Hunger Games - Nezapomeň, kdo je nepřítel 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže je tu další povídka a úplně stejný typ jako ta předchozí Generations. Zase o příběhu rozhodujete vy. V této povídce půjde o známý bestseller Hunger Games, kde hrají hlavní roli dvě dívky. Autumn Cara Pixy a Noreen Meeds. Uvidíme, která z nich pozná chuť vítezství... Vlastně si to určíte :) Přijemné čtení přejí Janie a Annie ;)

20.11.2013 (18:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1206×

Takže tentokrát začnu já - Janie. Moje postava v této povídce se jmenuje Noreen Meeds a je z desátého kraje (kdo nečetl, vyhledejte si to na googlu ;)).

Autumn Cara Pixy, jméno mé postavy v této povídce. Vše se motá kolem Hunger games, pochopitelně. Kdo nečetl, nepochopí.
gou.)!

Úvod

10. kraj

Zírám na šaty pověšené na ramínku. Čistě bílé. Ani skvrnka na nich není. Táta za to musel vypláznout majlant. Přinejlepším tak tři veverky, koření a nějaké ty moje vyrobené náramky.

Tyhle šaty... Tyhle šaty jsou jako symbol Kapitolu. Tak načechrané a přeceňované. Nejradši bych si nechala ty svoje ušmudlané, ale to nejde, protože pokud se stanu splátkyní za desátý kraj, a jakože se to může stát, musím na sobě mít reprezentativní kroj. A tím jsou tyhle šaty po mamince.

Umřela minulý rok. Už je to tak dávno... Týden před hrami těžce onemocněla a můj bratr se ji pokusil zachránit tím, že si podal tolik lístečků, kolik jich tam bylo z chlapeckého zastoupení z celého kraje. Nemohl se stát zázrak, protože ty se nedějí, a bratra vybrali. My mezitím prodali všechno, co jsme díky tomu získali, a koupili matce tu nejlepší péči. Co jsme si mohli dovolit. Ale jak již bylo řečeno, zázraky se nedějí a rakovina ji měsíc na to dostihla. Ted jsem bez bratra a matky. A pokud mě vyberou, nezbude z rodiny nikdo... Už vidím otce se houpat na větvi.

Ze žalu...

Z lásky.

11. kraj

Ležím na posteli, hlavu mám svěšenou dolů. Svět mám vzhůru nohama. I když co se her a Kapitolu týká, je vzhůru nohama i normálně. Nesnáším to tady. Celej tenhle svět a celej tenhle cirkus s hrama.

„Autumn?" ozve se šišlavým hláskem zdola. Můj pětiletý bratr Adam. Mám ho ráda, on, táta a pár přátel jsou jedinými důvody k úsměvu. Ale dnes je Sklizeň a na tomto dni není nic pozitivního.

„Co je?" zakřičím na něj.

„Tatínek žíká, že máš jít dojů," odpoví až provinilým tónem.

„Už běžím," opáčím mileji. Seskakuji z postele a scházím schody. V krbu bujaře praská.

„Tati?" podívám se na svého otce. On je osoba, kterou obdivuji a miluji. Mile se usměji.

„Už bys měla jít, támhle máš šaty," kývne hlavou směrem k nim. Jak vidím, šila je tetička. Jsou prosté. Hořejšek bílý a spodek s nádechem světle modré.

„Děkuji." Jdu blíž k šatům. Celkem pohodlný materiál. Na chvilku jsem ztratila ten pocit beznaděje. Tento rok absolvuji svůj pátý Den Sklizně. Tudíž je mi sedmnáct let. Pevně stisknu šaty a pak je pustím. Vezmu bratra do náruče. Lehce ho pinknu do nosu.

„Vidíš, pokud mě vyberou, budu aspoň vypadat hezky," vycením na něj zuby.

„A čo to znamená, když tě vybejou?" optá se zvídavě a sahá si na nos. Dám mu pusu na čelo a letmo kouknu po otci.

„To znamená, že lepší výslovnosti tě bude učit někdo jiný." Pokládám jej na zem a z úsměvu přejdu do trpkého výrazu. Představa, že je už nikdy neuvidím, mi vhání slzy do očí. Zatřepu hlavou. Jdu se radši převléct.

Kapitola 1.

Nic není ztraceno, nebo?

10. kraj

Postupuji ve frontě na odběr krve. Konečně přicházím na řadu. Asi budu zvracet. Doma jsem dvakrát za sebou obrátila žaludek a teď na tom nejsem o moc lépe. Nejraději bych hodila všechno za hlavu a rozběhla se s otcem do lesů, přes moře... do hvězd. Ale tam už stejně za chvíli budu, takže co, že? Podávám ženě prst a ta mě do něj bodá prostou jehlou. Surově mi přitiskne prst na papír a přejede ho čímsi... snad kamerou? Proboha... typická Kapitolanka. Namyšlená a majetnická Kapitolanka. Hledám v davu otce a automaticky jdu na své místo. Najdu ho a neslyšně naznačím rty: „Miluju tě."

Zařazuji se do skupinky sedmnáctiletých dívek a omráčeně zírám na podium. Přichází starosta... nějací představitelé desátého kraje, a pak je ticho. Zírám vpřed a hlavou mi projíždí, že bych se měla rozhlédnout. Že bych se měla podívat otci do očí, ale nemám na to. Vlastně ani nevnímám to podium. Vnímám palčivou bolest v celém těle a snažím se nazvracet. Hlavně... nezvracet...

11. kraj

Každý rok ta samá pohádka. Jehla do prstu. Otisk prstu. Nějaký strojek. Únavný. Dívám se kolem. Zdravím se s pár přáteli. Beznaděj, beznaděj, osud, osud, bezmoc. Tahle slova mi v uších hrají jako koledy na Vánoce. Jdu k mým vrstevníkům. Na pódium vyleze ta strašně škaredá, ukřičená a lacině namalovaná moderátorka a celé tohle uvede. V davu nacházím otce a bratra. Adam mi mává. Mávám zpět a tvářím se nadšeně. Taky tě to potká. Pokud se nestane zázrak. Dívám se na nebe. Možná je to naposled, co se na něj dívám. Teda aspoň na to nad 11. krajem. Hluboce dýchám. Pustili film o Kapitolu. Ó, Kapitol je nejlepší, ó, Kapitol, ó, to on zařizuje všem to, co mají. To nic, co tady je. Dívám se do země. K čertu se vším.

„Dámy první," bičující slova, vzpamatuji se a dávám pozor. „Autumn Cara Pixy!" vysokým tónem zařve do mikrofonu.

Rozhlédnu se. Nikdo se nehýbe. Všechny pohledy spadají na mě. Vytřeštím oči.

„Prosím?" roztřešeně si pro sebe zašeptám. Slzy se chtějí prodrat na povrch hned, jak si tuto zprávu uvědomí. Ne. Nebudeš brečet. Vztyčí hlavu a kráčí uličkou vytvořenou ostatními dětmi na pódium. Třesu si rukou s tady paninkou a stavím se dozadu. S hlavou nahoře a rukama zkříženými na prsou pozoruji lidi z pódia. Můj výraz je překvapený, vystrašený, zklamaný, smutný. To vše se v něm mísí. Nevnímám nic. Jenom tupě zírám před sebe. Náhle přede mnou stojí nějaký kluk. Opravdu kraťoučké hnědé vlasy a modré oči. Vysportovaná, sexy postava. Podává mi ruku a mile se usměje. Lehce mě to konější. V davu opět uvidím otce a Adama. Adam v náručí otce. Otec se smutným výrazem v obličeji. Adam se tváří poněkud zmateně. Znovu mu mile zamávám. Doufám, že budu mít čas se rozloučit.

10. kraj

Zírám před sebe a hlavou se mi promítají obrázky, jak budou vypadat splátci za tenhle kraj. Blondýna? Černovlasej borec? Nevím... Možná jim bude pod šestnáct... možná osmnáct.

„Noreen Meeds!" ozve se z reproduktoru. Hledám tu tvář v davu. Čekám, kde se vytvoří hlouček, a dívám se, zda ho nemám vytvořit já. Hledám onu Noreen... Noreen... Meeds... panebože!

„Ne!" ozve se ze skupinky rodičů a já se tam zděšeně podívám.

„Tati!" zařvu a podívám se tam. Asi tři mírotvorci ho odvádějí v bezvědomí pryč. „Tati!" řvu z plných plic a běžím tam, ale padám do náruče dvou mírotvorcům. „Ne! Ne!" řvu a polykám vlastní slzy. „Ne! Aahhhh!" řvu, až mi praská ve vlastních uších. Mírotvorci mě táhnou na podium a já skyším, jak se mi jeden z nich omlouvá. Zděšeně se na něj dívám. A on pořád dokola opakuje to promiň.

Stojím na jevišti. Ani jsem si nevšimla, že přišla ona žena v hnědém oblečku zdobeným oříšky, vlasy jako ocas veverky. Bože! Zírám na ni, přitahuje si mě blíž, a já s údivem pozoruji, jak losuje mého snad spojence. „Adam Chalmbers!" Zírám na o rok staršího kluka se světle hnědými vlasy a zářivě zelenýmima očima. Jde na jeviště tesně vedle mě. Ta jeho blízkost je mi až nepříjemná...

11. kraj

Ani jsem nestihla postřehnout, jak jsem se sem dostala. V této mísnosti jsem ještě nebyla. Nevím ani, v jaké budově se právě ocitám, ale jsem si jístá tím, že jsem stále v jedenáctém kraji. Zas tak mimo jsem nebyla. Jsem tady sama. Za dveřmi slyším hlasy, když vtom do místnosti vráží Adam. Vysloveně proklouzl mezi dveřmi a mírotvorcem. Chytám ho do náruče. On mi prsty přejíždí přes obličej. Jako by něco zkoumal. Dokáži se jenom tupě usmívat a zírat na něj. Zírat na ten jeho uličnický a zvědavý obličej.

„Hej, Aut?" promluví po chvilce ticha.

„Copak?" odvětím mu tenkým hláskem. Emoce, emoce. Nával emocí. Nesmím brečet, ne před ním.

„Pjoč se kolem tebe motá tojik lidí?" zeptá se a jeho ruce zakotví na mých ramenou. Pootočí hlavu napravo. Tak, jako to dělávám já. „Ši něčo ukjadla?" pokračuje.

„Ne, víš," vchází otec. Pohlédnu na něj, ale hned se vracím k Adamovi. Usměji se na brášku, doufajíc, že zadržím slzy.

„To naopak oni mi něco ukradli. Ukradli mi svobodu a hlavně tebe a tatínka," odmlčím se a nabírám sílu na dokončení myšlenky. „Odjedu na pár dní, jak to říct, na dovolenou, ale flákat se rozhodně nebudu," vesele mu rozčepýřím blonďaté vlásky. Zasměje se a chytne mi ruku.

„A kdy se vjátiš?" proplete si se mnou prsty. Koukne na mě velkýma modrýma kukadlama.

„Snad brzy," rozpletu naše ruce. Políbím ho na čelo a položím na zem. Přesouvám se k otci. Těsně před ním mě Adam chytá za kalhoty. Podívám se na něj.

„Vjať se bjzo, bude še mi štýškat," tahá mě za nohavici a smutně si mě prohlíží. Skloním se k němu. Zatlačím slzy a políbím ho do jeho krásných vlásků.

„Neboj," zašeptám. Slza mi stéka po tváři, ale to nemohl vidět. Objímám otce. Hladí mě po zádech. Zachumlám se tváří do jeho hrudi. Už to nemůžu vydržet. Propukám v pláč. Jednou rukou k sobě tisknu bratra, druhou otce. Svůj pláč kontroluji kvůli bratrovi. Odlepím se od otce. Utírá mi slzy a usměje se na mě. Chytne mě za tvář. Vlepuje mi pusu. Potom i jednu na čelo. Mile mě dlaní přejíždí přes líce.

„To zvládneš," promluví. Skoro bych mu to až věřila z jeho tónu hlasu. „Slibuji ti, že my to tady taky zvládneme," přitiskne k sobě Adama. „Budeme ti fandit a nezapomeň, věříme ti," podotkne.

„Prosím tě, ať mě nevidí Adam umírat," zašeptám mu.

„Ty neumřeš," odpoví a ještě jednou mi dává pusu.

„Poslední minuta," ozve se z druhé strany dveří. Srdce se mi málem zastaví.

„Milujeme tě," řekne, „vždy to tak bylo a také vždy bude," usměje se a stiskne mi pevně paži.

„I já vás," odvětím smutně. Naposledy se skloním k Adamovi. Vezmu jej do náruče. Pevně ho přitisknu k sobě a vlepím mu pusu na tu jeho. „Nezlob, ano? Poslouchej tatínka, teď to bude důležité. Pomáhej mu. Budeš velký pomocník," šeptám mu velmi rychle. Doufám, že rozuměl. Stále ho k sobě tisknu, hlavu položenou na jeho rameni.

„Autumn," ozve se táta. „Musíme jít."

Přikývnu, ze strany na stranu ho kolíbám. Otec si ho bere k sobě.

„Nezapomeň na vše, co jsem ti řekl." Vrhnu se mu kolem krku a splašeně přikyvuji. Pouštím je. Oba mi mávají. Dveře se zavírají.

Sbohem.

10. kraj

Otevírají se dveře a dovnitř vbíhá otec. „Miláčku, miláčku, nemáme moc času. Jen ti chci říct, že tě miluju, moc tě miluju, a nesmíš zapomenout na to, že máš šanci, šanci vyhrát, a musíš bojovat..."

„Tati, já tebe taky, moc tě miluju, a nesmíš na mě zapomenout, jako jsme spolu nezapomněli na maminku a bratra. Musíš to zvládnout sám, protože já nemám šanci, protože já se necítím na to, že bych mohla někomu ublížit,"

„A taky jsme ti chtěl říct, abys je ode mě pozdravovala." Rozevřou se dveře a mého otce začnou tahat mírotvorci ven. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě!" A je pryč. Hroutím se sama do sebe. Ode dvěří se line strašný křik... Zacpávám si uši a snažím se odreagovat. Bohužel to nejde.

***

Nastupuji do vlaku s podlomenými koleny. A taky se mi to hned vyplatí, protože jakmile se ocitám v místnosti, která je asi jídelna, se mi podlamují nohy a já padám dozadu. Ocitám se v nějaké náruči a směřuji pohled nahoru. Adam. Chytá mě do náruče a nese dál vozem. Ani si nevšímám, že už jsme se rozjeli. Nese mě dál a dál a já se ocitám v nějakém pokoji. Pokládá mě na postel, kde se choulím ke stěně. Přikrývám se mohutnou peřinou, kterou následně skopávám pryč a objímám polštář celou svojí šířkou. Pouštím se po moři slz... bez myšlenek... bez otce... bez života.

HLAVNÍ OTÁZKA:

Příště se?

a) spojí Noreen a Adama

b) Autumn seznámí s novým přítelem

c) seznámíme s protivníky

DALŠÍ DÍL:

1) Noreen a Autumn?

a) seznámí se

b) ublíží si

c) nepotkají se

2) Splátce z 11. kraje (muž) bude:

a) provokativní
b) chladný
c) hodný
d) uzavřený

3) Jedna z vlastností Adama bude:

a) bezcitný
b) milý
c) zlý
d) nechápavý

Následující díl »

Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Nezapomeň, kdo je nepřítel 1:

6. JanAnn přispěvatel

21.11.2013 [19:38]

Hlasování uzavřeno!
Můžete hlasovat u druhého dílu Emoticon

5. Beatrice

21.11.2013 [15:30]

Hlavná otázka: b)
1. b)
2. c)
3. a)
Teším sa na ďalšiu kapitolu. Emoticon

4. Lucy

20.11.2013 [23:15]

Nepísala by som to veľmi podľa „pravdy" , ale dala by som tam niečo nové. Inak je to pekne napísané!:)
Hlavní otázka: c)
1) b)
2) d)
3) d)
Emoticon

3. AlejahArleneRose přispěvatel

20.11.2013 [20:42]

Hlavní otázka: b
1.b
2.d
3.a

2. Ashley457 přispěvatel

20.11.2013 [19:23]

Zatím se mi to moc líbí, bude zajímavé sledovat příběh ze dvou pohledů.
Hlavní otázka: c)
1) b)
2) c)
3) a)
Očividně mám ráda, když postavy trpí :D

1. Evolet

20.11.2013 [19:07]

Když už jsem to tak zkritizovala, tak musím taky odpovědět, že?
Takže: Hlavní otázka: c
1c
2d
3a
Jak vidím, tak bych všechny separovala, podle těch odpovědí :D

Přidat komentář: