Hlas - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přidávám druhou kapitolu a předem se omlouvám, že kapitoly jsou tak krátké, časem se to snad zlepší.
V této kapitole se trochu posuneme v čase. Dovíme se, jak se Issi vyrovnává se smrtí své sestry. A také něco víc. Doufám, že se vám kapitola bude líbit a zanecháte i komentář, určitě mi to udělá radost. Krissten

16.08.2012 (19:00) • Krissten • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 539×

2. Hlas

O měsíc později

Seděla jsem uprostřed louky a snažila se srovnat si myšlenky. Moje tmavě hnědé vlasy vlály v letním větříku a lepily se na tváře, které byly smáčené od slz.

Už je to měsíc, měsíc bez Annie. A mě už tolik chybí. Není to jako když odjela na celé prázdniny s kamarádkou a její rodinou na chalupu, to jsem věděla že se vrátí, že ji ještě uvidím. Tohle je něco úplně jiného. Protože ona už se nevrátí.

Minulý týden měla pohřeb. Počkali až se uzdravím, aby ji mohli pohřbít.

Tolik mi chyběla. Stále jsem vzpomínala na ty hloupé hádky, které jsme vedly. Tolik zbytečně promarněného času, tolik zbytečných slov, slz!

Jaká ironie! Teď bych udělala cokoliv, jen slyšet ten její uštěpačný hlásek, kterým mě věčně štvala. Dala bych cokoliv, jen abych jí znova mohla chytnout za ruku, pohladit po vlasech, podívat do očí a říct: „Tak jo, Annie, pujčím ti tu Barbínu!“

Chci, aby se vrátila, potřebuju ji! Je mou součástí, bez ní nemůžu existovat.

Ach Annie, proč jsi mě opustila? Proč? ptala jsem se v duchu.

Promiň, Issi. Co?! Ach ano! Už šílím. A maminka bude taky jestli hned nepřijdu domů.

Zvadla jsem se, oprášila sukýnku a vyšla známou lesní cestičkou k našemu domu. Bohužel se už stmívalo, a tak jsem na každém kroku zakopávala.

Pořád stejně nešikovná, Issi? Leknutím jsem málem nadskočila.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolala jsem. Ticho. Ale já to jasně slyšela. Ale kdo by to mohl být? Vždyť sem nikdo nechodí. S Annie jsme tohle místo našly, když nám bylo pět. Utekly jsme mámě, protože nás to doma nebavilo a našly krásnou louku. Naši louku. Když se to dozvěděla máma, myslely jsme, že ji klepne, ale po nějakém čase už nás pouštěla samotné.

A za ty, téměř, tři roky jsme tu neviděly živou bytost, tak kdo to sakra byl.

Přestala jsem se tím zabývat a pokračovala v cestě, protože se rychle stmívalo a to poslední, co bych potřebovala, bylo zabloudit a přivodit tak rodičům infarkt.

Vyšla jsem z lesa a hned jsem spatřila světla z našeho malého domku na kraji vesnice. Rozeběhla jsem se, teď už po rovné cestě, abych byla co nejdřív doma. Jakmile jsem otevřela dveře, uslyšela jsem maminčin káravý hlas.

„Issi! Issi, kde jsi tak dlouho zlato?!“ spustila dřív něž jsem si mohla zout boty.

„Promiň mami, byla jsem na louce. Zapomněla jsem na čas, ale jsem už doma.“ Nepodívala jsem se jí do očí, uviděla by, jak je mám opuchlé a já nechci, aby si o mě dělala starosti.

„Asi ti tam zakážu chodit, když neumíš přijít včas!“ řekla naštvaně.

„Nemůžeš mi to zakázat! Je to naše louka. Moje a Annie!“ vzlykla jsem, ač jsem nechtěla.

„Neplakej, zlato! Vždyť já to nemyslím vážně. Příště, ale přijď za světla, ano?“ tišila mě.

Sakra, Issi! Nebreč!

„Jdu si lehnout, mami. Jsem unavená.“ A už jsem vybíhala schody nahoru.

„Dobrou, zlato,“ křičela ještě za mnou. To už jsem, ale byla v koupelně a napouštěla vanu.

Hlavně si zase nepusť moc horkou vodu, znáš se.

„Jasně, mami!“ zavolala jsem. Až po chvíli mi došlo, že tohle určitě nebyl mámin hlas. Ten hlas má jen jeden člověk na světě. A ten člověk ví moc dobře jak sem si spálila loni v březnu nohu horkou vodou a měla ji červenou ještě čtrnáct dní poté.

No ahoj, ségra. Panebože!

Autor: Krissten, v rubrice: Povídky » Na pokračování