Hrátky s ohněm - Kapitola první • OurStories.cz ~ naše povídky

Proboha, co po mě chce? Pomyslela jsem si. I když jsem každou buňkou svého těla byla proti, věděla jsem, že jestli mě chce vidět, tak si mě najde i kdybych utekla na druhý konec zeměkoule. Prostě se musím smířit s už hotovou věcí. Musím se sejít se svým otcem andělem.

25.06.2012 (17:00) • Boxxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 684×

Otevřela jsem dveře a skopla boty z nohou. Vytáhla jsem klíč z venku a znova ho dala do zámku zevnitř. Zamkla jsem a chtěla ho vytáhnout. Zalomcovala jsem klíčem. Ugh, to né! Snažila jsem se vytáhnout klíč. Znova jsem se pokusila pohnout s klíčem. „Dělej, pohni se!" zavrčela jsem. Škubla jsem jím naposled. Áááá, je venku! Podívala jsem se na klíč. „Ty pot-vo-ro... " Zadívala jsem se pořádně. Byla ho jen půlka. „Sakra!" Sakra, sakra, sakra! Zabouchla jsem dveře. Hodila jsem zbytek klíče do misky a odkráčela po schodech nahoru do svého pokoje.

„Faith, pojď sem!" Trhnutím jsem se probrala. A sakra, ten zámek! Vzpomněla jsem si. „Proboha, co jsem to včera večer vyváděla?" Shrnula jsem si vlasy z obličeje a vyhrabala se z postele.

„Faith, rozumněla jsi?!" křičela máma.

„No jó, už jdu," zamumlala jsem, automaticky vzala gumičku a svázala si vlasy. Seběhla jsem dolů ze schodů kde už čekala máma, ruce skřížené na prsou a netrpělivě si podupávala.

„Můžeš mi vysvětlit, co to znamená?" zeptala se a ukázala na chlápka právě vyměňujícího zámek.

„Já ho sem nezvala, nevím, co tady dělá," řekla jsem. Zamračila se a hlasitě se nadechla.

„Děláš si ze mě srandu?! To já jsem ho sem zavolala kvůli tomu, že jsi ty ZASE rozbila zámek!" rozkřičela se. „Ne, že by jsi byla vděčná za to, že ti povoluju ty tvoje noční avantýry, ale ty ještě příjdeš a rozbiješ zámek?! Jak si to představuješ?!" Sledovala jsem ji jako opařená, jediná nevhodná poznámka by mohla vést k jejímu dalšímu výbuchu.

„Já to zaplatím," řekla jsem tiše.

„To si piš, že to zaplatíš!" sykla na mě. Otočila jsem se a šla zpátky do pokoje. Věděla jsem, že nemá cenu tam stát a jen tak na ně koukat. Máma se potřebuje hlavně uklidnit a to, že tam budu, jí moc nepomůže. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a koukla na hodiny naproti. Deset pryč. To bych mohla zavolat Liv. I když po tom včerejšku nejspíš bude ještě spát. No co, projednou to zvládne. Přešla jsem pokoj a shýbla se pro kalhoty ležící na zemi a z nich jsem vytáhla mobil. „Liv, Liv, Liv... á, tady je," mumlala jsem. Volat. První zvonění, druhé zvonění, třetí...

„Liv, co je?" ozvala se rozespale.

„Tady Faith, to je mi teda pozdravení," zasmala jsem do telefonu přesto, že jsem věděla, že jí moc do smíchu není.

„Trhni si, Faith..." zamumlala. Opět jsem se neubránila smíchu.

„Vyspáváš kocovinu, co?" rýpla jsem si do ní. Podrážděně si odfrkla.

„Vyspávala bych i za normálních okolností, ta kocovina je pouhý doplněk," řekla.

„Dobře, jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pohodě dorazila domů," řekla jsem a posadila se na postel.

„Ano, mami, jsem v pohodě, ale mohla bys mi donést sklenku vody a aspirin. Ta hlava začíná být utrpení," vzdychla.

„Dobře ti tak, já jsem ti říkala, že už máš dost," upozornila jsem ji.

„No jo," hlesla. „Jinak, odpoledne tě budu očekávat."

„Pokusím se dorazit, ciao," řekla jsem a hovor ukončila. Hodila jsem mobil vedle sebe na postel a koukla se z okna. No nic, když už jsem vzhůru, tak se alespoň nasnídám. Snad mi máma nezabavila moje cornflakesy. Vztala jsem z postele a šla do kuchyně. Zezdola už jsem neslyšela žádný hluk, takže zámečník už pravděpobně odešel. Potichu jsem přešla chodbu, přece jen jsem teď mámu potkat nechtěla, určitě by se do mě znova pustila. Vešla jsem do kuchyně obložené bílýma kachličkama a prosluněné díky velkým viktoriánským oknům. Uprostřed kuchyně stál pracovní pult k němuž byly z jedné strany přistavené barové židle. Přešla jsem k jedné ze skříněk. Otevřela jsem ji a očima zapátrala po mých cornflakesech. Uff. Byly stále tam. Mělo mi dojít, že máma nebude až tak podlá, aby mi sebrala snídani. Nasypala jsem je do misky, zalila mlékem a šla si sednout ke stolu uprostřed místnosti.

„Faith..." ozvalo se za mnou a já málem leknutím převrhla misku.

„Chceš ty peníze hned?" řekla jsem s plnou pusou. Máma vzdychla.

„Ne, o to nejde..." zarazila se. Otočila jsem se k ní a čekala až se vymáčkne.

„Tak o co?" Chtěla jsem vědět.

„Ozval se tvůj otec, chtěl by tě vidět," řekla. Když to ze sebe dostala, všimla jsem si, jak se jí ulevilo. Za to mně se rozhodně přitížilo. Ozval se otec? Proč? Proč teď?

„Ale já ho nechci vidět!" vyrazila jsem ze sebe bez rozmyšlení. Máma si promnula kořen nosu.

„Faith, jedna schůzka tě přece nezabije," řekla. Rozčileně jsem na ni hleděla.

„A co, když jo?!" rozkřičela jsem se.

„Nebuď směšná, jen se s tebou chce sejít a popovídat si," přemlouvala mě.

„Ale já s ním nechci mluvit, copak ti to nedochází?" Nepřestávala jsem křičet. Byla jsem tak znechucena, že mě přešla chuť. Vzala jsem misku a všechen její obsah vylila do koše. „Opravdu skvělé ráno," zamumlala jsem.

„Faith..."

„NE!" Zarazila jsem ji a šla zpátky do pokoje. Proboha, co po mně chce? Pomyslela jsem si. I když jsem každou buňkou svého těla byla proti, věděla jsem, že jestli mě chce vidět, tak si mě najde i kdybych utekla na druhý konec zeměkoule. Prostě se musím smířit s již hotovou věcí. Musím se sejít se svým otcem andělem.

Autor: Boxxy, v rubrice: Povídky » Na pokračování