Hope,love and sorrow 15. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je asi kratší kapitola, ale nějak jsem ji musela ukončit, aby jste měli proč číst další :)

20.08.2009 (13:00) • Kafi • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1268×

15. Kdo je to?

Kdybych si psala deníček, vypadal by asi takto:

Den 1.

Kris je pryč. S Niki jsem byla nakupovat.

Den 2.

Kris je pryč. Natáčeli jsme v lese scénu s Niki a spoustu dalších lidí.

Den 3.

Kris je pro změnu pryč. Dita si už taky všimla, že Kris není někde poblíž. Začínám mít strach.

Škoda, že nemám čas psát na kus papíru svoje myšlenky. Niki se mě pořád ptá, kdy Kris příjde, abychom mohli jít na to rande s Benem, ale co ji mám odpovědět když sama nevím? Snažila jsem se mu zavolat, ale v nebi, nebo kde to vlastně je asi nemají dost silnej signál. Dnes pršelo. Doufám, že to nebylo něco jako zlé znamení, protože to už by bylo asi moc. Můj mobil mi začal vybrovat na stolku v ložnice mého pokoje. Myslela jsem si,že je to Kris, ale byla to Niki.

„Ahoj Lily. Musíš jít hned do pokoje 156. Máme tam rozhovor pro nějakej časopis, ale co je hlavní, musíš vidět toho reportéra. Kdybych neměla ráda Bena, tak se asi neudržím a ...“

„ Ok Niki. Hned jsem tam.“

Ikdyby byl ten kluk nejkrásnější na světě, mně na tom nezáleželo. Já měla svého anděla. V koupelně jsem si ještě dala vlasy do gumičky a pak šla přímo na pokoj 156. Po cestě jsem zakopávala o vlastní nohy. Když už jsem byla někde mezi pokojem 150 a 152 tak jsem neudržela balanc a padala k zemi.

Někdo mě ale zachytil. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla, jak mě v objetí drží černovlasý mladík se stejným odstínem očí. Jeho tvář byla nádherná, měl tak ostré rysy, až mě to dost udivilo. Chvíli jsem jen stála jako přimražená a nebyla schopná slov, jen jsem pokukovala po jeho sněhové kůži. Začala jsem rychle mrkat a jeho oči si mě upřeně prohlížely.

„Omlouvám se, díky.“ Vysoukala jsem se z jeho sevření a běžela do pokoje 156, aniž bych se ohlídla zpět. Niki už tam čekala.

„ Lily! Co je? Vypadáš zmateně jako by si viděla přízrak. Hej, zachvíli tu bude ten reportér, tak si pojď sednout vedle mě prosím.“

Mlčky jsem si sedla vedle svojí kámošky. Pak se otevřeli dveře. Čekala jsem kohokoliv, ale ne toho mladíka s černými vlasy.

Autor: Kafi (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování