OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 23. kapitola

24.02.2013 (17:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 627×

Seděli jsme v kavárně, všichni tři. Ben měl hlavu položenou na stole a vypadalo to, že pláče. Trixy jen zmateně hleděla kolem. Nejspíš jí nebylo úplně jasné, co se děje.

A pak jsem tam byla já.

Jako vždy, ten skřet uprostřed.

„Jsi si tím jistý?“ zeptala jsem se Bena už potřetí.

Jen nepatrně pozvedl hlavu a zase s ní fláknul na stůl. Nejeden zákazník se po něm ohlédl a poznamenal něco o dnešní mláděži.

„Hele…“ začala jsem, ale nevěděla jsem, jak větu dokončit. Ben umře. Věděl to on i já. Říct mu, že tak možná konečně zjistíme, jak to všechno probíhá, by bylo více než kruté.

„Budeme tě chránit. Budeš chodit všude s námi, jasný? Třeba… třeba to nějak zvládnem…“ řekla jsem nakonec a proklínala se za to, už když jsem to vyslovovala.

Ben se nepřímil a unaveně se mi zadíval do očí.

„Jsi tak naivní, nebo se jenom tak moc snažíš mě uklidnit?“

Ano, Bene, po tom, co mi moje kamarádka vyhodila do vzduchu byt, nejsem nic než naivní.

„Kde je vlastně Dean?“ snažila jsem se odbočit od tématu. Ale ono dost dobře nejde přestat myslet na fakt, že vašeho kamaráda zabijou. A už zřejmě brzy. Je to takový nepříjemný červík v hlavě. Benovi by se určitě přirovnání k červovi nelíbilo.

„Nevím. Byli jsme spolu shánět krmení a nějaké místo, kam bychom se z toho bytu přesunuli, oběma nám to už lezlo na mozek. A pak prostě… Rozdělili jsme se a mě napadlo, že bych se možná mohl vrátit domů. Když jsem viděl, jaký hnusy se tu dějou…“ začal vyprávět, ale ke konci složil hlavu do dlaní. Objala jsem ho jednou rukou.

„A co bylo pak?“ zeptala se Trixy místo mě. Byla daleko víc taktní než já. On skoro každý. Soucítit s lidmi znamenalo prožít si na chvíli to, co oni, a to já nechtěla. Nechtěla jsem to vědět.

„Šel jsem toho tygrodlaka hledat. Pochopil jsem, že jeho známí by asi nebyli rádi, kdybych jim řekl, že ho jdu vykuchat. Hledal jsem po lykantropech, až jsem narazil na jednoho, kterej mi řekl, že ho včera něco roztrhalo. Neměli ani co dát do rakve,“ vyložil celou situaci a prohrábl si rukou vlasy.

„Ale tělo jsi neviděl,“ upozornila ho Trix, ale i já jsem chápala, že je jen mizivá šance, že mu ten lykantrop lhal.

Ben se na ni upřeně zadíval se zvednutým obočím.

„Žádné tělo není. Jsou jenom zbytky masa a ty jsem vidět nechtěl.“

Trixy polkla a nahodila zpátečku. Tohle poslouchat by na ni bylo moc.

Na mě taky, ale z jiného důvodu. Bylo naprosto pochopitelné, že se Ben chtěl dostat domů. On měl jednoduchého soupeře. Nebo se do něj minimálně nezabouchl. Podívala jsem se na svou kamarádku. Ona měla zabít Anitu. Myslím, že už na to naprosto zapomněla. A já…

„Musím si něco vyřídit, promiň. Trix, zůstaň tu s Benem, dokud se nevrátím,“ vypravila jsem ze sebe nepřítomně a vylezla z boxu ven.

„Počkej, kam jdeš?“ volala za mnou ještě, ale už jsem se neotáčela. Vyběhla jsem z kavárny a zamířila do Distriktu.

Provinilé slasti se už pomalu dávaly dohromady, ale k těm jsem nemířila. Namísto toho jsem stanula před Cirkusem prokletých. Už se stmívalo a do Cirkusu proudily davy lidí. Divila jsem se, že i rodiny s dětmi. Tohle nebylo místo, kam by člověk se zdravým rozumem vzal děcka. Ale po objevení upírů na veřejnosti se ‚zdravý rozum‘ stal velmi relativním pojmem. Kdybyste ho měli, drželi byste se od nich dál. Odstěhovali byste se na venkov a každý večer číhali u okna s brokovnicí. To by bylo moudré a bezpečné.

Vešla jsem dovnitř a nepříliš elegantně jsem se dohrabala přes kontrolu vstupenek až dovnitř. Byl tu blázinec, chaos. Nikdy nekončící pouť.

Snažila jsem se odhadnout, kde by tady mohl mít Jean-Claude kancelář. Určitě daleko od hluku. S tímhle cílem jsem se prodrala kolem desítek stánků s občerstvením až k obřímu modrému stanu. Představení, které se v něm mělo odehrávat, už začínalo, proto nebyl problém se protáhnou dovnitř.

Dění v kruhovité aréně jsem si vůbec nevšímala a podél zadní části tribuny jsem se vydala ke dveřím, které byly nenápadně natřeny stejnou barvou jako okolní stěny. Pro lidi prakticky neviditelné, pro mě zřejmé. Stiskla jsem kliku a vstoupila dovnitř.

Obklopila mě tma, ale to pro můj zostřený zrak nebyl problém. Temnotou zasvítil lesk další kliky.

Otevřela jsem a vstoupila do čehosi, čemu může říkat kancelář opravdu jenom upír.

Jean-Claude seděl na černé pohovce a překvapeně ke mně zvedl pohled.

„Ma chérie, to je ale překvapení,“ řekl s jemným francouzským přízvukem a vstal. V místnosti byl kromě nás dvou ještě jeden muž. Jakmile jsem si ho chtěla pořádně prohlédnout, Jean-Claude ho mávnutím ruky poslal pryč. Došel až ke mně. Zvedla jsem hlavu a nechala se okouzlit září těch safírově modrých očí.

Vzal mou tvář do dlaní a přiblížil si ji k té své. Srdce mi divoce bušilo, když se jeho rty zlehka otřely o mé. Neodolala jsem a přitáhla si ho k hlubšímu polibku. Jeho jazyk mi proniknul do úst a pohrával si s tím mým. Zavrněla jsem. Zbožňovala jsem, když mě líbal. Ale teď jsem se nesměla nechat rozptylovat, ač bych tolik chtěla.

Pomalu jsem se od něj oddálila a ještě chvíli si dovolila kochat se jeho úsměvem. Byl sladký, když se takhle usmíval.

Co jsem to…

„Musíme si promluvit,“ začala jsem větou, která ani v mém životě neznamenala nikdy nic dobrého. Popošla jsem k pohovce a sedla si na opěradlo. Jean-Claude se posadil vedle mne a upřeně mě pozoroval. Nakonec kývnul.

„Ano, ma chérie, to musíme.“

Nadechla jsem se. Několikrát. To, co jsem se chystala udělat, bylo zřejmě špatné. Věděla jsem to a bylo mi to jedno.

„Už víš, že jsem démon,“ začala jsem opatrně.

„Ano ma chérie, vím.“

„Když démon přijde na povrch, většinou má důvod.“

„Na povrch, ma chérie? Odkud pocházíte?“

Tohle bude o moc složitější, než jsem si myslela. Sázela jsem na to, že Jean-Claude už pár démonů potkal. To klidně pravda být mohla. Ale věděl o nich houby s octem.

Někteří démoni na zemi zůstat mohli, ale nikdy ne jen tak. Buď je vyhostili z podsvětí, nebo tu plnili dlouhodobý úkol. Nic mezi tím. Byli jsme silnější a nebezpečnější než cokoliv jiného, co země spatřila. I temná strana síly má nějaký řád, jehož součástí je nebýt lidem na očích.

Ale nechtěla jsem tu na něj vybalovat historii rodu. Taky proto, že já jsem opravdu nebyla tou vhodnou osobou.

„Z podsvětí, ale to teď není až tak důležité. Pokud démon přijde na povrch, plní nějaký úkol, který mu byl přidělen jeho… nadřízeným.“

Chvíli to zpracovával a v očích se mu míhaly myšlenky. Nemohl se ale přiblížit k realitě.

„Začínám se domnívat, že tvůj úkol nějak souvisí se mnou, ma chérie.“

Dobře, tak asi mohl.

Jenom jsem na to kývla. Možná bych ještě mohla vycouvat…

„Jak se mě to týká?“ dotázal se. Logická otázka, jednoduchá. Ale odpověď byla složitější.

„Víš co, na tom nezáleží to… není to důležité…“ začala jsem couvat a kličkovat z toho ven. Nemohla jsem mu to říct.

Vstala jsem z pohovky a rozešla se ke dveřím. Než jsem vůbec stihla hmátnout po klice, opřel se o ně.

„Další tajemství, ma chérie? Další, které mi nechceš povědět?“

Pousmála jsem se.

„Jo. Jsem zkrátka děsně záhadná.“

Úsměv mi opětoval. Jeho oči zářily, ale byly nepřítomné. Myslel na něco, co mi bylo vzdáleno.

„Možná proto jsem se do tebe zamiloval, chérie.“

Připadala jsem si, jako by v mé hlavě vybouchla atomovka.

Civěla jsem na jeho hruď a snažila se uvědomit si, co právě řekl. Zamiloval se do mě. To přece ještě nemusí nic znamenat. Věděla jsem, nebo spíše tušila, že je nějak spojen s Anitou, a už jsem se smiřovala s tím, že můj nikdy nebude. Nebyla by to novinka. Už se mi to stalo. Proč tyhle věci přicházejí v tak nevhodné chvíli?!

„Nemůžeš mě milovat,“ zaskuhrala jsem.

Zatvářil se překvapeně, i když jsem si nebyla jistá, nakolik je to upřímné.

„A to proč, chérie? Pročpak bych nemohl?“

Polkla jsem. Vzdávala jsem se všeho, co jsem chtěla. Vzdávala jsem se toho pocitu, že jsem milovaná. Vzdávala jsem se štěstí, které mi přinášel. A jeho samotného. Nebyla jsem natolik ukvapená, abych si myslela, že tímhle krokem budu schopná ho zabít. Věděla jsem, že to neudělám. Že to nemůžu nikdy zvládnout. Zemřu. Ale teď jsem dělala správnou věc. Já už byla mrtvá. Já už umřela. A zabil mě on. Oko za oko, zub za zub… Takhle to nefunguje. On bude žít dál. Dál bude Vládcem města. Začne chodit s Anitou a brzo na mě zapomene. Tohle já nedokážu. Neuměla bych na něj zapomenout.

Někdy je smrt řešení. Ne vždy, ne u všech, ale někdy ano.

„Protože to, proč jsem tady… Protože mým úkolem je zabít tebe,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že mě slyšel. Chytla jsem za kliku, škubla a prohnala se dveřmi pryč. Bylo mi jedno, kdo mě vidí.

Vyběhla jsem na ulici, ale nezastavovala jsem se. Prodrala jsem se do jedné slepé uličky a schovala se za popelnice. Plakala jsem asi hodinu. A pak, když už byly všechny slzy venku a já neměla nic, než jen prázdnotu, jsem si pomyslela, že už nikdy neuvidím ty safírové oči.

Prý můžete o život přijít mnoha způsoby, ne jen smrtí.

Právě teď ve mně něco umřelo.

Já sama.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 23. kapitola: