Gone girl - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo je Monty?

03.08.2018 (10:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1181×

Haló haló! Je tu ještě někdo? :D Já vím, trvalo to. A to hodně. Opravdu hodně dlouho. Ale nebudu vás zdržovat - užijte si kapitolu a zanechejte komenář :)

Pro Mayu a Johanku, které nechaly komentář, a taky pro všechny, kdo se na tento příběh těšili :)

„Na něco jsi zapomněla, holčičko.“

Vystrašeně jsem se rychle otočila, avšak spatřila jsem pouze vysmátého Nathana. „Na ty sušenky pro Montyho“ dodal se smíchem, když viděl mé vytřeštěné oči. Nathan se směje?

Z malé plastové krabičky, ukryté pod velkým banánovým listem vedle dveří, zrovna vyndával sáček. V něm jsem viděla několik kousků nalámaných sušenek. Nathan mi je hodil. „Schovej je, ať je nevidí,“ poručil. Ať je nevidí kdo? Nedovolil mi však se na cokoli zeptat. S opět kamennou tváří kolem mě beze slov prošel a pokračoval hlouběji do skleníku. Schovala jsem si tedy sušenky dozadu za pás kalhot a tiše ho následovala po úzké kamenné cestičce.

Kolem nás to doopravdy žilo. Hejno papoušků sedících na blízké větvi opět vzlétlo a s hlasitým skřehotáním odletěli z dohledu někam mezi palmy. Kolem nás zatřepetalo několik krásných velkých motýlů a po listech lozili velcí, barevní brouci. Podél cesty jsme mohli obdivovat rozmanité tropické květy nejrůznějších barev i tvarů a několikrát jsme se proplétali mezi visícími liánami. Procházeli jsme i přes dřevěný mostek, ze kterého byl úchvatný výhled na vodopád. A to všechno uprostřed domu! Nikde jsme se bohužel nezastavovali, abych mohla zůstat stát a klidně obdivovat všechnu tu krásu. Nathan se ani nerozhlížel a hledíc vpřed pokračoval po kamenné cestě hlouběji do skleníku.

A pak, na konci té dlouhé klikaté uličky, jsme došli ke starému točitému schodišti obrostlého nějakou plazivou rostlinou, vedoucí neznámo kam nad koruny palem. Nathan místo toho, aby zábradlí schodiště obešel, tak ho hbitě přeskočil a posadil se na jeho chladné kovové schody. Zadíval se do listů palem, jako by něco hledal, a hlasitě zamlaskal.

Někde z listů se ozval skřek. Poplašeně jsem udělala několik kroků směrem zpět ke dveřím, ale Nathan mě gestem ruky zastavil na místě. „Zůstaň, kde jsi,“ zamumlal a s pohledem stále upřeným ke korunám palem vysoko u stropu znovu zamlaskal.

Listy se zachvěly. Po pár vteřinách opadlo několik lístků z vysokého keře u schodiště a ty se tiše snesly k zemi. Ani jsem nedutala. Najednou se vzduchem mihla hnědá šmouha a ta s dalším hlasitým skřekem dopadla na zábradlí schodů.

Byla to opička. Hnědá, s černou maskou v obličeji a dlouhým ocasem omotaným kolem jedné kovové příčky, jímž se držela zábradlí. Oddechla jsem si.

Opice mrštně ručkovala po točitém schodišti až dolů k Nathanovi. Ten ji celou dobu s úsměvem sledoval, a když opice dorazila k němu, přeskočila mu na rameno a rychle ho objala tak, že celým svým tělíčkem zakrývala Nathanův obličej. Pak obmotala zadní nožky kolem jeho krku, svěsila se hlavou dolů a vycenila na mě zuby.

Když jsem nervózně pohlédla Nathanovi do tváře, frajersky se křivě usmíval. „Na co čekáš? Nestůj tam tak hloupě a pojď sem s těmi sušenkami.“

Zamračila jsem se na něj. Přece jen mi řekl, až zůstanu, kde jsem, a teď si najednou stěžuje na to, že stojím stranou a čekám. Zvlášť když na mě cení zuby opice. Ale nehodlala jsem mu (a ani opici) ukazovat, že mám strach, a tak jsem zpoza kalhot vytáhla schovaný balíček. Obezřetně, ale sebevědomě jsem se ke dvojici přibližovala, sušenky v natažené ruce před sebou. „Neměj strach a uvolni se!“ napomenul mě Nathan. Naštvaně jsem po něm bleskla pohledem, ale přinutila jsem se uvolnit.

Opice na nic nečekala. Mrštně se odrazila od Nathana a dopadla na mou ruku. S vytřeštěnýma očima jsem čekala, co bude. Opice se mi však nezakousla do krku, a dokonce mi ani nechtěla vyškrábat oči. Popadla sáček a s vítězným křikem a poskakováním ode mně začala utíkat.

„Hej! Vrať to! Dělej!“ vyskočil Nathan na nohy a se smíchem za opicí natáhl ruce. Ta se poslušně vrátila, vylezla mu na rameno, kde se pohodlně usadila, předala mu sáček do nastavené dlaně a začala si nervózně okusovat ocas. „Tohle je Montgomery,“ kývl Nathan hlavou směrem k opici a rozbaloval sáček. „Ale říká se mu prostě Monty.“ Opice na své jméno zareagovala a něžně Nathana poplácala malou ručkou po čele, aby na sebe upozornila. Nathan poslechl a podal Montymu kousek sušenky. Opičák po sušence rychle chňapnul a začal ji pusinkovat a mazlit se s ní. „Je neškodný,“ smál se jeho chování Nathan a já si uvědomila, že se směju s ním. „Zvlášť když máš jeho nejoblíbenější sušenky,“ dořekl, hodil mi zpět sáček a zase se uvelebil na schodech.

Již docela klidná jsem vytáhla celkem velký kousek sušenky. Monty vykulil oči, rychle schramstl kousek od Nathana, a než jsem se nadála, už jsem ho měla na rameni. Pobaveně jsem mu ji podala a on zase začal předvádět své sušenkové uctívání. Se smíchem jsem si také sedla na schody, kousek pod Nathana.

„Líbíš se mu,“ zabručel nade mnou.

„Myslíš?“ plná naděje jsem k němu vzhlédla.

„Možná,“ podepřel si zamyšleně bradu. „Anebo to je jen těmi sušenkami,“ opět se křivě usmíval. Zlostně jsem na něj přimhouřila oči, protože si ze mě utahoval.

„Možná,“ odpověděla jsem mu stejně, ale mé tělo mě zradilo a mně zacukalo pobaveně v koutcích. Vzdala jsem to a s úsměvem podala Montymu další sušenku. Tentokrát jsem se i odhodlala jej něžně podrbat za krkem na jemné srsti. „Co je tohle za místo?“ nadhodila jsem a pohledem obsáhla prales kolem nás.

„Skleník, nevidíš?“ odpověděl povýšeně, ale než jsem mu stačila něco odseknout, pokračoval. „Ale ne, vím, jak to myslíš.“ Pohodlně se opřel o schody za sebou a zahleděl se na šumící listy nad námi. „Poté, co se stařík Crumpet vrátil z Amazonie, nutně potřeboval mít její kus doma. A tak vybudoval toto místo,“ pokrčil nenuceně rameny. „Chodí sem relaxovat… A taky přemýšlet. Vlastně – chodí sem i zaměstnanci. Všichni do jednoho sem máme volný přístup, kdykoli se nám zachce. Je tu spousta místa, kde se dá na chvilku zašít a nerušeně si odpočinout – tyhle schody, lavičky, houpací sítě u vodopádu…“

„Je to nádhera,“ přerušila jsem ho a ládovala Montyho další sušenkou.

„Ano, to je,“ souhlasil Nathan a obrátil na mě pohled. „A už mu těch sušenek stačí,“ napomenul mě. „Jinak bude tlustý.“ Opičák jako by mu rozuměl a naštvaně na něho vřískl s poslední sušenkou schovanou za zády. S grimasou já za to nemůžu jsem na opici pokrčila rameny a schovala balíček sušenek zpět za pás kalhot. „Musíme jít,“ zvolal Nathan a vyskočil na nohy. Sklouzl se po zábradlí, tím odehnal Montyho, který se svým posledním drahocenným pamlskem utekl po nejbližším kmenu někam do koruny palmy. Nathan mi podal pomocnou ruku, abych mohla vstát. Ruku jsem přijala a postavila jsem se čelem k němu. Byl vysoký. Opravdu vysoký. Čelo se mu lehce lesklo potem kvůli okolní tropické teplotě a trochu se mu na něj lepily jeho černé vlasy. Ale nebylo to nechutné nebo odpudivé. Bylo to přirozené a sexy. Stejně tak se na něj díky teplu lepilo jeho triko a naznačovalo tak jeho vyrýsované svaly pod ním. Nejen sexy… Hodně sexy…

Počkat. Opravdu si tady nestydatě prohlížím zpoceného Nathana… A navíc se mi to líbí? Sakra! Rychle jsem pustila jeho ruku, za kterou jsem jej stále držela, a s rudým obličejem se zakoukala jinam.

Naštěstí jsem si vzpomněla, o čem jsme mluvili. „Kam musíme jít?“ zeptala jsem se, ale do tváře jsem se mu nepodívala. Prošla jsem kolem něj a vracela se zpět po kamenné cestičce. Nathan šel jako můj stín hned za mnou.

„Zpátky do jídelny. Už bude oběd a stařík Crumpet se už po nás bude shánět. Ty snad nemáš hlad?“

Zamyslela jsem se. To to tak uteklo? Vůbec jsem neměla přehled o čase. Ve skleníku jsme určitě byli jen na několik minut, ale nějakou dobu jsme strávili studiem nahrávek z mého mučení... Sotva jsem si na to vzpomněla, udělalo se mi zle a přešla mě chuť na cokoli k jídlu.

„Ani ne. Asi půjdu zpátky do svého pokoje a vybalím si věci,“ řekla jsem jakoby nic.

„Už je máš vybalené.“

„Tak se podívám, co kde mám uložené,“ štěkla jsem po něm. Na to už nic neřekl.

Zbytek sušenek v sáčku jsem schovala do krabičky pod listem, tam, kam patřily a kde je Monty nenajde. Pak jsme se vydali zpět k mému pokoji.

„Já vím, že jsi říkala, že nemáš hlad, ale něco bys sníst přece jen měla,“ přemlouval mě před pokojem Nathan. Málem jsem mu třískla dveřmi před nosem, ale zavčasu jsem si uvědomila, že Nathan za nic nemůže. On nemůže za to, že se mi někdo hrabal ve věcech – na každou jednu z nich šahal – aniž bych o tom věděla. „No tak, Viv, já ti něco donesu,“ přemlouval mě dál.

Odevzdaně jsem povzdechla. „Tak jo. Děkuju.“ Nathan se s lehkým úsměvem vypravil pro můj oběd.

Zavřela jsem za ním dveře a unaveně se o ně opřela. Polovina dne za mnou a já už byla zničená. Nějak jsem se přinutila odlepit se od dveří a začít hledat své věci.

To ale moc těžké nebylo. Našla jsem je ve své šatně. Přesně jak říkal Bill, když jsem včera dorazila. Ono to bylo teprve včera? Šatna byla plná věcí, ale ty skutečně moje, moje - které jsem si sama koupila, vybrala, nosila a na kterých ještě nevisely štítky a cenovky z obchodu, protože mi je před pár dny koupili – veškeré mé věci byly poskládané na jedné poličce v šatníku. Ale jedna věc chyběla. Můj svetr po mámě.

Jako na zavolanou jsem zaslechla zaklepání na dveře od pokoje a tiché klapnutí, jak se zase zavřely.

„Nathane, mám na tebe prosbu,“ zvolala jsem a už mu s úsměvem z rukou brala tác s jídlem. Jeho překvapeného výrazu jsem si nevšímala. „Prosím tě, máme volné odpoledne?“ vyhrkla jsem a prosebně na něj koukala.

„No… Asi ano,“ zamyslel se a zmateně si prohrábl vlasy.

„Mohli bychom zajet k Tris? Něco jsem si u ní nechala.“

Nathan se bůhví proč celý napjal a zamračil se na mě.

Ale kývnul na souhlas.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování