OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Halo: 15. Interview

24.05.2012 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 812×

Z předchozí kapitoly: Chvilku jsem se s nimi dívala na šmouly, ale potom jsem se zvedla: „Kluci, co si dáte k snídani?"

„Mluvil tady někdo o jídle?" ozval se zvučný hlas z chodby a po chvíli ze dveří vylezla postava s květákem na hlavě. Obrazně řečeno, samozřejmě. 

Kapitola 15.: Interview

Roxanne:

„Takže, Roxanne, jaké to pro vás je, když u vás bydlí někdo tak známý jako je skupina One Direction?“ zeptala se Diana.

„Naprosto normální, Diano, protože já bydlím v domě se svým otcem a ten je taky slavný. Takže jsem na fotografy zvyklá a nebude mi dělat problém přizpůsobit se,“ odpověděla jsem a sáhla jsem po skleničce, co stála na konferenčním stolku.

Právě jsem byla ve studiu Fox na interview u Diany Dashové. Seděla jsem na jedné ze dvou černých lenošek a snažila jsem se usmívat, i přes to, jak mě pisklavý hlásek Diany otravoval.

„Přátelíš se ty a tvá skupina Rose s kluky z One Direction?“ položila další osobní a otravnou otázku, ale kvůli otcově reputaci jsem se musela andělsky usmívat a být tou nejmilejší osobou, jakou kdy Diana potkala.

„Nevím, jestli by se představení dalo brát jako přátelství, ale myslím si, že si s Harrym, Niallem a ostatními určitě padneme do oka, jak já, tak Ellise, Sam a Oliv,“ znovu jsem se sladce usmála a zamrkala jsem na ni.

„Takže, v každém případě si vaše společné soužití užijte,“ pokynula mi hlavou a potom se otočila na kameru: „A to je z dnešního rozhovoru s Roxanne Andersnovou vše, děkuji a nezapomeňte se příští týden ve stejnou dobu dívat.“

Kamery se vypnuli. Konečně byl konec toho nejotravnějšího rozhovoru, jaký jsem kdy měla a to jich mám za sebou celkem dost.

Naposledy jsem se usmála na Dianu, rozloučila jsem se s ní podáním ruky a potom jsem se odebrala do maskérny, kde jsem se přepudrovala, vzala jsem si své věci a po krátkém děkovném rozhovoru, který mi věnoval manažer Foxu, jsem se konečně vydala ke své krásce.

Tentokrát jsem si mohla dovolit jet sportovním autem a tak jsem si vybrala Sheron. Bylo to černé Ferrari 250 GT California Spyder. Ne že by se tohle nablýskané autíčko s otevřenou střechou hodilo do Londýnského klimatu, ale budiž. Měla jsem jediné štěstí, že se k němu dala střecha přimontovat. A právě takhle jsem jezdila v Londýně. V černém Ferrari s oddělávací střechou. Sheron byla nablýskaná a proto, když jsem někudy projela, tak k sobě přitahovala pohledy tak, jako se vosy lepí na med. Rychle, nepřetržitě a hlavně nezvratitelně. Moc jsem si jízdu tímhle miláčkem užívala.

Když už jsem konečně přijela domů, tak jsem musela připravit oběd pro ty žrouty, co tu s námi budou nějakou, asi hodně dlouhou dobu, bydlet. Dala jsem se do vaření dvou kuřat a doufala jsem, že to miláčkovi Niallimu bude chutnat, snad možná líp než Nando’s. Upekla jsem ho na bylinkách a ani jsem se nenadála a už byly dvě hodiny odpoledne a holky se ještě nevrátily z nákupů.

Kluci měli dojet i se stěhováky o půl třetí a my, jako pomocná síla, jsme tady na ně měly čekat, jenže moje „princezny“ na to zjevně nějak pozapomněly.

„Samantho Gennesis Silverová! Kde, sakra, jste!?!“ rozkřikla jsem se do mobilu, hned jak mi tu křaksnu zvedla. Měla jsem Iphone, ale byla jsem hafo naštvaná.

„Promiň, promiň, promiň, omlouvám se ti, ale nějak jsme se sekly v zácpě. V zácpě fanoušků One Direction, která se táhne asi pět domů od nás,“ omlouvala se a bylo slyšet, že se snaží holky popohnat. Hlavně Ellise, která dozajisté řídila, protože ona jako jediná z nich má řidičák. Sam ho ještě mít nemůže, protože je jí jenom sedmnáct, ale Oliv ho důrazně odmítá, protože si prý nepotřebuje dělat řidičák, když ji všude vozíme a když ne, tak jede limuzínou. Myslím, že nám holka trochu zpychla.

„Dobře, ale pohněte zadkama, protože tady mají za nějakých těch dvacet minut bejt,“ řekla jsem a s posledním slovem jsem jí to típla. Iphone jsem potom schovala do kapsy a jala jsem se „uklízet“ naši hromadu polštářů v obýváku. Pustila jsem se do toho, i když to bylo naprosto nemožné, ale byla jsem nervózní a potřebovala jsem něco dělat s rukama.

„Tinnndannn,“ zazvonil zvonek a já jsem se už v příští chvíli, s ohlušujícím výkřikem „Už jdu“, vydala otevřít bránu do našeho království. Jen jsem z celého svého srdce doufala, že to jsou holky.

No, moje prosba nebyla ani zdaleka vyslyšena, pokud si teda nedala Ellise zkrátit vlasy a udělat si trvalou. Za dveřmi stál totiž Harry. Jako jediný se totiž velice „ochotně“ vydal zazvonit a přenechal klukům to potěšení začít vykládávat věci.

To ale nebylo to nejhorší. Harryho bych ještě přežila, ten se mi alespoň líbil, ale oni, ty paka, se domluvili se stěhováky, že to v pohodě dokážou sestěhovat sami a tak jsem mohla dát klidnému odpoledni sbohem. S čímž jsem samozřejmě měla počítat, protože pokud by někoho v okruhu jedné míle napadlo udělat nějakou ptákovinu, tak je to právě těchto pět rádoby dospělých kluků. A holky pořád nikde.

„Ahoj, Harry,“ usmála jsem se na něj.

„Ahoj, Roxy. Kde jsou holky?“ podíval se letmo po chodbě, a když nikoho neviděl, tak tázavě pozvedl obočí.

„Zdržely se na nákupech a díky zástupům vašich fanynek se sem nedostanou dříve jak za hodinu,“ zamumlala jsem si pro sebe a on, jelikož to všechno slyšel, se rozesmál. „Prosím tě pojď. Ať už to mám za sebou,“ zabrblala jsem, popadla jsem ho za tričko a s mírně naštvaným výrazem jsem ho táhla zpět k autu. Celou dobu se jenom řehtal. Fakt neuvěřitelný.

„Ahoj, kluci,“ pozdravila jsem ne zrovna vesele.

„Čauvec, Roxy,“ pozdravili sborově a naráz zvedli hlavy. Blbá… Blbý spojení? Nevím, někdo tomu říká telekineze.

„Kterému chytrákovi se zrodil v hlavě ten geniální nápad, že ten kamión vyložíme sami?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Mě!“ vypískl nadšením Niall a kluci jenom pokývali hlavou.

„To si s tebou ještě vyřídím, Niallie,“ zavrčela jsem mu do obličeje, potom jsem se na něj usmála a s pohledem upřeným do kamiónu, kolem kterého se, díky pásce, dalo aspoň normálně chodit, jsem řekla: „Tak se dáme do práce.“

Nedělalo mi problém tahat se s nábytkem před očima holek, které se přišly podívat na to, jak kluci pracují. Bylo mi i celkem jedno, že na ně pořád pokřikují anebo, že si je pořád fotí, protože já jsem byla v pohodě, byla jsem ušetřena podepisování cédéček a deníčků. Nežárlila jsem, jenom malinko, ale naopak jsem byla tak trochu ráda, že tady nejsou kvůli mně, protože bych musela vypadat suprově: nalíčená, načapaná a to se mi opravdu právě teď nechtělo.

Do sedmi večer jsme to měli vyklizené a teprve v momentě, kdy jsme zavřeli vchodové dveře, se začaly ty davy Britských fanynek rozpouštět. Holky se domů vrátily asi o půl hodiny potom. A zatímco já s rukama jsem si užila spoustu legrace, ony musely prosedět hodiny zavřené v limuzíně. Nakonec jsem přece jenom byla ráda, že jsem šla na to blbý interview, díky kterému jsem nestihla nákupy a tím pádem jsem se nemusela nudit někde v autě. Za celý den jsem si užila spoustu zábavy a to mě ještě čekal „seznamovací“ filmový večer.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Halo: 15. Interview: