OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Generations 5

11.04.2014 (19:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 912×

OTÁZKY

1. Odejde Matt?

a) NE

b) ANO

2. Vrátí Janie tašku Tobiasovi s veškerým obsahem?

a) ANO

b) NE

3. Kdo pojede na chatu?

a) Janie

b) Annie

c) obě

4. Povede se Annie první natáčení?

a) ANO

b) NE

JANIE

Ťukám na Tobiasovy dveře. Nic se neděje. Tak pokládám tašku na zem a odebírám se k našim dveřím. V tu chvíli se rozráží a mně se naskytne pohled na Matta s mobilem u ucha a snažícího si natáhnou druhý rukáv saka. Má rozeplý pásek. Wau.

„Už běžím, Franku!" Vypadne z našeho bytu, ani nevím jak. Vejdu a zavřu za sebou i dveře. Vyzuju se a mířím do obýváku. Annie není k nalezení, tak se odebírám do kuchyně pro brambůrky a beru si celý sáček. Sedám si k televizi a pouštím film.

ANNIE

Stojím v koupelně před zrcadlem. Vím, že je tady Janie, a tak se dávám do pucu. Svazuji si vlasy a vykročím do obýváku.

„Na co koukáme?" nenuceně si přisednu.

„Dopisy pro Julii." Natáhne po mě ruku s brambůrkama.

„Promiň, že jsi musela být venku tak dlouho." Nabídnu si.

„V pohodě," usměje se na mě.

„Kde jsi vlastně byla?"

„Tak prvně jsem potkala Nicholase. Věřila bys, že je z něj ještě větší děcko než předtím? A pak jsem pro jistotu potkala Tobiase."

„Ty jsi potkala Tobiase!" zavýskám „Co říkal, mluv! Dlouho jsem ho neviděla," poslední větu vyslovím poměrně smutně.

„Zve nás na chatu. Příští víkend," zazubí se na mě.

JANIE

„Teda doufám, že to byl příští týden," hlesnu a naberu si hrst brambůrků. „Pojedeme?"

„Jistě!" nadšeně souhlasí.

„Ale asi ti to vleze do zkoušek," smutně se na ni podívám. „Myslím, že tě rád odveze." Zapípá mi mobil. Facebook.

- Ahoj, ta chata... rozhodli jsme se s přáteli, že pojedem už zítra. Není to problém?

- Čau. Bydlím přes chodbu.

- :DDD Byl?

„To je Tobias. Ptá se, jestli bychom nejely už zítra."

„Mám zkoušku, v pondělí," pípne.

„V pondělí? Tak přijedeš a zase se vrátíš, ne?"

„Takže žádný problém," uculí se.

„Rozkaz, píšu!"

-Nebyl. Zítra v kolik? Kam jedeme? Co s sebou? Nestihnu nic koupit.

-Výborně. Zítra v deset? Na chatu... překvápko. Něco na sebe, nejlíp. Myslím, že tam bude vedro ;) Já už všechno mám.

Vzpomenu si na ty kondomy a zavřu oči. Nádech, výdech.

ANNIE

„To abychom se s naší rychlostí začaly balit." Zůstávám sedět.

„Jako by se nám teď chtělo," řekne suše.

Zasměji se. „To bych přece nebyla já, kdybych nezačala balit na poslední chvíli."

Podívám se na hodiny. Půl osmé. Dneska byl náročný den a teď jenom toužím sedět vedle své nejlepší kamarádky a dívat se na jakýkoliv film, který vybere. Jsem ráda, že nepadly žádné otázky o Mattovi, a taky, že je tady se mnou. Uvelebím se a opřu si o ni rameno.

„Už se těším."

JANIE

Trrr! Trrr!

Zvonek našich dveří mě okamžitě vytrhává ze snění o Nickovi a jsem možná i ráda. S Annie vypadá snad ještě hůř jak já. Jen v tričku se valím ke dveřím, zatímco Ann stojí v obýváku a kouká na mě. Otevírám dveře.

„Mohl jsem očekávat, že zaspíte," usměje se až moc přesladce. Stahnu si tričko přes zadek.

„Tobiasi?! Hned- hned budeme." Tobias se zasměje a odlepí se od rámu dveří.

„Dole na vás čeká auto, dámy." Zabouchnu dveře a rychle se otočím. Když uvidím Annie, musím se začít smát. Přidává se.

ANNIE

„Občas si myslím," promluvím, když s námahou snáším kufr dolů a úpěvnlivě funím, „občas si myslím, že nám chybí mozek." 

Praštím kufrem o zem a vítězoslavně se uculím. Tobias jej dává do auta i s Janiiným. Nevypadám jak bůhví kdo, ale to ani nemůžu, protože vypravování není moje silná stránka. Nasadím si sluneční brýle a usedám do auta. Rozhodla jsem se nepřemýšlet, co všechno jsem zapomněla, jinak bychom nikdy nevyjeli. Tobias a Janie o něčem mluví a pak si přisedají. Motor zadrnčí. Vyhodím nohy na palubní desku. Rozjedeme se. Zvednu hlavu a pouštím hudbu. Ozvou se první tóny skladby a já si začnu pobrukovat. Janie se přidává, ale mnohem hlasitěji. Nohama lehce pohybuji do rytmu. Rukama předvádím různé kreace. Netrvá to dlouho a my zastavujeme.

„Co se děje?" pohlédnu na Tobiase a ten se jenom zašklebí. 

„Nabíráme dalšího pasažéra."

Sotva to dořekne a dveře auta se rozletí. Otočím hlavu.

„Vydržte, jen si to hodím do kufru," promluví kluk. Pořádně na něj nevidím.

„Musíš si tam udělat místo!" zařve Tobias. „Holky se rozšouply," podívá se na mě a vycení zuby.

JANIE

Jelikož se Annie nasunula dopředu, rozglábím se vzadu a čekám, až si nový kluk přisedne. Vleze do auta a usměje se na mě.

„Ahoj. Jsem Tom," podá mi ruku a já ji přijmu.

„Jane," pousměju se a vrátím sluchátko do ucha. Něco ještě mluví, ale to nevnímám. Když hlavu otočím asi po hodině od okna, všimnu si, že Tobias o něčem debatuje s Annie. A dost horlivě. Tom vedle mě má také sluchátka a zírá někam ven.

ANNIE

Tom?

„Annie," ledabyle se mu představím.

„Jakej byl Matthew?" vyzvídá Tobias.

Podívám se dozadu. Janie i Tom mají v uších sluchátka, takže nás sotva uslyší.

„Jak to myslíš? Myslíš jako," smyslně dvakrát zvednu obočí.

„Přesně to," zopakuje mimiku po mně.

„Nic se nedělo," obočí mi ještě dvakrát povyskočí.

„Jak to?" vyzvídá. Celý Tobias, ve všem se rád rýpe, všechno chce vědět. Nakloním se k němu.

„Všechno není jenom o sexu," vyvedu jej z omylu.

„Co když ano?" Dá mi letmou pusu na ústa, potom zaboří oči na cestu před námi.

„Tobiasi!" zaječím a začnu si otírat rty.

„Neříkej, že se ti to nelíbilo," zazubí se, ale nespouští pozornost ze silnice.

„No to víš, že jo," falešně ho utěším, „a co ty, ty a děvčata?" optám se vesele.

On jenom pokrčí rameny. „Nic," zasměje se.

„S tím bys měl něco dělat," lehce ho bouchnu do ramene. On na oplátku kmitá s autem zleva doprava. Rozesměji se a pustím nahlas muziku.

„Pamatuješ," snaží se překřičet hudbu, „na ty boty na šňůře?" Při té vzpomínce se začne smát jako pominutý a já musím taky. Opravdu. Zážitky s Tobiasem jsou nezapomenutelné a věčné.

JANIE

Zrovna mi hraje písnička od Ellie Goulding - Dead In The Water a já vzpomínám na svůj tragický život. Chtěla... chtěla bych se alespoň jednou vzpamatovat. Celý život jsem prakticky visela na Nickovi a on na mně. Jenže on se vyspal se Sofií a já jsem vlastně ráda, že nás něco rozdělilo. Ale je mi teď špatně. Špatně ze života. A ten konkurz, na který mě přijali, tomu moc nepomohl. Ani tahle písnička tomu vlastně nepomáhá. Rychle si ji přepínám na něco veselejšího. Jsem ráda, že jsem si vybrala pár knih s sebou. Nejsem zrovna typ, co by se v mužské společnosti nějak bavil. Raději dokazuji, že jsem smutná. V pomyslném seznamu si píši: Přestat dávat najevo své pravé pocity. Vím ale, že se mi to nepovede. Neustále koukám na kraj z okýnka.

ANNIE

Dorazíme na místo. Slunce pálí do obličeje. Nalézáme se na vysokém kopci. Pod námi se tyčí pár smrků, několik keřů. Na samém vrcholu je ona chata. Dvoupatrové dřevěné stavení. Vládna zde klid. Nadechnu se čerstvého vzduchu a protáhnu své ztuhlé kosti z jízdy. Tobias spolu s Tomem začínají vytahovat věci z auta. Vezmu si svůj kufr.

„Kde se máme ubytovat?" zazubím se.

„Po schodech nahoru a můžeš si vybrat. Pokojů je tady hodně," vybídne mě Tobias.

Přikývnu. Tom po mně hodí klíče. Chytnu je do ruky, z které mi vypadávají. Pouštím kufr a chmátnu po nich druhou rukou. Stiknu je pevně do dlaně.

„Mám to!"

Kluci se smějí, jenom Janie tupě zírá do trávy. Přeměřím si ji. Jenom co si vybalím, zajdu za ní. Odemknu chatu a opatrně otevřu dveře. Tmavě hnědá podlaha hlasitě vrže. V otevřeném prostoru se nachází kuchyň a na protější straně obývácí pokoj. Za pohovkou kulečník. Popojdu dál a vystoupám po schodech. Mé oči nestíhají vnímat ten obrovský počet dveří. Dvoje nalevo, napravo a troje přede mnou. Otevřu každé dveře a vyberu si. Ne. S mojí nerozhodností bych si nevybrala ani do konce pobytu. Pokoj, do kterého vstoupím jako první, bude můj. Zatáhnu za kliku prostředních dveří. Záchod. Zavírám jej. Dobře, druhý pokoj. Vpadnu do druhého pokoje vlevo. Místnost je tak akorát. Jedna postel u stěny. Povlečení laděné do světle modré. Nad ní lampička. U další zdi stolek se židlí. Usměji se. Odrhnu závěsy stejné barvy jako povleční. Spatřím prosklené dveře a otvírám je. Vítr mi lehce zamotá vlasy. Vyjdu na balkón a přistoupím k zábradlí. Výhled je okouzlující. Slunce zapadá za horami. Mraky jsou téměř oranžové. Pevně stiknu studený kov. Nádhera.

JANIE

S kufrem v ruce a zaraženým pohledem se odebírám do chaty hned za Annie. Zasměju se, když ji vidím vejít na záchod. Ona pak zapadá do jednoho z pokojů. Jdu pořád dozadu. Otevírám dveře. Je to pokoj s dvěma postelemi a gaučem. Prozkoumávám ještě další. Nevím, zda jít do toho většího, nebo do toho menšího pro jednoho. Nakonec se odebírám do toho pro dva. A teď ještě přestěhovat Annie. Chvíli se koukám na nábytek. Bílé závěsy. Povlečení v pastelové, červené a oranžové. Koberečky u postelí také bilé. Stolek u každého. Komu tahle chata, proboha, patří? Milionáři? Nesmím se zapomenout zeptat, komu mám poděkovat.

Vkrádám se chodby a do pokoje, kam zašla Ann. Je na balkoně. Myslím, že ten náš má taky. Ale nevím to jistě. Rychle beru její kufr a s úsměvem ho pokradmu odnáším do pokoje, kterým jsem vybrala já. Přece si nebudu zvykat na to, že spím někde... naproto sama!

ANNIE

Dokázala bych tady stát hodiny, ale musím za Jan. Jen si z kufru vezmu. Kde mám kufr? Zabouchnu dveře od balkónu. Byl tady! Založím si ruce na prsou. Vyjdu z pokoje. Nakouknu do každého z pokojů. Jsou tak rozlišné, všechny krásné. V jednom nacházím Janie s mým kufrem. Uculím se.

„Vezmu si tu červenou," usoudím a skočím na ni. „Jak se ti tady líbí?" rozhlídnu se. Nábytek působí o poznání veseleji.

„Obě jsou červený. Jo, zatím dobrý, ale vzhledem k tomu, že jsem tady teprve deset minut, lecos se může změnit. Ale je to tu strašně přepychové."

„Taky nechápu, kde na to vzali," divím se. „Jan, hele, vypadala jsi sklesle venku. Jestli jsem něco udělala, tak se ti omlouvám," smutně na ni kouknu.

„Já? Blbost. Jen jsem přemýšlela nad jednou knihou a tím, že budeš muset odjet."

„Užijeme si to tady, ano?" povzbudím ji, ale zároveň i sebe.

JANIE

„No, já se o to pokusím, aby to bylo nezapomenutelné, ale nevím," zvedám se a stoupám si před dveře. „Jdu se zeptat, jestli dole něco nepotřebujou. Jdeš taky?"

„Za chvilku dorazím," odpoví a začne se přehrabovat v tašce, vytáhne texty.

„Dobře," odebírám se dolů po schodech. Kluci zrovna zavírají dveře. Tobias vzhlédne.

„Jak se ti tady líbí, princezno?" hravě se zeptá.

„Jo, je to tady velice pěkné. Komu tato chata patří?" ptám se a sestupuji za nimi dolů. Tom energicky zvedne ruku a odpochoduje s kufrem kolem mě. „Aha, pěkná."

„Díky, rodiče jsou bohatí!" Zmizí někde nahoře. Tobias odhodí klíčky na kuchyňský stůl.

TOBIAS

„Je tady zvykem, že trávíme většinu času společně," prohodím, když utírám zaprášenou kuchyňskou linku. „Jen co to tady dám do pořádku, něco uvařím," mrknu na Janie. 

„Já vím, že máš možná strach, že bych vás mohla otrávit, ale taky umím vařit."

„Nemusíš, běž se vybalit, až bude navařeno, houknu na vás," vytahuji brambory, „jo, a do hodiny přijede zbytek naší výpravy, bude se ti líbit," uculím se. „A Jan!" zakřičím na ni, když vychází schody nahoru. „Sluší ti to."

JANIE

Ještě se otáčím za jeho slovy a usměju se na něj. „Díky." Padám nahoru přesně v momentě, když Tom vychází ven z pokoje jen v kraťasech. Zastavuji se a chvíli jsem paralyzovaná tím pohledem, co se mi naskytl.

„Ahoj," zdravím, i když jsme se před chvílí viděli.

„Čau," usměje se. Obcházím ho a zapadám do pokoje, ve kterém týden budu bydlet. Už chci začít mluvit o tom, co budeme první den dělat, ale Annie zazvoní mobil.

ANNIE

Omluvně pohlédnu na Jan a zvednu telefon.

„Matte?"

„Ne, nemůžu. Co je vlastně dneska za den? Neděle, jasně. Hele, jsem mimo město, uvidíme se teda ve středu. Nazdar," odbudu jej co nejrychleji a nejslušněji to jde. Texty házím na zem a naslouchám Jan.

„Tak co jsi vykoumala, lásko?" uculím se.

JANIE

„Nemusela jsi ho takhle odbýt jen kvůli mně. Přišlo mi, že něco vzniká." Zvednu levé obočí a mrknu. Dobře... myslím si, že zvedám levé obočí.

„Vzniká, no," zakroutím si vlasy, „vzniká z něj pěknej krypl," zasměju se a vstanu.

„Dobře. Tobias vaří. Doufám, že přežiju dva dny. A netušíš, co bychom mohly dělat? Za půl hoďky přijede zbytek a my stejně nevíme kdo. Jdeme dolů?" Radostně poskočím.

ANNIE

Neodpovím, jenom ji samým štěstím chytnu za ruku a táhnu dolů. Ucítím vůni něčeho smaženého.

„Tobias," zdálky si prohlédnu jídlo a jeho v zástěře, „náš velký kuchař," hlubokým hlasem dodám.

„To tak bývá, když jsem jediný člověk, který navaří a dá se to jíst," culí se, ale je stále soustředěný na maso.

„Kdo vlastně dora..?" Do řeči mi vstoupí klepání na dveře a smích za nimi.

„Dojděte pro Toma," zabručí Tob.

„Tome!" zakřičím přes celou chatu.

Janie otevírá dveře. Do místnosti vklouzne pět osob.

JANIE

Otrávená tím, že jsem Tobiasovi před chvílí říkala, že uvařím, a on teď tvrdí, že je jedinej, otevírám dveře. Téměř mě převálcuje pět lidí. Dvě dívky a tři kluci. Obě dívky jdou první a vrazí mi do rukou bundy a klíčky od auta.

„Kufry jsou v autě. Doufám, že umíte otvírat nejnovější Mercedes," zafuní nějakou nadávku, kterou blondýna nevnímá a žene si to k Tobiasovi. „Zlato!" vykvikne jako růžové prasátko, je celá v růžovém, a vrhne se Tobiasovi kolem krku a doprovází to polibky. Vyjede mi nahoru adrenalin. Annie stojí s otevřenou pusou ve středu místnosti.

„Amando," vyhrkne Tobias. S naběračkou v ruce ji objímá a jeho obličej mi zůstává skryt.

„Bože, Tobiasi! Ty seš kus!" zapiští téměř stejně i druhé děvče. Zrovna říká její jméno, ale já nevnímám, protože mi dávají do rukou bundy tři kluci. Vysocí a všichni s tmavými vlasy. Vlastně je tu jediný Tom do světla s vlasy. Jeden má vlasy tak nakrátko, že přemýšlím, zda nebyl naholo a nevyrostlo mu to.

„Nevěděl jsem, že je tu nově i personál," prohlásí ten uprostřed.

„A moc pěkný personál," chytne mě za zadek ten nalevo. Vyjeknu a uhnu. Poslední zavírá dveře a zadívá se na mě. Nakrčím čelo.

„Tome? Tys nám zařídil na týden doprovod?" Všichni se začnou smát. Zřejmě to v tom jazyce znamená kurva, děvka... lehká dívka. Beru si slovo, a to dost rázně.

„Tak hele!" zařvu do místnosti a pouštím na zem všechno, co jsem obdržela do rukou. Udělám pár kroků a postavím se vedle Annie. „Já a tady moje kamarádka jsme tady stejně jako vy na chatě, žádné služebnictvo ani děvky. I když..." odkašlu si. „Takže, já jsem Janie a tadyhle je Annie. Nesmírně rády vás poznáváme a doufám, že to tu s námi nějak přežijete," nakláním se k Annie. „Nebo spíš my s nima." Tom kousek od nás se uchechtne.

ANNIE

Janie uvede věci na pravou míru. Já stále otupěle hledím před sebe. Nově příchozí mě více než vyvedli z míry. Ochromena úžasem, ale i znechucením, naprázdno polykám.

„Škoda, nechal bych se od nich obsloužit," promluví jeden z nich a naznačí rukou, oč by nás žádal. 

Nesouhlasně svraštím čelo.

„Tak hele," přiblížím se k němu a chytnu jej za lem trička. On se zasměje.

„To lechtá," odstrčí moji paži.

„Deane," zavřeští jedna z těch růžových princezen, „ono to na tebe sáhlo! Musíš to triko spálit!" přehrává.

„Raději jí to tričko věnuji, bude jej potřebovat víc než já, viď, maličká," sníží se na mou úroveň a soucitně pohlédne.

Než si to stačím uvědomit, schytává facku.

„A dost!" zařve Tobias. „Deane, Amando, Paris, Eriku a Nathane, běžte se nahoru vybalit a převléct, za deset minut je hotové jídlo," nasupeně jim přikazuje.

„Ať jdou holky taky, uvidí pořádný prsa," vypískne Amanda.

„Naše aspoň nestály majlant!" ohrnu nos.

„Am, prsa maj dobrý," zhodnotí jeden z nich.

„Vypadněte," zavrčí Tob.

Oni se vracejí pro kufry do auta a poté směřují nahoru. Když za nimi zřetelně zaklapnou dveře, obě s Jan spustíme.

„Dík, že ses nás zastal."

„Proboha, co to mělo být?"

JANIE

Udělám krok dopředu a ocitnu se u Tobiase. Bočním pohledem sleduju Toma, jak si ležérně sedl na kuchyňskou linku a cosi žvýká.

„Tak tohle mají být ti tví přátelé?" Otočím se na Annie a olíznu si spodní ret. „Jakže se jmenuje ten v černým tričku?" Usměju se a Annie mě odstrčí.

„Myslíš toho vzadu? Co potom bránil naše?" Annie si sáhne na prsa a vyprskne smíchy. Přikyvuji.

„Jo, přesně takhle. Ale nebyl snad pěknej?"

„Nebyl k zahození," poznamená. Zasměju se a dojdu před Tobiase. Nakloním se nad hrnec.

„Co-co to je?" zeptám se mile. „Voní to božsky."

ANNIE

„Máme chystat na stůl?" optám se a hledám příbory. Tomas sáhne na madlo jednoho z šuplíku a zatáhne. „Aha, díky." 

On se jen pousměje a dál nás sleduje, mám z toho nepříjemný pocit. Jde to rychle, protože jsme dvě. Když je vše hotovo, nahlas tlesknu. Tobias začne dávat jídlo na talíře.

„Zkuste se tady nepozabíjet," důrazně promluví Tob, zrovna nakládá třetí porci.

„Zkus si držet ty svoje růžový bičíz na uzdě," zavrčím.

„Pozval jsem je já," přidá se Tom, on mluví? „Přestaňte na ně být hnusný, jsou to nejlepší holky, co znám," obhahuje je.

„Prosím," zdá se mi, že špatně slyším, „my na ně?!" teď už křičím.

„To si děláš srandu," zašeptá vedle mě Jan.

„Dobře, klid."

„Uvidíte večer," ujišťuje nás. „Kočičky! Čiči! Máme hotovou večeři! Borci, vy taky pojďte!"

S Jan si vyměníme znechucené pohledy. Probůh.

JANIE

„Kam jsem se to jen dostala?" zakroutím hlavou a sedám si ke stolu. Odhrnuju si vlasy dozadu a pomalu se dotýkám příborů. Po schodech se dovalí ti tři kluci a za nimi ladně ty dvě nádhery. Vykulím oči na Annie. Nakloním se k ní. „Ony mají podpatky? Podpatky!"

„Mám chuť jim je narvat mezi půlky," oboří se Ann. Otočím se na Tobiase, který jenom pokrčí rameny. Obě dívky se dostaví za nás.

„Promiňte! Myslela jsem, že víte, kdo kde sedí." Pomalu se otočím. Dívám se na... Amandu? Asi.

„Jo. A pokud vám to ještě nikdo neřekl, tady odjakživa sedíme my dvě." Paris, předpokládám. Annie si sundává ubrousek z nohou. Ach, ta moje slušnačka. „Uklizečky sedí támhle," zakrouží prstem a ukáže na dveře do sklepa. V tu chvíli už si Annie stoupá a vyhrnuje si jakože rukávy. Chytám ji za rameno a stoupám si taky.

„Rády vám to uvolníme, nechceme problémy, že?" mrknu na Annie. Ta sice nechápe, ale udělá totéž.

„Co je? Bych ji sestřelila jak nic," zasupí. Usměju se. Nepochopila. Beru ji za ruku a nakláním se  k ní co nejblíž.

„Na co obrana? Přejdeme do útoku," usměju se a na chvíli se otočím. Z tohohle pohledu si všímám, že Amanda právě nohou zajíždí do rozkroku toho kluka naproti ní. A Paris se snaží o něco neidentifikovatelného u toho naproti ní. Pousměju se. Zatáhnu Ann a ta se zastaví. Pouštím ji a přesunuji se ke klukům zezadu. Tomu, u kterého má vraženou nohu Amanda, přejíždím dlaní po hrudi a koketně se k němu nakláním. „Promiň, ale s kamarádkou nemáme kde sedět." Dotyčný hned sundává Amandinu nohu, která dopadne těžce na zem, až se jí podpatek málem rozpadne. Pousměju se.

„Erik, jsem Erik." Je vidět, že je v šoku. Výborně.

ANNIE

Dívám se na Janie. Dlouho jsem ji takhle neviděla. Skousnu si ret a přidávám se k její hře. Přistupuji k Nathanovi, usazenému naproti Paris a vedle Erika. Přistoupím vedle jeho židle, tam, kde nikdo nesedí. Jednou rukou se zachytím o jeho opěradlo. Vzhlédne ke mně. Hbitě přes něj přehazuji nohu, tím se ocitám na jeho klíně. Jsme u sebe tak těsně, že se otíráme špičkama nosů. Hravě ho pohladím po tváři. Prstem mu podepřu bradu a lehce mu pozvednu hlavu. Skenuji důkladně jeho tvář. Vousy na bradě mu dodávají mužnost. Hnědé rozčepýřené vlasy z něj naopak dělají dítko. Průzračně modré oči ve mně vyvolávají strach, ale něčím jsou konejšivé. Nadechnu se. Voní po něčem exotickém.

„Prosím tě, mohl bys sis sednout jinam?" koketně pozvednu koutek. „Chtěla bych sedět vedle své kamarádky," smutně se na něj podívám.

Chytne mě pevně za boky. Nabere vzduch do plic a začne mě líbat. Neústupně, nekontrolovaně, drsně. Napnu nohy a obmotám je kolem jeho těla. Nechávám se unést do doby, než si uvědomím, kde jsme. Odtrhnu se od něj. Dech mám zhrublý a oči se mi lesknou stejně jako jemu. 

„Mohl bys?" vytahuji předešlou záležitost.

Chytne mě za zadek, odsune nás od stolu a stoupne si. Pouští mě a uvolňuje mi místo.

„Nathan," vydechne a ukáže na nyní již volnou židli.

„Annie." Oba vypadáme vyvedeni z míry, nakonec se usmějeme a usedneme.

Všichni na nás hledí s otevřenými ústy. Pohledy přítomných těkají ode mě k Janie a zase zpátky. 

„Já myslím, že toho divadla tady by stačilo," práskne Tobias svým talířem.

JANIE

„Jaký divadlo? Amanda s Paris jen řekly, kde sedí, a ty dvě jim mile uvolnily místa. Žádný problém v tom nevidím," vloží se do toho Tom. Je dost zřetelné, že se jedné z nich snaží dostat pod sukni, ale ony ho jen využívají a rozdávají si to s Deanem, Erikem, Nathanem a Tobiasem. Sakra. I s Tobiasem?

Pohodlně usedám na židli vedle Toma a Annie a dávám si nohu přes nohu. Kluci si přisunují jiné židle co nejblíž nás. Usměju se na Annie a pouštím se do jídla.

„Bylo to vážně moc dobré, Tobiasi," děkuju mu po jídle, když dávám nádobí do myčky.

„Dík. Kromě toho vašeho výstupu. Strašný."

„Jo, za to se omlouvám. Nepřišlo mi to nepatřičné. To spíš od těch dvou," pousměju se jen tak pro sebe.

„Do těch dvou vám nic není. Začínám uvažovat, zda nejsou lepší jak vy." Wau. Neskrývám úžas. Raději se klidím z pole. V pokoji si beru knížku, kterou zrovna čtu, převlékám se do pohodlnějšího a pádím si to dolů. Zabočuji dozadu na terasu a sedám si na houpací lavičku. Skvělé. Vždycky jsem chtěla nějak takhle číst. V pohodlným křesle s krásným zapadajícím sluncem a čerstvým vzduchem. Prostě nádhera.

„Doufám, že neonemocníš," ozve se ode dveří. Cuknu sebou, ale když zjišťuji, kdo to je, uklidňuji se.

„Eriku," usměju se na něj.

Otázky:

1. Udělá něco Janie Amandě?

a) ANO

b) NE

2. Dovolí něco Annie Nathanovi?

a) ANO

b) NE

3. V dalším díle se vyspí:

a) Paris s Tobiasem

b) Janie s Erikem

c) Annie s Nathanem

d) Amanda s Tomem

e) nikdo s nikým

Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Generations 5: