?!“ zahřímal Arés.

„No tak, myslím, že ten chlapec je pouze rozrušený,“ klidnila ho Afrodita a přitom se na Lukea zářivě usmála, až jsem měla chuť zakroutit jí krkem.

„Nejsem rozrušený, chci vidět důkaz,“ zaprotestoval Luke. Tohle by se mohlo řadit do skupiny odvážných věcí, které Luke obvykle dělá, ale jelikož ho moudrý klobouk poslal do Zmijozelu bude jeho chování nejspíše výsledkem jeho nekonečné blbosti, než odvahy. Pravda i mě dal klobouk na výběr mezi Zmijozelem a Nebelvírem, ale to sem teď nepatří.

„Proč nemůžeš být zticha?“ zavrčela jsem a podtrhla mu nohu, takže s hlasitým „žuch“ dosedl s židlí na všechny čtyři nohy. Hodil po mně zvláštní pohled, ale radši se přesunul k jinému tématu.

„Dobře, řekněme, že tohle všechno existuje, proč bychom se ale měli koupat v té vaší řece?“ zeptal se Luke.

„Musím říct, že tohle mě tedy taky zajímá,“ přidala jsem se.

„Protože to je zřejmě jediná možnost, jak se stát, alespoň částečně nezranitelným. Bude to fungovat proti všem kletbám, takže by se dotyčný musel trefit do vaší Achillovy paty a pro tento případ vám dáme náš dar,“ odvětila klidně Athéna.

„Jenže to pořád nic nevysvětluje!“ zaprotestovala jsem. Héra se podívala na svého manžela a ten kývl na nevyslovenou otázku, Héra se otočila znovu k nám a usmála se.

„Kdysi dávno, nám bohům, připadl úkol, chránit svět od zla, udržovat jakousi rovnováhu mezi dobrem a zlem. Všechno šlo dokonale, vždy se někde objevilo zlo, ale vy samozřejmě s naší pomocí jste ho vždy dokázali zažehnat. My, jelikož máme Olymp v Americe, jsme se starali hlavně o Američany. Když ovšem na scénu přišel lord Voldemort došlo nám, že svou pozornost musíme přesunout do Anglie. Jednou se nám ho povedlo zničit, ale samozřejmě se objevil znovu, ale znovu byla pohroma zažehnána. Bohužel musíme říci, že jestli se Pán Zla vrátí znovu a nebude to obyčejný návrat, ne že by ten s viteály byl, ale tohle bude něco úplně jiného. Vrátí se stokrát silnější, krutější a zvrácenější. Proto je i v našem zájmu pomoci vám od potíží a to i přesto, že to nikdy opravdu nikdy neděláme. Nyní prostě musíme zasáhnout do vývoje naší společnosti. Je důležité, abyste pochopili, že jakmile se přidáte k špatné straně, nebo jednoduše zemřete, přivedete zpátky Pána Zla. Musíte přísahat věrnost a zůstat naživu.“

„CO?“ vyjekli jsme spolu s Lukem.

„Já, tedy myslím… jako že bychom byli nesmrtelní? Ale to je přeci kravina,“ vyhrkl Luke a já jenom koukala před sebe. Jasně, představa nikdy neumřít se mi líbila, ale jelikož jsem o tom už jednou přemýšlela, věděla jsem, že nechci být nesmrtelná. Představa ztráty, kterou bych musela podstoupit, byla šílená. Přišla bych o všechno, rodinu, kamarády, kluka a o všechno ostatní o celý svůj život! Jediný co by mi zbylo, by byl Luke. To zjištění ve mně vyvolalo protichůdné a zmatené pocity.

„Ne,“ oznámila jsem a zpříma pohlédla na bohy.

„Prosím?“ zeptal se Zeus. 

„Nenechám se ovládat, nechci přijít o své přátele, nechci být nesmrtelný a Potterová asi taky ne,“ vysvětlil Luke a já pouze přikývla.

„To na vás záleží život vašich přátel a celého světa. Je sice hezké, že nechcete opustit přátele, ale tím je v podstatě zabíjíte. Jakmile se Pán Zla vrátí nikdo, nikdo, ho nedokáže zastavit. Bude takřka nepřemožitelný. Vy dva jste naše jediná naděje. Necháme vám čas do zítřka a potom si o všem promluvíme,“ řekla Athéna a potom všichni zazářili a zakrátko po nich nebylo ani stopy.

Okamžitě se okolo nás všichni shromáždili a chrlili na nás nějaká slova, ale já nevnímala. Věděla jsem, že v tuhle chvíli jsem tak trochu ztratila důvod žít. Kouzelníci se v průměru dožívají sto padesáti let, mám kolik, sto třicet let s přáteli? A pak? Zbytek života budu sledovat, jak lidi kolem mě umírají, najdu si přátele a potom je ztratím navždy. Co máma s tátou? Sirius? Ti všichni ostatní budou muset opustit tenhle svět. Samozřejmě, že to má své světlé stránky, nikdy nezestárnu, zůstanu navždy mladá a krásná (tedy alespoň tolik jako jsem teď), ale v tuhle chvíli mi přišlo, že těch špatných je mnohem víc.

„Půjdu si lehnout,“ zamumlala jsem a zamířila ke svému pokoji v druhém patře.

Když jsem sebou praštila do postele, myslela jsem, že se mi nepodaří usnout, ale jakmile jsem zavřela oči, propadla jsem se do říše snů, kde jsem mohla žít svůj vlastní a rozhodně lepší život.

Běžela jsem ztemnělou krajinou velké louky a snažila se přidat. Najednou jsem upadla a nade mnou se natahovali černé ruce. Nemohla jsem se zvednout, zřejmě jsem měla vyvrknutý kotník, rukou nade mnou přibývalo a přidávaly se k nim i hlasy.

„Lily, musíš mě zachránit,“ ozval se syčivý nepříjemný hlas.

„Nevím, jak bych vám mohla pomoc, neznám vás,“ mumlala jsem a zoufale se snažila zvednout.

„Stačí se přidat k mým přátelům. Společně vytvoříme nový, lepší svět, kde nebudou žádné podmínky a pravidla. Budeš si moct s přáteli dělat, co budeš chtít, budeš spolu se mnou vládnout světu. Stačí jen informovat mé přátele Smrtijedy. Určitě ti namluvili, že já jsem ten špatný, ale já chtěl pouze lepší svět. Chtěl jsem zachránit kouzelnický svět, nikdy jsem nechtěl nic špatného.“

„Je mi líto, ale já už jsem si stranu zvolila,“ odsekla jsem a podařilo se mi se posadit.

„NE!“ ozval se hlas znovu. „Musíte ji zadržet, nesmí se probudit! Jestli se probere, ztratíme ji!“

Znovu jsem byla přinucena si lehnout a nemohla jsem se hnout.

„Lily, poslouchej mě! Ty, ty jediná mi můžeš pomoct, nesmíš dovolit, aby ti nakazovali, co máš dělat. Vím, že tohle nechceš Lily, nechceš poslouchat, chceš si žít svůj život po svém a já ti s tím můžu pomoct.“

„Potterová,“ ozvalo se z dálky a já cítila, jak se mě někdo snaží zvednout.

„Potterová! Probuď se!“ tentokrát byl hlas zřetelnější.

„Nee,“ zasyčel neviditelný hlas, „musí zůstat s námi, nedovolte, aby ji ten kluk probudil!“

Ano, jasně, mluví o Lukeovi! Luke Snape! Vybavila jsem si Lukeovu krásnou tvář a zatoužila se jí dotknout.

S trhnutím jsem se probudila, ležela jsem na posteli ve svém pokoji v Siriusově domě a před sebe natahovala ruku. Nade mnou stál zpocený Luke s úsměvem na tváři, rychle jsem ruku stáhla a se začervenáním se posadila.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem.

„Přišel jsem tě vzbudit,“ odpověděl a zašklebil se „víš, že jsi řekla moje jméno ze spaní?“ otázal se a s širokým úsměvem si mě prohlížel. Zrudla jsem na maximum a to se běžně nečervenám!

„Zdál se mi hrozný sen,“ vyhrkla jsem na svoji obhajobu.

„Jo, vždyť proto jsem přišel, mně se zdál taky a jediný, co…“ zarazil se a znovu se usmál.

„Vážně se ti zdálo o mně?“

„Ty blbče, byla to noční můra, moc si nefandi,“ hodila jsem po něm jedním fialovým polštářem.

„Alespoň něco, kdo může říct, že sny Lily Potterové patří jemu?“ zeptal se a s úšklebkem po mně hodil polštář zpět.

„Jak ses tedy probudil ty?“ zeptala jsem se a praštila ho dvěma polštáři najednou.

„No… já – probudil mě budík,“ odpověděl. Věděla jsem, že mi neříká tak úplně pravdu, ale nestihla jsem o tom přemýšlet, jelikož mě k posteli přišpendlil velký polštář. Musel použít zvětšovací kouzlo na moje malé modré polštářky… ale bez hůlky a bez jakéhokoli slova, hm, velice nadaný kouzelník, zašklebila jsem se a odhodila polštář stranou.

„Tos neměl,“ poznamenala jsem a zamotávala ho do peřiny. Luke mě se smíchem motal do deky pod peřinou, takže jsme skončili v jednom chumlu. Když jsem se snažila vymanit svoje ruce, převalila jsem se a spolu s Lukem, peřinou a dekou skončila na zemi, zamotaná ještě víc než předtím. Lukeův obličej se objevil těsně nad mým, můj dech se podstatně zkrátil a srdce se rozhodlo běžet maraton. Myšlenky se mi rozplynuly pod černým intenzivním pohledem jeho dokonalých očí. Potom se můj pohled samovolně přesunul na plné rty, koutky měl zvednuté v malém úsměvu a já od něj nedokázala odvrátit pohled. Jediné co jsem dokázala, vnímat byl on, aniž bych si to nějak uvědomovala, začala jsem se k Lukeovi přibližovat.

„Lily!“ Do pokoje vtrhl Justin a já sebou zděšeně trhla. Všechno bylo najednou zpátky a já si uvědomila, co vlastně dělám. Rychle jsem se snažila dostat ven z téhle motanice. Justin zatím stál ve dveřích a nevěřícně na nás zíral.

„Ahoj, Justine,“ pozdravila jsem nervózně, když jsem se mohla konečně postavit na vlastní nohy.

„Ty… ty a on,“ koktal a začínal nebezpečně rudnout v obličeji, zatímco šmátral rukou po své hůlce.

„Ne! Jutine, poslouchej mě!“ doběhla jsem k němu a chytla ho za ruce.

„Poslouchat tě? Právě si se na zemi muchlovala… s tímhle,“ vztekle namířil prstem na Lukea, který ho pobaveně sledoval, posazený na mé posteli. Zřejmě bych ho obdivovala dalších několik minut, kdyby do mě Justin nestrčil a nenamířil si to přímo k Lukeovi s hůlkou nataženou před sebou.

„Ty zmetku,“ sykl Justin.

„Copak? Chceš mě snad proklít?“ zasmál se Luke.

„Věř, že něco horšího.“

„Počkat!“ vtrhla jsem do debaty, „Justine, skloň tu hůlku…“ nedořekla jsem.

„Jo, poslechni Potterovou, ještě si ublížíš,“ zašklebil se na něj Luke.

„Sakra, Snape, proč nedokážeš chvíli držet hubu?“ křikla jsem a potom si stoupla před Justina.

„Lily, uhni,“ promluvil Justin se stále upřeným pohledem na Snapea.

„Potterová, radši vážně uhni, tenhle blbeček neví, co má dělat a mohl by tě trefit.“

„Ne, neuhnu, dokud si všichni nepromluvíme,“ trvala jsem na svém a odmítala se pohnout.

„Potterová, nemám v plánu mu doopravdy ublížit, můžeš uhnout,“ ušklíbl se Luke.

„Já tě zabiju!“ vřískl Justin a vrhl se dopředu. Zcela instinktivně jsem kolem sebe a Lukea vytvořila protego, do kterého Justin narazil.

„Poslouchej mě!“ křikla jsem, když se snažil dostat přes štít.

„Lu – Snape mě přišel jenom vzbudit! Potom jsme se zamotali do peřin, já nás shodila na zem a do toho si přišel ty, mimochodem bez zaklepání,“ vysvětlovala jsem a začínala být naštvaná.

„Jo takže Luke? Přišel jsem, protože jsem tě chtěl vidět, ale to už mě přešlo, neboj. Už mi nemusíš psát a… a ani tě už nechci vidět,“ zaklapl za sebou dveře. Sesunula jsem se na postel a zírala před sebe.

„Potterová?“

„Lily, já… tohle jsem nechtěl,“ začal a opatrně se posadil na postel.

„Ne, to je v pohodě,“ odvětila jsem.

„Lily, co se tady děje?“ vtrhl do pokoje Sirius a ztuhl, když spatřil tu spoušť a mě s Lukem na posteli.

„Takže já půjdu… na snídani,“ vyhrkl Luke a prosmýkl se kolem Siriuse.

„Pohádala ses s Justinem?“ Sirius si sedl do křesla a naznačil mi, abych si sedla na něj.

„Zřejmě už mě nikdy nechce vidět,“ odvětila jsem jednoduše se slzami v očích a sedla si k Siriusovi na klín.

„Viděl jsem ho, jak se odsud vyřítil, co se stalo?“

„Však víš, Snape mě přišel probudit ze snu, kdyby to neudělal, zřejmě bych ještě teď poslouchala ten hlas, myslím si, že patřil Voldemortovi. No a potom jsme se trochu zamotali do peřin, já nás pak shodila na zem a najednou sem vtrhl Justin a… no… on si myslí, že… však víš, prostě si myslí, že já a… ehm Snape spolu, ježíš Siriusi,“ praštila jsem ho do ramene, když jsem viděla, že se směje.

„Nevěděl jsem, že máš takové problémy vyjádřit takovou bezvýznamnou věc. Nikdy ses nechovala tak… ´no však víš, prostě´…“ rozchechtal se a já se k němu musela přidat. Musela jsem vypadat hrozně, slzy na tvářích, pořád ještě v pyžamu a k tomu jsem se smála.

„Tohle ale vůbec není vtipné, Siriusi,“ namítla jsem, když mě smích přešel.

„Já vím, že ne. Justin byl fajn kluk, ale stejně by vám to těžko vydrželo, s tvou povahou a s tím, že on už letos nejede do Bradavic,“ pokrčil rameny a silněji mě objal.

„Jak jako „s mou povahou“?“ zeptala jsem se s přimhouřenýma očima. Povytáhl obočí.

„Je ti sedmnáct a měla si už kolik? Devět a půl kluka,“ zazubil se.

„Jak u Merlina myslíš to půl?“ zeptala jsem se s kapkou zděšení, nepamatovala jsem si, že bych chodila s někým, koho by byla jenom půlka.

„No přeci ke kompletnímu vztahu se počítá alespoň líbání, ne? Tvůj první kluk, Dennis? Jo, to byl on, tak s tím ses přece nelíbala,“ zasmál se, když jsem ho znovu praštila.

„Merline, ty seš ale otravnej, jdu se umýt,“ zvedla jsem se a zamířila ke dveřím.

„Lily?“ ozval se ještě Sirius.

„Hm?“ otočila jsem se mezi dveřmi.

„Mám tě rád a řekněme mezi tebou a Snapem nic není, že ne? Chci se jen ujistit.“

„Ne,“ odpověděla jsem automaticky a odešla. Nebyla jsem si vůbec jistá, co vlastně cítím, co chci ani co mám dělat.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 6. kapitola: