OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 3. kapitola

05.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1300×

Po příchodu do jeho domu začal Inaros mluvit o celém plánu, do kterého – na Atenův vkus – bylo zapleteno až příliš lidí. Poslední, co chtěl, bylo, aby o jeho existenci vědělo hodně lidí. Tedy ano, chtěl, ale jen v případě, že by byl na trůnu.

„Nejsem si jist, kolik lidí teď usiluje o královský pšent, ale jisté je, že jich není pomálu. Octavianus, přinejmenším. Poté taky rada. Caesarion, tvůj synovec, nemá šanci na přežití,“ zkonstatoval aktuální stav Inaros. Při slově „synovec“ si Aten odplivnul.

„Ať si to děcko vezme Anup k sobě domů!“ zvolal Aten téměř žárlivě. Inaros jej mlčky pozoroval, než promluvil.

„Je to jen dítě, nemůže nikoho ohrozit,“ připomněl, „což, stejně jako ty, Octavianus neví – to dítě dnešní noc pravděpodobně nepřežije,“ povzdychl si.

„No ty snad chceš, aby ten bastard pšent získal!“ obvinil ho Aten až příliš zuřivě.

„Ne, jen neholduju vraždění nevinných dětí,“ obhájil se Inaros a mávl nad tím rukou. „Můj plán zní – najděme Arsinoé,“ začal.

„No ty ses zbláznil! Jedna sestra vyklidí cestu, abych ještě sám našel tu druhou a dosadil ji na místo té první? No to v žádném případě!“ odmítl to Aten.

„Ty ses zbláznil, když si myslíš, že něco dokážeme s mrtvým králem!“ připomněl mu Inaros. Aten sevřel rty do úzké linky a přísně na Inara pohlédl. O jeho královském původu by se v tu chvíli debatovat nedalo.

„Kde Arsinoé je?“ zeptal se po chvíli Aten. Inaros se spokojeně usmál, jeho argumenty stačily. Vstal a odešel bez jediného slova pryč. „To máš všechny moje příbuzné poschovávané po všech zatracených kanálech v Egyptě?!“ zavolal za ním rozhořčeně Aten, což Inaros už neslyšel.

Ač nebyl unavený a byl prospaný, povedlo se mu na chvíli zaklimbat. Uvědomil si to, až když na rameni ucítil cizí ruku. Otevřel oči a unaveně zamžoural.

„Vaše výsosti?“ ptal se ženský hlas opatrně.

„Co jsi zač?“ zeptal se Aten opatrně.

„Jsem služebná vaší sestry, pane,“ odpověděla dívčina opatrně.

„Chtěla jsi říct špeh,“ zapojil se do hovoru Inaros. Aten si protřel oči tak akorát, aby viděl, jak se dívka na Inara dívá zlým, propalujícím pohledem. „No co, je to pravda,“ pokrčil rameny. Dívka to přešla mlčením a otočila se na Atena.

„Možná by vás zajímalo, že vaše smrt vůbec není oficiální a že si lidé myslí, že jste živý,“ oplatila mu to. To na Atena působilo jako kouzelný proutek.

„Živý? Lidé věří, že jsem živý?“ zeptal se Aten nedočkavě.

„No jistě,“ ušklíbla se dívka a podívala se na Inara, jež se na ni díval stejně zle, jako předtím ona na něj. Aten mezi nimi těkal pohledem.

„Požaduji okamžité vysvětlení, Inare!“ požádal důrazně Aten. Inaros si vyměnil poslední zlý pohled s dívkou a otočil se na Atena.

„Váš dvojník nezemřel, je držen v kobce a rada s ním manipuluje jako s loutkou,“ přiznal Inaros.

„Proč jsi mi tvrdil, že jsem mrtvý?!“ zeptal se Aten. V hlase měl jasnou začínající hysterii, asi jak člověk, který byl pohřben zaživa a volá o pomoc.

„Uklidni se! Bylo to pro tvoje dobro!“ odpověděl a otočil se na dívku, „Renenet, dej vědět svojí paní. Chci, aby přišla ihned. Jestli rada tutlá Kleopatřinu smrt, dělá to neobyčejně špatně, lidé už něco tuší,“ přikázal, na což Renenet pouze přikývla a odešla pryč.

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Aten, opět klidným hlasem. Vzrušení, jež v tuto chvíli vypuklo, by mu nedovolilo dál spát.

„Pár hodin, venku už vyšlo slunce,“ odpověděl Inaros, zatímco hieroglyfy cosi zapisoval na papír.

„Co píšeš?“ zeptal se Aten a naklonil se, aby si zprávu přečetl.

„Píšu vzkaz svým konexím v Římě,“ odvětil Inaros, zatímco dotahoval ocas supa představující v textu „a“. Aten musel uznat, že na to, jak nenápadně se tento mladík tvářil, byl to pravý bratr Pothina. Poté, co Inaros dopsal dopis, sroloval ho do nenápadné ruličky a zapečetil. Poté vyšel ke dveřím.

„S nikým nemluv, pamatuj, jmenuješ se Aten, jsi můj bratranec a Kleopatra nezemřela,“ shrnul to a odešel. Aten zůstal v domě sám, což pro něj bylo pomalu stejné utrpení jako v katakombách. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Venku se strhlo během několika minut hotové peklo. Se smrtí Kleopatry, která ani nebyla potvrzená, jako by se každý v celé Alexandrii, kdo něco znamenal, rozhodl ozvat.

„Kde je?!“ volaly venku hlasy, přičemž když se Aten podíval škvírou ve dveřích, viděl, jak nějaký Říman drží pod krkem nějakého Egypťana.

„Snad v paláci ne?! Kde jinde chcete faraona hledat?!“ bránil se hlasitě Egypťan, přičemž se snažil osvobodit z Římanova držení.

„Nemyslíš, že kdyby byl v paláci, nehledal bych ho tady?!“ štěkl tvrdě Říman a doslova s Egypťanem mrštil o zem. „Prohledat!“ přikázal, přičemž do domu vtrhlo několik Římanů. Co se stalo dál, Aten neviděl, pouze se zděšeně opřel o stěnu.

„Někdo odhalil dvojníka,“ napadlo ho, přičemž se rozhlédl, kudy by mohl utéct. „No tak, Inare, neříkej mi, že tady nemáš únikovou cestu!“ ujistil sám sebe při hledání únikového východu. Netrvalo dlouho, než ho napadlo zvednout koberec, pod kterým byly dveře.

„Bingo!“ zvolal Aten nadšeně, pootevřel dveře, hodil na ně zpět koberec a vklouzl dovnitř. Doufal, že koberec schoval všechny důkazy o existenci toho východu. Rychle proběhl krátkou chodbou, která se napojovala do jiné chodby. Katakomby, napadlo Atena, jehož srdce se zděšeně sevřelo.

„I kdyby mě tady našli, nezemřu! Ne tady,“ ujistil sám sebe a stočil se levou chodbou. Podle předpokladu došel ke kovovým dveřím. Napnul veškerou svou sílu, aby je pootevřel za rezavé madlo a vytlačil kamenný kvádr. Zavřel kovové dveře alespoň na šířku prstů a zabouchl kvádr.

Kam mám jít? Vyběhl směrem k monolitu, jediný jeho vztyčný bod. Proč mě vlastně Inaros vyvedl tudy, když má chodbu, která ústí k jeho domu? uvědomil si, zatímco běžel k monolitu. K tomu už došel pomalu a opatrně se rozhlížel. Římané buď objevili chodbu, nebo šli dál, nicméně u monolitu se zdál být klid. Otočil se k dřevěným dveřím a zabušil na dveře.

„Okparo! Pusť mě dovnitř!“ zvolal zoufale. Na odpověď se pootevřely dveře. Aten se doslova vtlačil dovnitř a dveře za sebou zabouchl. Otočil se, aby muži poděkoval, ovšem v místnosti byla jen jeho dcera. „Ach tak,“ řekl jen, překvapený.

„Otec, ani bratr tu teď nejsou,“ odpověděla mu tiše.

„A kde jsou?“ zeptal se.

„Odvedli je Římané na výslech ohledně faraona,“ odpověděla plaše.

„Není faraon mrtvý?“ zkusil to. Pořád nevěřil, že si lidé mysleli, že je naživu, koneckonců, i ten Říman včera v noci mu řekl, že je mrtvý.

„Faraon je mrtvý?“ zděsila se dívka, „Však měl být celou dobu v paláci a vládnout po boku královny. Ale královna prý utekla do Říma a faraon také utekl, proto ho tady všichni hledají,“ osvětlila mu celou situaci.

„Tak takhle je to tedy! Kleopatra utekla a Ptolemaios také!“ zvolal pobaveně Aten.

„Mezi Římany se tradovalo, že je mrtvý, protože královna měla dítě s Caesarem a potřebovala ho odstranit z cesty, podle nich bylo jen otázkou času, než zemře,“ dodala.

Chytře to je vymyšlené, to musím uznat. Ale proč Inaros tak vehementně tvrdil, že jsem mrtvý? ptal se Aten sám sebe. Podíval se na dívku.

„Jmenuješ se Sahirah?“ ujistil se nad náhlým rozvzpomenutím si. Když přikývla, přešel ke dveřím a vykoukl ven.

„Chvíli tady zůstanu, než se všechno přežene,“ oznámil Sahirah a posadil se na polštář, který k sezení určený byl. Sahirah nic neříkala, pouze se posadila.

„Kolik ti vlastně je, Sahirah?“ zeptal se Aten.

„Patnáct,“ odpověděla stále stejně plaše. „Ani nevím tvoje jméno,“ vzpomněla si.

„Aten,“ odvětil samozřejmě, přitom byl rád, že už ví, co odpovědět. Ta dívka byla starší jak Arsinoé. I tato dívka by pro něj byla přijatelnější Kleopatrou, než Arsinoé, nebo jakákoli jeho další příbuzná. Se sestrami se v lásce nikdy neměli, vzpomínal na dětství po jejich boku s nelibostí. Kleopatra mu neustále dávala najevo, že ji otec chová ve větší oblibě a Arsinoé si z něj kvůli tomu tropila legraci. Při té vzpomínce sevřel ruku v pěst.

Arsinoé se královnou nestane, o to se postarám!

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 3. kapitola: