OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, destiny and hope - 4. kapitola

10.10.2013 (13:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 545×

Pomalu otevírám oči a zaostřuji v šeru. Zed. „Ale ona za to nemůže," brání se nějaký hlas. K mojí otupělosti ho nedokážu rozeznat. Je strašně tichý.

„Nicholasi. Jane má dost velkou depresi." Ten hlas já znám. Nebo už rozeznávám? Pomalu se otočím na záda a podívám se do stropu. Tohle není můj pokoj, ale znám to tu.

„Ne! Nemůžete mi ji vzít," říká neklidně mužský hlas. Nicholas. Ano, je to on. Ale koho vzít? Někdo si povzdychne. Podívám se na zavřené dveře. Aha, proto je slyším tak tlumeně.

„Nerozhuduješ za ni ty, ale ona sama," zkonstatuje prostě. Ten ženský hlas taky znám. Klidný, vyvážený, ale přesto otravný. 

„Ona taky nebude chtít," naštvaný ton se nezapře. Znovu si osoba povzdychne. Moje terapeutka. Ano. Ta vzdychá v jednom kuse.

„Tam jí nic nebude připomínat tu... událost." Kde tam? Otočím se zpátky a neopatrně spadne na zem budík. I hned se otevřou dveře.

„Jane, jsi dlouho vzhůru? Jak ti je?" Za ním se objeví i tvář mé terapeutky. Zkusím se posadit. Daří se.

„Paní Witneová? Co tady děláte? Co se stalo? To kvůli tomu v obchodě?" snažím se nenápadně naznačit, že mám všechny orgány v pořádku a snad i všechno ostatní. Ale spíš to zní, jako bych ujistovala sebe než je.

„Nicholasi? Můžu s ní mluvit? O samotě, prosím," poslední větu řekne dost tvrdě.

„Teď? To nemyslíte vážně? Vždyt se právě probrala," skřikne ji Nick. Chytnu ho za ruku. Podívá se mi do očí.

„Jsem v pořádku. Je to, jako bych jen dlouho spala," pokusím se o úsměv, no, nikdo neví, jak to ve skutečnosti vypadalo. Zakroutí hlavou a pochopitelně odejde. Zabouchne za sebou dveře, až nadskočím. Psycholožka bez povšimnutí přistoupí k posteli. Chvíli váhá, ale pak se posadí. 

„Tak co se děje?" zeptám se rychle, aby to vypadalo, že mám zájem. Nejradši už bych byla, kdyby tady nebyla a Nick mohl zapojit svoje pečovatelské dovednosti.

„Zeptám se tedy přímo. Jedu na nějaké jednání na týden do L.A. Slyšela jsem, že od tam pocházíš." Polknu. To ne. Najednou mi to všechno scvakne. Jsem z L.A.. Nicholas je odsud. Proto nechtěl, abych odjela. Nemohl by být se mnou.

„A co já s tím?" zeptám se pro jistotu, že bych se snad mýlila.

„Napadlo mě, že by ti změna prostředí vůbec neuškodila. Byla bys doma se svojí rodinou. V novém prostředí."

„Nemůžu vycestovat." To byla pravda. Kvůli lekařům a psychologům, kteří mě tady drželi.

„To samozřejmě vím, ale jelikož tam jedu taky, tak je tu šance, že by ti to povolili. Musela bys však pravidelně docházet na předem sjednané schůzku se mnou." Otočím hlavu ke zdi.

„Ale co ostatní?"

„Jsou tu i jiní psychologové, kteří je na ten týden převezmou. Samozřejmě, nikoho nebudu informovat o tom, co už jsem s vámi probrala, ale..." změřila si mě pohledem. Asi budu zvracet. „Za pokus by to stálo, nemyslíš?" Přikývnu a podívám se na ni.

„Kdy jedete?"

„Zbývá týden," zvedne se. „Odpočívej. Nech si to ještě projít hlavou, prosím. Mohlo by to zlepšit tvůj stav," nervozně se na mě usměje a pak už odchází. Slyším, jak tam spolu venku ještě mluví, a pak už bouchnou vchodové dveře. Do pokoje vejde Nicholas.

„To mi nemůžeš udělat," zkonstatuje ostře.

„Sobče," řeknu s přimhouřenýma očima a dál už se na něj nezaměřuji. Otočím se raději na druhý bok, abych ho měla za zády. Povzdechne si.

„Nápodobně," slyším, jak se otočí a pořádně za sebou přirazí dveře. Skoro z toho nadskočím. Naštvaně se rozpřáhnu a hodím do dveří polštář. Dopadne s bouchnutím na dřevo a pak dolů.

***

Otevírám dveře do haly a konečně se dostávám tam, kam chci. Už si ani nemusím psát destičku, co je po pravé straně dveří. Znám to. Nádech, výdech. Zaťukám a vcházím dovnitř. Jedenáct židlí rozmístěných do kolečka. Jedna s většími mezerami po kraji obsazená Sarah Witneovou. Prohlédnu si čtyři, co už tam sedí. Jennifer Smith. Blond ušmudlané vlasy stažené do neustálého culíku. Menší postava a pihatá tvář. Není hezká. Ale to nikdo. Takže... Koukám na Erica Storma, vysokého a štíhlého kluka s brýlemi, a Johna Wakmera. Podsaditého chlapce. Má tak moc oválné rysy, že se divím, že ho od tam vůbec dostali. Samozřejmě, jsem ráda, ale mohla to být Annie. A poslední, který tu je, je Peter Watson. Docela pěkný kluk s tmavě hnědýma očima. To je asi tak jediné, čeho jsem si všimla. Teda, jako výrazného. Všichni mě propichují očima a snad jediná, kdo se na mě vřele usmívá, je psycholožka. Ale ona musí. Rychle si sedám na místo vedle Jennifer.

Když si sedám, tak jí nenápadně stisknu rameno. Podívá se na mě. Usměju se. Ale úsměv to není. A ani to, o co se vzápětí pokusí ona, nemá s úsměvem nic společného. Ozve se zaklepání a otevřou se dveře. Vejde holka se špekem a brýlemi. Sophie Steel. Hned za ní černovláska kulhající na jednu nohu. Melanie Black. Obě si sednou k psycholožce vedle sebe. Jsou to kamarádky. To vím, ale že bych se s nimi nějak moc bavila a zjistila o nich něco víc, to ne. Místa už jsou jen dvě vedle mě a jedno naproti mně.

Asi po pěti minutách naprostého ticha se ozve zaklepání a do dveří vkoukne emař s mastnýma vlasama. Tom Hawking. Rychle si sedá ob jedno ode mě. Uf. Do dveří hned za ním vejde Ben Black s Nicholasem v patách. Usměju se na ně, ale můj úsměv je směřovaný jen na jednu osobu. Úsměv mi oplatí, ale je vidět, že je udiven. Poklepám na židli a on si s úsměvem sedne vedle mě. Nemůžu si nevšimnout zaraženého pohledu Nicholase. Ani se na něj nepodívám. Nestojí mi za to. Ale je mi jasný, že dřív nebo později si to s ním budu muset vyříkat. No. Uvidíme. 

„Ahoj," pozdravím hnědovlasého kluka s brýlemi. Hezkého, jen tak pro představu. S Benem jsem se několikrát bavila a seděla s ním na hodinách. Je to milej kluk, kterej po mně nejede, takže ho beru jako kamaráda všema deseti. Odpoví mi přikývnutím. Sarah si stoupne a jednou tleskne.

„Jsem ráda, že jste všichni dorazili," usměje se na nás tím svým ozařujícím úsměvem a posadí se zpátky. „Tak jak se..."

Nestačí doříct větu, protože jí do toho někdo skočí: „Prominte, ale mohli bychom vyřešit to, co se stalo nedávno dopoledne v obchodním centru?" Vrhnu na Nicholase pohled.

„Hajzle," řeknu.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, destiny and hope - 4. kapitola: