OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra o trůny - 2. kapitopa

12.11.2009 (19:00) • Lilianet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1652×

PROLOG + 1. KAPITOLA TADY

HRA O TRŮNY

2. kapitola

- čtyři roky po vraždě Anabell a jejího manžela - Elleanořiných rodičů

Elleanora se zarputilým výrazem ve tváři sbírala dříví po okraji mýtiny. Přemýšlela o vzpomínkách, které jí před dvěma dny vrátila Morgan. Když k ní s Cecil přišly, uvařila jí nápoj zapomnění, aby s tím nemusela žít už od mala. Před dvěma dny jí, ale Kostky osudu napověděly, že už je dost stará, aby přijala tuhle nemilou skutečnost. V hlavě jí stále zněl slib, který dala světu poté, co se to dozvěděla o svém původu a právu.

„Noro! Jsi už hotová?“ volala na ni Cecil. Elleanora se podívala na suché chrastí, které svázala do dvou otepí a usoudila, že to Morgan bude stačit. Ve dveřích chalupy na ni čekala Cecil s miskou zrní pro slepice. „Zaměstnáváš mě jak nevolníka.“ zabručela a vzala si od ní slepičí krmení. „Nějak si musíš odpracovat nocleh.“ usmála se na ni a zmizela do kuchyně. Cecil míchala posilňujícím odvarem, který později prodají na jarmarku ve městě, k příležitosti králových narozenin. Morgan se sice všichni bojí, ale to neznamenalo, že ji nepovažovali za nejlepší léčitelku v okolí, i když nezapomněli poukázat na vysokou cenu drahocenných lektvarů. Drtila v hmoždíři umrtvující bylinky a přemýšlela, jak se Elleanora změnila za ty dva dny. Byla vážnější, zamyšlená a daleko usilovněji trénovala při jejich cvičných soubojích. Zrovna v tu chvíli vešla do dveří. „Už to máš?“ němě přikývla. „Fajn. Posaď se, chci ti něco navrhnout.“ otevírala pusu, ale než stačila promluvit Morgan, která právě přišla ze svého pokoje, ji zarazila rázným posunkem. Co na ni chystají? Ptala se sama sebe.

„Myslím, že teď když už to víš a vyrostla jsi a už by tě při troše dobré vůle vesničané nemuseli poznat, mohly bychom jít k tvým příbuzným, lordu Garthovi a jeho ženě Nadii. Je to tvoje teta, a protože lord Garth odpřísáhl novému králi věrnost, budeme tam docela v bezpečí. Myslím, že by se ti hodilo pár lekcí dvorní etikety a mimo to i tamějších lstí, úskoků a podvodů. Je to nebezpečné, ale pro tebe bude daleko příhodnější, abys tam žila.“ Cecil stála naproti její židli a sledovala jí svým starostlivým pohledem. Elleanora zprvu nevěděla, co má říct. V chvilkovém záblesku si uvědomila, že by bylo vše jednodušší, kdyby se to nikdy nedozvěděla. Ale ihned tuto myšlenku zahnala a uvrhla do spodin své mysli. Bude to skvělá příležitost jak se dostat ke dvoru a blíže tomu odpornému hadu a jeho bratru. Její teta by ji jistě poznala, byly s Anabel přece sestry a ona jí byla velmi podobná. Mohla by ji říct něco o Darcenech a doučit ji další figury boje darcenských šlechtičen. Dál si malovala scénu, která ji připravovala na odplatu. Už se rozhodla.

„Kdy vyrazíme?“ záblesk jejích očí ženám vyzradil její úmysly stejně jako tón hlasu. Cecil se na ni ani nepodívala a řekla: „Po jarmarku. Potřebuji prodat pár odvarů, co jsem udělala, abychom měly něco na cestu. A navíc z Garthova hrabství přijede spousta lidí – cesty budou přeplněné a v davu se ztratíme.“ a dál drtila byliny.

Za týden měla Elleanor sbaleno vše co na cestu potřebovala, do vaku stačily přidat Ceciliny výtvory a mohly jít do vesnice pod hradem. Nora skoro ani nevnímala to vzrušení, že se dostane z jednotvárného lesa, který tolikrát proklínala, do ruchu města pod hradem Lohth. Brala to jako položku na seznamu, co má splnit, aby se jí povedlo dosáhnout svých cílů. „Cecil pospěš si, už musíte jít, abyste chytly dobré místo! To je nejdůležitější!“ křikla do okna Morgan. Pokoušela se ochočit toho divokého kohouta, který byl v ranním šeru ještě rozespalý, a tak moc nevnímal co se dělo kolem. Nora si ale byla jista, že až se probere, zaútočí na Morgan a ta s ním ztratí trpělivost jednou pro vždy.

„Morgan?“ pomalu už vzdávala pokusy o udobření s tím paličatým kohoutem, ale po Nořinu vyrušení už ztratila trpělivost. Narovnala se v zádech a otočila se na předčasně dospělou dívku. „Děkuju za všechno. Sbohem.“ Morgan si řekla, že se jí po té paličaté holce bude stýskat, ale nepřísluší jí zasahovat do osudu. Ona ho jen vypráví. Sáhla do jedné z mnoha kapes svého hábitu a vylovila pytlík bylinek. „Vezmi si je, budou se ti hodit.“ podala je Elleanoře a otočila se k Cecil, která už zabalila vše co chtěla vzít s sebou a vylovila další sáček, tentokrát o poznání plnější. „Tady máte něco málo na cestu a jídlo. Neutraťte to všechno naráz.“ a usmála se na ně.

Její úsměvy nebyly zrovna časté, a tak Elleanoře připadalo, že do jejího obličeje ho někdo napasoval násilím. Ani oči se nehnuly a byly stejně studené jako jindy. Byla si jistá, že se s ní ještě někdy potká. Na kraji paseky se obě naposledy otočily, aby si vryly do paměti místo, kde strávili v poklidu skoro pět let. Jejich oči se setkaly a ony se mlčky otočily, aby se vydaly po zvířecích pěšinách do města.

Král Marcelus měl hlavní sídlo na nejvelkolepějším hradě jeho hrabství – na hradě Hansorth. Ale v čas jeho narozenin projížděl všechna větší a významnější hrabství, aby zkontroloval, že mu jsou všechna hrabata stále věrna a těšil se z jejich pohostinnosti. Moc dobře věděl, že když jim každoročně bude připomínat své postavení a moc, nepokusí se ho podvést nebo zradit.

Včerejší noc strávil na hradě vévody Jana. Byl to postarší ustrašený pán rozsáhlého kantonu s výbornou vinařskou pověstí a k Marcelusově nechuti udělal vše, co po něm chtěl bez nátlaku, který by mu zajistil respekt před jeho syny a zábavu, které se na jeho hradě nedostávalo, pokud jste nepočítali víno. ale to Marcelusi nechutnalo bez dobré společnosti. Bez řádného přečtení podepsal smlouvu, kterou se zavazoval odvádět větší daně svému králi v podobě zlata a nejlepšího vína. Marcelus se v sedle své kobyly pohrdavě ušklíb.

To co ho čekalo na hradě lorda Gartha, bude daleko zajímavější. A aniž by si to Marcelus přiznal, v nitru se právě tohoto pána hrabství obával ze všech nejvíce. Přísahal mu sice věrnost, ale u něj tento slib neznamenal víc než fouknutí větru. Proto k němu na hrad nasadil své špehy, kteří mu posílali zprávy o tamější situaci. Garth na svém panství měl jednu z nejlepších řemeslnických kast na kontinentu. Jeho kováři mu dodávali tu nejlepší výstroj, která se v Sobenu dala sehnat, šperky, nad kterými jeho zlatníci trávili půlky svých životů. I poloha by byla pro Marceluse výhodná, kdyby chtěl prohlásit Garthův hrad za svoji základnu. Obával se pouze reakce Garthových podaných , kteří byli svému pánu věrní až za hrob a pro jeho paní Nadii, by zaprodali vlastní životy do otroctví. Vzpomněl si na první rok po zavraždění Hanora a Anabell, jak to na jihu začalo vřít. Naštěstí se mu to podařilo uklidnit. Musel přiznat že na tom má zásluhu jeho mladší bratr, který chtěl za každou cenu zabránit, aby Marcelus dál vraždil a válčil. Nechápal jak jejich otec mohl žádat Sebastiena, aby na něj dával pozor. Na NĚJ! Marcelus je o sedmnáct let starší než on, tak je snad logické aby se on postaral o Sebastiena, ne naopak! Prudce svému koni přitáhl otěže.

„Bratře?“ oslovil jezdce jedoucího vedle něj. „Ano, Marcelusi?“ podíval se na něj jeho bratr s tváří zadumanou nad přijetím lorda Gartha, to Marcelus jasně poznal. „Co takhle krátkou zastávku, než dojedeme do Garthova hrabství?“

„Co navrhuješ?“ Sebastien přivřel oči před prudkým sluncem, které mu udeřilo do očí, když vyjel ze stínů stromů rostoucích podél cesty. „Tímto směrem je hrad Lohth,“ máchl Marcelus rukou k nedaleké křižovatce, „co takhle si odpočnout v bezpečí jeho silných zdí?“ Marcelusovi pohrával okolo rtů úlisný úsměv. „Zahráváš si, bratře.“ tentokrát Sebastien nepřivřel oči kvůli slunci, ale obavami. Na Lothu si nikdy nemohou být jisti, zda na ně nenachystají vesničané nějakou lest. Zatím každý pán, kterého tam Marcelus poslal (převážná část byli jeho synové) neuspěla a po nějaké době se vrátili, a spílali otci, že jim dál nejzanedbanější kout svého království a dožadovali se náhrady.

Dohromady měl Marcelus osm synů a pět dcer se čtyřmi manželkami, které postupně nechal popravit. Teď čeká čtrnáctého potomka se svou novou ženou, dcerou vévody Jana. Ten byl štěstím bez sebe, že bude mít královská vnoučata, stoupne tím tak v hierarchii Kasteny.

„Mohl bys už vědět, že rád riskuji. A navíc, když tam přijedeme neočekávaně, Lohťhané na nás nebudou připraveni. Já se jim dostanu pod kůži!“ vykřikl Marcelus a mávl na svého vrchního rytíře.

„Pošli posly k lordu Garthovi. Oznam mu, že přijedeme až za týden.“ pohybem ruky ho poslal vykonat svou povinnost. Popohnal koně koženou rukavicí a na příští křižovatce zahnul do leva k hradu Lohth.

Elleanora s Cecil došly do vesnice chvíli po rozednění a vydaly se do středu města, kde se měl konat trh. Noře přišlo jako by celé město znala. A pak si vzpomněla, že jako malá tudy utíkala před Cecil, když ji honila, ať jde k obědu. Ale přece jenom se tu něco změnilo, řekla si Elleanor. Jakoby domy byly zchátralejší, ulice špinavější a lidé klopily zraky k zemi. Cecil do ní jemně šťouchla: „Nechoď tak narovnaná, skloň hlavu a nerozhlížej se tolik kolem sebe.“ nakázala jí a tak došly do středu náměstí, kde jim držel hostinský místo. Samozřejmě za poplatek. Cecil vytáhla měšec a dala mu dvě zlaté mince. Byly ještě s podobiznou bývalého krále Hanora. Chlap s rameny širokými tak, že se málem ani nevešel do dveří, se na Cecil zmateně podíval. „Jestli tohle u mě najdou, useknou mi ruku!“ provrtal ji planoucím pohledem, ale zmohl se jen na vystrašený šepot. „A proč by to u tebe hledali? Copak máš čistky v hostinci? Nedělej si z nás špásy hromotluku, nemám náladu!“ odpověděla mu potichu, ale s razancí Cecil. S takovou autoritou ji Nora ještě neslyšela a málem ohromeně zvedla hlavu, ale pak si uvědomila, že by ji mohli poznat podle modrých očí.

Ještě před odchodem od Morgan, si Nora na tvář nanesla trochu bílého prachu, aby zesvětlila pokožku. Měla na sobě tmavé kamaše a nevýraznou hnědou tuniku s kapucí, kterou měla staženou do čela, zato ji měla spuštěnou a byly vidět její krátké plavé vlasy. Rozložily věci na pult, který jim tam postavil hostinský a nemusely čekat dlouho, než se k jejich stánku odhodlala mladá žena a ptala se na něco za zažene bolesti břicha. Tak to šlo asi dvě hodiny, než do města přiběhl udýchaný lesníkův syn a křičel, že král Marcelus přijíždí. Než to stačil doříct, už ho jeden z králových vojáků srazil k zemi. Marcelus se svým bratrem a družinou vjeli na náměstí. Kdo mohl, uskakoval jim z cesty a všichni sklonili hlavu.

Cecil rychle strčila svou svěřenkyni pod stůl mezi prázdné vaky, aby ji nemohli zahlédnout. Bylo příliš nebezpečné nechat Elleanoru na očích, byť jen proto, aby si ji Marcelus nevybral za další manželku. Zvrhlý byl na to dost a určitě by poznal Nořinu pravou identitu, během chvíle, pokud by se na ni lépe podíval. Byla tak zaujata králem, že si nevšimla pohledu jeho bělovlasého rádce. Ten se nahnul ke králi a něco mu pošeptal. Pak oba vyjeli směrem k jejich stánku a seskočili těsně pře Cecil. Ta rychle sklonila hlavu a přerovnávala byliny. Jeho bratr zůstal na místě a zastavil karavnu.

„Co nám nabídneš?“ ptal se skřehotavě starec.

„Záleží co si bude můj pán přát. Bolívá Vás hlava, pane? Máte problémy se s pánkem nebo s nechutí?“ Nora pod stolem ani nedýchala. Chtěla vyskočit a zasadit Marcelusovi úder kamenem, který svírala už hodnou chvíli v ruce, ale něco jí to nedovolovalo, jakoby vedla vnitřní boj. Nakonec si uvědomila, že kdyby na něj zaútočila, nezabila by ho. To spíš on ji a pak by se slib, který dala, nikdy nesplnil.

„A hentu, nemáš?“ přimhouřil oči stařec. „Bohužel, všechny jedy jsem už dnes prodala.“ usmála se na něj Cecil. „Ty“ vykřikl a chtěl jí dát facku, za drzé chování, jenže Cecil obratně uhnula a stařec zakvílel. Zřejmě ho bolel každý pohyb jeho starých kostí. „Bude si král ještě něco přát?“

„Dej mi bylinky na spánek, děvče. Dám je svým nepřátelům. Potřebují klidné spaní. Ty noční můry co se jim o mně zdají, jim nedají spát a jsou nevyspalí.“ Mlčky mu podala sáček s příslušnou bylinou. Do ticha na náměstí zamňoukala kočka a král nechal Cecil na okraji stolu zlatku.

Chvíli po té co králova karavana projela náměstím, se obchody znovu začaly hýbat. I když už to nebylo jako před tím a lidé kupovali jenom to, co potřebovali, rostl v nich neklid. Co král zase chystá? Měl přijet až na druhý trh! Vesničané byli čím dál víc nervóznější a tak obchody krátce po poledni zavřely z nedostatku kupujících.

„Nechce se mi to říkat Noro, ale budeme tu muset ještě den zůstat.“ řekla Cecil. „Bude to velmi riskantní, zvlášť, když je na blízku král, ale musíme tu zůstat a pokusit se zítra vydělat co možná nejvíc, cesta na Garthův hrad není nejdelší, ale zato obtížná.“ Nora sledovala, jak se Cecil čím dál víc mračí. „Ale teď se o tom nebudeme bavit, dobal to, já zatím spočítám, kolik máme.“

Cecil napočítala dvacet zlatých mincí, takže si mohly dovolit pokoj a večeři a něco jim ještě zbyde. Když vešli do dveří, na hostinském bylo znát, že je nerad vidí. „Pokud mi chcete zaplatit stejně jako ráno, tak se otočte na podpatku a zmizte!“ naklonil se k nim přes pult.

„Nerozčiluj se.“ vytáhla z měšce skoro novou minci, na jedné straně Marcelusova podobizna a na druhé znak jeho zemí. Hostinského to uklidnilo a podal jim klíč od jejich pokoje.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o trůny - 2. kapitopa: