Expulsion - 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Do Anitina bytu přichází Trixy, nešťastná ze svých činů, ale v pořádku. Eliza se dostává k jádru celé situace a snaží se najít Bena s Deanem. Bena skutečně najde...

Kratší, předělová kapitola. Opět to dlouho trvalo a, jako již tradičně, se omlouvám :D

15.02.2013 (14:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 618×

Kdybych řekla, že jsem byla překvapená, bylo by to velmi nedostatečné.

Civěla jsem na svoji nejlepší kamarádku a zvažovala, jestli bude bezpečnější proskočit oknem, nebo si strhnout obvazy a vykrvácet. Myslím, že by nakonec nezabralo ani jedno.

Anita odstoupila ode dveří v momentě, kdy poznala, že nemá smysl si tu vylívat vztek za neplánovanou návštěvu. Těkala pohledem z Trixy na mě a zase zpátky. Myslím, že toho na ni už bylo trochu moc. Nedivila jsem se.

Trixy se rozešla ke mně a já se stáhla do rohu gauče. Když jsem ji viděla naposledy, mrskla se mnou proti sklu. Ve stavu, v jakém jsem byla teď, by to nebylo zdraví prospěšné.

„Já…“ hlesla a pak se skácela na podlahu. Obličej si přikryla dlaněmi a rozplakala se.

„Co se tu, sakra, děje?“ zvolala Anita, ale nevypadala, že by čekala nějakou odpověď. Spíš chtěla, abychom si uvědomily její přítomnost. Není dobré být neviděn ve vlastním bytě.

Zavrtěla jsem hlavou a z gauče neslézala. Možná už jsem byla paranoidní, ale prostě jsem jí nevěřila.

Trixy zvedla pohled a v slzách se plazila ke gauči. Rvalo mi to srdce, ale touha přežít vítězila. Instinkty pro přežití se paradoxně zostří po smrti. Pak že svět nemá smysl pro humor.

„Nechoď blíž,“ sykla jsem, ale neposlouchala mě.

Zastavila se až přede mnou.

„Co ode mě, sakra, chceš?“ zeptala jsem se, ale hlas mi přeskakoval.

Vzlykla.

„Tohle jsem ti udělala já!“ vykoktala a opřela se o moje skrčené nohy. Povytáhla jsem obočí a posadila se rovně. Chytila jsem ji za ramena a oddálila ji od sebe, ale zároveň jsem bránila, aby si nenatloukla kokos o gauč.

„Co tím myslíš?“

„Tohle, tohle všechno! Já jsem to udělala! To já tě málem zabila!“

Ztuhla jsem a pustila ji. Přepadla dopředu.

„Tys hodila granát do toho bytu?“ optala jsem se, když už mi začínalo svítat.

„Jo. A do toho podniku taky.“

Hm, takže jsem měla pravdu. Ten, kdo chtěl rozsekat Jean-Clauda, chtěl náhodou rozsekat i mě.

„Chtěla jsi zabít Jean-Clauda. A pak jsi chtěla zabít mě. Proč?“

Proč. To byla otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď. Bylo mi jedno všechno okolo. Že mě hledá policie, že Trixy hledá policie, že umřela ta ženská z bytu nade mnou.

„Já nevím!“

Nikdy jsem nikoho neuměla utěšovat. Můj vrchol spočíval v poplácání po zádech a opakování fráze „no no“. A vzhledem k tomu, že se tu moje kamarádka hroutila v proudech slz, to asi nebyly dostatečné schopnosti.

Anita si sedla na židli ke kuchyňskému stolu. Dobře udělala. Tohle bude na dlouho.

Po hodině se mi podařilo přivést Trixy k příčetnému stavu. Nechala jsem ji vyplakat se a jednou nebo dvakrát jsem ji objala. Teď budila tolik strachu jako medvídek panda.

„Takže ty jsi vyhodila do vzduchu Provinilé slasti, ten byt, a nemáš tušení proč.“

Kývla.

„Jak to, že to nevíš?“

Zadívala se na mě pohledem, který mi říkal, že tohle opravdu nechce probírat. Byla jako oběti znásilnění, ale já to z ní musela dostat, ať ji to bude bolet sebevíc. Znásilnění… Hlavou mi vířily myšlenky, ale žádnou jsem nedokázala zachytit.

Musela jsem na něco přijít. Dávalo to smysl, všechno dávalo smysl, ale něco mi chybělo…

S Benem jsme zjistili, že pokud nezabijeme ty, co máme, v termínu, nebo pokud zemřou dříve, než je zabijeme my, Desdemona usmrtí nás. Trixy se pokusila zabít Jean-Clauda a pak mě, ale nevěděla, co dělá.

A pak mi svitlo. Cítila jsem se jako Voldemort, který si přečaroval v tajemné komnatě své jméno.

„Já… já nic nevím, opravdu,“ slyšela jsem říkat Trixy, ale jakoby z dálky. Už jsem ji nevnímala.

„No, ale já to vím.“

Vstala jsem a napochodovala si to ke stolu, u kterého s hrnkem kafe seděla Anita. Požádala jsem o papír a tužku, kterou mi velice neochotně donesla. Za to jsem ji odměnila vlídným úsměvem.

„Desdemona řídí celou zkoušku. Nějak jo. Nevím proč. Sharon umřela před koncem zkoušky, takže její cíl zabili. Pak umřel Ryan. Jeho cíl musel také zemřít. Ty jsi zkusila zabít Jean-Clauda, ale nevěděla jsi, že to děláš, a ani proč. Kdyby zemřel, Desdemona by mohla zabít mě, protože můj cíl by byl také mrtvý! Ale Jean-Claude nezemřel, proto chtěla, abys mě zabila rovnou ty. Nikdo by se nedivil, ani by nepátral, proč se to stalo, a pokud ano, obvinila by tebe,“ vyložila jsem svou teorii a čekala na ovace.

„Ryan je mrtvý?!“

Jednou za čas využiju mozek a takhle to dopadne. Ano, děti, ironie bolí.

Jenom jsem kývla a Trix znovu zalapala po dechu. Já si udržela poker face. Vždycky jsem snila, že půjdu po prašné silnici v Texasu a za mnou se ozve výbuch, ale s mojí drsnou maličkostí to ani nehne. Chce to trénink.

Trixy si po zdrcující zprávě znovu promyslela fakta. I Anita vypadala, že ji to zaujalo.

„Proč tě chtějí zabít?“ zeptala se mě nakonec oživovatelka. Trixy stále myslela. Už jsem získávala dojem, že to spíš předstírá.

No jo. Proč mě chtějí zabít?

Do zkoušky jsem šla, protože Desdemonu fascinoval můj způsob smrti. Vlastně jsem mohla jít do nebe, nebo třeba nikam, ale můj současný upíří milenec mi bohužel zlomil vaz. Klasická lovestory. Když vás zabije nějaká nadpřirozená bytost, jste tím poznamenaní a jsou z vás démoni. Tak to prostě je.

Ale netušila jsem, proč by mě měla chtít zabít. Možná to měla v plánu, už když mě sem cpala. Určitě to měla v plánu.

Ale sakra proč?

„Já nevím,“ odpověděla jsem po pravdě a Anita protočila očima. Šla si pro další kafe.

Při pohledu na kávová zrnka, která zamyšleně cpala do mlýnku, mě napadl spásný nápad.

„Jdeme ven.“

Trix konečně zvedla hlavu.

„Kam půjdeme?“

„Najít Deana s Benem.“

Pokrčila rameny a vydala se z bytu.

Já pohlédla na člověka, který mě tu nechal a dostal mě z nejhoršího. Nemusela to dělat. Fakt že nemusela. Pro ni by bylo výhodnější nechat mě umřít. A proto jsem jí byla ještě víc vděčná.

„Děkuju.“

Anita kývla a máchla rukou ke dveřím.

„Jo, jasně. Běž.“

Nikdy jsem nikoho tak dobře nechápala, že mě vyhání.

St. Louis jsem si poslední dobou oblíbila zvláště pro fakt, že tu bylo téměř pořád zataženo. Což nám, lehce mrtvým bytostem, umožňovalo volný pohyb. Nasála jsem vzduch plný oxidu uhličitého, výparů a zplodin. Jak mi chyběl.

„Kde chceš ty dva hledat?“ ptala se mě moje kamarádka už po páté. Byla jsem ovšem příliš zaneprázdněná kašláním, než abych odpověděla.

„Netuším, kde jsou. Tak nějak jsem doufala, že vpadnou do dveří hned po tobě. Třeba s mrtvolou Desdemony.“

Trixy protočila oči a uhladila si své oblečení. Bylo viditelně přeležené, ale nebylo to totéž, v čem nás tak sladce opustila. Třeba i její ovlivněné já dbalo na hygienu.

Spatřila jsem kavárnu, ve které jsem naposledy seděla s Ryanem. Jeho řeči jsem měla ráda. A teď je mrtvý. Podruhé. Ale pokud bych se bála vkročit kamkoliv, kde byli lidé, které už neuvidím nebo je vidět nesmím, nemohla bych nikam. Napochodovala jsem ke dveřím kavárny a zapadla dovnitř.

Zalezla jsem do prvního boxu a u servírky si objednala colu. Trixy se posadila naproti mně.

„Proč tady jsme?“

Moc mi to nemyslelo.

„Tady jsem naposledy byla s Ryanem, než umřel. Seděli jsme tu a snažili se zjistit, co se tu děje.“

Vykulila oči a ohlédla se k místům, kam jsem hleděla i já. Když se ke mně obrátila zpátky, byla o poznání bledší.

Umím s lidmi jednat v rukavičkách.

„Promiň. Jsem jen trochu mimo z toho, však víš, že mě chce vedoucí mé frakce zabít.“

„Já jsem tě chtěla zabít,“ pípla mi v odpověď.

„Nebylas sama sebou,“ mávla jsem nad její odpovědí rukou. Jakmile mi došlo, že za vším je Desdemona, Trixy jsem v té úloze nepřikládala žádný význam. Na posly se nemůžete zlobit, když víte, kdo zprávu poslal.

„A co když jo?“

Pátravě jsem si ji prohlédla. Byla bledá a volně přecházela na zelenou.

„Jak to zase myslíš? Náš pták ohnivák tě asi nějak zmanipuloval, ovládal tě. Proto jsi dělala všechen ten cirkus. Za nic nemůžeš.“

Zavrtěla hlavou.

„Ne, co když jsem tohle byla já? Co když to, co jsem, teď nejsem já? Co když jsou všichni démoni to, co jsem byla já?“ dostala ze sebe a já jen stěží postřehla, co se snaží říct. Zavrtěla jsem hlavou a nahodila nechápavou grimasu. Tu umím dokonale.

Povzdechla si.

„Co když jsou všichni démoni stejné zrůdy, jako jsem byla já, když jsem podle tebe byla ovlivněná Desdemonou?“ zopakovala svojí domněnku.

Zamyslela jsem se. Cítím se být něčím, čím nejsem? Ne. Připadám si jako zrůda? Ne. Měla bych? Ano.

„Nemyslím si, že je to tak.“

Servírka donesla colu a dveře cinkly. Za dobu, co jsme tu byly, ten zvoneček zvonil nejméně šestkrát a pokaždé mi to hrálo na nervy.

Otočila jsem se, abych dotyčného zpražila alespoň pohledem, a spatřila Bena. Měl potrhanou mikinu, brýle nakřivo a tvářil se vyděšeně.

Nepřipadalo mi příliš vhodně vykřiknout na něj „Vítej v klubu!“.

Došel až k našemu stolu, ale neposadil se. Jen se rukama opřel o desku, hodil do sebe celé moje pití a naléhavě přelétl pohledem z Trixy na mě. Čekala jsem údiv nad tím, že je tady, ale vypadal ohledně této maličkosti naprosto klidný. Naproti tomu, tvářil se, že se chystá jeho pohřeb. A vypadal, že z něj i utekl.

Nebyla jsem zase tak daleko od pravdy.

„Ten tygrodlak, co jsem ho měl zabít…Ten tygrodlak umřel.“

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování