OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 12. kapitola

26.10.2020 (18:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 829×

Překvapivě velice rychle jsem do sebe naházela donesené jídlo. Asi za to mohla vidina blížící se návštěvy mé nejlepší kamarádky. Nathan celou dobu mlčky stál zády opřený o zeď vedle dveří a netrpělivě podupkával nohou. A civěl na mě, jak se cpu. Dost mě to znervózňovalo, a tak jsem se k němu musela otočit zády a při jídle koukat z okna na fantastický výhled na město, což ve finále nebyl vůbec špatný nápad.

„Pohni s tím, ať to máme za sebou,“ ozvalo se za mnou nerudně. Co mu zase přeletělo přes nos? Rychle jsem do sebe naházela posledních několik soust. Sotva jsem položila příbor, odrazil se od zdi, otevřel si dveře a odcházel. Těsně před tím, než mi stačil zmizet z dohledu, jsem však ještě zaslechla strohé: „Nech to za dveřmi, někdo se o to nádobí postará.“ Doslova jsem protočila oči v sloup nad jeho střídáním nálad. Byl jako nějaká puberťačka.

„Zrychli!“ ozvalo se z chodby a já pádila za ním.

Celou cestu k Tris podrážděně frkal, otráveně vzdychal a znuděně si podpíral hlavu o interiér dveří parádního černého SUV. Když konečně zastavil u jejího domu, s kyselým úsměvem si sesunul sluneční brýle na špičku nosu a pohrdavě si prohlédl dům a přední zahradu.

„Budeme tu jen sedět a zasněně koukat do oken, nebo se odvážíš i zaklepat na dveře?“

„Pojď se mnou,“ řekla jsem a snažila se při výstupu z auta moc naštvaně neprásknout dveřmi auta.

„To musím?“ Naklonil se ke mně přes otevřené okýnko.

„Jo, nebudeš tady sedět na zadku a čekat.“

„Vždyť si jdeš jen pro jednu věc, ne? Hned jsi zpět!“ Vypadal vážně otráveně. „Poslechnu si rádio nebo tak něco.“

„Znáš ženy, nám všechno tak trvá…“ odpověděla jsem kysele, rychle se otočila a než stačil zase něco chytře odpovědět, rázovala jsem si to přes cestu k Tris. „Jdeme!“ zavolala jsem dozadu za sebe a pokyn doprovodila význačným pohybem ruky, aniž bych se k němu otočila. Jakmile jsem zaslechla prásknutí dveří, spokojeně jsem se usmála.

U dveří jsem zazvonila a čekala, až Tris přijde otevřít. Opět byla sama doma, jak jsem mohla posoudit z prázdného parkoviště před domem. Mezitím se ke mně s rukama v kapsách přivlekl Nathan a snažil se dívat kamkoli, jen ne na dveře.

„Viv!“ Otevřely se rázem dveře a kamarádka se mi vrhla kolem krku. „Co ty tady tak brzo?“

„Promiň, že jsme se tu tak zjevili bez ohlášení. Něco jsem si u tebe zapomněla. Nerušíme?“

„Ale to vůbec! Pojďte dál.“

Nathan se procpal dveřmi jako první a Tris si ho se zvednutým obočím prohlédla. „Hej, Viv. To je tvůj nový objev? Dobrý!“ zasyčela mi do ucha při průchodu do domu, ale já ji umlčela ostrým loktem do břicha, když vyprskla smíchy.

„To je Nathan.“ Ukázala jsem na černovlasého kluka, který se tvářil, jako by tady nejraději ani nebyl. „Je něco jako můj osobní strážce. Nathane, to je moje nejlepší kamarádka Tris.“ Nathan se ani nenamáhal na ni podívat, zaujatě si prohlížel světla nad schody do patra, natož jí potřást rukou nebo projevit nějakou jinou sociální zdatnost.

„Neznáme se my dva odněkud?“ Tris si ho zamračeně prohlížela. Očividně se ho snažila někam zařadit.

„O tom silně pochybuji,“ prohodil nenuceně Nathan a dál si prohlížel osvětlení, jako by to byla ta nejvíce fascinující věc, co poslední dobou viděl.

„Počkej! Počkej, už vím!“ vyhrkla najednou Tris. „Byl jsi na mojí párty!“

Nathan se napřímil a lehce na ni pohlédl přes rameno. „Ne, na žádné párty jsem nebyl. Na takové věci nemám čas.“

Tris nespokojená s jeho odpovědí se opět začala soustředěním mračit, ale já se rozhodla toto trápení nás všech ukončit. „Tris, prosím tě, nechala jsem si tu svetr. Víš, kde by mohl být?“

Přesměrovat její pozornost bylo velice snadné. Když jde o oblečení nebo boty, není prostor pro jiné věci. Popadla mě za ruku, Nathana nechala bez povšimnutí v přízemí a táhla mě k sobě do pokoje v patře.

Tam se pár chvilek přehrabovala ve skříni, než ho našla. Byl to on, hořčicově žlutý svetr po mámě.

„Doufala jsem, že si ho můžu nechat, je úžasně měkoučký,“ přiznala, zatímco se s ním mazlila na rozloučenou.

„Jsi sice moje nejlepší kamarádka, ale o tento svetr se nehodlám dělit,“ zašklebila jsem se na ni a tahala jí svetr z rukou. Velice nerada se ho vzdávala, ale svůj boj prohrála a odevzdaně se svalila na postel.

„Tak co, líbí se ti?“ prohodila, když si podepřela hlavu.

„Jasně že jo. Je to to jediné, co mi zbylo po mámě. Navíc hořčicová je letos v módě.“

Tris se zasmála. „Já nemyslím svetr. Myslím toho černovlasého prince Krasoně v přízemí.“

„Vždyť ho skoro neznám!“ vyhrkla jsem na oko pohoršeně.

„To já taky ne, ale stačila jsem si všimnout, že je celkem pěkně… vypracovaný,“ významně zahýbala obočím.

„Nathan je jak věčně náladová a namyšlená osina v zadku. Pěkná tvářička tu jeho povahu nezachrání.“ Sedla jsem si na zem a zády se opřela o postel, na které Tris ležela a oddělávala jsem žmolky z maminčina svetru.

„To je opravdu škoda.“ Začala mě hladit po vlasech. „Viv, vzpomněla sis už na něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Dnes ráno mi ukazovali nahrávky z mého únosu. Bylo to děsivé, opravdu strašný pohled. Ale tím, že si na to nepamatuji, to bylo jak z jiného vesmíru. Z jiné reality. Víš, jak to myslím?“

„A-asi ano,“ odpověděla nejistě, ale dál mě konejšivě hladila po vlasech.

„Myslela jsem, že když to uvidím, tak si na to vzpomenu. Na tu bolest, na strach… Ale nic. Prostě prázdno.“

Tris povzdechla. „Co se dá dělat. Nevím, jestli chci, aby sis vzpomněla nebo raději nevzpomněla. Víš, kdyby sis vzpomněla, tak ty hajzly můžeme alespoň najít a dát jim, co si zaslouží. Ale když si na to nevzpomínáš… tak je to pro tebe asi lepší. Když se tvá hlava rozhodla si to nepamatovat, asi k tomu měla důvod.“ Něco na tom, co říkala, bylo. Tris se naklonila přes postel ke mně, aby mi viděla do tváře. „Ale poslouchej, něco dobrého na tom všem přece jen je. Řekni, jak vypadá tvůj nový domov? Slyšela jsem, že bydlíš v domě s wellness patrem.“

Rozesmála jsem se. Tris umí bravurně střídat témata, aby se člověk ani na moment necítil špatně. „Jestli má wellness patro, opravdu nevím. Ten dům je jako sídlo mafiána ze starého italského filmu. Je tak velký, že si ještě netroufám po něm chodit samotná, dokázala bych se totiž ztratit. Ale už vím, že je v něm deštný prales.“

Tris vykulila oči. „Deštný prales? Co? Jak? Jakože tam…“

„Vivienne! Hni sebou!“ ozvalo se náhle ze spodního patra. „Nemáme na to celý den!“ Vyskočila jsem na nohy a hrnula se ke dveřím. Úplně jsem zapomněla, že Nathan dole čeká.

„Hej, já chci slyšet o tom pralese!“ zakňourala Tris, ale už šla za mnou.

„Přijeď za mnou na návštěvu a můžeš se podívat sama,“ odvětila jsem s úsměvem a už mířila z pokoje ven.

Nathan seděl v přízemí na posledním schodu a znuděně si prohlížel své boty.

„No sláva!“ zvolal a už si to rázoval ke dveřím.

„Já tě varovala, že nám ženám to trvá,“ ušklíbla jsem se mu za zády a naposledy se otočila k Tris, abych se rozloučila. „Myslím to vážně, dojeď za mnou. Nevím, co v tom velkém baráku budu celé dny dělat sama.“

Tris sledovala odcházejícího Nathana a ušklíbla se. „Můžeš se třeba inspirovat Zkrocením zlé ženy, ten protiva by potřeboval trochu zkrotit.“

Když jsme nastoupili do auta, byl Nathan stále otrávený. „To jsme se až sem plahočili kvůli svetru?“ Jeho otázku jsem nechala bez odpovědi. Nestálo to za to.

„Stavíme se do města? Ráda bych si koupila nějaké knihy,“ zkusila jsem, ale počítala jsem s protestem.

„Jo, můžeme,“ pokrčil rameny a nastartoval. Udiveně jsem na něj pohlédla. „Stejně mám hlad, kvůli tobě jsem nic nejedl.“ Ach tak.

„Stařík Crumpet má v sídle celou knihovnu. K čemu další knihy?“ brblal Nathan otráveně, ale naštěstí bistro s jídlem bylo na dohled. Když bude najezený, snad se mu zase zlepší nálada.

„Vsadila bych se, že v ní určitě nenajdu to, co čtu já. Navíc – knih není nikdy dost.“

„Pravda. Dívčí románky stařík asi nečte,“ uchechtl se škodolibě. „Jdeš?“ zeptal se ve dveřích místního bistra.

„Ne, to je dobrý, počkám na tebe tady.“ Opřela jsem se zády o zeď a sledovala blikající lampu naproti budovy. Rychle se setmělo. Nathan neváhal a zmizel ve dveřích. Za celý den konečně chvilka klidu. Řekla jsem Tris pravdu, celé je to jak z jiného vesmíru. Navíc se to všechno událo tak rychle, nebo se to alespoň událo rychle v mé paměti. V jednu chvíli si žiju svůj normální život, v druhé se probudím v nemocnici, zjistím, že můj otec není můj otec, že jsem bezdomovec, pak že mám bydlet a mít život jako v pohádce a taky zjistím jaké hrůzy si nepamatuju. Třeba je to jen jeden velký, šílený sen.

V momentě, kdy jsem se chtěla pro jistotu štípnout, se zpoza rohu bistra ozval zvuk, který přilákal mou pozornost. Kňučelo tam malé, špinavé štěně, které hned zase zmizelo za rohem.

Odrazila jsem se ode zdi a vyrazila za ním. Přece ho tam chudáka nenechám. Štěně cupitalo uličkou, stále za hlasitého kňučení a pištění se chystalo zalézt za špinavou popelnici.

„Počkej, mám lepší nápad,“ řekla jsem něžně, když se mi ho povedlo chytit a zvednout do náruče. Bylo tak hubené. „U mě se budeš mít dobře, věř mi,“ brumlala jsem mu do ucha a přitiskla si jej k hrudi.

„Stůj a naval prachy!“ ozvalo se najednou zasyčení za mými zády. Ztuhla jsem a pomalu se otočila. Za mnou stál muž, skrytý ve stínech mezi budovami, ale blýskající se čepel nože nešla přehlédnout. „Tak dělej!“

„J-já… Já nic nemám.“

„Nelži a naval prachy, mobil, hodinky,“ vrčel agresivně a netrpělivě pootočil čepelí nože. Začala jsem panikařit a se štěnětem v náručí se rozhlížela kolem sebe, jestli nenajdu něco, čím se bránit. Jako naschvál nebylo kolem vůbec nic jiného než velké popelnice, pytle s odpadky a rozsypané smetí. Muž udělal dva kroky vpřed. „Hni sebou!“ štěkl.

„Ale já opravdu nic nemám,“ kuňkla jsem a pomalu se loučila s životem. Proč se to děje jen mně?

Muž vyrazil ke mně a špička nože se rychle blížila k mému břichu a vnitřnostem, aby napáchala škodu. Nemohla jsem nic dělat. Zoufale jsem zavřela oči a otočila se k němu zády.

Nůž mě však nezasáhl. Ozvala se série tupých nárazů a já jsem se s vytřeštěnýma očima otočila zpět. Nathan muže složil k zemi a ani nevypadal, že by se při tom ušpinil či zadýchal. Vzhlédl ke mně, ale já jen ztuhle zírala na muže ležícího v bezvědomí na zemi. Nathan ke mně přistoupil a chytil mou tvář do dlaní. „Viv, jsi v pořádku?“ Jemně mnou zatřásl. Z náručí se mi ozvalo lehké zakňučení. Nathan jen sjel očima dolů. „Crumpetovo vlče si přinese domů štěně?“ Objal mě kolem ramen a přitiskl k sobě. „Pojď, půjdeme domů. Všechno bude v pořádku.“

Až když jsem si sedla do auta, přestala jsem se klepat. Opatrně jsem hladila štěně, které mi zatím usnulo ve klíně, po zádech, a tím konejšila jej i sebe. Nathan mezitím pochodoval před autem s mobilem u ucha a něco do něj štěkal. Když skončil, nastoupil do auta a dlouze unaveně vydechl.

„Toho hajzla jsem vypnul na celkem dlouho, takže nikam neuteče. Za chvilku tam bude policie a seberou ho.“ Nastartoval auto, ale než vyjel, zase se na mě zadíval. „Ty jsi opravdu magnet na kriminálníky, Vivienne.“

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 12. kapitola: