Gone with the sin - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé době (za což se pochopitelně omlouvám) přidávám další část.
Tentokrát se podíváme na temnější stranu příběhu. Seznamte se s Arenem.

10.06.2012 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 436×

Stojím naproti Meanderské střední školy a bavím se pohledem na nové studenty. Tak nějak mě to baví. Sleduju ty děti, které tu bázlivě postávají a nevědí, jestli jít dál nebo se vrátit domů. Mám taky chutě. Tolik mladé krve na jednom místě přitahuje všechny upíry. Nedivil bych se, kdybych tu nebyl sám. Později, až tu budou postávat jen poslední z nich, si dojdu pro něco k jídlu. Z automatu to nebude. Olízl jsem si špičáky, které se mi při té myšlence okamžitě prodloužily. Málem jsem si pořezal ret. Raději jsem se vrátil zpět k dění před školou. Možná bych to tak mohl zkusit. Nikdy jsem do školy nechodil.

Slyšel jsem zvonění. Všichni se nahrnuli dovnitř. Počkat! Tohle mi nedošlo. Všichni se nahrnuli dovnitř, ale k mému štěstí zůstala jedna dívka venku. Vyrazil jsem k ní a na tvář si nasadil výraz lidského puberťáka. Myslím, že jsem docela přesvědčivý.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni a sledoval, jak jí červenají tváře. Šedá myška? Perfektní.

„A-a-a-ahoj,“ zakoktala se. Když to jeden sleduje, zjistí, že jsou puberťačky rok od roku nesmělejší. Popravdě mě to baví, ale holčičky šedesátých let měly taky něco do sebe.

„První den co?“

„No, jo. Ty jsi tu taky poprvé?“ Začínala se osmělovat. Tuhle nebude problém ukecat k “nevinné procházce“.

„Jo, jdu do třeťáku, ale moc se mi tam nechce. Nešla by ses na chvilku projít? Potřeboval bych se uklidnit a předpokládám, že by ti to taky přišlo vhod.“

„To je dobrej nápad. Půjdu ráda.“ Já říkal, že to bude snadné. Odvedl jsem ji do parku a pokračovali jsme do středu, kde je spousta stromů a málo lidí. Zvlášť takhle po ránu. Vedl jsem ji s sebou a občas se jí jakoby nenápadně dotkl. Moc dobře jsem cítil jak jí naskakuje husí kůže a slyšel jak její srdce bije rychleji. Líbím se jí. Jak jinak? Někdy si říkám, že jsem vážně dobrej. Co to kecám? Já si to říkám pořád. Přesto by bylo docela fajn, kdyby lidé nebyli tolik naivní. Jeden by měl alespoň pocit, že něčeho skutečně dosáhl.

Ta holčička se nic netušíc nechala odvést dost daleko od záchrany. Chvilku jsem se s ní procházel parkem a poslouchal její kvákání o škole, učitelích a podobných blbostech, které mi jsou dost cizí. Už hodně, hodně dlouho. Když jsem toho měl právě tak akorát dost, rozhlédl jsem se okolo, abych se ujistil, že nikde v okolní se nenachází nikdo, kdo by jí pomohl. Co nejrychleji jsem ji přimáčkl ke stromu a bez dalšího protahování se jí zakousl do krku. V jejím těle se zvedl nápor protestu, na který jsem skutečně neměl náladu. Pevně jsem jí zatnul nehty do páteře. Zaúpěla a její pokusy o obranu ochably. Nemám rád, když se má kořist vzpouzí. Miluju, když si mohu vychutnat čerstvou krev, ale když se se mnou pokouší moje jídlo prát, nemohu pořádně vnímat chuť krve a utichající tlukot srdce.

V další minutě jsem ji pustil, abych se jí mohl podívat do očí. Jejich barva mě nijak nezaujala, nejspíš se mi do paměti nezapíše. Byly takové fádní. Oříšková hnědá, jako Sophie, ale žádná jiskra ani lesk. Nic zajímavého. Pořádně jsem si prohlédl její obličej. Ani tady jsem nenašel nic, co by mě mohlo jakkoli zaujmout. Zakousl jsem se znovu do rány. Moje zuby prošly mnohem hlouběji a já si mohl dopřát větší požitek z její krve. Jakkoli fádní je nositel, krev je vždy dobrá a jedinečná. Miluju tu sladkost a horkost, která mi proudí do úst. Dává mi zapomenout na mou minulost. Na všechno. Protože v tu chvíli trpí někdo jiný. Mým přičiněním.

Vypil jsem ji do poslední kapičky a nakonec jí zlomil vaz. V dnešní době si nemůžeme být ničím jistí. Ti zatracení doktoři jsou čím dál vynalézavější. Už se mi jednou stalo, že jsem už jednou lovil holku, kterou se jim nějakým zázrakem povedlo dát dohromady. Přestal jsem s těmi filozofickými kecy, které se mi začaly honit hlavou a vydal se domů.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování