OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fuckin' Perfect - 1. kapitola

03.05.2011 (18:00) • JulieMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1030×

Ano, byla jsem šílená a zoufalá. Odmítl mě a já si nedokázala připustit, že to nebyl sen, ale tvrdá realita. Ten pocit, že má někdo, někoho koho chcete vy. Ano je to děvkař a právě s takovým se zaplétám jenom já. Právě teď si asi užívá přinejmenším s druhou holkou za tenhle večer a další čtyři čekají v pořadí. Jak mi přihlížející později líčí, prý se s každou vykouše a tím to skončí. Prý si to občas ani nepamatuje. Ááá bože, já si asi zoufalostí vytrhám vlasy. Jo je úplněk a já mám z balkónu krásný romantický výhled, ale koho by zajímala taková kravina jako pěkné a krásné a romantické, když mi jde o život... On se určitě musel mýlit, když mě opustil. Počkat, on se mnou ani nechodil, takže mě teoreticky ani neopustil. Ne takhle nevyjasněné to nenechám. Oblékla, jsem si první věc co mi přišla pod ruky a vyšla vstříc pravdě. No jasně! Kašlu na respekt, na všechny pravidla! Všechno je mi volný. Musím tam jít  a vědět, že to co mi pověděl je jen holý výmysl. Můj výmysl. Nikdo ho nezná, takže se všichni mýlíte vy idioti! Jen mi nechcete dopřát špetku štěstí.

Šla jsem za ním, přes půlku města. Šla jsem za ním do toho odporného baru. Jen za ním.

Už ho vidím. Je tak blízko, že neváhám ani minutu.

„Nechci tě! Dej mi už konečně pokoj! To, že jsem tě já kdysi chtěl, neznamená, že se teď s tebou budu zahazovat.“ Jeho slova zněla jako ten nejhorší a nejbolestivější způsob smrti. Jako jed, který vás zasáhne do toho nejhlubšího místa srdce a pak navždy ustane jeho tlukot.

„Ale, přeci si říkal, že se ti líbím a…,“ začala jsem fňukat

„Jsi dobrá možná jenom tak na moment, než se u každého okoukáš, pak už tě nikdo nepotřebuje ani já. Takže vypadni a dej mi konečně pokoj!“ Ne, to není možné, já sním. Sakra vzbuď se! Vzbuď se!

„Tohle neříkáš doopravdy, já vím, že mě miluješ, já to přece vím!“ snažím se křičet z plných plic a přitom si ho přitáhnou co možná nejblíže.

„Nešahej na mě sakra! Už jsem ti to jednou řekl. Nechci tě a ani tě nikdy chtít nebudu. Nejsem prostě pro tebe a ty nejsi moc dobrá pro mě!“ zněla jeho poslední slova. Dál už jsem neměla sílu to poslouchat. Z očima plných slz jsem pochopila, že nesním, že on tohle myslí vážně, protože tohle je realita, ne sen ani můj přelud. V tomhle světě já žiji a tohohle člověka miluji. Vyšla jsem do prázdné ulice, kde nebylo ani živáčka.

Panebože, jak je to vůbec možné. K čemu je člověku rozum, když stejně dělá jednu chybu za druhou? „Tak k čemu k sakru!“ zakřičím do prázdné ulice. Nic než moje ozvěna se však nevrací.

Celá ospalá, utahaná a špinavá jsem se dopotácela domů. Matka je na služební cestě, takže jí nebudu muset vysvětlovat, proč vypadám tak jak vypadám. Po příchodu domů jsem si vlezla pod sprchu a doufala, že ze mě smyje veškerou bolest a potupu, kterou jsem dnes večer podstoupila. Pak mi nezbývalo nic jiného než zapadnout do postele. Okamžitě mě zaplavila vlna slz. Trvala nepřetržitě, tak dlouho až jsem neměla vlastně co brečet.

Musela jsem se jít podívat na sebe do zrcadla. Při pohledu na mou opuchlou tvář se ve mně vzdmula vlna zlosti, ke všemu. K němu, ke mně, k mé matce, která neví o své dceři zhola nic, jen to co se před ní snažím hrát již šestnáct let. Ne, nesmím být troska z nějakého blbce, který neví, o co přišel. Zavřu oči, nadechnu se a snažím se, aby ze mě všechno napětí spadlo. Nedaří se tak. Místo toho, hledám v poličce prášky na uklidnění. Mezitím mi ale něco malého a drobného spadne do umyvadla. Jako reflex po oné věci šáhnu. K čertu! Řízla jsem se. No jo, vždyť to je žiletka. Podívám se na mé zranění, naštěstí to odnesl jenom prst. V ten moment nevím, co mě to napadlo, ale ta rána mě doslova fascinovala.  Krev tekla pomalu dolů a bolest, kterou to způsobovalo, přetlačila tu emocionální bolest, veškerou potupu a odmítnutí. Tohle teď bylo pryč. Nyní jsem cítila uvolnění, svobodu od reality. Od té odporné, špinavé reality.

V ten moment jsem držela žiletku v pravé ruce a mířila s ní k levému zápěstí. Kdysi jsem četla něco o sebepoškozování, ale tohle je přeci něco jinačího. Nikdy bych si neublížila. Je to jen jedenkrát a to proto, že nemůžu najít ty proklaté prášky na uklidnění. Mám depku a v té se přeci dělají věci, co by vás obvykle nenapadly. Že?  Než však stačím přemýšlet zdravým rozumem, cítím štiplavý zápach železa. Bože! Vždyť to je moje krev. Ale proč mi to nevadí tak jak by mělo, když se zraníte?  Spíše mi to způsobuje euforii. Než se naději, zajede má ruka s žiletkou ještě hlouběji do zápěstí a mě vyhrnou bolestí slzy. Musíš to vydržet. Musíš! Zní mi pořád dokola v hlavě. Krev pomalu stéká po celé ruce a po kapkách dopadá na zem.

„Jedna, dva, tři…“ počítám postupně kapky.

Nevím, jak dlouhou dobu jsem v koupelně strávila, ale když jsem si ruku umyla a poté si šla lehnout, byla ještě tma. Už mě nepohltily slzy ani vztek. Byla jsem šťastná a věděla, že se probudím do nového dne úplně nová. Veselá a s láskou v srdci. Bolest byla pryč, konečně. Ale na jak dlouho?

Autor: JulieMay, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fuckin' Perfect - 1. kapitola: