OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fantom noci - 4. kapitola

10.01.2011 (13:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 631×

4. kapitola

Seděl jsem ve spoře osvětlené místnosti a  ládoval do sebe porci pudinku. Na tvářích si mi hovělo třídenní strniště a popravdě, nepohrdl bych deodorantem. Poslední dva týdny jsem strávil přesvědčováním Sharon a Jesseho, aby jsme začali jednat, jenže oni o tom nechtěli ani slyšet, sakra. Jediný, kdo s našimi plány souhlasil, byla dvojčata Vinc a André, se kterými Ethan trávil většinu svého volného času. Toho bylo až moc. Začínal jsem se nudit, užírat. rozhodně jsem nebyl zvyklý na něco takového. Dva dny po sobě sedět a nemít co na práci? Žádné utíkání, zabíjení mutantů, vyrábění zbraní... Bylo to, jako by můj život ztratil smysl, jako by mi odebrali moje poslaní. Jenže...

Jak se říká, na všem špatném se nachází něco dobrého. A já v to rčení začal pomalu věřit. Po sedmi letech nepokojů a hladovění, jsme se ocitli v plně vybaveném a funkčním podzemním sídle se vším všudy. Navíc... Sharoniny nálady se dělily na dva druhy: za prvé, na tu, kdy vám byla schopná rozkopat fasádu bez větších potíží. To se stávalo převážně, když jsem začal mluvit o  napadení našich drahých přátel nahoře. Většinou se k ní přidával i Jesse. Ale jindy to byla... Prostě usměvavá, bezstarostná holka, taková, jaká mohla být s trochou nadhledu kdysi na střední, hned to vypuklo. Trávili jsme spolu hodiny, zavření v jedné z místností a rozebírali metal. Tak jsme vždy zamluvili naše neshody.

Miska už byla téměř prázdná, ale stejně jsem se z ní lžičkou snažil vydolovat poseldní zbytky. Takhle už jsem se hodně dlouho nenajedl. Všeobecně, veškeré jídlo připravované zde bylo o dost stravitelnější než to, co jsme většinou jedli s Ethanem - starý chleba, někdy až plesnivé suroviny, nebo zbytky z krytů, ve kterých jsme se někdy schovávali. Věděl jsem, že jsme v podzemí. Proto mi nešlo na mysl, jak mohla Sharon například k večeři přinést bochník čerstvě dopečeného chleba a křupavé kuře. Jednoduše dělala zázraky.

Když jsem před Jessem nadhodil, že bych nerad urazil, ale vrátil bych se ke svému původnímu životu, skončilo to tím, že jsem dvě noci strávil pod zámkem v extrémně chladné místnosti. Věřte mi, takového cholerika jsem ještě jaktěživ neviděl. Takže to vypadalo, že tu strávíme zbytek svého života.

Ztratil jsem pojem o čase. Víc jak dva týdny jsem se nedostal ven a začala se mě zmocňovat klaustrofobie z temných uliček a malých pokojů. To nevymazalo ani dokonalé jídlo, na kterém nebylo znát, že k němu je stížený přístup. Jenže potom se objevila Sharon s podlouhlou krabičkou v ruce a tím svým úsměvem.

,,Dobrý ráno, F...''

,,Jojo... Brý,'' zamumlal jsem a provinile si na poslední chvíli přejel rukama ve vlasech. Kroutily se mi ještě několik centimetrů pod ramenama. A po několika dnech bez náznaku učesání tvořily mastnou spleť bůhvíčeho.

,,Myslela jsem, že by se ti tohle mohlo hodit?'' Usmála se a podala mi onu krabičku. Otevřel jsem ji.

,,Nůžky? A ostrý?''

,,Samozřejmě. Nechci ti brát iluze, ale vypadáš hůř, než když se Jesse dal na emo.''

,,Tak to to musí být hodně zlý,'' přiznal jsem. Sharon po nich natáhla ruku.

,,Udělám to, chceš? Zrcadla se nám sem ještě nedovedlo dopravit, ale snad to co nejdřív napravíme... Takže sedej a namoč si hlavu támhle v lavoru... Výborně. Sedni si na zem a trochu se skrč...''

Sharon si klekla za mě a začala mi rukou česat vlasy což bylo... Hodně příjemné. A zároveň divné, tak nějak nemístné. Naposledy mě stříhala Ewa a rozhodně jsem doufal, že Sharon má větší kadeřnický um, než měla ona.

,,Sakra Alvare, sed' rovně, nebo ti ustřihnu ucho!'' zanadávala Ewa a pokropila mi vlasy další dávkouj zvlhčovací emulze. Už takhle jsem smrděl po všech jejích šampónech a kondiciérech jako kdejaký fotbalista na discu.

,,Ale já se tě bojím! Jseš s tím nebezpečná!''

,,Nestěžuj si. Víš co by za to děti v Africe dali?''

,,Za nůžky?''

,,Jo!''

Sledoval jsem, jak se moje kadeře válejí po zemi jako mastné vlhké kusy tmavé látky. Bylo to divné, se opět stříhat. Ale Sharon se zdála, jako by věděla, co dělá. Mistrně kmitala rukou a já měl čím dál lehčí hlavu.

,,Děláš si srandu?'' vyjeknul jsem, když jsem se spatřil v zrcadle. Vlasy jsem měl v různých délkách zarovnané kolem hlavy jako podle nepravidelného hrnce. Ewa se tvářila provinile.

,,Promiň, ale ty ses tak cukal...''

,,Moje vlasy!''

,,Doopravdy se omlouvám...''

Podala mi pánev, abych se viděl. Vlasy mi nyní sahaly kousek pod bradu a nevypadalo to zrovna špatně.

,,Díky,'' zamumlal jsem.

,,Jo, v pohodě, '' odpověděla a naše pohledy se střetly.

,,Musíme něco udělat!'' vyjel jsem na Jeseho a třísknul s lžící do misky polévky. Jesse se výhružně zvedl.

,,Ne. Tohle je moje rodina. Klidně si zbal toho svýho Pátka a vypadněte se nahoru zabít, ale nás do toho netahejte!''

,,Nechápete to? My máme šanci je pozabíjet!'' oponoval jsem mu.

Což jsem neměl dělat. Jesse má rád poslední slovo. Přešel ke mně a pokoušel se ve mně vzbudit hrůzu tím svým pohledem. I já se zvedl a oplacoval mu to i s úroky. Přišla první rána, zákeřně mířená na slabší místa, ale naštěstí odražená. Nechtěl jsem na něj útočit, ale od té chvíle to bylo v rámci sebeobrany. Připadal jsem si jako puberťák, když jsme se tam tak mydlili, který se pere o holku. Ale možná právě v tom to bylo.

,,Vypadni odsuď,'' zavrčel Jesse s roztrženým rtem. ,,Vypadni a už se nevracej.''

Měl jsem toho právě dost. Vyrval jsem z Ethanova pokoje jeho provizorní dveře, za ucho jej vytáhl na nohy a začal balit naše zbraně. Ignoroval jsem jeho otázky a prostě ho táhnul přes chodby dál. Bylo mi jedno, jestli se ztratíme. Bylo mi jedno, co s námi bude. Už jsem nehodlal s těmi ignoranty zůstat ani minutu navíc.

Zaslechl jsem za námi rychlé kroky. Snaží se nás zastavit? Přidal jsem. Jenže tentokrát byly slyšet před námi. Přichystal jsem si kuši a zamířil...

,,Sharon?''

,,Konečně jsem vás našla... Už jsem se bála, že jste už pryč.''

Prohlédl jsem si ji celou. Měla na sobě volné kalhoty, mikinu a pohodlné boty, vlasy svázané do culíku a na zádech objemný baťoh.

,,Ty někam jdeš?'' zeptal jsem se jí.

,,Jasně. Jdu s váma. Netvař se tak vyděšeně, Alvare. Umím vařit, prát, bojovat... Chtěla jsem od Jesseho vypadnout už dávno a tys mi konečně dal příležitost - díky Bohu. Snad si doopravdy nemyslíš, že bys našel cestu ven? A netvař se tak, ať odsaď vypadneme, než to Jesse zjistí.''

,,Ale... My hodláme dál...'' namítl jsem.

,,Já vím,'' přikývla. ,,Proto vám ukážu skrýše dalších lidí, protože my vyhrajeme... A hejbněte sebou. Vinc a André čekají za rohem.''

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantom noci - 4. kapitola: