OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra o trůny - Prolog

24.09.2009 (15:00) • Lilianet • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1737×

Hra o trůny

Prolog

„Výsosti, musíte utéct! Hrad napadlo vojsko vévody Marceluse!“ vběhla do pokoje vyděšená služebná. Tmavá silueta postavy, sedící na sesli bez opěradla z masivního dubového dřeva, se pomalu nevzrušeně otočila. V záři svíček na toaletním stolku, u kterého seděla, vypadala tvář ženy až nepřirozeně, ale krásně. Výrazné lícní kosti vrhaly stín na tváře, ve sporém osvětlení až propadlé. Z temnoty vystupovaly ostře řezané čelisti a pod nimi se skvěla oválná brada. Výjev dokreslovalo vysoké čelo, zpola skryté ve stínu. Odstín pleti se vzhledem k nicotnému osvětlení nedal přesně určit. Jenom její pronikavé articky modré oči vystupovaly z všudypřítomného přítmí.

„Kde je Elleanor a Maxmillian?“ pronesla žena zvonivým hlubším hlasem bez známky emocí, ale ne lhostejně. „Cecilia jim balí nezbytné potřeby, výsosti.“ uklonila se služebná. „Přiveď je.“ pokynula jí urozená žena. To už další služebná rozžhnula svíce takže na ženu bylo daleko lépe vidět. Lehce opálená pokožka jí hebce obepínala štíhlé a pružné tělo. Jemně vlnité tmavě hnědé vlasy jí splývaly k lopatkám.

„Agatho, přines mi ty sametové tmavě modré šaty od lorda Gartha a jeho ženy.“ přikázala služebné, která rozsvěcovala svíce. „Výsosti, pokud si mohu dovolit… Tyhle šaty nejsou zrovna vhodné pro ve spěchu neuspořádaný útěk, paní.“ poněkud se zarazila služebná. „Agatho! Kdybys nebyla tak blízká mému srdci, nechala bych tě zmrskat za takové odmlouvání a drzosti!“ služebná, vyděšená chováním své vždy přívětivé paní byla tak vyvedená z míry, že ji královna musela ještě jednou popohnat. Agatha se svou paní byla sehraná, takže když se pět minut po incidentu ozvalo klepání, byla královna Anabell oblečena a její komorná jí vlasy spínala do pozlacené síťky.

„Dále.“ pronesla Anabell, opět otočená k zrcadlu. „Výsosti.“ pronesl dětský hlásek s náznakem drobných zvonků, které bylo možno slyšet při promluvení královny. „Och… Elleanor!“ královna Mandrie, Sobenu a Itoly prudce vstala a objala svou skoro deseti-letou prvorozenou dcerku. „Dítě, teď musíš být statečná.“ šeptala jí Anabell. „S Cecilou pojedeš na své sídlo poblíž Northu. Maxmilian se svou družinou tam dorazí o něco později.“ „Kam pojedete vy, matko?“ zeptalo se děvčátko. Nedávalo na sobě znát žádné známky strachu. Přesto si plně uvědomovalo přítomnost nebezpečí. Ne nepodobné jako v šachách, když jí její protivník oznamuje „garde“. Ale teď to bylo skutečné.

Služebná Cecilia ji probudila uprostřed noci s tváří zbrázděnou rozrušením. Přitom co si kdy pamatovala, byla její tvář usměvavá. Jediný případ byl, kdy se Elleanor ztratila v lese. Takže tohle noční vyrušení jejích snů muselo mít závažnou příčinu. A taky mělo. Král sousedních zemí Marcelus IV. napadl letní sídlo její matky. Podle toho co se povídalo, měl na země jejího otce a matky už dlouho spadeno. Marcelus byl dobyvatel a podmaňoval si země v jeho dosahu bez větší námahy. „Ale ty naše nedostane! Viď tati?“ vyzívavě se dívala jedno dopoledne před 2 roky, kdy si otec našel čas a přijel se podívat na svou ženu a potomky. „To víš že ne, zlatíčko.“ usmál se na ni. Z myšlenek ji až vytrhla Cecila, když na ni volala, ať si pospíší, že je ještě chce vidět královna Anabell. Její matka pocházela z urozené a mocné krve darcenských šlechticů a jako věno dostala ostrovní zemi Itolu. Její matka pocházela z jihu, proto měla snědou pokožku, snědší než kdokoli koho kdy Elleanor viděla. Kromě jižanských cikánských čarodějnic a otroků z neznámých zemích, které měl na svém panství sousední vladař vévoda Torantský.

„Elleanor, tvá matka tu zůstává. Musí. Aby ochránila vás i vaše dědictví – otcovy a moje země.“ při tomto prohlášení její komorná Agatha zalapala po dechu. „A kdy tě uvidím?“ upíralo děvče své stejně modré a pronikavé oči do těch matčiných. „Miluji tě, a vždy budu. To si pamatuj.“ objala ji naposledy její matka. Cecila ji jemně otočila a vyvedla ze dveří do temnoty chodby.

„Výsosti to přece nemůžete myslet vážně?“ zhrozila se Agatha. „Agatho ty si vyber, jestli tu zůstaneš se mnou nebo dáš pozor na Maxmilliana.“ královna beze známek strachu nebo nejistoty se sehnula k malé umě vyřezávané truhlici a vytáhla dýku s rukojetí zdobenou rodinými znaky Darcenů a s dlouhou úzkou čepelí. Služebná na svou paní v úžasu zírala. Nebyla hloupá a už si domyslela, co její mladá paní chce udělat. „Lady to přece nemůžete! Utečte spolu se svými dětmi a nechte boje mužům!“ Anabell ji nebrala na vědomí a zeptala se: „Zůstaneš tu se mnou nebo budeš doprovázet Maxmilliana?“ Stará služebná těžce polkla. Věděla, že kdyby utekla spolu s princem, mohla by jeho družinu zdržovat a tím snížit šanci na útěk. A ona už je stará, nestačila by jejich tempu při jízdě na koni natož po svých. Její život není ani zdaleka tak důležitý jako život malého prince. K tomu má povinnost ke své paní, kterou z celého srdce miluje, jako vlastní dceru, které je oddaná až za hrob a pro kterou chce to nejlepší. „Zůstanu s Vámi Výsosti.“ prohlásila Agatha.

Královna se zachmuřila, ale to už slyšela třískání beranidla na kovové vstupní dveře. „Podívej se, jsou už Elleanor a Maxmillien za hradbami?“ Královna zasunula dýku do stejně zdobené pochvy a ukryla ji mezi objemné suknice. „Ano – ano, Cecilia s ochranou právě vyšli jižní bránou a teď zmizeli v lese. Elleanor jsem neviděla, ale jsem si jista, že ji Cecila ukryla u sebe.“ Agathě se hlas jen třásl. Měla strach o ty dvě malé nevinné děti, sotva šestiletá Elleanor skoro přesná kopie královny Anabell. Byly stejné až na princezniččin nos a bradu, které zdědila po otci a lícní kosti ještě nevýrazné v buclaté dětské tvářičce. Kdežto mladší princ Maxmillien byl po otci. Měl oči černé jako tropická noc a vlasy v barvě tmavé mědi, jen vysoké čelo a patricijské rysy navzdory jeho sedmi rokům jasně viditelné, po matce. A právě o jejich matku měla teď ještě větší strach. Nedovedla si představit, co se stane až se vévoda Marcelus IV. Torantský zmocní nestřeženého hradu. Zda-li pak si přivlastní i madame? Nebo ji rovnou zabije? Nebo až pak? Nebo ji bude držet jako rukojmí? Nepříjemné otázky jí vířily hlavou. „Pojď. Půjdeme přivítat naše hosty.“ Anabell hrdě přešla ke dveřím a počkala až jí je služebná otevře.

„Vévodo Torantský, poctil jste moje panství svou přítomností?“ pronesla vážným hlasem. Agatha veděla, že tento tón nevěstí nic dobrého. Stála spolu se svou paní na vrcholu schodiště ve vstupní hale a čekaly, až se vévoda a jeho muži dostanou přes vstupní bránu. Ta se rozletěla a sprška třísek skončila pár metrů od kamenného schodiště a královna spustila. Vévoda byl zprvu trochu zaskočený, že vidí okouzlující královnu Anabell I. Darcenskou na schodišti vítajíc nezvaného hosta, jako starého rodinného přítele. Pak se vzpamatoval a vzpomněl si na jejich poslední setkání. Ta žena je velice inteligentní, chce jen odlákat moji pozornost od něčeho jiného. „Prohledat hrad! Muže svažte a se ženami naložte jak chcete!“

Agatha se zděsila a doufala, že se všichni schovají. Královna poslala pryč jen pár nejschopnějších se svými královskými potomky, jinak všichni zůstali na hradě nebo utekli sami. Neměla jí to za zlé, hromadný útěk by byl velice nápadný, takhle mají větší šanci.

Anabell se z toho odporného chlápka dělalo zle, ale nedala to na sobě znát. Nebylo pochyb, že má v sobě urozenou krev, ale choval se jako buran z lesa. Jeho vysoká postava se vydala jejím směrem a v očích se mu lesklo. Byl mazaný a využíval tento dar pro svoji potřebu růst ne úkor druhých. „Lady Anabell.“ uklonil se jí. Měla co dělat, aby se nerozběhla k němu dolů, nevykasala si sukně a svou dlouhou hubenou nohou mu zasadit přímí úder do tváře. A že by to bylo cítit. Darcenské ženy na rozdíl od jiných uměly bojovat a učili to malá děvčata už v raném věku. I Elleanor už uměla pár základních úderů, když se v jejím podání ještě nedaly označit za účinné. Anabell styl boje Darcenů naučila i Cecil. Potřebovala vědět, že v nouzi ji ochrání a Cecil byla učenlivá a mrštná. Neměla v sobě sice darcenský půvab boje, ale byla dobrá. A teď se to vyplatilo.

„Dovolte, abych se optala, co se stalo tak závažného, že jste nepočkal, až vám mí pochopové neotevřou?“ mírně se na něj usmála. Dobře viděl, jak se musela přemáhat a měl toho zvrácenou radost. Tak jsem ji konečně dostal do úzkých? A pak si vzpomněl na její děti. Jak mohl na něco takového zapomenout? Rozčiloval se. Přivolal zpět své nejschopnější rytíře, poznamenané potyčkami s obyvateli hradu a šeptem jim sdělil jejich úkol.

„Nemohl jsem to vydržet, musel jsem opět spatřit vaši krásnou tvář.“ úlisně se na vladařku usmál. Vlil se do ní další nutkavý pocit rozbít tomu šaškovi hubu. Ale ovládla se a znovu se mírně usmála. Tentokrát byl úsměv o něco méně křečovitý než ten první. „To je velice lichotivé vévodo,“ dala důraz na jeho pravé oslovení. Marcelus se zamračil. Nesnášel, když ho někdo oslovoval tímto titulem. Když sesadil krále z trůnu a ujal se zemí, kterým Oleg I. vládl, stal se z něho král. A postupně jak dobýval další malé zemičky a tím tak zvětšoval své panství, byl stále mocnější a mocnější. A teď chtěl k němu připojit i země této ženy. „ale mohl jste počkat jako každý slušný člověk.“ skryla svůj úsměv, když si všimla, že její urážky zasahují cíl. A to vévodovu ješitnost a ego.

„Máte na mysli někoho konkrétního, lady?“ prohodil řečnickou otázku a sám si na ni odpověděl: „Snad ne vašeho drahého chotě?“ během řeči stoupal po schodech. „Ovšem obávám se, že ten už nikdy vaši krásnou tvář nespatří.“ stál přímo před ní a sledoval její reakci. Chtěl se ukojit její bolestí. Královna zbledla, pevně semknula rty, její obočí se přiblížilo k sobě a oči zlověstně přimhouřila. Po tváři se mu rozlil vítězný úsměv. Čekal sice, že se jí z těch jejích světlounkých očí, které kontrastovaly s její kůží a vlasy začnou řinout průzračné lesklé slzy. Místo toho však bleskovým pohybem sáhla pod suknice, vytáhla umě zdobenou dýku a zamířila s ní prudkým pohybem na jeho srdce. S velkou dávkou štěstí uhnul, takže se mu čepel svezla po brnění a na boku, kousek pod srdcem, ho rozřízla a ťala do živého. Bude tam mít asi hluboký zářez, ale nevšímal si bolesti, která z rány tepala a ranou pěsti chtěl Anabell udeřit. S nevídanou mrštností se sehnula, otočila se kolem něj až za ní šaty vlály a zezadu ho bodla do ramene. Zařval bolestí, otočil se a vytáhl svoji zbraň, zahnutou dýku s černou matně se blýskající čepelí. „Ta dýka je nová, bude mít premiéru na vás a vašich dětech!“ vykřikl a vrhl se na ni. Nestačil však dokončit svůj útok, protože ho ze zadu zasáhla dřevěná noha od židle. Otočil se a uviděl asi čtyřicetiletou ženu s odhodlaným výrazem a kletbou na rtech. Kopl ji do břicha, až spadla na zem a zaštkala bolestí.

„Agatho!“ vykřikla královna a znovu zaryla dýku do stejného ramene, do rány kterou již před tím způsobila a přeťala důležité provazce, které spojovaly jeho ruku s trupem. Obrátil se s nepříčetným výrazem v očích a dýkou jí probodl nejdřív korzet a pak čepel ladně zajela mezi žebra do srdce. „Mé děti nikdy nedostaneš!“ vykřikla poslední slova a krev, která se řinula z rány zbarvila smrtonosnou čepel karmínovou barvou. „Na to bych nesázel!“ vmetl umírající do tváře a bláznivě se rozchechtal.

Sledoval jak se jí z tváře a z očí vytrácí život a pak, až tam nezbyla žádná jiskřička, mrštil s jejím tělem dolů z balustrády. Tímto pohybem vytáhl i zakrvácenou dýku a pak se otočil k buclaté ženě ležící na zemi, popadl ji jednou rukou za šaty a shodil ji ze schodů dolů, za její mrtvou paní. Pomalým vítězným krokem vcházel do útrob hradu, kterým se rozléhaly výkřiky a lomoz menších potyček mezi sloužícími a jeho vojáky.

„Co chcete říct tím, že jste je nenašli?!“ vybuchl Marcelus, který před příchodem svých věrných seděl v kůží polstrovaném křesle v pracovně mrtvého krále Hanora a popíjel vzácné kousky z královy sbírky, když se ozvalo klepání na dveře. Víno rozlil po podlaze, jak mrštil drahým pohárem o zem po vyslechnutí špatných správ. „Jedna služka prý viděla jak princova družina ujiždí východní branou, pane.“ předstoupil velitel skupiny. „A co tady ještě děláte? Zmizte! A nevracejte se bez hlavy toho děcka!“ nepříčetně řval. Byl naštvaný, že musel královnu zabít. Kdyby ji donutil, aby si ho vzala a jednala tak jak by on chtěl, šlo by všechno lépe a rychleji. Navíc pro ni měl slabost. Ale ne! Ta ženská na něj zaútočí dýkou a navíc mu přetne šlachu v rameni, takže bude moct s rukou hýbat velice málo nebo vůbec! A to nepočítal řeznou ránu na jeho boku hlubokou jako půl léčitelova malíčku! „Výsosti, pokud dovolíte, chtěl bych se vaší družiny na něco zeptat.“ ozval se za ním hlas starce s dlouhými bílými vlasy a vousy. Nevrle se po něm podíval, že mu ruší myšlenky, ale pak jenom kývl. „A co princezna? Kde ta je?“ vypálil na vojáky své otázky už zdaleka ne tím úslužným chraplavým hlasem, jakým před chvílí mluvil na Marceluse.

Za podmanitelovými zády se zachmuřil jeho nevlastní bratr Sebastian. Byl o necelých dvacet let mladší jak Marcelus, takže mu bylo něco pod dvacet a svému bratru se podobal jen málo. Byli oba stejně vysocí a stejnou tmavou barvu vlasů jen Marcelus je měl kudrnaté po otci a Sebastian rovné po matce, kterou neměli společnou. Sebastianova matka byla dcerou krále Olega I., kterou si jejich otec vzal když jí bylo patnáct, aby potvrdil své místo v hierarchii Kasteny a přilehlých zemích. Umřela při porodu, znal ji jen z obrazů, které nechal jeho otec namalovat. Jakmile i jejich otec zemřel ujal se jeho starší bratr správy zděděného vévodství a pak svrhl krále. Dal mu na výběr, buť bude jeho rádce a diplomat (ne že by nějakého potřeboval) nebo zemře. Kdyby nedal slib otci, že na svého bratra dá pozor, volil by smrt. Znal svého bratra a věděl, jak umí být krutý. Takhle měl možnost zabránit přílišnému krveprolití, protože mu pomáhal se strategií útoků, takže vybíral ty méně agresivní, i když se kvůli tomu hádali. A teď když mu ten stařec, kterého objevil na jedné válečné výpravě, nadhodil tuto myšlenku, myslel, že ho zaškrtí. Byl to mazaný úlisný člověk jako jeho nevlastní bratr, ale k tomu navíc nepochybně inteligentní a dokázal manipulovat s lidmi tak, že si toho ani Sebastian občas nevšiml, i když tuto schopnost využíval také. Hlavně na svého bratra.

„Ano! A co princezna?“ v Marcelusových očích se zažehl plamen. Říkalo se přeci, že Elleanor je velmi podobná na svou matku. „Jak je vlastně stará?“ ani si neuvědomil, že svou otázku vyslovil nahlas, než mu ledově odpověděl jeho bratr. „Není jí ani deset, pokud vím.“ To mu trochu zkazilo náladu, ale ne tolik, aby nevymyslel plán, jak mít svou Anabellu aniž by mu odporovala. „Doveďte mi ji živou! A ať jí nikdo nezkřiví ani vlásek! Rozuměli ste?!“ vyštěkl svůj poslední rozkaz a skupina rytířů se ho ujala splnit.

Cecila běžela jako o život. A vlastně ne jako ale doopravdy. Hnali se za ní Marcelusovi vojáci. Družinu ochránců, které jí a její svěřenkyni princezně Elleanor, přiřadila její matka královna Anabell, už celá padla. Alespoň na chvíli zaměstnali jejich pronásledovatele. Věděla kam běží. A musela se tam dostat co nejrychleji, proto to brala zkratkami a zvířecími pěšinami. Jednak jí to krátilo cestu a jednak to brzdilo její pronásledovatele, kteří se tudy nemohli protáhnout díky svým velkým svalnatým tělům a brnění na něm. Běžela už půl hodiny a cítila jak jí docházejí síly, zato Elleanor byla čilá. Moc dobře si uvědomovala, co se děje. Konečně! Vyběhli z hustého lesa na mýtinu. Elleanor se okouzleně zastavila, ale pak se vzpamatovala a běžela za Cecil. Ta si to mířila na západní stranu mýtiny, napravo od pěšiny, po které přišly. Prodrala se houštím a uviděla ohromný dřevěný dům.

„Elleanor jsme tady. Tady nám už neublíží.“ malá holčička se jí svezla do náruče vyčerpáním. Cecil jí jemně zatřásla a vzala okolo ramen. Pak vyšly po schodech na verandu a chůva zabouchala na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale Cecil neklepala znovu. Věděla, že by to mohli uslyšet vojáci, ale přes bludné kořeny by sem stejně nedošli. Dveře se s jemným vrznutím otevřely. „Morgano, pomůžeš nám?“

Marcelus si kontroloval svá zranění v pokoji, který ještě před pěti hodinami patřil jinému muži, tak jako celý tento hrad a země na které stál. A nejen ta. Jeho říše se právě zvětšila na dvojnásobek! Ale tento fakt mu kazilo zranění ramene. Jeho osobní ranhojič mu potvrdil to, čeho se bál. Byla tu možnost a ne zanedbatelná, že už s rukou nikdy nebude moct hýbat, natož bojovat. Vztekle praštil do stolu a zrovne v té chvíli se ozvalo klepání. „Dále!“ křikl nevrle. „Marcelusi, je tu tvůj velitel družiny a žádá o vyslyšení.“ bratrův hlas měl podtón znechucení, ale Marcelus si toho nevšiml. „Vážně? Ať jsou dobré ksakru na špatné teď nemám náladu!“ Sabastian si jeho vzteku nevšímal a křikl povel pro stráže ať pustí rytíře dál.

„Veličenstvo, zde je to co jste žádal.“ položil na stůl balík ve velikosti malého člověka. Marcelus se hladově naklonil, aby mohl prozkoumat jeho obsah. Když tak učinil, bláznivě se rozesmál na celý hrad. Nevšímal si kapek karmínové krve, které dopadaly na stůl.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o trůny - Prolog: