OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 24. kapitola

04.02.2018 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1394×

Čím tato servírka okouzlila Toma Bardeena, miláčka stříbrného plátna? hlásal obrovský titulek. Pod ním byla moje fotka z loňské městské pouti, kde mám v jedné ruce kelímek s pivem, v druhé nakousaný cheeseburger a na sobě tepláky a obyčejné bavlněné triko a tenisky. Byla jsem totiž zapsaná do takové srandasoutěže v kotoulech, tak přeci nepůjdu ve večerní róbě.

Kde tu fotku, sakra, vyhrabali?!

… musí v ní být něco víc, protože postavou ho jistě neuhranula…

… pouze střední škola, pokus o studium na vysoké, na kterou zjevně neměla…

… matka je opustila v jejích osmi letech, otec je momentálně ve výkonu trestu, bratr raději odcestoval až do daleké Austrálie, kde nijak zvlášť úspěšně podniká ve stavebninách…

… bezdětná, neatraktivní, dlouhodobě bez vztahu…

„Liz, co se děje?“ zaslechla jsem tak na půl ucha Toma kdesi za mnou, ale nemohla jsem se od toho zatraceného plátku odtrhnout.

… dopadne Tom Bardeen jako Nicholas Cage?...

… chuť na změnu bez přemýšlení…

… špatné konce…

… opustil kvůli ní těhotnou Catherine…

… nezodpovědný, ale co ona? Copak nevidí, že…

…úlety hvězd, které najednou přestanou myslet hlavou, protože je kdejaká vesničanka utáhne na vařenou nudli…

„Liz, dej mi to. No tak,“ zašteklal mi Tom novinami, jak se mi je snažil vypáčit z rukou, ale nešlo to. Nemohla jsem je pustit, dokud to nedočtu.

… naprosto nevhodné…

… po porovnání s Catherine kdo ví, co na ní vidí…

… stáhne ho na morální dno…

… měl by dostat rozum a nezahazovat se s…

Konečně jsem mu dovolila vysápnout mi ten škvár z ruky. Dočetla jsem. A už neměla sílu je dál držet. To, že se naváželi do mě, bych překousla. Ale pošpinit moji rodinu a z Toma udělat naivního hlupáčka, kterého jsem já utáhla na roztažené nohy na úkor chudince Cat, která má rizikové těhotenství, z toho se mi dělalo mdlo. Blivno.

„Doprdele,“ uslyšela jsem Toma zaklít a zašustění novin, jak je odhodil na podlahu. Pak mě objal, když si kleknul za mě a jeho paže mě konejšivě ovinuly kolem hrudi. „Mrzí mě to, fakt moc,“ zašeptal mi do ucha.

Bezmyšlenkovitě jsem ho pohladila po sepjatých dlaních. Nemohl za to. A kdybych nebyla blbá, počítala bych s něčím takovým a připravila se na to. I když… šlo by to vůbec? Připravit se na takovej kopanec do hlavy?

Opřela jsem si hlavu o Tomovu hruď a napůl nevidoucím pohledem se zadívala na Col.

„Děkuju, žes mě varovala předem.“

Mávla rukou, jakože není zač. „Liam na to přišel jako první. Přišlo mi dobrý, abys to věděla.“

Unaveně, posmutněle jsem se pousmála. Nic víc jsem ze sebe v tu chvíli nedokázala vydolovat, i když jsem jí byla fakt vděčná. Kdybych tohle zjistila až ve chvíli, kdy se na mě někdo vrhne, by bylo podstatně horší.

„Jsi hodná, díky. A teď mazej zpátky, ať si ho užiješ, než zase odjede.“

Jen přikývla, stále ještě trochu udýchaná, jak sem letěla, mávla nám na rozloučenou a vydala se zpátky směr hlavní náměstí.

Tom mě svalil blíž k sobě, přitáhl mi nohy ke svým a měl tak prostor zavřít dveře. Pak mě ještě jednou, pevněji objal, položil si hlavu vedle mé a políbil mě na tvář. „Kašli na to. Jsou to jen novinářský žvásty.“

Zavrtěla jsem hlavou a opřela si o něj hlavu. „Nejsou, a ty to víš. Jen zírám, jak to dokázali všechno vyhrabat. Naši, brácha…“ Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. „Jedna věc je tušit, že něco takovýho může přijít, a druhá, když to stane.“

„Já vím,“ zamručel a krk mi ovanul jeho dech, až mi vstaly chloupy na rukou. „Netušil jsem, že to přijde tak brzy a takhle. Vážně je mi to moc, moc líto.“

To bylo z jeho hlasu znát. A to zas bylo líto mně.

Ach jo. Všichni všeho litujou.

Napůl jsem se otočila, abych viděla Tomovi do tváře, a opřela se o něj. „Ty za to nemůžeš.“

Políbil mě. „Chceš do postele?“

Jen jsem přikývla a nechala se odvést. Až když přese mě přehazoval deku, uvědomila jsem si, jak ledovej jsem měla zadek.

Byl dobrej nápad vypnout si zvuk na mobilu. Tolik zmeškaných hovor jsem snad neměla za celej život a těch pár čísel, co jsem neznala, jsem tipovala na novináře. A světe div se, dokonce jedna australská předvolačka – zřejmě někdo bráchu informoval

Tom si myslel, že když přede mnou ty noviny ukryl, všechno je v pohodě. To ale asi netušil, že mám strejdu Googla v mobilu. Když mi připravil snídani, kterou mi nechal u postele, musel odjet do Londýna, i když na něm bylo znát, že mě tu teď nechce nechávat samotnou. Ujistila jsem ho ale, že to bude dobrý, že nikam nepůjdu, a tak nakonec odjel, i když se snad třikrát vrátil ode dveří.

Byl milej. Sladkej. Hodnej.

Ale musel odjet.

Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem ležet.

Chvíli po tom, co odjel, jsem se osprchovala a vrhla se do úklidu. Ne že by to bylo až tak akutně potřeba, ale byla to moje jediná možnost, jak se od toho všeho aspoň trochu oprostit.

Ne že by to šlo úplně. Copak to je normální, vrhnout se na člověka jak smečka šakalů? Plivat nejen na mě, ale i na mou rodinu? Na mámu, tátu, bráchu? A kolik toho ještě zvládnout vydolovat na mě?

Odložila jsem vysavač a hřbetem ruky utřela slzy vzteku, které mi vhrkly do očí.

Nasrat na to.

A místo oběda jsem si vytáhla ze zásob flašku červenýho.

Cítila jsem hlazení po zádech. Někdo na mě mluvil, ale v první chvíli jsem si rozespale nedokázala srovnat v hlavě, kdo to je. Trvalo mi celý tři vteřiny, než mi docvaklo, proč vlastně jsem se dostala do tohohle stavu.

„Liz, broučku, dobrý? Jsi v pohodě?“

Tom se nade mnou skláněl, hladil mě a za ním… za ním bylo okno, za kterým byla tma jak v pytli.

Tma? Večer? Noc?

Tom se vrátil? A já se tu válím na gauči?

Co se to tu, sakra, děje?

Posadila jsem se a promnula si tvář. No jasně, padla na mě depka jak deka, tak jsem ji ztrestala lahví a půl vína. Bez jídla.

Podívala jsem se na Toma, šťastná, že je zase u mě, ale úsměv se mi nechtíc smíchal se vším tím zmatkem vztekem a smutkem, co ve mně byl, a vzniklo z toho cosi, co jsem radši ani nechtěla vidět.

Tom si povzdychl, snad i tušil, jak mi je, objal mě a zabořil mi obličej do vlasů.

„Zlatí, tohle ne. Tohle už jsme přeci už jednou řešili, pamatuješ? Chlast problémy neřeší.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a nechala se obejmout. „Já vím. Ale je to tak…“

„Těžké. Vím, je to těžké. Ale teď jsme na to dva, ano?“ Pak se ode mě trochu odtáhl a pohladil mě po obou tvářích. „Ty jsi pomohla mně, já tobě. Zachráníme se navzájem, co ty na to?“

Přikývla jsem a uvědomila si, že mám obě tváře vlhké od slz. Brečím? Já? Před chlapem?

Jde to se mnou sakra z kopce.

-----

Moc děkuji Vám všem za přízeň, za komenty i za hlasy v Nej povídce, moc si toho vážím a doufám, že Vás dalším vývinem událostí nezklamu, i když je to s Tomem a Liz jak na houpačce :-) Ještě jednou moc děkuju!!!

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 24. kapitola: