Helen - 2. Já si tě najdu • OurStories.cz ~ naše povídky

Co vás napadne, když zjistíte , že víte něco co jste neměly vědět. Helen napadl jedině útěk. Snad se bude líbit. Tak please komenty a kritiku, ať vím jestli pokračovat.

05.09.2009 (14:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1345×

Helen 2.-Já si tě najdu

Rychle jsem setřela slzy z mých očí a znovu se zaměřila na hledání správného klíče. Boj se slzami byl však marný, sotva jsem jednu várku setřela, druhá se nahrnula zpět do očí. Ani třesoucí ruce a mizerné osvětlení mi moc nepomohly. Přesto jsem svůj boj nevzdávala. Stála jsem u zadního vchodu do baru a snažila se dostat dovnitř. Můj plán byl jasný, rychle se dostat z města. Proč? Nevím…

Konečně jsem poznala správný klíč a s velkou námahou jsem jej zasunula do zámku a s točením jsem se dostala na tmavou chodbu. Rukou jsem střelila po vypínači a vyběhla do schodu, aniž bych čekala, až se všechna světla rozsvítí. Stejný souboj s klíčem mě čekal u dveří do bytu. Byl však kratší, nebo mi to tak připadalo, protože za chvíli jsem stála u otevřených dveří.

Vplula jsem do bytu a rozsvítila malou lampičku u vchodu. Dveře jsem zavřela a zajistila řetízkem. Byl to docela marný pokus, těm dvěma by v průchodu nezabránil ani terminátor, ale přesto mě to uklidnilo. Tedy dost na to abych mohla dále jednat.

Ze skříně jsem vyhodila cestovní tašku a začala do ní cpát oblečení. Pak jsem z nočního stolku vylovila doklady a všechny svoje úspory. Úspory jsem rozdělila na dvě části, půlku na dno cestovní tašky a půlku do kabelky spolu s doklady. Bylo jich dost na to, abych vydržela celé měsíce.

Tohle celé jančení mi nezabralo ani dvacet minut a přesto mnou začal cloumat strach. Co když, je pozdě? Co když neuteču? Mám ještě šanci? Cítila jsem, jak mě můj strach znovu ovládá a znovu mi paralyzuje celé tělo. Jen malý hlásek v mé hlavě se choval rozumně a křičel jediné slovo ,, BĚŽ!!! ´´

Divoce jsem potřásla hlavou a zaměřila se jen na ten divný hlas. Měl pravdu, útěk byl to jediné, co mi zbylo. Rychle jsem šáhla do zadní kapsy u kalhot a vylovila jsem svůj mobil. V něm jsem měla uloženo jenom pár čísel. Zmateně jsem projížděla seznam a zastavila se u čísla na taxi. Hned pod tímto kontaktem jsem měla uloženou Viky. Snažila jsem se na ní nemyslet, ale zůstalo jen u snahy. S myšlenkami na zrádnou blondýnu se mi do očí znovu vehnaly slzy. Ani jsem si před tím neuvědomila, že jsem přestala brečet. Hlas v mé hlavě se znovu ozval: ,,VOLEJ!!´´

Znovu jsem ho poslechla a vytočila číslo na taxi. Příjemný ženský hlas se ozval již po druhém pípnutí:

,,Taxi Plus, přejete si?? ´´

,,Chtěla bych objednat taxi na Severní 53, k baru ,,U Trola´´ , co nejdříve prosím… ´´ vychrlila jsem na dispečerku a snažila se, aby můj hlas nezněl rozrušeně.

,,Zajisté, bude tam za 5 minut. Může být?? ´´ zeptala se slečna.

,,Určitě… ´´ vyhrkla jsem ,,…tak za 5 minut před barem. Děkuji a nashledanou!! ´´ dodala jsem ještě.

,, Nashledanou a pěkný večer přeji…´´Ozvalo se ještě ze sluchátka. No to jistě pěkný večer bude, pomyslela jsem si sarkasticky a ještě chvíli koukala na mobil. V hlavě se mi honilo spoustu myšlenek okolo dnešního večera. Zhluboka jsem se nadechla a dala se znovu do pohybu.

Mobil jsem odložila na stolek u dveří, pak jsem se sehnula pro tašku a kabelku a odemkla jsem dveře. Musela jsem se znovu nadechnout, abych byla schopna otevřít dveře a vyjít na chodbu. A pak mé tělo pracovalo jen pomocí instinktu.

Seběhla jsem schody a otevřela dveře na ulici. Vstoupila jsem do tmy a pomalu, přitisknutá ke zdi, jsem se plížila k hlavní ulici. Mé oči neklidně pročesávaly tmu, hledajíc sebemenší náznak nebezpečí. Na rohu ulice jsem se zastavila a přikrčená za rohem jsem vyhlédla na ulici. Taxi stálo u obrubníku a čekali. Následoval další hluboký nádech a pak sprint k autu. S potížemi jsem otevřela zadní dveře a vklouzla na zadní sedadlo. Řidič se na mě vyplašeně podíval, zřejmě jsem ho vyděsila svým nečekaným příchodem. Pak jsem zabouchla dveře a zhluboka vydechla.

,, Tak kam to bude, slečno?? ´´ zeptal se postarší pán s knírkem. Na tváři měl lehký usměv.Zřejmě se bavil mým strachem.

,, Hlavní nádraží!´´ řekla jsem spěšně.

,, Dobrá, jak si přejete…´´ odpověděl taxikář a nastartoval vůz. S rachotem vyjel do silnice a nabral směr k hlavnímu nádraží. Řidič si vesele prozpěvoval s rádiem. Snažila jsem se ho poslouchat a uklidnit se, ale jako by to nebylo možné. Záhy jsem zjistila proč, mé tělo odmítá klid.

Cestou k nádraží budeme muset minout slepou uličku. Sotva jsem si to uvědomila, spatřila jsem dvě vysoké postavy. Jedna z nich držela v ruce mobilní telefon a telefonovala. Druhá jí pozorovala. Byla jsem si jistá, že to jsou ony. Přikrčila jsem se na zadním sedadle a se strachem sledovala obě krásky. Ani jedna z nich se neotočila za vozem, které je právě míjelo. I tak mé srdce zuřivě bilo na poplach.

Mé oči dále sledovaly stejnou stranu, dokud jsme neprojížděli kolem slepé uličky. Oheň v ní už dohoříval. Jejich práce byla u konce. A pak jsem si zase vzpomněla na ty dvě a konečně mi to došlo. Jedna z nich telefonovala. Určitě se mi snažily dovolat, ale bylo to marné. Můj telefon zůstal na stolku u dveří hned vedle lampy. Přemýšlela jsem, jak dlouho jim bude trvat, než zjistí, že jsem pryč. To, že jsem byla za rohem, už určitě obě tušily, musely mě slyšet i cítit. Nyní si však ověřovaly, kolik jsem toho slyšela a jak moc jsem zjistila pravdu. Nebude trvat dlouho a poznají, že vím vše.

Mé myšlenky bloudily kolem a tak jsem si ani nevšimla, že se řidič na mě kouká ve zpětném zrcátku.

,, Bojíte se tmy??´´ zeptal se s milým úsměvem. Můj výraz musel být dosti vyděšený.

,, Ano bojím…´´ přiznala jsem se, i když to samozřejmě nebyl ten správný důvod. Tma mi nikdy problémy nedělala, i když po dnešku mi bude nahánět hrůzu do konce života.

,,A proč tedy cestujete tak pozdě večer?? Vy určitě jedete rychlíkem do Londýna, že?? ´´

,,Ano jedu!´´ odpověděla jsem a byla vděčná za poslední informaci. Představa, že stojím sama na vlakovém nádraží a čekám na ranní spoj, byla děsivá.

,,Tak to bychom měli raději přidat, nebo vám to ujede.´´ dodal a šlápl na plyn.

,,To určitě!´´ souhlasila jsem.

Taxík s řevem přidal a odnášel mě pryč z města. Konečně jsem mohla v klidu přemýšlet. A že toho k přemýšlení bylo. Proč jsem vlastně zdrhla??? Uvědomila jsem si najednou. Ani jednou jsem se tím pořádně nezabývala, jenom jsem se rychle spakovala a utíkala pryč z města. Teď však na to byl čas.

Prošla jsem si vše, co vím. Teda co myslím, že vím. Viky a Cornelie mi lhaly. To je fakt, nesporný a nezvratný. Ale taky by mi nikdy neublížily, byly jako moje sestry. Vždyť to právě ony mě tenkrát zachránily. Jenže, co když je i to lež? Co, když se mílím? Hlas v mé hlavě mi to pořád dokola opakoval.

Vykoukla jsem z okna taxíku a rozhlížela jsem se do tmy. Ani jsem si nevšimla, že začalo pršet. Sledovala jsem malé kapičky, jak se pomalu spojují a pak rychle mizí. Mé myšlenky se rozběhly a pracovaly samy. A najednou má pravda stále přede mnou a byla bolestnější něž cokoliv jiného. Využily tě… zradily tě… byla jsi jen loutka a pomocník při vraždách, které páchaly…a hlavně ti nikdy nechtěly sdělit pravdu…

A pravda je to jediné co chci znát, usoudila jsem. Proto odjíždím. Jdu jí najít…

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování