OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone with the sin - 1. kapitola

11.03.2012 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 516×

VERA

Today I don´t feel like doing anything

I just wanna lay in my bed…

Už je zase ráno? Můj mobil mi to dával dost hlasitě najevo. Když jsem si nastavovala Lazy Song jako budík, nedošlo mi, že se změní v písničku, kterou budu nenávidět. Jedním ťuknutím na displej jsem to zastavila a posadila se na postel. Čeká mě první den na nové škole. Tohle nebude dobrý. V New Yorku jsem už měla své přátele, koníčky, domov. Teď to zas musím změnit, protože jsme tady v Meanderu.

Dneska musím začít zase od začátku. Nové město, které nabízí další příležitost k pádu na dno. Jednou se mi to už stalo a já to nechci opakovat. Je to už dávno.

„Vero? Vstáváš?!“ zavolal na mě táta zezdola.

„Jó jasně!“ křikla jsem dolů a spustila bosé nohy na plovoucí podlahu. Musím si sehnat nějaký kobereček k posteli. Chtělo by to čokoládově hnědý nebo modrý, aby se hodil ke zbytku pokoje. Skrz tmavé závěsy na podlahu dopadalo pár proužků světla.  Jeden z nich mě lehce hladil po tváři a probouzel do nového dne. Doufám, že nebudu litovat.

Ze skříně jsem vytáhla úzké tmavé džíny, černé tílko a červenou mikinu a co nejrychleji to na sebe natáhla. Dole už na mě čeká snídaně. Mám docela hlad.

„Dneska je tvůj velkej den. Pojď se na to najíst,“ zval mě táta ke stolu se svým typickým úsměvem. Posadila jsem se za stůl a on přede mě postavil sklenici s pomerančovým džusem a omeletu.

„No páni. Děkuju, tati.“ S chutí jsem se pustila do jídla. Začátek dne vypadá docela dobře a ještě líp chutná. Táta se posadil naproti mně a začal mi zaníceně vyprávět o své nové práci tady. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale nechtěla jsem, aby ho to mrzelo. Takže jsem si vyslechla sáhodlouhý proslov o jeho nové kanceláři, skvělém šéfovi, úžasném týmu a především o tom, jak skvělá je to příležitost.

Byla jsem docela ráda, když jsem do sebe naházela jídlo, vyčistila si zuby a vyběhla do poměrně teplého rána.

„Hodně štěstí,“ volal za mnou táta. Dobře, jen klid. Všechno bude v pořádku. Přijdu do školy, představím se, sednu do lavice a bude klid. Nikdo nepozná, že jsem jiná. Koneckonců nepoznali to ani moji rodiče, natož normální lidi. Mé vodní  tajemství jim zůstane skryto a já třeba vymyslím, jak se ho nějak šikovně zbavím. Doufám.

Škola v Meanderu je o mnoho menší než ta v New Yorku. Byla jsem si to tam prohlédnout začátkem prázdnin. Teď, když jsem před ní znovu stála, se mi zdála větší a tak nějak děsivější. Ale která škola není? Snažila jsem sama sebe uklidňovat, ale čím blíž jsem byla, tím divněji mi bylo. Nejradši bych se otočila a uháněla domů. Teď už jaksi nemůžu.

„Promiň,“ omluvil se mi někdo, když do mě vrazil. Teď už se mi fakt zamotala hlava. Otočila jsem se za hlasem. Vlastně ani nevím proč. Zkoumal mě pohled o něco vyšší černovlasé holky. Zdálo se, že je jí stejně blbě jako mně. Hrozně mě zaujaly její oči. Byly smaragdově zelené. Navíc,  něco jsem cítila. Něco jako propojení.  Jako bych její tvář už znala.

„To nic,“ vyhrkla jsem, když se chvíle ticha nějak moc protáhla.

„Hele, neznáme se odněkud?“ zeptala se.

„Taky nad tím přemýšlím, ale nic mě nenapadá. Jsem Vera.“

„Nora,“  pronesla zamyšleně. Chvíli jsme stály proti sobě zahloubané do vlastních myšlenek. 

„No, měly bychom jít,“ vytrhla mě z mého hloubání, které se zase děsivě stáčelo k mému letnímu dobrodružství. Jen jsem kývla na souhlas a následovala ji do školy. Projít těmi dveřmi mi spolu s ní nedělalo zas tak velký problém. Nakonec by to nemuselo být tak hrozné. Možná už jsem si našla kámošku. Začínala jsem se uklidňovat, ale můj žaludek rozhodně nesouhlasil. Co je? Vždyť jsem v pohodě. Tu snídani jsem si dávat neměla.

„Dobře, máme být v učebně bé padesát sedm. Máš ponětí, kde to je?“ Jen jsem zakroutila hlavou a nechala se tak nějak táhnout k mapě školy, která byla na druhém konci chodby.

Vyrazily jsme teda k té mapě a během chvilky třídu našly. Nebyl by to můj život, kdyby nebyla až ve třetím patře. Když jsem se konečně doplazila až nahoru, všimla jsem si, že kus od schodů je výtah. Tohle je vážně blbej den. Nebo ne? Vlastně ani nevím.

Při vstupu do třídy mě uhodil chlad. Byla tu zima a měla jsem i pocit vlhka. Nejspíš to způsobovaly strohé zdi bez jediné dekorace v ledově zelené barvě. S touhle místností se musí něco udělat nebo propadneme depresím dřív, než vůbec  začne podzim.

Usadila jsem se vedle Nory. Střední řada, prostřední lavice. Nevyčníváme. Něco mi v té třídě nesedělo a já si nemohla vzpomenout, co to vlastně je. Bylo to divné. Pár minut jsem si ukrátila zírání na čistě smazanou tabuli, přičemž jsem si nenápadně prohlížela osazenstvo třídy. Něco je tu špatně, ale netuším co.

Cvakly dveře a někdo vešel. Sedmnáct hlav se otočilo tím směrem. No jasně. Už vím co mi tu nesedí. Nikdo nemluví. Všichni si šeptají, sedí v lavicích. Jsem zvyklá na nespoutaný řev, bouchání lavic a židlí, nárazy houby do zdi, ale tady se nic takového nedělo.

Vešla poměrně malá zrzka s drzým úsměvem. Svou výšku si evidentně kompenzovala neuvěřitelně vysokými podpatky. Měla na sobě upnutou minisukni a tílko. Její oblečení více ukazovalo než zakrývalo a ona se zdála být s tím spokojená. Při pohledu na ni mě přepadl prudký vztek a agrese. Nevím, proč  jsem na ni tak reagovala, ale měla jsem dobrý důvod jí nevěřit. Posadila se do lavice za nás a dala si záležet, aby mi alespoň kopla do židle. Nenápadně, samozřejmě. Prudce jsem se chytila za desku stolu a opakovala si uklidňující věty. Jen na ni nezačít křičet.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone with the sin - 1. kapitola: