OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 22. kapitola

12.11.2017 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1415×

Kašlala jsem na film. Jasně, koukat na Bruce Willise, to je žůžo. Ale koukat na Toma… To je slast. Když se vysprchoval, natáhnul se vedle mě a automaticky, jako bychom to měli secvičené, jsme se k sobě přitulili tak těsně, aby to bylo příjemné, a zároveň jsme mohli dýchat. Aspoň trochu.

Bylo to tak příšerné patetický a kýčovitý, ale ležet mu v náručí a přes tenký triko cítit a slyšet tep jeho srdce fakt mělo něco do sebe. Nějak mi ani nevadilo, že jsme se na sebe nevrhli jak nadržený puberťáci.

Protentokrát.

Prostě jsme se jen drželi, dýchali ve stejném rytmu, drželi se a byli. Byli jsme spolu. Neskutečný, ale byl to fakt.

Jenže známe mě, že. Držet dlouho pusu, zvláště po takovým překvápku, je pro mě prostě nadlidskej výkon.

Natáhla jsem se do misky, nacpala sobě i Tomovi do pusy pár těch malých sladkých ňaminek a rovnou jsem využila toho, že mu vidím aspoň z pár centimetrů do tváře. Rukama jsem se mu zapřela o hruď.

„Co teď bude?“ zeptala jsem se ho co nejvíc neutrálním tónem. Nebudu přece za hysterku. Ale někdo tu musí myslet trochu prakticky. Aspoň občas.

Pokrčil rameny a tím nadzdvihnul i mě. „Co přesně máš na mysli?“

Proč jen jsem tuhle odpověď čekala?

„Co Catherine, co vaše dítě, co tvoje práce, bydlení, život v Londýně. Jsem hrozně šťastná, že jsi tady, ale zároveň mě všechno tohle okolo děsí.“

Já vím, mohla jsem si užít fajn večer plnej oblejzání toho nejsladšího chlapa, co znám, a tyhle pragmatický sračky si nechat na ráno. Jenže to nebyly až tak úplně sračky a já bych kvůli tomu nespala.

Pousmál se a pohladil mě po zádech. Ten úsměv… Ty krásně vykrojený rty, jen…

Stop! Zatřepala jsem hlavou. Tohle si fakt můžu nechat na pak.

Ale sakra, kdyby mě tak hrozně nerajcoval!

„Pár věcí ještě musíme doladit, ale s Catherine jsem mluvil. Chápe to.“

Zamračila jsem se. Ta můra toho určitě chápe dost, ale že by se takhle rychle vzdala? Tomu se mi nějak nechtělo věřit.

„Jak, chápe to? To tě nechala jen tak jít? Vždyť jste svoji a čekáte dítě, neříkej mi, že tě nechala si jen tak sbalit kufr a jet sem.“

Chtěla jsem mu říct, jakej jsem z ní měla dojem, a to jsem ji viděla asi tak pět minut. Říct mu, že vím, jaký umí ženský být, když si připadají zhrzené, a to myslím ženský obyčejný, nebohatý, neslavný. Co teprve Catherine, hvězda červenýho koberce?

Jenže tohle bylo na něm. Nechtěla jsem na ni hned házet špínu. Jestli tam nějaká je, a jakože určitě, bude do ní muset šlápnout sám. Prostě bude muset dospět se vším všudy. A že věk už na to měl.

Podepřel si jednou rukou tvář, takže jsem se mu sesunula po těle na bok.

„Jasně, že úplně v klidu to nebylo, i vázička mi proletěla kolem hlavy. Ale sama uznala, že takhle to za nic nestojí, když moje srdce je jinde, a že ona mě v takovým případě ani nechce.“

Znělo to tak dobře, až to musela být lež. Ne že by mi lhal Tom, ale že ona jemu věší bulíky na nos určitě. A on, ten malej velkej ňouma, to prostě nevidí. Nebo nechce vidět.

Ne, nejsem pesimistka. Jen už mi život párkrát namlátil a já ty svoje pomyslný vyražený zuby ještě dodneška sbírám.

„Nechci, aby tě zničila. Ty sám musíš moc dobře vědět, jak to ve vaší branži chodí. Ona tě rozcupuje na kousky, až na tobě nezbyde nit suchá.“

„To neudělá.“

Jeho jistota mi zatínala zuby do zátylku.

„Proč seš si tak jistej?“

„Protože sama řekla, že kdyby šla moje kariéra do kytek, odešly by tam i moje prachy. A ty ona chce. Nejen na dítě, ale i pro sebe.“

Jo, tak tomuhle jedinýmu bych věřila.

S povzdychem jsem si protřela tvář dlaněmi. Políbil mě na jednu a pak i na druhou a já se musela chtě nechtě usmát.

„Neboj se, bude to dobrý.“

Jak mu jemně a láskyplně vysvětlit, že je vedle jak ta jedle? Jasně, žil s ní deset let, jenže o lidech a jejich místy zkurvených povahách moc neví. Ráda mu udělám průvodce touhle trnitou cestou, ale bude to bolet. Nás oba.

Zavrtěla jsem hlavou a položila si hlavu na jeho paži, takže jsem teď ležela na zádech a on se nade mnou tyčil, až jeho ramena a hruď zakryly obrazovku televize. A že mám sakra velkou telku.

„Tome, tímhle to nekončí. Budeš táta.“

Přikývl. „Já vím.“

„A to hodláš řešit jak?“

„Domluvíme se a pak to dořeší právníci, abychom to měli soudně doklepnutý.“

„I s tímhle souhlasí?“

„Sama to tak navrhla, a jo, mně to takhle vyhovuje. Chci, abychom s mrňousem měli vztah.“

Sama to navrhla. No potěš koště.

Zatím jsem ještě do detailu nevydumala, co přesně má v úmyslu, ale nic dobrýho to nebude.

A poučení pro příště?

Zodpovězení otázek nepřinese vždycky klid.

Stejnak jsem totiž z nervů pořádně nespala.

Tom vedle mě chrněl a já si užívala teplo jeho těla, jeho paže, které mě objímaly, na což jsem nebyla zvyklá, protože ex na tohle nebyl, spal na boku zády ke mně, vždycky. Byla jsem neskutečně šťastná, že je tady, se mnou, a zároveň neskutečně vyděšená, co se bude dít dál.

Tupě jsem zírala do tmy, hladila kočku, která ležela vedle postele, a přemýšlela. Nedokázala jsem se tomu ubránit. Srdce bylo plné lásky, ale žaludek stažený obavami. Nevěřila jsem, že se Catherine jen tak lehko vzdá. Nevěřila jsem, že to bude tak jednoduché.

Pesimistická? Asi jo. Ale může se mi někdo divit? Nemůže.

Věděla jsem, že ho chci, a že jsem kvůli tomu ochotná udělat hodně. Ale tohle rozhodování už tu jednou bylo, a jedna věc se stále nezměnila – nedopustím, aby mu Catherine kvůli mně zničila kariéru a život.

Probudilo mě bouchnutí hlavních dveří. Usnula jsem dost pozdě, takže i když bylo už půl devátý, byla jsem hotová, nevyspalá.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tomovy kalhoty a triko byly pryč, triko na spaní položené na dece. Kam šel, sakra? Došlo mi, že vlastně ani nevím, kde včera nechal auto, tady ho neměl. Utekl? Lekl se toho, co udělal? Rozmyslel se?

Vyhrabala jsem se z dek, pokrmila kňourající kočky a zalezla do koupelny. Zatím jsem jela na autopilota, řešit, kam se Tom poděl, budu, až budu zase vypadat aspoň trochu jako člověk. Ano, i řasenku zas pro jednou použiju.

Tom mě ale mile překvapil. Když jsem zase vylezla, už stál u linky a z papírové tašky vytahoval kelímky s kávou, čerstvé pečivo a pár dalších věcí. Akorát otevíral skříňku s talíři, když mě zaslechl, a otočil se ke mně.

A usmál se.

Bože, jak krásně, široce, spokojeně se usmál. Jako by tu byl doma, jako by sem skutečně patřil, do tohohle domku, ke mně…

Od rozpuštění se blahem mě chránily jen moje kila navíc.

Vyndal dva talířky a zase se na mě podíval, úsměv nejen na tváři, ale i jiskřící mu v očích.

„Co je?“

Opřela jsem se ramenem o futra a nedokázala z ksichtu vymazat ten dementní úsměv. Zavrtěla jsem hlavou.

„Co?“ zasmál se a šel mi vstříc s kávou v dlani. „Nemáš co říct?“

„Nemám slov.“

Od toho culení mě už vážně bolely tváře, ale když já byla v tu chvíli tak spokojená, tak zatraceně šťastná! Já vím, bláhové, dětinské… Ale sakra, tuhle chvíli, aspoň tuhle chvíli mi nikdo nesebere!

Naznačil, jako že mi podává kafe, ale v poslední chvíli s potutelným úsměvem ucuknul, a místo toho položil ruce vedle mé hlavy, opřel se jimi o zeď a nahnul se velmi, velmi blízko k mé tváři.

„Dobře. Místo slov mi postačí polibek.“

Hraně jsem se zamračila.

„Zkoušíte na mě repliky ze svých filmů, pane Bardeene?“

Zakřenil se a já bych ho v tu chvíli fakt snědla.

A taky jsem se o to pokusila. Políbila jsem ho tak hladově, až mu málem vypadl ten kelímek z ruky. Polibek mi opětoval, hrál si s mým jazykem, rty, a svět kolem mě zmizel. Objala jsem ho, kelímek mu naslepo vzala z ruky a položila ho na stoleček s kytkou vedle mě.

Víte jak. Tom je Tom, ale ranní kafe je ranní kafe.

Líbali jsme se, jako bychom se rok neviděli a celou dobu po sobě toužili. Natiskl mě na stěnu takovým stylem, že být větší souchotina, asi tou zdí za mnou prolezu.

Ale mně se to líbilo. Zatraceně líbilo!

Odtrhl se ode mě, ty velké, sexy rty ještě víc naběhlé od líbání, a šibalsky se na mě usmál.

„V kolik že máš být v práci?“

„Až v jedenáct.“

„Výborně,“ zamručel, popadl mě pod zadkem a vyhoupl na sebe, až jsem zapištěla, když moje nohy opustily pevnou zem a usídlily se mu kolem boků. Díky bohu za jeho namakanou postavu, protože mě utáhnout není sranda. „Tak to máme ještě čas.“

Když mě pokládal na ještě rozložený a rozbordelený gauč, už jsme se zase líbali jak šílení.

Miluju ho.

Fakt.

Ale to studený kafe jsem nakonec stejně musela vylít.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 22. kapitola: