OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hunger Games - Nezapoměň, kdo je nepřítel 5

02.04.2014 (14:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 863×

„Noreen?" zacukám s ní. 

Nic. Klesám k ní.

„Noreen?" pořádně si ji prohlédnu.

Krvácí! Krev vychází ze břicha a je všude kolem. Ne. Nesmím dovolit, aby zemřela. Ještě by obvinili mě, že jsem ji zabila. Ani bych se jim nedivila. Jednu ruku jí zasouvám pod hlavu a druhou pod kolena. Opatrně se s ní zvedám. Zafuním, když se dostanu na nohy. Kam mám jít? Kam mám teď, sakra, jít? Nenapadne mě nic jiného než vlézt do výtahu a projet se do desátého patra. Dveře se rozevírají a já vyrážím kupředu. 

„Aviore, Adame! Kdokoliv!" křičím. 

Pokládám Noreen na pohovku. Netuším kdy, ale objevuje se tady Adam a o pár chvil později i Avior. Chvíli jen němě zírají. Zprvu na ni a potom stočí pohled na mé krvavé oblečení.

„Nezírejte a něco dělejte!" okřiknu je.

NOREEN

Slyším hlasy. Tiché. Proč šeptají?

„Tati?" snažím se vyslovit, ale má ústa se otevřou na prázdno a zjišťuju, že se vlastně pohnuly jen v mé hlavě.

„Nezírejte a něco dělejte!" slyším šepot ze strašné dálky. Kde jsem? Ten hlas nepoznávám.

„Proboha, co se stalo?!" Adam. Poznávám ten arogantní sexy tón s necitlivým podtónem. Adam, je to jisté. Jsem v Kapitolu. Poznávám to podle vůně. Malé, tenké podpěry mě pouští a vyměňují se za silné a teplé. Ruce. Někdo mě drží? A kam jdeme? Necítím břicho. Co se to děje?

AUTUMN

Avior zajišťuje Noreen ránu, aby neztrácela více krve. Adam ji někam vede. Držím s nimi krok. Sjíždíme. Bloudíme chodbami. Objevujeme se v bílých prostorách. Ozývá se samé pokřikování a pípání přístrojů. Adam pokládá Noreen na lehátko. Hned k ní přibíhá doktor. Dívá se na její zranění a dle jeho tváře můžeme usoudit, že to není dobré.

„Rána je velmi hluboká," usoudí.

„Fakt?" arogantně syknu a otáčím oči v sloup. Avior mě propíchne pohledem. Ještěže tady není Wryght.

„Musím vás požádat, abyste odešli," pobídne nás rázně doktor.

Adam se s ním začne dohadovat. Chce tady zůstat. Já se nijak nebráním a odcházím. Od Aviora si poslechnu pár slov o tom, že jsem měla být na pokoji. Jenom jsem zachránila někomu život. Děkovat nemusíte. Vypadá to, že Adam svůj boj vyhrál.

„Informuj mě, jak je na tom," houknu na něj, když opouštím místnost, „dostala jsem zaracha, takže tady být prý nesmím," pokračuji a jdu chodbami zpět k výtahu. 

Zdá se mi to, nebo lidi kolem mě jsou čím dál víc tupí? Pár nevhodných slov si zabrblám pro sebe a vyjíždím výtahem do svého patra. Výtah sebou cukne a zastaví se v prvním patře. Za límec mé zakrvácené kombinézy mě vytahuje Ian. Vedle něj nasupeně stojí Diamond. Problém. Opravdu jsem měla zůstat ne pokoji. Diamond mi přes oči zaváže šátek. Zacpává mi čímsi ústa. Stejně jsem moc hrdá na to, abych žebrala o pomoc. Pevný stiskem mi upevňuje ruce za zády a vede mě. Neznámo kam.

ADAM

Sleduju, jak Noreen odváží na sál. Prý zašít jí ránu. Sakra! Co se stalo? Nevím proč, ale mám o tu holku strašnou starost. Má být moje spojenkyně. Potřebuju, aby byla fit.

„Adame. Opravdu musíš odejít. Pokuste se zatím s Aviorem zjistit, co se stalo. Mohl jí to někdo udělat." Beze slova se otáčím a rázuju si to pryč. Vyjíždím výtahem do desátého patra a hledám Aviora. Sakra! Kde může být.

„Adame!" zakřičí na mě z obýváku. Sedí si na gauči a popíjí cosi bílého.

„Sakra, Aviore! Co se stalo?"

„Pouštím si zrovna záběry, co mi poslali zeshora. Dívej." Přecházím přes opěradla gauče a sedám si daleko od něj. Díváme se na záběry brané snad ze všech úhlů. Bože, jestli takhle vzali i mě. Noreen se tam vážně ohání. „Dívej tady!" stopne to Avior.

„Nic nevidím," přečítá to a pouští znovu.

„Dívej se do oblasti břicha," samým vzrušením oba stoupneme. Je to jako řešit nějakou záhadu a právě na to po letech přijít. Avior se dotkne obrazovky. „Tady. Vyběhne odtam nečekaně jedna projekce. Když se podíváš na její obličej, nečekala to. A tady to máme. Jak rychle vytahuje ten nůž za pasem. Musela ho otočit ostřím proti břichu a jak švihla, tak jí to udělalo tu ránu," sleduji záběry. Znova a znova. Nakonec se shodneme na stejném. Všímám si, že když ten nůž vytahuje, cukne se jí celé tělo. Asi na to reagovala, ale adrenalin jí nedovolil si to uvědomit.

Odcházím, totiž vybíhám, a nechávám Aviora za sebou. Zrovna sjíždím k jídelně, když uvidím Diamonda, Iana a... sakra.

AUTUMN

Pouští mě a sráží k zemi. 

„Proč jsi byla tak ošklivá na Veron?" promluví jeden z nich. Ian? Vytáhnou mi to něco z úst.

„Nebyla jsem," oponuji.

„Lžeš." Na tváři mi přistává rána a na druhé další. Sklouzává mi páska a já zamrkám. Zasyčím bolestí. Krev mi teče z pusy. Odplivnu si.

„Z jakého důvodu mě mordovat teď? Máte na to arénu!" zavrčím.

„Nemohli jsme se dočkat," medově promluví Diamond.

Otřu si bradu a vstávám. 

„Už jste se vyřádili, ne?" zahučím „Odcházím."

Kráčím vedle Diamonda a chci odejít. Chytá mě za paži a otáčí kolem sebe. Mé tělo narazí na Ianovu pěst. Vyjde ze mě tlumený zkřek. Břicho mi svírá tupá bolest. Padám na kolena. Co nejrychleji se stavím na nohy. Nemůžu na ně zaútočit. Nejsem ozbrojená a jsou dva. Profíci. Musím něco vymyslet.

ADAM

Dobíhám zpátky. S posilou. Autumn bude určitě nějak zmlácená, tak ji nechci zatěžovat. Shay mě předbíhá. Co to...?

„Hajzlové!" zakřičí na ně a uštědří první ránu Ianovi. Vrhám se na Diamonda. Vrážím mu do úst, až mu sklapnou čelisti.

„A teď vypadněte!" zakřičím, když se oba zvedají.

„Počkejte v Aréně!" zakřičí Diamond a oba vyráží pryč. Sleduji Shaye, jak zvedá Autumn, a vyletím.

„Pěkně jsi nám to zavařila, Autumn. Teď ví o našem spojenectví..."

AUTUMN

„Nikdo se o pomoc neprosil," odseknu.

„Příště tedy nebudu zasahovat."

„Ví o tomhle Wryght?" Protože jestli ano, tak mě nejspíš zabije on.

„Nejspíš ne," promluví Shaye a bere mě za paži.

„Vím, že pokud nechci mít problém, musím jít, zvládnu to sama," vysmeknu se mu a jdu za ním. 

„No, já mu to rozhodně vyprávět nebudu."

„Díky za její záchranu." Shaye, ty jsi tak... Jiný než já.

Wryghta nikde nevidím. Zatím jsem klidná. Shaye mi utírá krev z brady a krku. Podává mi led a já si chladím postižená místa.

„Nemusíš se o mě starat," prolomím ticho, které vládlo.

„Chci," opáčí a dává mi napít čisté vody.

„Tak," na čele se mi vytvoří vráska, „tak děkuji."

NOREEN

„Haló?" zvolám do tiché zašedlé místnosti. „Haló!" zním hlasitěji než předtím. Sedám si na posteli. Jsem ve svém pokoji v desátém patře. Dveře se prudce rozrážejí a dovnitř vbíhá Adam.

„Co je? Co se děje?!" polekaně nadskočím.

„To snad řekni ty mně, ne?" Adam za sebou zavírá dveře a jde k posteli.

„Při vystoupení ses poranila. Pojďme to teď neřešit. Tvé tělo je bez tebe velice prázdné," dotkne se koleny rámu postele a poklekne na ni. Nehýbu se. „Ale zase jsem si mohl sáhnout, kam jsem chtěl," olízne si ret a já se zatřepu.

„Hnusáku, byla bych ti vděčná, kdybys odešel," řeknu zcela vážně. Jde po posteli po kolenou ke mně. Pomalu si nohy přitahuju k tělu. On to uvidí a chňape po jedné z nich. Vyjeknu. „Pusť mě! Hned!" křičím v panice. Nechci! Já nechci, aby to dělal, celým tělem se vzdouvám. Nepouští mě a jeho silné ruce se přesunují na můj pas a šikovně se přesunujou na mou ránu. Zatlačí palcem na čerstvý obvaz. Vyjeknu bolestí. Přestávám s ním bojovat a teď se nekontrolovatelně třepu pod nátlakem bolesti. Stahuje si mě do náruče a pevně drží. Jsem k němu přitisknutá zády a stále se třepu bolestí.

„Nes-snáš-ím tě," řeknu mezi vzlyky a myslím to naprosto vážně. On to moc dobře ví. Začne se zvedat. Popadnu jeho ruku. „Neodcházej," pomalu se doklepávám. Obracím se a choulím se mu do náruče. On si však zvedá moji hlavu a na nic nečeká. Začíná mě líbat.

AUTUMN

„Proč jsi tak bledý?" uštěpačně položím otázku Wryghtovi, který rozrazil dveře od mého pokoje.

„Proč ty tak nezodpovědná?" vrčí a drží se stěny.

„Abys náhodou neodpadl."

„Mohli tě zabít," sykne a opře se v místě, kde předtím spočívala jeho dlaň.

„Neudělali to," odseknu.

„Díky Adamovi. Navíc jsi vyzradila spojenectví!" křičí, chytne se za hlavu. „Lituji, že ti nezarazili kudlu do zad a nevykrvácela jsi," promluví naprosto vážně.

„Neboj se, v aréně mi podříznou hrdlo, ani nestihneš vyslovit Kapitol," uculím se.

„Ty seš úplně mimo!" ječí. „Máš šanci vyhrát a raději si zahráváš se životem už v ubytovně!"

„Nevím, proč bych měla vyhrávat!" teď už křičím taky.

„Nechceš mi snad tvrdit, jak nemáš důvod k životu. Koukni se na sebe! Jsi mladá, krásná, máš svého bratra a stárnoucího otce, potřebují tě," domlouvá mi jako malému děcku. „Tak se laskavě vzpamatuj!"

Cuknu hlavou na bok. Bratr. Chtěla bych se ještě někdy dotknout jeho tvářičky. Držet jej v náručí. Nechci, aby mě viděl umírat. Zamračím se. Wryght vytáhl zbraň největšího kalibru. Ví, že co se mé rodiny týče, přestávám být zlou a nekontrolovatelnou. Využívá toho, a to se mi nelíbí. 

„Odejdi," zašeptám po chvíli ticha.

Nic neříká, ale nadále setrvává.

„Odejdi nebo ti zlomím vaz."

Z hrudi se mu vydere posměšek. Opouští místnost. Nesnáším ho! Všechny. Všechno.

NOREEN

„Noreen, spíš?" Nesmyslně zafrkám na souhlas. „Kecáš mi."

„Hm.."

„Noreen, už jsi někdy s někým spala?"

„Co je to za otázku?" otevřu oči a otočím se na něj.

„Prostě se ptám," on si oči protře a zadívá se někam za mě.

„Ty?" Jednoduše zakroutí hlavou.

„Víš, chtěl bych to zkusit." Usměju se.

„Adame. Tohle je Kapitol... tady nejde o vztahy. Kdybych mohla... kdybych mohla vrátit čas..." Skočí mi do řeči.

„Ty? Já o tobě věděl celou školu a radši jsem se honil za těma bohatýma. Netušil jsem, jaké tajemnství v sobě skrýváš, Noreen," říká mé jméno... doslova si s ním pohrává na jazyku.

„Neřešme to. Chtěla jsem říct, že kdybych mohla přijít z Arény, aniž bych tě ztratila.." Co to, proboha, říkám?! Tenhle kluk si se mnou určitě jen hraje. „Chci spát."

„Dobrou, Noreen," vtiskne mi pusu do vlasů a já se mu tentokrát schoulím hlavou do hrudi.

„A Adame?" Tentokrát je to on, kdo zamumlá. „Už mi nikdy nesahej na rány." Cítím, že se pousmál, ale mně do smíchu tedy rozhodně není.

AUTUMN

Noc byla dlouhá a zlá. Celá orosená vstávám z postele a vzpamatovávám se z nočních můr. Ve sprchovém koutě na sebe nechávám spadat kapky vody, které omývají i některé mé obavy. Dnes se dozvíme, kolik bodů nám udělili za vystoupení. Mokrýma nohama stoupám na studenou podlahu. Vysušuji si vlasy a převlékám se. Celkově se dávám do pucu. Putuji na snídani. Jsem nervózní. V rukou žmoulám rohlík, který do sebe těžce dostávám.

„Nervózní, nervózní?" vkrade se vedle mě Shaye a ukrojí si chleba.

Mlčím.

„Tak ty se se mnou odmítáš bavit? Vzpamatuj se, zachránil jsem ti život," pokárá mě.

„Jestli nechceš, abych ti ten rohlík narvala do huby, tak zmlkni," procedím přes zuby.

„Ty v sobě nemáš city?" lomí rukama.

„Očividně ne." Ta slova téměř vyplivnu. 

Zvednu se a odcházím pryč. Přemisťuji se zpět do svého patra a tam usedám na pohovku před obrovskou televizi, kterou zapínám.

NOREEN

Dnes nás čekají dotěrné dotazy od Ceasara. Jsem... nepřipravená. Otáčím se na záda. Celou pokrývku mi sebral Adam. Chci se zvednout do sedu, ale ruka mi přistane na něčem mokrém. No to snad... krev?! Vypísknu. Adam vedle mě se tak lekne, že povyskočí taky.

„Co... co se děje?" Vydýchám se.

„Jen krev. V pohodě." Adam si stoupne a chytne lem prostěradla. Cukne a já se svezu i s prostěradlem. Adam chytne druhou stranu a přebalí ji přese mě. Pak mě zvedne do vzduchu a vede ke sprše.

„Takhle po ránu jsem se nikdy nemyl."

„Ty ses někdy myl?"

AUTUMN

„Neřekni nic hloupého," poučujeme Wryght. Čekám, než na mě přijde řada při rozhovorech.

„Jak bych mohla?" vyštěknu.

„Byl bych radši, kdybys neříkala nic," zazoufá a přejde k Shayovi.

Adam je právě na scéně. Plácá něco o tom, jak je Kapitol přepychový. Nezvládnu reagovat rozumně. Pokrčím rameny. Třeba mě nezastřelí rovnou na pódiu. Dokončí svůj rozhovor a vystřídá ho Noreen. Nadechnu se. Zbývá Shaye a potom já. Upravím si své světle modré šaty. Dlouhé zlaté náušnice jemně zachrastí.

NOREEN

Oblečená v barevných šatech vystupuji na ostře osvětlenou scénu. Vítá mě ohromný potlesk. Wau, Kapitolané jsou opravdu velice sdílní. Zdravím se s Ceasarem a přemýšlím o tom, že už tu seděla spousta dětí přede mnou, stejně jako ležely v mé posteli a další věci.

„Takže, Noreen. Nemohu se hned teď nezeptat na to, co se ti stalo při soukromém vystoupení. Vypadalo to z popisu ošklivě." Nasadím falešný úsměv.

„Vyslíkat se tu sice nehodlám," celý sál se rozdrní v tónech všeho smíchu, „ale mohu říct, že nejvíc jsem byla překvapená já, když jsem zjistila, že jsem se málem rozsekla vejpůl," energicky si ukáži na břicho.

„Dobře, dobře, ale už jsi v pořádku, ne?" Ceasar nadzvedne jedno ostře oranžového obočí.

„Ano, jsem připravená do toho dát všechno," snažím držet svoji podrážděnost na uzdě, protože právě vyzradil mé slabé místo všem mým protivníkům.

„Dobře. Noreen. Noreen Meeds. Noreen." Stále se usmívám, když opakuje moje jméno stále dokola. „Pověz nám. Jste s Adamem nějak spolu?" Napřímím se a uchechtnu. Ceasar vstane a s mikrofonem snad až v hrdle se zvonivě zasměje. „Myslím, že nám dala jasnou odpověď!" Zasměju se taky a dále si drhnu ruce o drsnou látku. „Takže, Noreen. Když se vrátíš domů, kdo na tebe čeká?"

„Jelikož bratr zemřel v Aréně, aby zachránil moji matku od rakoviny, dá se říct, že jen otec." Pokud už i ten nespáchal sebevraždu.

„A poslední otázka. Jak jsi spokojená se svým hodnocením na soukromé vystoupení?"

„Nevím proč, ale jsem ráda i za těch šest bodů. Mohla to být taky jednička," zasměju se a Ceasar taky. Naposledy mě představí a já odcházím. Nemohu tomu uvěřit. Já? Za své bravurní vystoupení s roztrženým břichem mám za šest? Díky, díky moc.

Autumn

Ceasar zvolá mé jméno a já se za potlesku Kapitolanů dostavuji na pódium. Lehce se pokloním. Barevná světla kolem nás několikrát zakrouží, usedám.

„Autumn, jedenáctý kraj, na svůj původ jsi dostala dost bodů. Děvět, přijde mi to jako výborný výkon. Kdo tě naučil zacházet se zbraněmi?" zeptá se energicky. 

„No," nejistě začnu, vystupování před lidmi mi nikdy nešlo. „Vlastně mě všechno naučil otec. Vychoval mě, a jsem v podstatě ráda, že to osud takto zařídil," pozvednu koutky.

„Čím myslíš "to"?" pídí se po detailech. Dává si nohu přes nohu.

„Myslím tím, že jsem vyrůstala pouze s otcem a mladším bratrem." Dál myšlenku nerozvádím. Ceasar si všimne, že se trápím, a tak změní téma.

„Dostalo se ke mně, že jsi celkem problémová," zasměje se. „Údajně ses stihla dostat do křížku hned s několika splátci. Co nám k tomu řekneš?" zubí se.

Přehodím si nohu přes nohu. „Jde o moji povahu," vysvětluji. „Od malička jsem výbušná a krapet agresivní, když se mi něco nelíbí, vyřeším to po svém. Lidé se mě buď bojí a vyhýbají se mi, což se mi líbí, nebo se mi to snaží oplatit. To už je horší," připustím. Celý svůj monolog jsem odříkala přesvědčivě, celkem.

„Existuje tady někdo, komu jsi nechtěla vrazit kudlu do zad?" nasadí nejistý tón.

„Upřímně," odmlčím se, „nejspíš ne."

Dav se zasměje, ale já se tvářím vážně a štvě mě, že má slova berou na lehkou váhu. Zafuním.

„Dle tvého názoru, máš šanci na výhru?" mrkne na mě.

„Nad svým návratem jsem nikdy moc nepřemýšlela. Netuším, jestli mám šanci. Možná ano. Jsem prostá a vznětlivá holka z Jedenáctky. Co ta komu může udělat? Dopředu mě ovšem vede jeden cíl. Nechci, aby mě můj bratr viděl umírat. Nemůžu to připustit," v očích se mi zalesknou slzy, které úspěšně zaháním.

„Doufám, že se tvůj cíl naplní," zvedne se a já spolu s ním, chytí mě za ruku a vymrští ji do vzduchu. „Autumn Cara Pixy!" zařve dlouze. Pokloním se a prohlédnu si tleskající publikum.

OTÁZKA

V dalším díle?

a) už půjdou do arény

b) nepůjdou do arény

Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Nezapoměň, kdo je nepřítel 5: