OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Friends or Enemies? 2. kapitola

11.04.2014 (11:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 767×

„Panebože! Strašně moc se…" nějak mi vyschlo v ústech, když jsem poznala v tom dlouhovlasém muži svého dávného kamaráda. 

„Ahoj, Dany," mrknul na mě a já ptala sama sebe, proč nevypadá stejně překvapeně jako já. Chvíli čekal na nějakou odezvu z mé strany, když jsem tam jen vytuhle stála jako mramorová socha. No tak, Dany. To je přeci Jared, tvůj "jako" starší brácha. Staral se o tebe, když máma nemohla.

„Jayi?" doslova jsem ze sebe to slovo vynutila. Z mého pohledu jsem zněla jako vyplašené štěně. Když mě však sevřel v náruči a bratrsky poplácal po zádech, tak ze mě nervozita po dlouhém setkání opadla.

„Sakra, podívej se na sebe," odtáhnul si mě na délku paží, ale nepustil mě. „Vypadáš skvěle," polichotil mi a já se mírně začervenala. „Slyšel jsem tě zpívat. Jsem na tebe pyšný, Kopretinko," mrknul po mně. Připomínka na starou přezdívku, kterou mě nazýval jako malou holčičku, mě zahřála u srdce.

„Proč jsi nedal vědět, že přijdeš? Mohli jsme si zajít na oběd." Konečně něco srozumitelného, Mathewsová.

„Bylo to na poslední chvíli a navíc jsem chtěl, aby to bylo překvapení," ústa se mi roztáhla do ještě širšího úsměvu.

„Vážně skvělé vystoupení. I bráchovi se to líbilo, a to je co říct. On na tohle hudební odvětví není." Najednou jako by mi někdo vrazil kudlu do zad. V ústech mi úplně vyschlo a měla jsem dojem, že omdlím, jestli mě pustí.

„S-Shannon je tady?" koktala jsem nervózně. Jared s neskrývaným zájmem přikývnul.

„Ano. Hele, je ti dobře? Nějak jsi v obličeji bledá," zeptal se se staženým obočím a starostlivým hlasem staršího bráchy. Podívala jsem se na něj s vykulenýma očima a hystericky jsem se rozesmála.

„Jo.Jo-Jo-Jjo. Jsem v pořádku. Proč. Proč se ptáš?" Ach bože, já jsem tragická hysterka.

„No. Řekla jsi za sebou čtyřikrát jo. Nechceš zajít na vzduch?" Pořád ten starý známý ukvapený tón. Poplácala jsem ho po ruce a usmála jsem se.

„Ne. To je dobrý." Fajn, a teď zapojíme do hry mé herecké schopnosti. „Nevěřila bych, že se po deseti letech sejdeme zrovna takhle." Můj pokus udržet si tvář kliďase mi nikdy nešel. Navenek jsem vypadala v pohodě, ale vevnitř jsem křičela, rvala si vlasy z hlavy a dupala nohou do země jako malé dítě. Jay se usmál.

„Je to příjemné tě zase vidět. Vždycky si vzpomenu na dobu, kterou jsme trávili společně. Vzpomínáš?" Ušklíbla jsem se.

„Na to se zajisté nedá zapomenout." Na pár vteřin s mým skokem do dětských vzpomínek jsem na okamžik zapomněla na svoje problémy.

„Tak tady jsi," ozval se za námi chladný a mně velice povědomý hlas. Přemýšlím, jestli je vhodná chvíle začít panikařit. No tak, Mathewsová. To zvládneš. Je to už deset let. Polkla jsem a s trhnutím se otočila.

„Promiň, bráško, ale dívej, na koho jsem narazil." Nemohlo mi uniknout, jak se na mě Jared zubí a poplácává mě po rameni. Stočila jsem pohled k Shannovi a ihned jsem hořce zalitovala. Byl zamračený a mračil se přímo na mě. Nervózně jsem polkla.

„Daniela Mathewsová. Jaké milé překvapení." Stiskla jsem rty k sobě. Jeho hlas byl chladný a tak odtažitý, že jsem měla pocit, že mi očima, které srčely zrovna něčím, co bych nepovažovala zrovna za vřelé uvítání, propalovaly jako dva silné lasery.

„A-ahoj," zakoktala jsem se a raději nic neříkala. Byla jsem tak moc maličká. Tak strašně jsem toužila vypadnout, ale moje nohy byly zapečetěné k podlaze.

„Ehm." Jared zakašlal. Jasně vycítil nepřátelské vibrace, které se odrážely od nás dvou. Zradil mě v tu chvíli, kdy mu zazvonil telefon.

„Omlouvám se, ale tohle je důležité," snažil se mi namluvit. Pche, nikdy neuměl moc lhát a jen velice nerad řešil věci, které byly spjaté s jeho bratrem. Co se týče jeho, tak se opřel o zeď a se založenýma rukama mě mlčky pozoroval. Zamračila jsem se, nemám ráda, když na mě někdo tak civí.

„Hezký představení," ozvalo se z jeho strany, když si byl jistý, že má bratra z doslechu.

„Díky," odpověděla jsem automaticky a jen jsem nečinně zírala do stropu.

„Vůbec ses nezměnila." Zamračila jsem se.

„A já si zase myslím, že ty až moc." Zasmál se, ale nebyl to ten vřelý přátelský smích, ale falešný, nucený smích.

„To měla být lichotka, Mathewsová?" Aha, takže chování kreténa mu očividně zůstalo.

„Ani náhodou. To samotnou by mě to uráželo něco takového vypustit z úst." Zamračil se a narovnal se.

„Co jsi tím chtěla říct?" Teď si to pomalými šouravými kroky mířil ke mně. Instinktivně jsem udělala krok vzad. A další a další. Nakonec mě zradila zeď, na kterou jsem se nalepila, jen abych mu bylo co nejdál. Neměla jsem z něj strach, ale bála jsem se minulosti. Něco na mě měl, a to jeho eso v jeho rukávě stále platilo. Nervózně jsem polkla.

„Dávej si pozor na to, co říkáš, Mathewsová. Mohlo by ti to uškodit." Ten sebestředný arogantní bastard! Otevřela jsem pusu.

„Vyhrožuješ mi?" Pokrčil rameny a pak na mě mrknul.

„Říkej tomu třeba první upozornění." Naklonil se až k mému uchu a zašeptal: „A to myslím smrtelně vážně." Jeho tajuplný ledový hlas mě propaloval až na kost. Když ode mě odcházel, tak jsem si nemohla nevšimnout pobaveného úšklebku v jeho tváři…

„No ne. Lasička Mathewsová," ozval se medový hlas přímo za mnou. Sladký hlas to ale nebyl. Ve vnitřku mě se sevřely útroby a měla jsem pocit, že se na místě pozvracím. Dany, teď se pořádně nadechni. To bude moc špatné. Jen neochotně jsem se otočila a do tváře jsem se dívala jemu. Muž, který mě celý život nenáviděl, a podle toho zlostného výrazu, který mu čišel z tváře, se za těch deset let vůbec nezměnil.

„Pane jo. Shanne? Co tady děláš?" zkusila jsem nahodit masku milého dítěte, kterým jsem kdysi byla.

„Hezký pokus," vyštěkl, až jsem sebou cukla.

„Nevím, co tady s Jaredem hrajete za hru, ale ať tak jako tak s tím okamžitě přestaňte." Pořádně se nadechnul, aby ovládnul svoji zlost. Změnil se. Zhubnul a pod tričkem se mu napínaly svaly. Takže posiluje, uvědomilo si mé svědomí. Ve tváři byl rudý vzteky a jsem si jistá, že jediné, po čem touží, aby se mi pomstil.

„J-já ne-nevím. Nevím, o čem to mluvíš," zakašlala jsem, abych zahnala mé nervózní koktání, a nahodila jsem neutrální pohled a nutila jsem se mu dívat do očí, abych nedala najevo svoji slabost.

„Víš, že jsi nikdy neuměla lhát?" uchechtnul se a zase zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se a chtěla odejít, jenže mi zablokoval cestu. „Ještě jsme nedomluvili," pronesl chladně. Nepřekvapilo mě, jak odměřeně si mě prohlíží. Jako lůzu. Ne jako ženu, která je teď někdo jiný než v minulosti.

„Ale já ano," sykla jsem a snažila jsem nějak utéct, ale chytil mě za ruku a přimáčknul na zeď. Držel mě za ruce, takže jsem se nemohla ani hnout.

„Ne. Nedomluvili," zašeptal mi do ucha a okamžitě mi začal moje rty drtit svými… 

„Sakra!" zasyčela jsem a posadila se úplně zpocená v posteli. Budík, který mě probudil právě včas, než věci zašly dál. Vyděsila jsem se, že můj sen měl vykročený k mým erotickým představám. Takže jsem byla mírně vzrušená.

„Do prdele!" zaklela jsem znovu a uhodila pěstí do budíku, až nakonec to protivné bzučení přestalo. Co se to se mnou děje? Co se včera večer stalo? Mám úplné okno. Chytila jsem se za hlavu a prudce slezla z postele. Blbý nápad! Okamžitě jsem zalitovala, protože se mi zatočila hlava.

„Kruci," zasténala jsem a poslepu jsem si zase vlezla do postele. Kocovina. Jak milé. Někdo zaklepal na dveře mého hotelového pokoje. Sykla jsem bolestí. Bože, co za idiota do toho tak buší? Co mu ty dveře udělaly? Co já jsem komu udělala?

„Ano?" skoro jsem to zakřičela, když se klepání ozvalo znovu a tentokrát hlasitější. Ach Bože.

„To jsem já, ty idiote. Otevři mi!" ozvala se Kat a její hlas zněl vážně. Zvedla jsem oči v sloup a jen neochotně jsem slezla z postele. Natáhla jsem si na sebe saténový župan a šla otevřít. Dovnitř vtrhla Kat a práskla sebou dveřmi. Sykla jsem bolestí a přejížděla si prsty po spáncích.

„Že ti to ale trvalo," pronesla úsečně a položila na stolek sklenici s nějakou červenou tekutinou.

„Víš, Steelová, slušně vychovaný člověk nevtrhne do pokoje jiného a neřve tu jako na lesy," zaskřehotala jsem a mračila se na ni. Kat se rozesmála.

„Proto jsem tady. Přinesla jsem ti živoucí smrt," ukázala na sklenici.

„To sis ale dělala škodu. Myslím, že mi brzy praskne hlava," stěžovala jsem si nahlas.

„Ty a tvoje vtípky,“ zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu. Pozvedla jsem obočí.

„Co jsem tam předváděla?" štěkla jsem po ní a začala mě chytat hysterie. Rukou jsem si ovívala tvář, abych se uklidnila.

„Prosím tě, uklidni se," řekla Kat a zvedla oči v sloup, když jsem začala chodit po pokoji, což ještě víc rozdráždilo moji bolest hlavy.

„Tak co?" vyjela jsem po ní. Kat se přestala věnovat sobě a podívala se na mě. Ve tváři jí cukal úsměv.

„Jen ses opila. Co si pamatuješ?" Snažila jsem si vzpomenout, jenže přede mnou stála tlustá zeď, která se mi vysmívala.

„Jak jsem přišla ze záchodů. Asi?" Aspoň něco. Kat si povzdechla.

„Asi," odfrkla si. „Fajn, přiletěla jsi a byla jsi úplně rudá. Nadávala jsi na nějakého idiota Leta a něco ve smyslu, že jsi prokletá, ale to už jsi byla asi u čtvrté skleničky bourbonu, takže to už nedávalo smysl." Opřela jsem se o zeď a složila obličej v dlaních. „Dany, řekneš mi, co se stalo?" teď napodobila starostlivý hlas mé matky. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. To nestojí za řeč." Kat pozvedla obočí, ale starostlivý výraz v obličeji ji zůstal.

„Okay, tak se připrav. Dej si studenou sprchu. Musíme ještě ve městě něco vyřídit." Pomalu jsem se začala vzpamatovávat. Přikývla jsem a Kat šla zpět ke dveřím. „Jo, a tohle bych ti doporučovala vypít ještě před snídaní. Pomůže ti to," ušklíbla se na mě a zmizela ze dveří. 

„Do prdele, brácha! Za hodinu musíme jet na ten rozhovor!" křičel na mě Jared ode dveří. Sakra, proč nemám nic pod rukou, abych po něm něco hodil? Po tom včerejším rozhovoru s malou Mathewsovou, kdy jsem jí dal jasně najevo, jaký odpor k ní cítím, tak jsem se šel k baru opít. Nejradši bych si dal přes hubu, že jsem se choval jako naprostý kretén, jenže já ji nesnáším. Brácha mě odtáhnul do hotelu dřív, než jsem se stačil napít, a tak jsem zbytek noci probděl a myšlenkami se furt vracel k ní. Nemusel jsem nahlas řIkat, že z malé potvůrky Mathewsové vyrostl přímo ukázkový typ sexy ženské.

„Mohl by ses přestat chovat jako přerostlé dítě? Máme tu práci," syknul na mě brácha a jeho hlas začal nabírat přízvuk nasraného Jareda, se kterým se nechci přít. Uvolnilo mě to z myšlenek na ni a raději jsem zapadnul do koupelny. Z naprosto promrhané noci jsem naspal asi dvě hodiny. Vypadal jsem jako po záruční době. Vlasy mi trčely na všechny strany a obličej jsem měl stáhnutý únavou. Zapnul jsem si sprchu a nastavil ji na vlažnou stupnici, ať nemám po ránu infarkt. Dneska večer máme odehrát poslední koncert tady v Chicagu a pak nás čekají s klukama dva měsíce volna. Potřebuju si dáchnout. I když je hudba téměř mojí hlavní potřebou, někdy si ale i od ní potřebuju odpočinout. Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl do sprchy. Okamžitě na mě sprcha začal působit. Po malých intervalech jsem si přidával studenější a studenější teplotu vody, abych se částečně probral. Zapomenu na tohle všechno. Do háje, mám všechno, na co si jen vzpomenu. O minulost se nemusím vůbec starat.

„Dneska máš skvělou náladu," ozval se Tomo a já se zašklebil. Odcházeli jsme z ranního rozhovoru pro jedno místní rádio, který jsem si jaktěživ nemohl zapamatovat.

„Někdy je k neuvěření, jak hodně náladový jsi," dodal k tomu Jared a já jsem ho odměnil vzdušným polibkem. Tomo se rozesmál.

„Zajdu si na kávu," oznámil jsem jim, když jsem zahlédnul moje oblíbené Starbucks. Dovnitř jsem doslova málem vletěl, jak jsem strašně lačnil po loku dobré černé kávy. Kousek přede mnou stály nějaké dvě ženy bavící se o všem možném. V té jedné jsem poznal Danielu. Měla na sobě krátkou bílou sukni a modrý přiléhavý kabátek. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy měla vyžehlené a sahaly jí až do půli jejích zad. Vypadala…

„Už sis objednal?" ozval se Jared přímo za mnou. Leknul jsem se a do někoho vrazil. Hlasité zaúpění mi dalo dost jasně najevo, co jsem provedl. Otočil jsem a spatřil ji s kelímkem kávy v ruce, která byla teď momentálně na jejím blankytně modrém sáčku.

„To... To... Já..." mluvil jsem nesmysly a nevěděl jsem, co mám říct.

„Skvělý!" zakřičela, až se po ní otočila celá kavárna. Za sebou jsem slyšela bráchův hluboký povzdech.

„Nejenže sis na mně vylil zlost včera v klubu. Dneska se mi mstíš zase?" syčela vztekle. Hodila kelímek s kávou do koše a nasupeně odkráčela ven. Její blond kamarádka ji následovala. Schytal jsem ránu do ramene. Jared se tvářil podrážděně.

„Udělej něco." Pokrčil jsem rameny.

„A co? Byla to nehoda," bránil jsem se.

„Tak se nechovej jako kretén a běž za ní. Omluv se," radil mi. Popadnul mě vztek.

„Dej mi pokoj! Stejně je to tvoje vina. Nic z toho by se nestalo," syknul jsem.

„Nic z toho by se nestalo, kdyby ses včera večer nechoval jako naprostý kretén," uzemnil mě příkře. Mlčel jsem a štvalo mě, že má sakramentskou pravdu. Teď mám zase po náladě a jsem nasraný. A to všechno jen kvůli ní...

______________________________________________________________________________

Oh, Mon Dieu! Druhý díl za námi a já jsem ráda, že zatím to má kladné recence :D

Moc děkuju hlavně mé nejdražší sestřičce Sabince, která je mou hlavní nejhlavnější

čtenářkou v celé mé historii :3 :D Takže snad se díleček bude líbit a uvidíme 

se zase příští týden s novým dílem! Předběžně, budu ráda za každý komentář,

který sem napíšete. Děkuju. Pavluš xx 

by the way....Moc se omluvuju mojí milé korektorce, že ty moje zrádné 
„uvozovky" musela trpět -_- slibuju, že příště si dám pozor! ;) :D 

Myslím, že písnička hovoří za vše :D Ale zase si to neberte, 

tak doslovně! :D :D :D

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Friends or Enemies? 2. kapitola: