OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 20. kapitola

23.10.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 959×

Jelikož se Coleen přesunula za bar, Liam si sedl na vysokou stoličku hned před pípou, aby u ní byl co nejblíž a aby si asi pořád mohli něco zamilovaně špitat. Rozplývala bych se nad nimi v tu chvíli víc, kdybych nebyla nabuzená vztekem a kořalkou. Naopak, musela jsem se mírnit, abych mluvila klidně.

„Dobrý?“ pozvedla Col obočí, když jsem jí stanula po boku.

Přikývla jsem a snažila se usmát. „Jo, jasně. Liame?“ otočila jsem se k tomu čertovi v andělském vzezření.

„Jo?“ zeptal se s opatrným úsměvem.

„Ty s ním jsi v kontaktu, viď?“

Neptal se na podrobnosti, moc dobře věděl, že mluvím o Tomovi.

„No jasně. On se ti neozval?“

Poklesla mi ramena.

„Právě že ozval.“

„A?“

„A já to nechci.“

„Tak mu to napiš,“ pokrčil rameny.

„To právě nemůžu!“ vyprskla jsem, až se po mně od nejbližšího stolu otočili. Donutila jsem se ztišit hlas. „Prostě nemůžu. Pochop, já sice nevím, kolik ti toho řekl, ale domluvili jsme se před jeho odjezdem na tom, že se nebudeme kontaktovat. Nijak. Nikdy. A on mi teď píše a mně to deptá. Jenže když mu napíšu, odepíšu byť jen na jedinou esemesku, tak i když ho pošlu do háje zelenýho, rozpoutám tím komunikační peklo. Napíšu mu jednou a rozjede se to.“

„Takže mu mám prostě říct, ať už ti nepíše, chápu to správně?“

„Hele, já vím, že ti teď připadám jako hysterická kráva, ale vím, proč ti to říkám.“

„To si nemyslím,“ zavrtěl Liam hlavou a tak nějak posmutněle se pousmál. „Jen mi prostě přijde, že jste to vzali za špatnej konec.“

Dělá si srandu? Špatnej konec? My to vzali naopak za ten nejlepší konec, a k tomuhle bordelu jsme se dopracovali až díky Catherininu těhotenství. Jedinej konec zaznamenalo moje duševní zdraví.

Opřela jsem se lokty o bar vedle Liama.

„Tady nejde o začátek ani konec. On ať si všímá Cat a vybírá s ní krávovinky pro mimčo, vymaluje dětský pokoj, jde konečně točit to, co ho baví, cokoliv, co jeho život usměrní, a tomu mýmu dá zase trochu pokoje. Nehodlám mu rozvrátit život. A znáš to – sejde z očí, sejde z mysli. Však on na tenhle úlet brzy zapomene, jen musí dostat šanci. Ale tu nevyužije, když mi bude psát, chápeš?“

Liam zamyšleně přikývl a naklopil do sebe zbytek toho čehosi, co měl ve sklence. Pak se na mě velmi střízlivě a velmi rozumně zadíval.

„Já to chápu, ale pochopí to i on?“

Při jeho tónu se mi sevřelo hrdlo, ale zatlačila jsem rodící se slzy zase zpátky tam, odkud přišly. Slzavý údolí hadr. Sakra, odkdy zrovna mně se chce každou chvíli bulet?

Utlumila jsem i povzdech, aby v šumu baru nebyl tak slyšet.

„Bude muset.“

Oba byli rozumní, aspoň jsem v to doufala. A Catherine byla dost velká mrcha na to, aby myšlenky na mě z Toma buď vytloukla, nebo ho donutila, aby na mě zapomněl, až s ní bude v posteli.

A tak to přeci bylo správně, ne?

Ach, kdybych jen věděla, jak šeredně se pletu!

Poslala jsem Col ze služby o hoďku a půl dřív, protože lidí tady dnes zas až tolik nebylo, a jelikož odpoledne pršelo, tak štáb přijel z natáčený vymrzlý a nevrlý. Krom tří nebo čtyř, kteří to vzali zgruntu a v salonku do sebe házeli čaj s whisky, se zbytek odebral do sprch a pod deky.

Ne že bych si stěžovala. Byla jsem nevyspalá, i když jsem vlastně zaspala, a necítila jsem se zrovna ve svý kůži. Donutila jsem se mobil zahrabat zpátky do bundy, abych pořád nervózně nekontrolovala displej, ale budiž připsáno Tomovi ke cti, že už nepsal. Ať už díky Liamově intervenci, nebo jemu samotnýmu po mým nereagování došlo, že to asi nemá kýžený účinek. Bylo mi jedno proč. Potřebovala jsem to celé konečně nějak ukončit. Myslela jsem, že ta koncovka byl náš rozhovor na odpočívadle. To nevyšlo, tak snad ta jeho poslední esemeska, to zoufalé konstatování, byla tečka za tím vším.

Mozek křičel hurá.

Srdce holt potřebovalo ještě čas, aby se s tím nějak smířilo.

Col mi před odchodem neopomněla říct, jak moc ji mrzí, jak nám to s Tomem nevyšlo, jak to vše dopadlo a jak moc by nám to s Liamem přáli. Byla milá, o tom žádná, věděla jsem, že to myslí upřímně. Byla zlatíčko, ale taky mladá, čerstvě zamilovaná a nechutně idealistická. Mluvila o tom tak, jako kdybych přišla o svou jedinou životní lásku a do konce života už měla každý večer brečet do polštáře. Nebo aspoň nějak takhle mi to podala. Nemělo smysl jí v tuhle chvíli a v tomhle rozpoložení, mým i jejím, něco hlouběji vysvětlovat.

A taky jsem ji nechtěla zdržovat. Bylo vidět, že i Liam se klepe na to, až bude moct vypadnout a oni budou sami a v klidu. Počasí sice nějaký romantice na mezi nesvědčilo, ale ti dva nevypadali, že by jim déšť nějak zvlášť vadil. Prostě se jen těšili jeden na druhýho.

Byli sladcí.  

Po dlouhé době jsem vypadla načas. Vyšla jsem ven do deště, zapálila si a měla nepříjemný poct deja-vu. Rozhlédla jsem se po ztichlé ulici, kudy právě ani neprojíždělo žádné auto, a zaposlouchala se do šumění deště.

Ve městě, a přesto sama. I mé okolí mi vsugerovalo mé vlastní pocity.

Hodila jsem si přes hlavu kapuci, zhluboka potáhla z doutníčku a vyrazila domů.

Psi v ulici tentokrát mlčeli, déšť je asi zahnal do domů, takže kromě světel za okny to tu vypadalo jak na konci světa. Típla jsem o vršek popelnice u silnice a vydupala těch pár schůdků na verandu, čímž jsem aktivovala fotobuňku, co jsem měla nad vchodovými dveřmi.

A málem mě švihlo.

Tom seděl na zemi, zády opřený o dveře, podle výrazu jsem ho tím světlem nejspíš vzbudila. Překvapeně zamrkal a tak hezky, tak šťastně se usmál.  

Kdybych se nechytila trámku od zábradlí, hodila bych záda zpátky na cestu.

„Kristě Ježíši, Tome, co tu, kurva, děláš?“

Naklonil hlavu ke straně a úsměv se mu tak nějak líně, spokojeně rozšířil.

„Taky tě rád vidím.“

To, jak jsem se chytila za srdce, nebylo jen triviální gesto.

Srdce mi tlouklo jak o závod, div se mi před očima nedělaly mžitky.

Mě z něj fakt švihne.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 20. kapitola: