OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galejník z Agoulle - 4. Triumf královny

09.04.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 961×

„Madeleine, jak daleko je to odsud do Ykkhó?“ ptám se dívky, když Alexandr odchází. Můj plán by se mu nelíbil – ačkoliv nezná mé tajemství (jako nikdo z mých přátel, a ani Germaine ne), bál by se o mne. Ví, že se spíše stýkám s králem, než s jeho vládnoucí manželkou, což má své dobré důvody.

„Po šesti dnech na moři jsi zapomněl?“ směje se děvče.

„Dej pokoj,“ mračím se. „Jde o práci. A pak – do Ykkhó jsem jel vždy odjinud, nemám tušení, jak daleko je to od Zpěněné vlny,“ podotýkám důležitě. Dívka se opět rozesměje.

„Něco přes… tři hodiny jízdy cvalem – počítám, že míle tě nezajímají,“ odpovídá znalá šenkýřka.

„No, to máš pravdu,“ pravím se zlepšenou náladou. Pak ji políbím na tvář. „Vyřiď Laře, aby – prosím pěkně – oblékla nejotrhanější šat, vypůjčila si od Edtragga nějakou zhublou herku – tu máš pro ni na koníka zlaťák – a vydala se na Hulé. Tam ať se dá do služby a ať posílá dopisy, co se na zámku děje. Neměj strach, co bude pryč, sám tu za ní práci zastanu. Anebo seženu někoho na výpomoc. Však vy dvě jste mi opravdovou rodinou. Nu,“ konejšivě se na ni usmívám a pohladím ji po tváři. „Jo, a – jestli se do večera nevrátím, svolej nazítří poradu. Prosím.“

Uvolním si rapír v pochvě, vyvedu ryzáčka ze stáje, dám jednu nohu do třmenu a rychle ho plácnu, ať tryskem vyrazí. Teprve za jízdy pořádně dosedám do sedla. Nemám čas na sebemenší zdržení – pokud postřelili hraběte d’Montefailles a nyní i Jeanne, není zcela jistě mimo ani má domněnka, že může být na řadě královna.

Jedu asi hodinu a něco, když se ocitám ve vesničce. Dlouho jsem tudy nejel. Zde se musím zastavit – cítím, že je něco v nepořádku. Koník pokulhává a zjevně se mu nechce dál. Seskočím na zem a zjišťuji, že má cosi s kopytem. Ve sněhu po jeho přední levé noze zůstávají krvavé stopy. Soucitně opírám hlavu o jeho krk. Kůň odfrkne.

„No tak, příteli,“ uklidňuji ho. „To zvládneš. Už jenom pár mil.“

Náhle uslyším výkřik. Rychle naskočím na jeho hřbet a vybídnu ho do běhu. Ryzák se neochotně dá do kulhavého cvalu. Vklouzneme do uličky. Obchodník Marcél zde šermuje se třemi maskovanými muži. Pomalu objedu bojující kruh a zastavím. Netasím však – místo toho zničehonic bodnu koně do slabin. Ryzák se vzpíná a pak vykopne. Jednoho z mužů tvrdě nakopává a zločinec s výkřikem naráží do druhého. Oba se svalí na zem. Já však opět vyrazím vpřed, poněvadž je mi jasné, že výkřik nepatřil Marcélovi – byl dívčí. Osmiletou Markétu nacházím krčící se v sýpce. Natahuji ruku, když vtom zahlédnu v temném koutě bambitku. Nevidím, kdo ji drží, ale je mi jasné, že nevěstí pranic dobrého. Rovněž zřím, že míří na bezbrannou Markétku.

Vytahuji holčičku k sobě a chráním ji vlastním tělem, když se ozve výstřel. Syknu bolestí, když mě projektil šikmo zasahuje k boku. Obrátím ryzáka a klusem přijíždím k Marcélovi, kterému se podařilo zabít jednoho z mužů. Zbylý zločinec podepře nakopnutého společníka a prchají pryč.

„Markéto!“ zvolá šťastně mladík. S mojí pomocí se rovněž dostane na koně. Vtom se ozývá další výstřel. Okamžitě skláním hlavu a ohnu se přes své spolujezdce. Kule mi olizuje paruku.

Cítím prudkou bolest v ráně a vím, že nevydržím. Sotva se narovnám, zatočí se mi hlava. Pevně zavírám oči, ale je pozdě. Padám z koně, jenomže noha mi uvízne ve třmenu. Tím se zděsí můj kůň a vyrazí vpřed. „Ne!“ vykřiknu. Slyším pláč Markéty, která se taktak drží hrušky sedla. Zoufale zápolím se třmenem v mé botě. „Ne!“ Když už se domnívám, že mi opravdu tiká poslední vteřinka, konečně se mi daří nohu vyprostit. Z posledních sil zvedám ruku a hvízdnu. Koník se zastavuje.

Mátožně se vleču k boku koně. Vysvětluji Marcélovi svůj plán a nařídím mu, aby dal nohu jen do pravého třmenu, a snažil se naň působit co největší silou. Do rukou mu tisknu uzdu. „Bude to nebezpečné. Znáš cestu na královský zámek?“ ptám se. Obchodník přisvědčí – ve městě mnohokrát prodávali s otcem a královský zámek také míjeli. „Zaveď nás tam,“ říkám mu. Pak vstrčím nohu do prázdného třmenu, vyhoupnu se, abych ze sedla visel, a ruce pokládám na oba konce sedla. Rád bych si držel ránu, aby tolik nekrvácela, ale… třetí ruka mi ještě zatím nenarostla.

Na zámek přijíždíme o hodinu později. Jen taktak se držím při vědomí. Když se představím a vysvětlím, že jde o bezpečí královny, jsme k ní ihned uvedeni. Při vchodu do sálu klopýtnu a málem se zhroutím na zem. Marcél mě na poslední chvíli podpírá. Zvedám hlavu a prohlížím si královnu. Má na sobě bílé krásné šaty a pečlivě upravené vlasy zrzavé barvy jí spadají pod žebra.

„Proč s námi chtějí mluvit? Jaké nebezpečí nám hrozí?“ ptá se se špatně skrývaným zájmem Její Veličenstvo Ingrid Dánská.

Všechno jí popravdě vyklopím a uvědomuji si, že při řeči čím dál víc mumlám. Náhle se mi znova zatočí hlava. Cítím, jak blednu. Královnina tvář se mi začíná vlnit před očima, jako bych se na ni díval ze dna studnice. Jako by vzdáleně slyším její hlas: „Je jim dobře?“

„Rytíř d’Agoulle je zraněný, Veličenstvo,“ odpovídá Marcél. „Byl na cestě k vám, když ho přepadli…“ Jeho hlas postupně slábne a utichá. Víc z jeho řeči neslyším a před očima se mi rozhostí tma. Poslední, co cítím, je, jak dopadám na vyleštěnou podlahu, kluzkou od mé vlastní krve.

Otevírám oči. Před otevřením se mi víčka zachvějí, jako by na nich ležela závaží. „Jakpak se cítí?“ ptá se královna. Sedí u mého lože. Jakási starší žena (asi padesátnice) přechází k vědru s vodou stojícím na stoličce, smočí v něm bílý kapesníček, ždímá jej, překládá a pak mi jím otírá tvář. Nakonec mi jej položí na čelo. Je velmi chladný. „Mají ošklivě sedřená záda, sire. Ale ta střelná rána, ta byla horší.“

Nadzvednu pokrývku. Kolem trupu mám ovinuté množství obvazů. Znova se přikryju. „Jako v korzetu,“ ušklíbám se, jako bych zapomněl, s kým hovořím. Těžce polykám, až mi poskočí jazylka. „Mnohem lépe, Veličenstvo.“

„Jsme šťastní,“ usměje se ona. „Vše nám již bylo řečeno. Jsou mimořádně stateční, pane plukovníku.“

„Kolik je hodin?“

„Devět hodin večer,“ odpovídá. „Pročpak?“

„Dal jsem slib,“ říkám a s bolestnou grimasou se posadím. „Zítra se musím vrátit. Povídala jste, že vám Marcél vše řekl. Co vše?“

„O tom, jak je postřelili, sire. Co nám měli říct jiného?“ diví se.

Vyprávím jí, jak postřelili Alberta de Montefailles, jak postřelili jeho švagrovou kněžnu Délurovou a co se mi podařilo dedukcí – možná – zjistit. Královna mě nepřerušuje. Až po chvíli se zeptá: „Takže sem vážili cestu, aby nás spravili o tom, co už dávno víme?“

Povytahuji obočí. „Vy jste o tom věděla?“ Zdálo se, že ji zranění hraběte z Montefailles notně zdrtilo – a ona o tom prý věděla již předtím?

„Je téměř samozřejmé předpokládat, že se někomu nebudete líbit, když jsou na trůnu tak jako my,“ vysvětluje královna samolibě, leč se zle zakrývanou zlobou v hlase. „Logicky někdo bude usilovat o náš život. Ovšem – od toho máme ostatně všechny ty stráže, ochutnavače a podčeší. A pak – i kdyby nás – čistě teoreticky – někdo zavraždil, jak se obávají, máme spoustu příbuzných v severských zemích. Vymření našeho rodu nehrozí.“ Usmívá se. „Jestliže je jejich odchod vskutku nezbytný, snad se zdrží alespoň do rána, aby se to déle poklidně hojilo. Nepotřebujeme je nalézt za pár hodin někde v uličce mrtvé.“

„Veličenstvo!“ zavolám za ní ještě, když už odchází. Ohlédne se. „Chtěl bych vám poděkovat. Ale – nejen za tohle. Za všechno – i za to, co jste mi udělala před mnoha lety. Vy víte, o čem mluvím. Ale ano – i za to vám děkuji. Dala jste mi příležitost zbavit se svého původu.“ Královna mírně přikývne a zmizí.

Na konci ulice v St-Muell-Mai se skví fungl nové divadlo. Hraje se zde pro šlechtu a vzdělanější měšťany a jsou to výlučně hry těch nejznámějších a nejvznešenějších autorů (protože na jiné ani šlechta nechodí).

Na vnitřní terásce, kam smějí jen ti „vyvolení“, stojí kulatý stolek. A zde se scházíme. Kdykoli se domluví schůzka, setkáváme se právě u tohoto stolu. Tajná sekta, která si říká „Triumf královny“. O vzniku tohoto názvu jsou dvě teorie – první zní, že poněvadž hájíme zájmy krále, mohli bychom být příliš nápadní Jejímu Veličenstvu Ingrid Dánské, a proto se pro bezpečí nazýváme triumf královny, aby to vypadalo, že jsme na její straně. Může to vypadat, jako že třeba cvičíme žoldáky pro její vojsko, nebo že… třeba… co já vím – plánujeme, jak dostat krále i z Guille, aby měla královna další území (skutečností je, že sice opravdu plánujeme, jak dostat krále z Guille, ovšem proto, aby se dostal na trůn místo ní). Druhá teorie je mnohem jednodušší – pátráme po ztraceném „dauphinovi“ (tento titul se užívá ve Francii), abychom ho mohli dovést královně jako nástupce. Královna by si ho převychovala, protože počítá, že po galejích, které dva roky absolvoval, z jeho rozmazlené duše příliš nezbylo, a ona do něj může vštěpovat své názory, své plány a svá rozhodnutí. I toto je zčásti pravda, neboť skutečně po princi pátráme. Opět ale proto, abychom jej dopravili ke králi. Jen já jediný vím, kdo tímto korunním princem je a kde se skrývá. Někdy se usmívám při pomyšlení, jak by se asi všichni tvářili, kdyby se přišlo na to, že onen ztracený „dauphin“ vlastně celou dobu sedí mezi nimi!

Vůdcem organizace je místní léčitelka, Madame Lea, protože ji by vůbec nikdo z něčeho takového nepodezříval. Dalšími členy jsou Jeanne Philipinne-Françoise Délurová, Lara a Magdaléna Foijovy, Alexandr Sall, Germaine Sallová, vikomt René (který je neobyčejný svůdce a vždycky se dvoří a lichotí jiné ženě z naší sekty), vévodkyně Auriny Boussé a samozřejmě také já, plukovník Pierre d’Agoulle.

Podle slibu sjednala Magdaléna schůzi na dnešní den. Brzy dopoledne se vracím od královny a je mi… notně zle. Kdyby to byla jen ta odřená záda, ale rána po střele pálí, jako by mi tam někdo periodicky strkal a zase odtud vysunoval rozžhavenou dýku. Marcél s Markétkou zůstali na zámku a královna slíbila, že jim najde pozemek, kde by si mohli v klidu hospodařit.

Když vejdu do divadla a vystoupám po schodech, vikomt René (dodnes nevím, zda je to jeho jméno, či příjmení, ale nikdy nám žádné jiné jméno neprozradil) spráskne ruce. „Ježíši, co se vám stalo, pane plukovníku?!“

„Jste opravdu dost bledý,“ podotýká Jeanne. Ona sama vypadá, že se ze svého zranění rychle zotavila. Jenže ona mohla ležet v poklidu v posteli na zámku, což si já dovolit nemůžu.

„Vážně vypadáš strašně,“ přidá se Alexandr.

„Tak dobře,“ vzdychám. „Postřelili mě, spadl jsem z koně a sedřel si záda – mám na sobě korzet z obvazů, ani dýchat pořádně nemůžu, a… dost mě to bolí. Jste spokojení?!“ chrlím na ně informace, aby mi dali pokoj. Ten pokoj mi – k mojí nemalé úlevě – opravdu dají.

Usedám ke stolu k ostatním. Jsou tu volná ještě tři místa – Magdaléna Foijová, francouzská vévodkyně a moje manželka ještě nedorazily. Přeju si, aby Germaine nedorazila vůbec. Nijak netoužím ji vidět a nechci, aby mě viděla ve stavu, do jakého mě dostalo mé zranění. Jenže s tím asi nic nenadělám.

Jen co dosednu, otevřou se dveře a vejde Magdaléna Foijová. Téměř vběhne do místnosti a hned si to razí ke stolu. „Uf!“ vydechne, když se posadí. „Utíkala jsem ze všech sil, abych se jí zbavila.“

„Koho?“ podiví se kdosi.

„Germaine Sallové, byla mi v patách, bude tu coby dup!“ oddechuje vyčerpaná dívka. „Musela jsem se ještě jít převléct, jenže jsem jí tak tak unikla ze zámku! Tohle jsi mi udělal za trest, Pierre? Za to, že jsem tě donutila ukázat mi tu ránu?“ Nechávám její rozhořčené poznámky bez odpovědi – stejně šlo nejspíš jen o řečnické poznámky.

Měla pravdu – zanedlouho se znova rozletí dveře. Ovšem moje choť v nich nestojí. Je to žena mého věku v odporně růžových šatech. Má černé vlasy a smyslné rty. „Á, naše přítelkyně mademoiselle Bousséová!“ zvolá obdivně svůdce René. Žena klidně dojde až k nám, usadí se a prázdně odvětí, že se jmenuje Auriny Boussé, že je to prý nesklonné. Vikomt zbledne a rychle přemýšlí, jak by to napravil. „Možná nejsem znalý francouzských jmen, má paní,“ odpoví a nakloní se k ní, „ale proslul jsem jako… věrný milenec…“

„To zrovna,“ ušklíbne se vévodkyně a posune se i s židlí kousek od něj.

„Není času nazbyt – panu plukovníkovi je zle a my máme co probírat,“ rozhodne léčitelka Madame Lea. Tu se otevřou dveře a přichází poslední chybějící člen sekty. Vyjde k nám a usadí se naproti mně.

„Máte za sebou probdělou noc se svou milenkou a vypil jste trochu moc vínečka, abyste zapomněl – proto se vám tak potí čelo?“ uvítá mě ironicky.

„Zajímavá teorie,“ přikývnu. „Ovšem není tomu tak. Abych ulehl s jinou ženou nebo s vámi, tu radost vám nedopřeji.“

„Pche! Já nemám zájem s vámi někdy ulehnout!“ rozesměje se pohrdavě šlechtična. V té chvíli mě napadá skvělý plán – dala mi teď dokonalou záminku, jak se jí v budoucnu jako manželky zbavit. A mám k tomu i několik svědků. Perfektní.

Abych však neukázal tuto svou náhlou ideu, prudce se zvednu a chci něco říct – jenže rána se mi připomene mučivou bolestí. Odvrátím se od Germaine a teprve pak se opřu o zábradlí, chytám se za bok a zalapám po dechu. „Pierre!“ zvolá Magdaléna a vrhá se ke mně. Spolu s ní mě podepře také Jeanne Délurová.

„Ne!“ zvolám a obě je rozpažením rukou odstrčím. „Zvládnu to!“ vykřikuji, abych o tom přesvědčil i sebe sama. Pak se bolestně posadím zpět na své místo. „Mluvil jsem s královnou,“ začínám bez obalu.

„Byl jste na cestě k ní, když vás postřelili?“ ptá se vévodkyně Boussé.

„Ano. Ten vrah jedná jako my – totiž že se soustředí na královnu jako na hrozbu. Nerad to říkám,“ pravím váhavě s chvějícím se hlasem a rozhlédnu se po všech přítomných, „ale nevylučuji, že by mohlo jít o někoho z nás.“

„Ale já to vylučuji okamžitě!“ vykřikne vikomt René a položí ruku na rukojeť zbraně. „To by neudělal nikdo z Triumfu královny!“

„Já netvrdím, že to musel být někdo odsud!“ zvýším hlas, abych umocnil význam svých slov. „Pouze jsem řekl, že by to mohl být někdo z nás. Ne, že to musí být někdo z nás.“

„To je dobře,“ promluví tiše Jeanne Délurová. „My oba víme, že ač jsem u sebe v osudnou noc měla bambitku, nemohla jsem hraběte postřelit. Oba dva víme, že jsem byla…“

„Na procházce,“ nenechám ji domluvit. „Kněžna Délurová byla na procházce, když jsem ji potkal. Vracel jsem se ze zámku Hulé, když jsem ji potkal. Chtěl jsem ji pozdravit, ovšem znenadání jsme uslyšeli výstřel. Byla v té chvíli se mnou a vskutku to udělat nemohla. Kromě toho nevím, proč by chtěla zabít vlastního švagra!“

„Jestliže jste se vracel z Hulé až tak pozdě večer, jak to, že jsem vás po celý den neviděla?“ zajímá se nebezpečně Germaine.

„Jak mi můžete dosvědčit – a nejen můžete, musíte – nesnídal jsem. Měl jsem jen víno. Udělalo se mi potom poněkud nevolno – zavřel jsem se ve své komnatě. Může mi to dosvědčit i Constance… služebná Constance,“ říkám, jako by to byla pravda, a přitom šlehnu pohledem po sestrách Foijových, aby mlčely a skutečnost zatajily. A pokud jde o Constance… Jsem si jistý, že i když mě teď neslyší, kdyby se jí Germaine zeptala, ochotně by mi dala za pravdu.

„Není divu,“ odfrkne Germaine. „Není nakonec ona tou vaší metresou?“

„Tak dost!“ vyjedu na ni. Vyskočím, navzdory svému zranění tasím a hrot kordu namířím na její hrdlo. „Přísahám vám, Germaine Sallová, jestli ještě jednou nařknete mou osobu z takové ponižující lži, osobně vám tímto mečem udělám nějakou ošklivou jizvu! To vám přísahám!“ Celý se třesu hněvem. Už mám té její „mojí milenky“ plné zuby!

„Nechte dámu být!“ postaví se proti mně vikomt. Odstrčí Germaine, stoupne si na její místo a zamračeně odsune můj kord ze svého krku. Pak sám tasí zbraň.

„Dost!“ zvolá Madame Lea, když se naše rapíry střetnou. „Nechte toho, oba dva. Plukovník potřebuje klid!“ Germaine usedne poměrně poklidně na své místo, jako by se jí to ani netýkalo. Zato se zvednou Lara s Madeleine a běží ke mně. V poslední vteřině mě zachytí. Alexandr se zdvihne až o chvíli později, bere ode mne rapír a zastrkuje mi zbraň do pochvy. Následně mě všichni tři dopravují ke stolu a pomáhají mi usednout. Jeanne vytáhne hedvábný kapesníček a stírá mi pot z tváře.

„Nemáte ani tušení, kdo by mohl být ten střelec?“ podivuje se vévodkyně. Zarmouceně vrtím hlavou a rozhodím ruce. Jsem bezmocný. To zranění mě jen zpomalilo a udělalo z nejlepšího šermíře království šermíře k ničemu. Ani rozhovor s královnou mi nepomohl – všichni monarchové jsou naprosto stejní a spoléhají se na své sluhy a vojáky, dokud jim jejich nejvěrnější hofmistr nevrazí doslova kudlu do zad. Na okamžik zalituji, že jsem se vzdal své budoucnosti u otce. Byl bych to všechno mohl změnit… Teď už s tím nejspíš neudělám nic.

„Tak dobře,“ ozve se přísně Madame Lea. „Nejsme tu, abychom vyšetřovali zločiny – i když by to bylo velice zajímavé – ale abychom pátrali po naší naději – po princi – “

„Neříkejte to!“ vyskočím. Povytahuje obočí. „Já… Slyšel jsem, že když řeknete jméno ztraceného, někdo… někdo vám blízký se taky ztratí,“ koktám.

„Nevěděla jsem, že jsi pověrčivý,“ směje se Lara.

„Budiž,“ zabručí Madame Lea. „Máme pátrat po nebohém korunním princi, ne řešit, co nám nepřísluší.“

„Královna poslala před deseti lety Ar… svého syna na galeje, od té doby o něm nejsou zprávy,“ oznamuje vikomt. „Tehdy mu bylo patnáct, takže teď… bude stejně starý jako vy, plukovníku!“

„Páni,“ vydechnu v předstíraném úžasu. „No jo, to je vlastně pravda.“

„Ten už bude mrtvý,“ zabručí Germaine. „Ty jeho rozmazlené nepoškrábané ručičky se tam upracovaly k smrti.“

„Plukovníku, když jste byl u královny, nic jste se nedozvěděl?“

„Nic, co bychom už nevěděli,“ odpovídám nepřítomně. Mimoděk se dívám na své ruce. „My… my se o tom nebavili… Princ vyrůstal u svého otce – jeho matka zemřela při porodu – pak byl představen ve svých dvanácti letech nevlastní matce Ingrid Dánské, současné královně. Tři roky se snášeli, pak vymyslela záminku, že se vůbec nepodobá své matce a že to prý ani není její syn, a poslala ho na galeje…“

„No, to už opravdu víme – strašně jste nám pomohl, pane plukovníku,“ tleská mi posměšně Germaine Sallová.

„Víte co, drahá?“ oponuji jí s nádechem ironie v oslovení. „Můžete za královnou sama. Vás třeba po cestě nepostřelí a můžete se jí vyptat osobně. Nu?“

„Nechci s vámi mít víc společného, než co musím,“ odpovídá chladně. „Proč navštěvovat místa, kde jste byl vy, dobrovolně?“

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galejník z Agoulle - 4. Triumf královny: