OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hrana ježka - Hlava 2

14.06.2015 (16:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 866×

Deprese je vůbec velmi legrační věc. Asi takové myšlenky jsem měl, když jsem se probudil uprostřed bílých pokrývek a hedvábných peřin. Zíral jsem do nebes mé postele a přemýšlel jsem. Konec. Rezignovaně jsem se ušklíbl a pohledem jsem sjel dolů na osamocenou haldu, věž a kdoví jak se to ještě dalo nazvat. Ani na to jsem neměl chuť. Jak dlouho to bylo, když mé rty naposledy cítily děvče. Ctily jej svými polibky… Nechal jsem toho, za to to nestálo. Nechtěl jsem, neměl jsem čas, bolelo to. V duchu jsem si zahrozil, začínal se ze mne stávat odporný zbabělec. Přehoupl jsem nohy přes postel a postavil se. Protáhnout se jako kočka a vypnout snad i prsty do výšky, že se jednotlivé konečky odpojovaly od zbytku těla. Rukou jsem si zakryl ústa a zívl si. Nu, vypadalo to na krásný den, tak proč si jej hned v začátku kazit.

Teprve, když jsem se pořádně probudil z polospánku, uvědomil jsem si, že stojím před oknem nahý. Ani jsem nevěděl, jak jsem se k němu dostal. Nejspíše jsem zase přemýšlel jak mladý Perther a jeho úžasné utrpení. Ach tak, zasněně se dívat do kraje a číst si Odyseu, stát se zbytečným budižkničemem, složitým komplexem své vlastní lásky, bílkovin s vadným kódováním. Prošlým olejem. Poodstoupil jsem od okna a natáhl se pro přikrývku. Zakrýt si cudné místo byla hračka, kdo by mne tak asi chtěl, či si snad kazil mravní pohled na svět. Sám jsem se uchechtl vlastnímu vtipu ve velikém bílém pokoji. Pohodil jsem hlavou na stranu a otočil se směrem ke dveřím. Stál jsem bos. Parkety mne studily do šlapek a slunce pálilo do zad. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že venku štěká pes a odkudsi zpoza rohu se ozývalo tlučení do plechu. Vincent, asi… Natáhl jsem na sebe lněné spodky a nátělník, načež jsem se rozhodl pro hedvábný župan a vydal jsem se na průzkum krajin tam dole.

Krátkovlné rádio blikalo jako lampa v noční bouři a místo hromů se mi z kuchyně ozývalo pískání džezvy. Kafe a čerstvá brioška. Jaká čest to byla, mít svého vlastního osobního pekaře, kuchaře, zahradníka… Žít si v přepychu… Kávu si čirou náhodou umět uvařit sám. Přelil jsem si ji do krásného porcelánového šálku. Arté decoi, jak říkala moje maminka. Ano, krásné pozlacené, elegantní, zkrátka skvostné. Nádobí hodné syna továrníka, elity tohoto špinavého národa. Pfff… Bohemia, nebo jak se to tu vlastně celé jmenovalo. Hodil jsem do kaštanového zrcadla jednu kostku cukru a druhou jsem podržel. Se zájmem, snad trochu z nudy, jsem pozoroval, jak pomalu sákne a barví se do hněda. Jak se krystal postupně rozpouští a jak foremná kostka ztrácí svou dokonalou strukturu… Když se mi rozdrolila mezi prsty, olízl jsem si je. Sladká chuť. Dneska bude krásný den! Snídaně, rutina a poté převlékání. Hodiny ukazovaly… osm hodin. Bylo pozdě. Zastavil jsem se na půli cesty před skříní a ustal jsem všeho spěchu. Díval jsem se na vyřezávané pozlacené ručičky. Poslouchal jsem tikání strojku, tlukot mechanického srdce. Pozdě. Zamyšleně jsem se díval na hodiny a přemýšlel jsem nad významem celé téhle grotesky. Co jsem to dneska jen měl, co jsem to chtěl. Kde začít, kde skončit. Ručička zatím oběhla celý stadión a mířila do první čtvrtiny nového kola, když jsem si konečně vzpomněl. Ano. Jít ven, dneska bylo cvičení. To proklaté cvičení. Otočil jsem se ke skříni… Mezi kabáty na mne zíral okřídlený šíp. Necitelně jsem se ušklíbl, ježek. Co jsem chtěl, och ano. Uniformu!

Vyběhl jsem schodiště a rozrazil jedno křídlo dveří do mého skromného příbytku. V jedné z almar jsem nahmatal hedvábné pouzdro a hrubým zipem jsem vykuchal jeho obsah. Zelená uniforma se zlatými prýmky, hodnost… ani jsem nepoznal vlastní hodnost. Říkali mi důstojníčku, to bylo to poslední, co jsem věděl. Beztak pouze nějaký lajtnant, tak jak to zasloužilí synové z dobrých rodin dostávali na podnose. Nad odznáčkem se však skvěl ještě jeden. Vykládaná brontzeová šavlička… „Šašaša… šavlička,“ povídal jsem si sám pro sebe, když jsem si nasadil tmavě zelenou košili a zašněroval si jemné plátěné spodky. Nasoukat se do uniformy nebylo lehké. Sepnout se páskem, natáhnout si nohavice, vypulírovat švy a zkontrolovat prýmky. Ha, ještě šavlička. Zbraň ležela opřená v koutě skříně. Ebenitová pochva se skrze zlacení leskla více než samotný kovový rám. S tichým pohvízdáváním jsem si ji připjal k pasu. Hotovo. A nakonec nástroj. V zrcadle jsem se ještě jednou kriticky zhodnotil. Na hlavě jsem si upravil čáku a z očí si vytřel naivní ospalky. Bylo to tak akorát, stejně se na manévrech ušpiním, odřu a rozhážu. Manévry nejsou koncert. Ve vysokých botách jsem se vydal přes pokoj a ze stojánu jsem sundal svůj nástroj. Nástroj zkázy. Vynález zkázy! Chacha. S úsměvem jsem rozložil tělo a položil korpus do pouzdra, které jsem připravil na zemi. Ještě snižec, nátrubek… málem jsem zapomněl na lyru. Plukovník by mne přetrhl a dal mi káznici a tři týdny etud. Hmm… teď už jen zavřít a vydat se na… cestu.

Zdobený zámeček se zacvakl na místo a z pouzdra se tak stala neprodyšná rakev. Spíše semipermeabilní obdoba potápěcí kapsle. Nohou jsem posunul stranou všechny knížky, které jsem tak pilně studoval, a pouzdro si nahodil rošťácky přes záda. Kdybych se viděl, vyplázl bych na sebe svůj rošťácký jazyk, abych si ho utrhl druhou stránkou reality. Musel jsem jít. Ještě jednou jsem se zkontroloval, načež jsem vyrazil. Seběhl jsem schody, prošel jsem vysokou halou a pozdravil Bětku. Ryšavá služka se usmála a odběhla kamsi dále, snad prát, nebo žehlit. A sloužila dobře. Nebylo nic lepšího než přijít po dlouhém dni domů a najít ustlanou postel a srovnanou noční košili. Či si nechat připravit dobrou teplou voňavou koupel. Cítit se pak jako utopenec, naložená uzenka. A co teprve, když se otevřely dveře jen tak samy od sebe. Minul jsem se s Maxem, služebníkem svého táty, který uctivě pozdravil moji milost, a já jsem mu koketně odpověděl ,ruku líbám´. Nesnášel jsem tyto formality. Tedy jistým způsobem jsem je miloval a nedal bych na ně dopustit, ale po čase se otřepaly…

„Vincek! Vincek jste tu?“ zavolal jsem, když jsem scházel schodiště po zdobené verandě a rukou jsem zdravil hustý zimolez.

„Ano, pane! Přejete si?“ ozvalo se zpoza rohu, než se vynořila upracovaná tvář našeho mechanika.

„Nastartuj mi dvacku. V deset pro ni zajdeš ke kasárnám, nechám ti tam stříbrný. Pokud ti teda pantáta nenakázal něco důležitějšího,“ řekl jsem s neskrývanou nepřítomností v hlase a hledal jsem v náprsní kapse malý klíček.

„Samo, pane,“ odpověděl muž, a zatímco jsem scházel, on už pucoval lesklý stroj. Mléčně bílý lak se na mne usmíval jako dekolt za krásného zimního dne a já jsem scházel k ní.

„Díky ti. Nezapomeň na to. Kdyžtak se zeptej na kasárnách. Oni budou vědět.“ Chlap přikývl a odešel něco šukat dozadu. To já jsem klíček s křidélky zasunul do skříňky na zádech stroje a schoval jsem je pod úhledná dvířka. A pak jsem se vydal do sedla, jak se poeticky říkalo sedátku na vršku stroje. Uvolnil jsem pedály a obkročmo jsem si sedl na polstrované sedadlo a opřel se. Pomalu jsem otočil klíčkem, a když rafičky na jednom velikém budíku spadly, otočil jsem klíčkem dál a zmáčkl skryté červené tlačítko pod skříňkou. Kráska mi odpověděla a rozvrněla se jako spokojená milenka v dívčích románech. Zaposlouchal jsem se do chodu motoru a zkontroloval jsem nádrž na vasqu. Plno, jak jinak. Chytil jsem se držátek a uvolnil jsem pojistku na kniplu. Stroj mne pomalu vynesl do výšky.

Napřímil se a zaujal pozici. Miloval jsem dvacky, jak v civilu, tak v armádě. Jak stroje, tak holky. Byl na ně hezký pohled. A zároveň to byly ty nejlepší stroje, které Skadovy závody mohly vyrobit. Dvě nohy a rychlost až osmdesátí mílí za hodinu u těch nejdražších modelů. Srovnatelné s dívkou, kterou podvedete. Ta moje dala sice sotva třicet, ale i tak to bylo nádherné. Všechny povozy, i těžké pracovní, jsem vždycky nechal za zády. A stejně tak jsem teďka já nechal za sebou honosnou vilu, dlážděnou cestu i lipovou alej. Vítr mi foukal do vlasů a já jsem přemýšlel. Jak dlouho mne toto ještě bude bavit? Nevěděl jsem. Stačilo snad pouze konstatovat, že dlouho.

Jel jsem v poklusu. Míjel jsem domky kolem cest, selské usedlosti, statky a stavení. Rostly do výšky úměrně tomu, jak jsem se blížil městu. Nakonec pole vystřídaly mohutné hvězdicové hradby a já jsem projel branou, kde mne pozdravila stráž zasalutováním. Jó, domy zde byly hned vyšší. Stočil jsem knipl a s dvackou jsem sjel z hlavní ulice. Mířil jsem jinam, na okraj. Vítr mi foukal do tváře, čáka mi poskakovala na hlavě při každém kroku. Směšné, ihned, jak jsem mohl pustit řídicí páku, upravil jsem si čepici na hlavě, aby mi snad ještě za jízdy nespadla. Chtělo se mi najednou přemýšlet. Asi zato mohl ten čerstvý vzduch, nevím.

Na jednom z mohutných jírovců se skvěla plechová tabule. Švabachem na ní byla napsána směrovka. Kasárna, 1 míle. Byl jsem blízko. Ulice se již začaly měnit. Koutkem oka jsem pozoroval cihlové hradby, opevnění a nízké domky. Byl jsem teď daleko od zdobených domků na třídách a vysmátých slečinek. Minul jsem mohutný civilák, který vezl zboží. Jeho motor řval a vzduch smrděl zatuchlinou. Staré motory. V této době? Dnes bylo všechno moderní, nové. Všichni jsme běželi kupředu tak, že to, co jsme postavili včera, bylo dnes zastaralé. Plechovka. Namísto toho jsem v dálce spatřil závoru a hlídku, zpomalil jsem. Dvacka přešla plynule do kroku. Jak dlouho to dnes bude trvat? Budu mít čas vyrazit do města a rozhlédnout se po skvostných bulvárech. Třeba bych někoho potkal, někoho od nás, ze třídy. Přišel na jiné myšlenky.

Málem jsem přejel závoru. Chlap v uniformě už už startoval po závoře, kterou by na poslední chvíli snad zvedl, ale nakonec se mi podařilo zastavit. Chtěl jsem něco říct, možná aspoň na omluvu, ale chlap mne bez řečí pustil dál. Projel jsem druhý okruh hradeb, průjezd byl dostatečně vysoký. Ani jsem si neuvědomoval, jak byl strop nade mnou tlustý. Chládek vystřídalo opět husté světlo a pověstný buzerplac. Vzpomínky. Vyrojily se na mne ze všech koutů jako roj vos. Ano, náš plukovník si dával záležet a tenkrát… Tenkrát, když jsem ještě nenosil prýmky, to byla legrace. Vztyk, dolů, vztyk… co to vidím! Zalehnout! Jak já jsem to tu nenáviděl a stejně jsem zde kvůli povinné službě musel docházet. Pche!

Jen co přijde Zlatolist a otevřou se ročníky, sundám uniformu a sbohem, armádo! Jako v té knížce. Jak jsem se nemohl dočkat. Nebyla to vůbec žádná zábava. A to jsem byl rád, že jsem díky své šikovnosti nakonec skončil u armádní kapely. Troubit pochody a vytrubovat do útoku a halt. Stát vzadu, dívat se na tu kome... tragédii a nepřemýšlet, nebát se o život.

Dvacku jsem nechal stát u jedné z obvodových zdí. Pomalu jsem zatočil klíčem doleva a křidélka jsem nechal mezi prsty. Stroj pomalu klesal, mizel a padal k zemi, až nakonec dosedl. Zkontroloval jsem úhledné nohy a lak, načež jsem stáhnul knipl a zajistil jej pojistkou. Teď už jen pedály a kalupem vyrazit. Čas neúprosně běžel vpřed a já jsem byl nyní ten, kdo se ho snažil dohonit. Bylo už dávno po nástupu. Do sedla jsem vložil stříbrňák a ze schrány vyndal pouzdro s nástrojem.  Přepásal jsem se a běžel jsem.

Pod nohama mi ubíhaly kočičí hlavy. Plac byl sem tam zvlněn, jak po něm frekventovaně chodilo mnoho vojenských, či jezdily povozy. Zahl jsem k východní bráně, která vedla k předsunutému opevnění města a k XII. fortu. Jak dlouho to mohlo být. Nevěděl jsem. Jediné, co mně v tuhle chvíli zajímalo, byl fakt, že mne píchalo v boku a nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu rychle rozdýchat. Neuměl jsem běhat, nikdy. Moje fyzická… kondice nebyla zářná. Nešlo mi posilování, nešel mi ring, nešel mi běh ani gymnastika. Nešlo mi slézání stěny, sjíždění svahu, přeskok zákopů. Nešla mi armáda! Já jsem myslel, já jsem měl cit. Nebyl jsem tupý pes, který potřeboval vycvičit, jako první pluk, který skládali z bažantů, z hlupáků, kteří to s ničím neuměli, a tak se dobrovolně přihlásili chránit naši matičku zem. Oběhl jsem veliký javor, který se barvil v zeleném listoví, a po polní cestě jsem zamířil k fortu. Přede mnou se rýsoval nízký svah. Slyšel jsem křik, muže. Na svahu jsem viděl stát kapelu. V přítmí plané jabloně, která rostla na úbočí a tu, jež ještě dle nového nařízení VK Neumanna neodstranili z vojenského újezdu. Proč, pro strategickou nevýhodu. Rozhodně bylo lepší se schovávat za stromem, který chytne kulku za vás, než se jí nastavovat sám.

Vyběhl jsem trávu. Boty občas rozryly suché drny, které mi padaly pod nohama, a já jsem několikrát uklouzl. Nakonec jsem se ale zastavil vedle nich. Urychleně jsem začal vytahovat nástroj. Ještě, že jsem v tom měl grip.

„Kde jsi byl? Starej řádil jako ďas,“ ozval se Hoffestoss, který ani nespustil oči z divadýlka pod sebou. Důstojníci dole šikovali bažanty a opět s nimi nacvičovali to svoje doprava doleva, vpřed. Odplivl jsem si do suché trávy a postavil se vedle nich. „Zastavil mě četník, něco stěhovali na Lipové a já jsem se tamtudy nemohl dostat do kasáren,“ vymyslel jsem si. Vymýšlení mi šlo, byl jsem od narození k popukání lhář. Vylhal bych si i vlastní smrt. „Hrálo se už? Na jak dlouho to vidíte?“ Hoši se pousmáli, Hoff zakroutil hlavou a taky sebou kecl do trávy. Krom mne tu seděla ještě křídlovka, nějaké trumpety, heligón a pochoďák. Jo, trénovat na parádu, to bylo asi tak důležité, jako každý den přeměňovat na dvacce kontramatku. Dříve, než někdo mohl hrát, muselo mužstvo trénovat. Kolik jsme ještě měli dní? Pousmál jsem se a sedl jsem si taky do trávy. Slunce si dál pražilo. Do pusy stéblo trávy a mžourat na bažanty. Jak bylo krásně na světě. Formace šla do šípu, v bitvě nepraktický, ale pochodově elegantní útvar. Než se nováčci srovnají do pozic, uteče další čtvrthodina. Šíp.

Šíp s křídly… Ježek. Skousl jsem si ret, opíraje se zády o strom. Slunce mi svítilo do obličeje i skrze listy. Stál jsem tam tiše, jen jsem tupě zíral na masu pod sebou, zatímco si ostatní živě povídali. Stál jsem a přemýšlel jsem. Kolik dnů, kolik bylo. Červen se pomalu přehupoval přes půlku, většina stromů už dávno odkvetla. Stál jsem a díval a vteřiny ubíhaly. Slyšel jsem tikot mých náprsních, které se ukrývaly pod kabátem uniformy.

Zavřel jsem oči. Myšlenky jsem stočil jinam. Obešel jsem monstrózní vzpěry bojových strojů. Velikým obloukem jsem obešel kasárna, celé tohle město i továrenskou čtvrť. Vydal jsem po ortodromě tam někde nahoru. Přes paláce Ostrauburgu, daleko, daleko, až k samotným bulvárům Pragy. K bulvárům, kavárničkám a lidem. Lidem, slečnám v slušivých kompletcích s nabíranými sukněmi. K slečnám skrytými pod krovkami paraplíček a za závoji vějířů. Všechny se na mne zubily od hrníčků s čajem. Od darjeelingu s cukrem z třtiny a kapkou mléka. Nebo od polední kávičky. Vpíjely se do mne pohledy a já jejich pohledy opětoval. Hltaly mne očima, mne i tu nesmírnou tíhu nade mnou.

Usmíval jsem se a tiše klimbal. V smyčce absolutna, v tichosti hlasitého domu. A pak jsem ucítil ten odporný štiplavý zápach dýmky. Respektive, jak se u kapely říkalo, ucítil jsem Filingra… 

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrana ježka - Hlava 2: