OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fall into Darkness - 1. kapitola

06.02.2013 (19:00) • MichelleMikaelson • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1003×

Můj příběh nezačal zrovna dobře, ale se svou matkou se pokoušíme napravit chyby, které jsme napáchaly. Nejhorší je, že díky tomu nežije můj otec.

Bylo mi patnáct, když zahynul při autonehodě. Nějakým způsobem za to nesu vinu. Otec mě vyzvedával z večírku, na který jsem tolik toužila jít. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to dobře dopadne. Na tom večírku byl kluk, po kterém jsem tajně pokukovala už pěkný rok. Ten kudrnáč mě ovšem vůbec nebral vážně. Jak by mohl, když byl o rok starší? Prostě mě chtěl jenom zneužít, ale na to jsem přišla. Zavolala jsem otci, který mě vyzvedl.

Když jsme se vraceli domů, hádali jsme se. Málem jsem kvůli Haroldovi přišla o něco, co by se už vrátit nedalo, a otec mi hned dal domácí vězení. Nadávala jsem a křičela, že ho nenávidím. Otec se ke mně otočil a chtěl mi dát facku. Och, jak já bych si přála, aby to mohl udělat. Jenže nemohl. Z levé strany to do nás napálil náklaďák a otec na místě zemřel.

Teď je mi už sedmnáct let. Jsem silná mladá dívka, která žije životem, který jí je tolik neznámý. Avšak jsem mohla tušit, že jeden den mi navždy změní život. Kéž bych už nikdy nevstoupila do stejné řeky. Ale začněme od začátku.

+-+-+-+-+

Oblékla jsem si tmavé džíny, které byly potrhané a sešité bílou nití. Pro efekt, samozřejmě. Měla jsem na sobě natažené zelené těsné triko. Aby mi nebyla zima, měla jsem přes triko černé bolerko. Na nohou jsem měla obyčejné černé tenisky. Přes rameno mi visela taška, ve které byly učebnice na celé dnešní vyučování. Seběhla jsem schody ze svého pokoje a vzala si z kuchyně červené jablko, které jsem zakousla ke snídani.

Cesta od mého domova ke škole by se dala odhadnout na pouhých patnáct minut, což není tolik, abych musela jezdit autobusem. V uších jsem měla sluchátka a pohled jsem měla upřený do země. S pobrukováním své oblíbené písničky jsem šla cestou, která by byla tolik známá.

Nevnímala jsem. Kdybych před dvěma lety nebyla tak hloupá, mohlo být všechno jinak. Přecházela jsem silnici v domnění, že žádné auto nejede. Jak by také mohlo, když je tohle město tak maličké? Jenže jsem uslyšela hlasité zatroubení a uviděla červené auto, které se na mě ohromnou rychlostí řítilo. Před očima mi proběhlo všechno, co se mi v životě stalo. Zavřela jsem oči, asi to byl jenom takový reflex, ale teď jsem byla připravená zemřít.

Někdo mě vší silou strhl k zemi a moje tělo, k mému velkému překvapení, přistálo do měkké trávy. Prudce jsem otevřela oči a uviděla pár nejkrásnějších očí, které se mi mohly naskytnout. Šedivě modré oči. Budu si ten moment pamatovat napořád.

„Zbláznila ses?“ vyjekla na mě osoba, která se nade mnou skláněla. Až teď mě napadlo si osobu pořádně prohlédnout. Jednalo se o muže, kterému bych tipovala osmnáct let. Mimo dokonalých očí mě upoutaly jeho vlasy, které byly oříškové barvy. Ani nebudu uvažovat nad tím, jaké vypracované tělo se muselo skrývat pod jeho proužkovaným trikem.

„Já…“ zarazila jsem se. Co se vlastně říká, když vás někdo zachrání? Děkuju? Nemyslím si, že to stačí.

„Pomůžu ti na nohy,“ natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem se ho chytla a tehdy se to stalo. Zacítila jsem něco zvláštního. Proběhla mnou jakási energie.

„Cítila jsi to?“ šeptl.

Sklopila jsem pohled a vyškrábala se na nohy.

„Pospíchám do školy.“ vymluvila jsem se. „Díky za záchranu, pane neznámý,“ uchechtla jsem se a vykročila jsem v cestě dál. Škola už je odsud jenom malý kousek.

„Louis,“ šeptl pouze.

Spěšně jsem se otočila a na tváři se mi vykouzlil malý úsměv.

„Alex,“ povytáhla jsem si tašku na rameni.

Ve škole to mělo rychlý spád. Školní rok byl znovu v průběhu a já zažívala klasický život. Střední už mě dávno nebrala tak jako dřív. Myslela jsem jenom na to, že dokončím třetí ročník a čtvrtý uběhne rychle. A na vysokou už se pak můžu vykašlat, do toho už mi matka mluvit, prosím pěkně, nebude.

O poslední hodinu, kdy jsme zrovna měli dějepis, se otevřely dveře, ve kterých stál profesor chemie a zároveň náš ředitel s nepřekonatelně krásným hochem. Měl na sobě baseballovou mikinu a jeho vlasy, které byly mimochodem naprosto úžasně učesané do výšky, byly jasně černé. Na malý moment se podíval směrem ke mně, ale pak hned uhnul pohledem.

„Sedni si ke slečně Petersonové, Zayne.“ Kdybych mohla ječet, udělám to! Vždyť nejsem jediná, kdo sedí sám! Až ho posadí někam jinam, nechci s ním sedět.

Jenže moje modlitby nebyly vyslyšeny. Ozvala se rána, kterou způsobila jeho taška, když ji hodil na zem. Pak už se jenom usadil na židli a podepřel si hlavu.

Celou hodinu jsem se snažila nevnímat jeho pozornost. Ignorovat ho. Kéž by to šlo. Neuvěřitelně mě přitahoval. Ulevilo se mi, když zazvonilo. Rychle jsem do tašky hodila učebnici a sešit. Dalo by se říct, že až komicky rychle jsem vyrazila ze třídy, a tak jsem se nemohla divit, že jsem na chodbě do někoho vrazila.

„Alex! Jsi pako, vážně,“ uchechtl se můj kamarád Liam, se kterým se bavím už řádku let. Vlastně to on mi pomohl, když mi zemřel otec.

„Nadechni se.“

Povytáhla jsem na něj obočí.

„Co, proč?“ nestihla jsem dostat ani odpověď, protože se to prostě stalo.

„Petersonová,“ přivřela jsem oči, prosím, bože! Dnešek už je dost tragický, nemohlo by to přestat?

„Harolde,“ procedila jsem mezi zuby. „Doufám, že se máš dobře. Ráda bych tu s tebou ještě byla, ale času není tolik. A na kretény už nikdy nemám čas,“ chytla jsem Liama za rukáv a zatáhla ho do vedlejší chodby, kde jsme měli skříňky.

„Jsi silná, Alex,“ povzbudivě se na mě pousmál. „Co máš v plánu dneska?“

„Jdu na hřbitov,“ sklopila jsem pohled a dala do knížky učebnice z dneška a ty vyměnila za ty, které se mi budou hodit zítra. Alespoň se budu doma moct učit.

„Ne, ne, ne,“ zavrhl můj plán Liam. „Akorát se budeš zase trápit.“

„Je to můj otec, Liame. Musím tam jít,“ pokrčila jsem nad tím rameny a zavřela skříňku. „Ale ocením tvou přítomnost.“

„Bude mi ctí, slečno Petersonová,“ uchechtl se na mě a vzal mě za ruku. „Tak vyrazíme, ne?“

Jakmile projdu bránou, která vede na hřbitov, hned se mi vrátí nálada. Jako by část mě, která už zemřela, byla zpět. Neuvěřitelné. Sedla jsem si před náhrobek, který byl udržovaný. Byla jsem tu skoro každý den. Na hrobu bylo jeho jméno, Stefan Peterson. Po tváři mi stekla slza smutku. Kéž by tu teď mohl být se mnou. Pomoct mi s jakoukoli maličkostí, kterou bych potřebovala.

„Hele, Alex, není to ten nový kluk?“ vytrhl mě z myšlenek Liam. A skutečně. Zayn Malik, celý ve své kráse, právě prošel bránou městského hřbitova. 

Upřímně doufám, že se tady najdou i tací, kteří mají rádi One Direction. Pokud ne, prosím, jestli byste si nemohli tuhle povídku přečíst a dát tomu šanci. Většina se totiž točí okolo tajemna, což jsou čarodějnice, upíři a vlkodlaci. Není důležité znát skupinu. Udělalo by mi to radost a já můžu prozradit dvě věci. Zaprvé tuhle povídku bych přidávala často, jelikož mám v zásobě dvacet kapitol. A za druhé mám v přípravě povídku s tématikou TVD, kde by hlavní postavou byla mnou vymyšlená dívčí postava, a okolo ní by se motali původní a Damon se Stefanem :')

Autor: MichelleMikaelson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall into Darkness - 1. kapitola: