Hádovo memento - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Jako dcera vlivných rodičů Salome nemohla být jiná, než naprosto poslušná a počestná. Celý život svazována pravidly, sužována posměchem svých sourozenců, sžírána vlastním údělem. Avšak pouze do dne, kdy v sobě objeví netušenou touhu páchat hříchy, a nevědomky k sobě tak přivolá muže, v jehož existenci obyčejní smrtelníci přestali věřit již před několika tisíci lety.

09.09.2018 (12:00) • FallenGracex • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1703×

Krev toužebně plápolá v žilách,
jakož i mysl lidská tiše plyne.
Avšak když uchvatitel ji polyká,
krása její zhyne.

***

„Salome, začni číst na stránce 28, prosím."

Dívka znuděně otočila knihu obálkou vzhůru. Staré řecké báje a pověsti. Když ji otevřela, jako by se vrátila zpět v čase. Vzduchem se pozvolna šířil zatuchlý, štiplavý pach prastarých stránek. Nakrčila nos a začala knihou listovat. Papír se jí téměř drolil pod prsty, na jejich bříškách zanechával mikroskopický nános prachu, který se na něm usazoval několik desítek let. Království zachmuřeného Háda, hlásal titulek. Hádes nebyl tím jediným zachmuřeným stvořením na světě, soudě podle toho, jak nadšeně se tvářili ostatní studenti.

„Hluboko pod zemí vládne neúprosný, zachmuřený Diův bratr Hádes. Jeho království je plné chmur a děsu. Nikdy sem nepronikne radostný paprsek jasného slunce. Bezedné propasti vedou z povrchu zemského do smutného království Hádova. Tekou v něm temné řeky. Tam protéká i vše zmrazující posvátná řeka Styx, při jejíchž vodách se bohové zapřísahají." Dívčin vysoký sladký hlas ostře kontrastoval s obsahem odstavce, který jí mezi rty protekl jako pramínek kalné vody. Slova se zadrhávala na jazyku, ulpívala na něm těžká jako olovo, praskala mezi zuby jako hrubý říční písek. Hádes neexistuje, připomněla si tvrdě. Přestože uvažovala zejména racionálně, čas od času se neudržela a nechala se pohltit zvláštními představami o bytostech, v něž její vrstevníci nevěřili.

„Co si o tom úryvku myslíš, Salome?" Hlas profesora literatury ji vytrhl z přemýšlení. Hypnův uspávací nápoj v mžiku přestal působit a Salome se prudce probrala v neúprosné náruči nudné, černobílé reality. Pokrčila rameny a posunula se na židli směrem dopředu. Zahleděla se na záda studenta před sebou, jen aby nemusela čelit pátravým očím profesora.

„Nevím." Ten den měla jít na schůzku s Jeffreym. Každou chvíli kmitala pohledem k hodinám nad tabulí a modlila se, aby se velká ručička nikdy nestřetla s číslicí devět. Jeffrey byl láskou jejího dětství. Seznámila se s ním, když jí bylo jedenáct let, protože jejich otcové byli dlouholetí přátelé. Bylo to snad pravidlem – děti přátel se spolu musely automaticky kamarádit taky. To, že jedno z nich bylo monstrum a to druhé jeho oběť, už nikdo neřešil. Raději by skočila do náruče přímo samotnému Hádovi, než aby musela absolvovat byť jen jedinou schůzku s Jeffreym.

Crrrr. Zvuk zvonku Salome proťal jako naostřená čepel nože. Profesor nad jejím nezdařeným pokusem o rozbor jen znechuceně mávl rukou, sebral ze stolu neuspořádanou hromadu papírů a knih a tiše jako stín opustil místnost. Salome se za ním ještě chvíli dívala. Ten muž na ni vždy působil neutěšeným, nešťastným dojmem.

Jeffrey na ni číhal před školou a bylo známo, že nenáviděl čekání. Salome měla přesně deset minut na to, aby se vymotala ze spleti školních chodeb a skočila do chřtánu samotného pekla. Pokaždé, když se Jeffrey někde objevil, svět jako by potemněl. Mraky na nebi zčernaly, seskupily se v neprostupnou temnou hradbu a nedovolily jedinému polibku slunečního světla, aby Salome uklidnil a polaskal.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne otevřela vchodové dveře. Většina studentů se tísnila v jídelně, jen aby mohla netknutý oběd hned zase odnést. Salome nic takového neznala, protože jídlo ze školní kuchyně v životě neochutnala. Doma na ni každý den čekalo něco dobrého, ale chyběla tomu pověstná chuť lásky. Její matka, stejně tak jako otec, pracovala do pozdních večerních hodin a často se domů vracela v době, kdy Salome už spala, stejně tak jako jejích pět sourozenců.

Jeffrey stál u silnice, chladný jako vždy. Byl tak bledý, jako by jeho žilami neproudila žádná krev. Zlaté vlasy s nádechem do bílé se mu na hlavě ježily do všech stran a bledé modré oči Salome propichovaly jako hroty špendlíků. Místo toho, aby ji na přivítanou alespoň objal, poklepal dlouhým kostnatým ukazováčkem na ciferník svých drahých hodinek, které se mu leskly na zápěstí.

„Málem jsi přišla pozdě, Salome." Dívka se instinktivně přikrčila před hrozící smrští hněvu a nadávek. Nic takového nepřišlo. Nikterak ji to ale neuklidnilo. Dusivá nejistota se jí plazila po těle, zakusovala se do kostí a jako inkoust do papíru se vsakovala do kůže. Nechápala, co na něm tenkrát viděla. Byl krásný, nádherný, ale jeho krása připomínala spíš kouzlo ledové pustiny, než hřejivou oázu klidu a lásky. Tenkrát to Salome ještě neviděla. Její naivní jedenáctileté já bylo u vytržení z toho bohatého zlatovlasého chlapce. Byl tak galantní, tak zdvořilý, tak... dokonalý. Avšak v okamžiku, kdy osaměli, se perfektní princ Jeffrey proměnil v krvelačnou zrůdu. Modřiny, které pokrývaly její tělo, nikdo neviděl. Nikdo nevěřil, že by jí je mohl způsobovat právě Jeff.

„Zdržel mě profesor," zalhala a kmitla pohledem k černému autu, které zastavilo kousek od nich a svůdně vrnělo svou tichou píseň bezpečí. Představila si samu sebe, jak se boří do nebesky měkkých sedadel, ze všech světových stran obklopená armádou železa a skla, skrytá před světem, před Jeffreym. Kdyby mohla, kdyby to jen šlo... neváhala by ani vteřinu a skočila by dovnitř. Položila by ruce na volant, zkrotila koně, kteří ržáli pod kapotou, sešlápla plyn až k podlaze a jako blesk vystřelila do neznáma. Jela by až na kraj světa, nerespektovala žádné předpisy. Zastavila by ji až propast, jako rozeklaná řezná rána zející v rozbolavělém těle planety Země.

„Zítra večer půjdeme na nějaký film. Otec mi půjčí své auto, takže tě tam odvezu." Nedával jí možnost výběru. Jednoduše určil, kudy jejich kroky povedou. Kdyby mu to dovolila, nalajnoval by jí celý život. To pomyšlení ji děsilo. Představa, že by s ním netrávila jen několik hodin týdně, ale každičký den své existence, byla naprosto hrůzná. Neřekla jediné slovo, v němž by se jakkoliv zrcadlil protest. Věděla, že kdyby to udělala, odnesla by to její tvář. Vzpomněla si na den, kdy od něj dostala první facku. Překvapilo ji to – nebyla to ani tak fyzická bolest, jako spíš ta psychická, co ji vyděsilo. Nikdy by ji nenapadlo, že by toho byl schopný. Tenkrát ihned utíkala za svou matkou, která ji ujistila, že je to normální. Už tehdy Salome tušila, že to normální není, ale matčina konejšivá náruč všem slovům přidávala na vážnosti a tišila všechny pochybnosti. Paní Stanleyová propagovala podivný způsob výchovy svých dětí – nevychovávala je téměř vůbec. Veškerou péči o děti zastávala chůva, a když ji Salome kdysi dávno oslovila jako svou matku, dostala nesmírně vynadáno. V modrých očích se jí zračilo hluboké nepochopení. Pečovala o ni dvacet čtyři hodin denně, připravovala jí oběd, pomáhala jí s úkoly – proč ji tedy nemohla oslovovat titulem, jenž jí příslušel? Čím starší však Salome byla, tím se zlepšoval i její vztah s matkou. Nyní byla na prahu dospělosti a paní Stanleyová cítila, že to nebude trvat dlouho a nejstarší dcera také vylétne z hnízda.

Salomininy rodiče pracovali na ministerstvu, a proto na své děti neměli příliš mnoho času. Salome se od svých sourozenců diametrálně odlišovala. Zatímco její mladší sestra Ariana byla jako z divokých vajec, neustále se topila v průšvizích a radostně se zapojovala do typicky klučičích aktivit svých bratrů, Salome četla, nechávala se unášet na křídlech chrabrých činů bájných hrdinů, skrytě záviděla jejich vyvoleným a spokojeně žila ve fiktivních světech, kde nebyl žádný Jeffrey, který by ji ohrožoval. Každé zlé sudičky, kterou v některém ze svých příběhů potkala, se ptala, jestli to všechno byla její práce. Nikdy se však nedočkala žádné odpovědi. Žádná temná víla si nechtěla vzít na svědomí nespravedlivé poměry, do nichž se Salome narodila. Měla vše, ale zároveň nic. Kapesné by jí mohl každý závidět, ale jednotlivé mince byly otrávené potoky slz.

Ozvalo se zaskřípání pneumatik o asfalt. Černé auto se pomalu rozjelo a za okamžik již uhánělo ulicí pryč. Salome pochopila, že je v pasti. Jeffrey jako by jí četl myšlenky, protože se jeho ústa orámována tenkými, lesklé červy připomínajícími rty, roztáhla v krutém úsměvu. Její vnitřnosti se zkroutily a zauzlovaly v tuhém spletenci strachu. Popadl Salomin obličej do studených dlaní a hladově se přisál k jejím rtům. Salome zůstala stát jako opařená. Jeffreyho chladná podstata zmrazila i ji samotnou, spoutala ji řetězy a nedovolovala učinit jakýkoliv pohyb, který by znamenal vysvobození. Cítila, jak se jazykem dobývá do jejích úst, přičemž se snažila nepozvracet odporem. Najednou jí na mysl vytanula sebevražedná myšlenka.

Překvapivě ochotně otevřela ústa, čímž si vysloužila slizký horký dotek jeho jazyka a neméně chlípnou dlaň plazící se po vnitřní straně stehna. Nechala jej, aby se do sytosti opil vítězstvím a nadvládou. V tu chvíli prudce sklapla její past a Jeffrey se s přidušeným výkřikem odtrhl od jejích rtů, z nichž nyní odkapávala rudá tekutina. Salome se předklonila a začala do trávy plivat jeho krev, zatímco Jeffrey se svíjel na zemi a vzlykal, napůl bolestí a vzteky. Na jazyku ji štípala chuť železa, vpíjela se do masa a vypalovala do něj číslo jedna. Salome uvažovala, jestli by neměla přivolat pomoc, protože s každou další vteřinou bylo jeho naříkání méně slyšitelné, ale hlásek, až doposud ukrytý hluboko v těch nejtemnějších zákrutech jejího mozku, zašeptal jasné a palčivé ne. Zněl jako syčení zmije, svůdné a vábivé. Nikdy nesplnila příkaz s takovou radostí, jako nyní. Vrhla poslední pohled na Jeffreyho a rozběhla se stejným směrem, kterým před několika minutami odjelo i černé auto. Zmije se klouzavě plazila za ní a spokojeně mrskala jazykem.

Kdesi na druhé straně nám známého světa, na samém okraji vesmíru, na přelomu tisíciletí a zároveň na samém počátku věků i jejich konci, se tajemná entita zatetelila štěstím.

První hřích.

Autor: FallenGracex, v rubrice: Povídky » Na pokračování