OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 17. kapitola

09.01.2013 (18:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 922×

Když jsem se probrala, ležela jsem na tvrdé posteli a něčí ruka byla přehozená přes můj pas. Opatrně jsem se otočila a uviděla Deana. Nemohla jsem říct, že by se mi ulevilo.

Vzala jsem jeho ruku a dala ji ze sebe pryč. Pomalu jsem se plížila z postele a poté také z pokoje, ale zřejmě jsem nemusela mít obavy. Vlk spal jako zabitý.

Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a přešla obývákem do malé kuchyňky. Všude byly zatažené závěsy, což mi napovídalo, že se ani jeden z mých nynějších spolubydlících nenakrmil. Pokud to vůbec někdy udělali.

Otevřela jsem lednici a hned ji zase zavřela. Lidský zvyk. Hlava se mi motala a byla jsem mimo. Včera moje emoce přetekly přes únosnou mez a já se kvůli tomu cítila bídně. Slabě.

Pokud jsem měla zůstat naživu, musela jsem s tím přestat.

Myšlenky se mi zatoulaly k Jean-Claudovi. Jak mu asi je? Pomohla jsem mu svou krví? Mimoděk jsem se dotkla zápěstí a připadalo mi, že na něm stále cítím dotek jeho rtů.

Do obýváku vkráčel Ben. Mnul si spánky a vypadal zhruba tak vyřízeně jako já. Nejsem tu zřejmě jediná, kdo se musí prát sám se sebou.

„Čau,“ pozdravila jsem ho. Zvedl hlavu a pokusil se o úsměv.

„Brý ránko. Poslyš, nechceš se posadit?“ odpověděl mi a sám usedl do křesla. Zamračila jsem se.

„Proč?“

„Potřebuju s tebou něco probrat. Dokud Dean spí. Nemusí všechno vědět. Nechci mu plést tu jeho jalovou hlavičku,“ sdělil mi se sarkastickým úšklebkem.

Vypadal jinak, než když jsem ho viděla ještě ve škole v podsvětí. Tam mi připadal jako kuře. Šprt, který tu skončil kvůli dobrým výsledkům. Teď z něj byl někdo úplně jiný. Někdo, kdo ví víc, než vy kdy budete tušit. Smrt s lidmi dělá takové věci. A jak vidno, nemusí být nutně vaše.

Ale pomáhá to.

Sedla jsem si na pohovku co nejblíže k němu a zhluboka jsem se nadechla. Tohle bude zajímavý rozhovor.

Ben si trochu poposedl a sepnul ruce.

„To, že máme problémy, víš?“

Kývla jsem, i když jsem nevěděla, co tím přesně myslí. Jo hochu, bys koukal, kolik já mám problémů.

„Náš hlavní spočívá v tom, že démoni umírají a my pořádně nevíme jak, chápeš? Jak a proč. Sharon… Sharon prostě umřela. Zničehonic jsem ji našel u toho baráku. A od tý doby určitě není jediná. Ani předtím nebyla,“ pokračoval, ale já stále nevěděla, kam tím míří. V tomhle jsem spoléhala na Anitu. Že kvůli možným obětem najde něco, čeho bych se mohla chytit. Něco, co démony dokáže zabít. Ryan si myslel, že to není nic pozemského, a pokud to byla pravda, tak nás kosí naši vlastní nadřízení. Ale nedávalo mi to smysl. Ve všem jsem se už tak zamotávala, že bych dala snad cokoliv za nějaké vodítko.

„Vím, že umřeli i další. Ryan mě s tím seznamoval. On si myslel…“

„Já vím, co si myslel. Přišli jsme na to spolu. Ale pak se Trix pomátla. Nejde mi to k sobě a nechápu to. Ani nevíš, jak bych tomu rád rozuměl. Teď je ale jedno, jestli na nás posílají cizí démony nebo jestli je na zemi něco většího než my. Podstatnější je zjistit, proč umřeli ti, co umřeli. Co udělali, že byli zabiti.“

Souhlasila jsem s ním, ale připadalo mi to komické. On vůbec nebral v úvahu, že by se jednoho krásnýho dne mohla zjevit Desdemona a zakroutit mu krkem. Kdybych neokusila tu její krvelačnou povahu, taky bych si to nemyslela? Ne. Já bych ji podezírala tak jako tak.

„Takže musíme zjistit, jak přesně zlobili, že byli potrestaní. No bájo,“ ventilovala jsem svou beznaděj a na chvíli se zamyslela, jestli by Anita nedokázala povolat démony, aby nám pomohli s touhle prekérní situací. Ale my jsme byli už tak dost temná součást magie. Ne, tohle podstupovat nebudeme.

Začal mi drnčet telefon. Nadzvedla jsem obočí a vylovila ho z kapsy. Kdo to, sakra…

„Ano?“

„Tady Anita, Anita Blakeová.“

V ten pravý čas.

„Odkud máte číslo?“

„Volala jste Bertovi.“

Povzdechla jsem si. Ta zpropadená technika…

„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se. Upřímně jsem doufala, že něco má. Třeba Trixy pod zámkem nebo Desdemonu naloženou v lihu.

„Trochu jsem pátrala a asi jsem našla něco, co by vás mohlo zajímat.“

Škoda.

„Dobře, kdy a kde se mám stavit?“

Domluvily jsme si sraz za hodinu v městské knihovně. Knížky nebyly zrovna důvěryhodný zdroj, pokud šlo o můj druh, ale snad věděla, co dělá.

Ben na mě jen zíral.

„Kdo to byl?“ ptal se.

„Ále… zjišťuju, co se dá.“

„To byla ta oživovatelka, o které mluvil Dean, že jo?“

Zamračila jsem se. Zase.

„Jo,“ ucedila jsem a zvedla se. Do knihovny se jelo odsud přes půl hodiny.

Ben se zvedl taky a chňapnul mě za paži.

„Jedu s tebou,“ oznámil mi. Vytrhla jsem se mu a ledově se pousmála.

„Ty nikam nejedeš. Minimálně ne se mnou.“

„To se pleteš. Pokud ta ženská něco našla, chci to vidět. A nebudu riskovat, že se ti stane nějaká nehoda,“ opáčil a já se musela držet, abych mu jednu nenatáhla. Myslí si, že se o sebe nedokážu postarat? Ale musela jsem uznat, že po včerejšku to tak vypadat mohlo.

Neměla jsem žádné argumenty.

„Fajn.“

Zkontrolovala jsem Deana. Jeho a Trixyina ložnice byly jediné dvě v bytě. Spal Ben u Trix v pokoji? Pak měl víc odvahy než já. Zatraceně.

Vyšla jsem z bytu a poněkud agresivně práskla dveřmi. Ben nad mým chováním jen kroutil hlavou. Tak ať si ji třeba ukroutí.

Trvalo nám pětačtyřicet minut, než jsme se dohrabali do knihovny, a ani potom to nebylo nic moc. Procházeli jsme jednotlivé sály a hledali Anitu. Až v předposledním jsem zahlédla drobnou černovlasou ženu.

Stála zády k nám. Jak škodolibé by bylo se k ní s nadpřirozenou rychlostí přiblížit a vyděsit ji?

Raději jsem to nezkoušela. Nebudu podceňovat lovce upírů.

Odkašlala jsem si a ona se otočila. Sjela pohledem mě, ale víc ho věnovala Benovi.

„Tohle je můj… kamarád. Mermomocí chtěl jít taky,“ uvedla jsem na pravou míru a zářivě se usmála.

„Démon?“ dotázala se.

Jen jsem kývla a pak už nás vedle mezi regály k rozložitému dubovému stolu. Posadila jsem se. Ben vedle mě a Anita se jakž takž tyčila nad námi. Zhluboka dýchala. Uklidňovala se. Asi kvůli nám. Nebo kvůli Benovi. Paradoxně byl on z nás ten menší zloduch.

„Probrala jsem se pár svazky,“ začala a já zvedla ruku ve znamení, aby přestala.

„Knihy o nás dost často lžou. Nepovažovala bych je za příliš důvěryhodný zdroj,“ oznámila jsem jí a doufala, opravdu z celého srdce, že má i něco jiného.

Zamračila se na mě a připadalo mi, že v duchu počítá do deseti. Bylo jasně znát, že s příšerami, jako jsme my, nechce mít nic společného a už vůbec jim nechce pomáhat.

„Tyhle svazky patří k mému povolání a jsem si celkem jistá, že informace jsou pravdivé,“ odsekla a já pokrčila rameny. Ben byl ticho. Odolala jsem pokušení ho praštit.

„V několika knihách se zmiňují o démonech jako bytostech z pekla, které požírají lidské duše, ale nic víc k nim není. Nechci vědět, jestli je to pravda. V dalších už to téma trochu rozvinuli.“

„A dál?“

„Píšou tu o hierarchii mezi démony a o jejím udržování.“

Podívala jsem se na knihu. Přísahala bych, že něco podobného jsem viděla ve škole. Hierarchie mezi démony byla jasná. Santiago, vedoucí frakci a pak my ostatní.

Kývla jsem. Pokračovala.

„Je tu něco o vybírání vládců, ale to mi nezní zrovna podstatně. Je to rituál, týká se to krve a nejsem z toho moc moudrá. Nerozumím vašemu druhu. Ještě jsem tu našla něco o vybírání členů Starostolce.“

„Rady. Členů Rady,“ opravil ji Ben a Anita protočila oči.

„Ano, o vybírání členů Rady. Je to něco jako zkouška, ale píšou to tu jako znění rituálu. Snad se má zabít něco, co má spojitost s duší daného jedince. Nevím. Je tu psáno, že zkouška neprobíhá na stejném místě, na jakém démoni žijí,“ dopověděla a zahleděla se na nás dva káravým pohledem. Zřejmě jí to došlo.

Nepřekvapovalo mě, že pokud našla tenhle svazek, ví o tom, co tu děláme. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale nepřekvapovalo mě to. Zato Ben vypadal, že by se v něm krve nedořezal.

„A dál?“

„Plníte tu zkoušku.“

„Jo, ale to není důležité.“

„Je, pokud máte někoho zabít.“

„Nezabíjíme lidi.“

„Vražda upíra nebo lykantropa je stejně trestná.“

Tak jo, asi bylo na čase lhát.

„Nezabíjíme nic, co by ti mělo dělat starosti.“

Tvářila se, že mi moc nevěří, nebo spíše nechce věřit, a jen nelibě se vrátila zpátky ke knihám. Tykaní přešla bez poznámky. No co, tak se ho budu držet.

Myslím, že i když se tvářila drsně, bála se mně. Evidentně to pomáhalo dostat se k jádru věci, ale stejně mě to mrzelo.

„Ta zkouška rozhodne o tom, kdo se dostane do té vaší Rady. Pak je tady pasáž v cizím jazyce,“ řekla a posunula ke mně knihu. Prohlédla jsem si písmo a matně ho poznávala. Posunula jsem knihu k Benovi.

„Na, tohle je něco pro tebe.“

Znuděně se zadíval do knihy. V rámci teologie jsme brali i mrtvé jazyky. Latinu, starou švédštinu a mimo to i řeči, které patří k okultismu. Tohle byla jedna z nich.

„Soud skrze bránu tmy a života projde a prohlédne do srdcí svých dětí. Ti, kdož patří zemi, lehnou popelem hanby, neb nezaslouží si darů temnoty. Ti, kteří náleží prachu, budou zničeni, neboť uvrhli rasu do světla pohanství. Ti, kdo uposlechnou volání staré temnoty a svých králů, budou odměněni. Až dveře do světů pekelných se uzavřou, život bude náležet životu a smrt smrti,“ přečetl po chvíli přemýšlení. Když se ke mně otočil, byl mrtvolně bledý.

Text zněl jako něco, co jsem měla znát a neznala jsem. Podobné poučky nebyly mojí silnou stránkou, ale Benovou ano.

„Co to znamená?“

Mlčel. Opíral se čelem o hranu stolu a byl zticha. Snad ani nedýchal.

Přehrála jsem si ten text v hlavě ještě jednou. Soud… soud rozhoduje, takže nějakou bránou projde někdo, kdo rozhodne o tom, kdo se stane nástupcem členů Rady. Popel, děti…

Najednou mi to bylo jasné. Bylo to tak zřejmé, že jsem se málem hystericky rozesmála.

„Desdemona nás přijde zabít, pokud my dřív nezničíme ty, které nám určila.“

Ben zvedl hlavu se stolu a kývl.

„A zabije nás i v případě, pokud ten dotyčný zemře dřív, než ho zabijeme my.“

Skládačka zapadla do sebe. Cvak.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 17. kapitola: