OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hodná či zlá - Prolog

11.07.2013 (10:00) • MynameisElis • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1316×

„Tak mi řekni, proč mě všichni chtějí zabít, jinak o tu svoji hlavičku přijdeš!" vyhrožovala jsem mu a držela ho pod krkem. Líbilo se mi být upírem. Trochu. Fascinovala mě ta síla, fascinovala mě ta rychlost, a i ty schopnosti...

„Karen, uklidni se, prosím!" škemral přiškrceným hlasem. „Já budu mluvit, postav mě na zem." Povídala jsem si s chlapíkem... Spíš s klukem (byl ještě mladší než já) jménem Gabriel. Doslova chodící encyklopedie. Nevím, co je, ale o světě nadpřirozena ví všechno. Takže jsem se snažila zjistit, proč mě vlastně všichni chtějí zabít. 

„A proč?" hrála jsem si s ním. „Mě to baví."

„Karen, pusť ho," ozval se Jacob. Poslechla jsem. Jake je můj přítel. Je legrační, jak jsme se seznámili. Je to taky upír. Doslechl se o mně, ale nehledal mě. A pak jsme do sebe vrazili. On mě poznal a já to poznala. Zavřela jsem ho do kobky a vyzvídala. Nevěděl o moc víc než já. A zamilovali jsme se. Už je to rok a válka stále trvá. A už se to začíná dotýkat i lidí! Už začali vynalézat střely s UV zářením proti upírům. 

Pustila jsem ho, ačkoliv neochotně. Já jsem ale mrcha, že?

„Tak mluv," nařídila jsem. Podíval se na Jakea - hledal záchranu. Ale Jake mu nijak nepomohl - to by si mohl zkusit, pak by teprv viděl, jaká umím být mrcha.

„Karen, ty jsi nikdy nebyla taková, jaká sis myslela," vydechl a přešel ke stolu. Tam otevřel jednu z těch jeho tlustých kronik a pokynul nám, abychom přišli blíž.

„Předpokládám, že víte, že upíři nejsou ani zdaleka jediné nadpřirozené bytosti, že?" zeptal se.

„Cože?" zeptali jsem se se s Jakem svorně.

„Nikdo vás nezaučil?" zeptal se překvapeně. Když jsme mu odpověděli tichem, pokračoval: 

„Já jsem vlkodlak. Držím se mimo hru a jsem v podstatě neškodný... Ale existují i jiné druhy."

„Jaké?" položila jsem mu hned otázku.

„V prvé řadě tedy upíři," řekl. „Dále tu jsou vampýři, vlkodlaci a lykani. A taky ještě čarodějky a možná ještě něco."

„Mezi upíry a vampýry a vlkodlaky a lykany je rozdíl?" zeptala jsem se. Já mytologii chvíli studovala. 

„No ano," řekl a listoval jinou kronikou. Když našel to, co hledal, ukázal na stránku. Byl tam obrázek ženy s rudýma očima, která se skláněla nad krkem nějaké osoby, která ležela mezi stromy. Vypadala jako upírka, až na to, že upíři mají oči stejné jako lidské. To, že se mnou není něco v pořádku, jsme zjistili, když jsem pila krev z konzervy a moje oči zrudly.

„Vampýrka," řekl Gabriel lhostejně. „Vampýři jsou příbuzní upírům. Jednou byl jeden upír, který choval jisté city k jedné čarodějce - Vampýře. A potom ho kvůli tomu zabili. Tehdy byly mezirasové vztahy nepřípustné. A ona je za to nenáviděla. Aby se jim pomstila, vytvořila dva vampýry. Aby vypadali podobně jako upíři. Mají sytě modré oči a při lovu jim zrudnou. Vytvořila je jako krvelačné zrůdy, které potřebují krev k životu. Zapomněla zdůraznit upíří krev. Ale kouzlo bylo tak silné, že ji zabilo. Vampýři všechny nenávidí. Snad jen s vlastním druhem jakž takž vycházejí... Musí každý den pít lidskou krev, jinak se blázní a musí zemřít. Jeden takový vampýr dokáže potom zdemolovat a vyhubit třeba celé Polsko!"

„To má něco společného se mnou, že?" dovtípila jsem se.

„Vysvětlím potom," protáhl obličej. A zase zběsile listoval jinou kronikou, až jsme znovu mohli vidět obrázek. Tenhle byl přes obě stránky. Na jedné byl člověk a na druhé byl velmi velký vlk.

„Vlkodlaci," začal zase vyprávět Gabriel, „se tak už narodí. Někdy to je genově, v tom lepším případě. V tom horším měla matka v sobě vlčí sliny. Ale to už se nestává. Vlkodlaci se mohou vždy za novu a úplňku měnit ve vlky. Zezačátku se to nedá ovlivnit - promění se vždy za novu či úplňku. Ti starší tomu již mohou odolávat. K první přeměně dochází někdy mezi osmnáctým a dvacátým rokem života. Snaží se lidstvo chránit před upíry, vampýry a lykany."

„A konečně lykani," pokračoval. „Ti jsou zase příbuzní vlkodlakům, trochu. Jsou tři způsoby, jak se stát lykanem." Dolistoval a ukázal nám opět oboustraný obrázek, na kterém byl opět muž a na druhé stránce monstrum na dvou nohách, jehož hlava vzdáleně připomínala vlčí tvář.

„První způsob je dost nepříjemný," vyprávěl dál Gabriel. „Když má někdo v sobě vlkodlačí gen, může ještě před první přeměnou aktivovat i kletbu lykana. Tak první způsob je, že někoho zabije a ochutná jeho maso. Druhý způsob je zase vlkodlačí věc. Když vlkodlak někdy, kdykoli, někoho záměrně zabil. A třetí, nejjednodušší způsob je, když tě pokouše vlkodlak. Mění se jen za úplňku."

„Co mezirasové vztahy?" zeptal se Jake.

„Všichni se nenávidí," odpověděl Gabriel prostě. „Jen vlkodlaci jsou neutrální. Jinak pro upíry je jed lykanů a vampýrů smrtelný, stejně jako pro lykany je smrtelný jed vampýrů a krev a sliny upírů, a pro vampýry zas krev a sliny upírů a jed lykanů."

„To znamená," snažila jsem se to pochopit, „že když kousnu nějakého vampýra, umře?"

„Ano. Zblázní se. Začne zabíjet, dostane vzteklinu. To vše způsobeno bolestí. Dokud se jed, sliny nebo krev nedostane i do poslední části mozku. Je to, jako by ti do mozku někdo nalil žiravinu - úplně -"

„Nezacházej do detailů," protáhla jsem znechuceně obličej. „Radši mi už vysvětli, co to má mít společné se mnou!"

„No, jak jsem řekl, vampýři nenávidí nikoho," řekl, přičemž vstal a vytáhl z knihovny další kroniku, ne tak tlustou, která nesla jméno Williams. Moje jméno.

„Ale byla tu jedna výjimka," otevřel na začátku. Tam byla nalepená fotka. Byla to novodobá kronika. Ale já jsem tu ženu na fotce poznala.

„To je moje matka," špitla jsem nechápavě. 

„Ano, Karen," potvrdil Gabriel. „To je tvoje matka. Byla to vampýrka. Ale tahle bývala jaksi hodná... Jakže se jmenovala? Isobella, že? Ano. A ta se zamilovala do člověka... No, ani ne člověka. On Michael byl vlastně kříženec. Mezi vlkodlakem a člověkem. Ani nevěděl, že je vlkodlak. Ale jeho gen šel dál. A Isobella s ním měla tebe. Potom, když jí došlo, co se stalo, utekla do Evropy. A tys byla kdoví proč víc člověk, než vampýr. Chtěla počkat, než vyrosteš, a pak z tebe udělat plnohodnotnou vampýrku. Jenže v Evropě řádili lykané. Ona měla opravdu silný mateřský instinkt. Vyhodila tě z auta, abys nemusela vidět, jak ho zabíjí. Ale ty jsi zpanikařila a utekla do města. Tam tě vzali do domova a pak tě poslali sem do Ameriky za otcem. Ty jsi z části vlkodlak, z části vampýr a hlavně tedy upír."

„Jsem hybrid?" zeptala jsem se šokovaně.

„Ano," přikývl. „Proto tě chtějí zabít. Děvče, ty jsi nejsilnější tvor na zemi! Dokázala bys zničit všechny, jako když luskneš prsty! Jsi riziko, musí tě zabít. Protože ty jsi tu sílu ještě ani neobjevila, mají příležitost."

„Můžu na ostatních druhech uplatnit upíří dary?" zeptala jsem se rychle. Jestli ano, mám plán, jak jim tu příležitost sebrat...

„No... Ano, v podstatě," zakoktal. Fajn.

„Tak mi řekni, jak tu sílu objevím," nařídila jsem mu a podívala se mu do očí.

„Musíš do sebe dostat jed vampýra, jed lykana a krev upíra," odpověděl poslušně. „Ale krev upíra už máš."

„Šikulka," pochválila jsem ho a znovu se mu zahleděla do očí. „A teď ještě zapomeneš na naši návštěvu, jo?"

„Nikdy jste tu nebyli," odpověděl fascinován mým pohledem.

„A tohle si beru," sáhla jsem po té kronice se jménem Williams. Napiš si novou, něco dělej, idiote. Pak jsem vzala Jakea za ruku a normální rychlostí vyšla z téhle zatuchlé díry. Upíří rychlosti si ještě užiju dost, až budu lesem utíkat před těmi, co se mě snaží zlikvidovat.

Tak co? Jak se vám povídka líbí? Stojíte vůbec o ni?

Autor: MynameisElis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodná či zlá - Prolog: