Heaven or Reality? 2. Kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Deine je 15-ti letá dívka, která měla velmi těžkou nehodu a do konce života má zůstat připojená na přístroje. Ona sama se děsí představy, že bude další desítky let nemě koukat do stropu a počítat minuty do konce tohohle zmařeného života. Co se, ale stane, když se ji naskytne pomocí zezačátku normálních snů možnost, jak žít jiný, ale přesto tak lákavý život? Chopí se šance a bude žít jiný život, nebo se rozhodne nechat vše tak jak je?

11.11.2009 (18:00) • Katja007 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 660×

Povedlo se! Jsem zpátky na své louce. Je to tu krásné jako vždycky. Ale je tu něco co mi tu nesedí. V dáli vidím bránu a od ní směřem ke mně míří dívka. Zatím ji vidím z velké dálky, ale vím že je v něčem důležitá a že to není jen moje fantazie. To co mi totiž přišla říct, mi rozhodně vyrazilo dech.

Dívka se stále přibližovala a já už neviděla jen její obrys, ale celou. Měla rovné havraní vlasy které jí padaly na ramena. Na sobě měla obyčejné modré tílko a černé šortky. Měla krásně světle modré oči které v kontrastu s jejími vlasy vypadaly neuvěřitelně. Asi dva mětry ode mne se zastavila a s úsměvem si mě prohlížela.

"Ahoj! Já jsem Tess. A ty?" Vybafla na mě a já pohotově odpověděla.

"Ehm..Čau. Já jsem Deine a....co děláš v mojem snu?" Oh docela blbá otázka? Já vím. Ale nic vhodnějšího mě nenapadlo. Podívala jsem se co mám vlastně na sobě a měla jsem oblečené volné bílé šaty, které za větříku krásně vlály.

"Aha! Ty nejsi odsud viď? Tohle není sen." Pobavěně se na mě ušklíbla a zasmála se. Cože? Tohle není sen? Tak co? A jak to myslela, že nejsem odsud? Vůbec jsem to nechápala. Musí to být sen! Jinak to není možné! Teď ležím na nemocničním lůžku s ochrnutým tělem.

"Ja-jak to myslíš, že tohle není sen? Já jsem ochrnutá v nemocnici a do konce života tam zůstanu! Tohle musí být sen!" Začla jsem se sní hádat. Projela mnou vlna zuřivosti a zárověň něčeho co se nedalo popsat. Nějaké malé naděje k něčemu tady.

"Hm. Víš co? Já ti to vysvětlím. Dřív nebo později by ses to stejně dozvěděla od někoho jiného. Pojď támhle je lavička." Usmála se na mě a vyrazila směr k lavičce. Vsadila bych se, že tam před sekundou nebyla. Chápu, že ve snech si můžu věci měnit a vytvářet, ale pokud tohle není sen? Tak to nevím. Vyrazila jsem za ní jako ocásek. Jen sem se bála, aby mě sestřička teď neprobudila. Možná bych už tu holku- Tess nikdy neviděla. Dorazily jsme k lavičce. Tess si sedla první a já hned za ní. Chvíli mě pozorovala, ale jak přišla na to, že nevím co říct začla sama.

"Takže...Právě ses ocitla na Rozcestí. To je místo, které rozděluje 2 světy. Lidi v tvém světě by tomu druhém asi řekli nebe. My to nazýváme různě- někteří nebe, jiní Druhý svět. Každopádně kousek odtud je brána, která byla až doteď tvým očím skryta. Před tou branou se lidé ocitají když zemřou." Na chvíli přestala asi abych strávila ty informace. Nervozně jsem se podívala do dálky a přemýšlela. Všechno bylo zmatené. Ale já nejsem přece mrtvá! Co bych tu dělala?

"Co tu dělám? Nejsem mrtvá! Já-já...nechápu to!" Vyhrkla jsem a bezdůvodně se mi do očí draly slzy. Asi tím zmatkem. Nesnáším bezmocnost a nechápavost. Nervozně jsem si prohrábla vlasy a vrtěla nechápavě hlavou.

"Neboj. Pochopíš to a brzy. Lidem, kteří jsou odkázání nadosrti být připoutání k lůžku bez naděje k normálnímu životu se nabízí čance rozhodout se. Ta šance se pro tebe naskytává právě teď. Lidé jako ty se ocitnou na Rozcestí aby se rozhodli zda chtějí žít svůj s prominutím marný život nebo předčasně odejít do našeho světa- Nebe. Musíš se rozhodout. Od dnešního dne na to budeš mít 3 dny. Pokud se do té doby nerozhodneš, navždy zůstaneš ve svém světě a do našeho světa se dostaneš až na konci tvého života. Můžu ti jen říct, že svět tady je krásný a zdaleka ne tak krutý a nespravedlivý jako je ten tvůj. Více ti toho říct nemohu. Každopádně tohle NENÍ sen. Takže o tom popřemýšlej ano?" Ke konci se na mě mile usmála a čekala na mou reakci. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Tolik věcí najednou.

"Ale já...Jak ti mám dát vědět že jsem se rozhodla? Jsem strašně zmatená...já spoustu věcí nechápu a tohle...je to šok..." Pohlédla jsem na ní a snažila jsem se z její tváře vyčíst odpověď.

"Až se rozhodneš- pro cokoliv jeden z nás si přijde s tebou promluvit. Ty mu zdělíš své rozhodnutí a pak buď budeš žít svůj dosavadní život nebo se rozhodneš naopak a přejdeš do našeho světa a opustíš svůj dosavadní život a tělo a začneš jiný život tady. Rozhodnutí je jen na tobě. Už musíš jít...Sbohem nebo nashledanou? To zaléží na tobě..." Její hlas se vzdaloval a já opět zaslechla to otravné pípání.

"Ne! Počkej! Mám spoustu otázek!" Když jsem to dořekla cítila jsem jak se vrácím zpět do reality. Do reality nespravedlivé a kruté. Jak se mám rozhodout? Zůstat s mamkou a rodinou nebo mamku opustit a vzdát se svého dosavadního života?

Autor: Katja007, v rubrice: Povídky » Na pokračování