OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 16. kapitola



Expulsion - 16. kapitola

Eliza je zděšená z výbuchu v Provinilých slastech a nutně musí zjistit, jestli je Jean-Claude naživu. Po všech událostech je otřesená a strachy bez sebe...

Kratší kapitola, taková melancholická, snad se bude líbit ;)

Mimo jiné tuhle kapitolu věnuji Simones :)

Zírala jsem na Provinilé slasti a nemohla tomu uvěřit. Bezděčně jsem lapala po dechu a nemohla nalézt slova. Myšlenky mi poletovaly hlavou tak rychle, že jsem je nestačila zachytit.

Byla jsem v šoku. V naprosto dokonalém šoku.

Anita nevypadala o nic lépe. Měla snad něco s Jean-Claudem? Zježily se mi chloupky vzadu na krku, ale byla jsem ráda, že začínám myslet, no, jako já.

Postoupila jsem kupředu. Za roh už dojela policie. Pokud chci vědět, co se stalo, musím tam být před nimi.

Moje nohy se daly do pohybu, ale vnímala jsem to jen velmi okrajově.

Prolétla jsem vchodem. Dole se u něj kácel ten stejný vyhazovač, kterého jsem tu viděla posledně. Kašlal a opíral se o schody.

K mému překvapení klub ani moc neutrpěl. Pódium bylo beze změny, jen mezi stoly se válel spadlý lustr. Bylo štěstí, že program ještě nezačal. Nedokázala jsem si představit, kolik mrtvých by tu v takovém případě bylo.

Rozhlédla jsem se. Vlevo se skvělo schodiště. Na něm už bylo škod podstatně více. Měla jsem neblahé tušení, že bomba, či co to bylo, vybuchla na patře.

Tam, kde ho mohla nejlépe zabít.

Potřásla jsem hlavou a snažila se tu myšlenku vyhnat z hlavy. Sevřelo se mi nitro a já měla najednou dojem, že nedokážu nic. Pokud byl mrtvý… Ne, nemohl být. Nešlo to, nebylo to možné. Někdo jako Jean-Claude nemůže být mrtvý.

Ale věděla jsem, že je to nejspíše krutá realita. A že v takovém případě je mrtvý kvůli mně. Trpěl hodně? Pokud ano, je to bezpochyby moje vina. Setnutí hlavy by bylo rychlé a bezbolestné. Ó bože, ó bože, ó bože, ať není mrtvý.

Policie už se ocitla venku před klubem a já vyrazila nahoru po schodišti. Nebezpečně se naklánělo a vrzalo.

Jak jsem šla, přibývalo požkození. Drolící se stěny, vyvrácené dveře a sténavé hlasy. Za jiných okolností bych jim šla pomoct. Ale teď ne. Hnala mě sobecká touha a já se ji nesnažila krotit.

Poslední dveře byly doslova rozsekané. Hlasitě jsem polkla. Pokud tohle udělal výbuch s dveřmi, co se pak stalo s tím, komu byl doopravdy určen?

Vešla jsem. Očima jsem těkala kolem sebe, protože jsem nechtěla najít to, co tu nejspíš bylo.

Překonala jsem strach a nadechla se.

Necítila jsem žádný pach, který by šel od mrtvého upířího těla. A pokud tu není mrtvé tělo…

„Jean-Claude!“ zařvala se a do žil se mi vlila naděje. Věděla jsem, že mohl být jinde. Fakt, že tu není mrtvý upír, ještě neznamená, že on žije. Ale bylo mi to jedno.

Zaslechla jsem zaskuhrání. Tiché a bolestné.

Našpicovala jsem uši a vydala se směrem k zasypanému rohu místnosti, odkud hlas vycházel. Dvě ze čtyř stěn byly pryč a s vlasy si mi pohrával studený vítr.

Začala jsem z hromady odhazovat suť. Sténání sílilo. Ať je to on, ať je to on…

Spatřila jsem vlnité černé vlasy.

„Jean-Claude,“ hlesla jsem a skoro brečela štěstím. Nikdy bych si nepomyslela, že na to budu takhle reagovat. Jak bych ho mohla zabít?

Nemohla.

„Ma chérie….“ zašeptal a sám odházel pár kamenů. Začala jsem ho pomalu vytahovat z té hromady. Sykal, vrčel a skučel, ale nakonec se podařilo. Ležel na podlaze. Byl zkrvavený, i na upíra nepřirozeně bledý a celý zaprášený. Ale žil. A to jediné bylo důležité.

Sehnula jsem se k němu a on se usmál.

„Máš radost, že jsem živ?“ zeptal se s úsměvem. Myslím, že byl rád, že mě vidí.

„Jak se můžeš takhle ptát?“ opáčila jsem a ucítila, jak mi po tváři kane slza. Setřela jsem ji hřbetem ruky, což po odhazování suti nebyl asi nejlepší nápad.

Prohlédla jsem si ho.

„Proč se ti nezacelují rány?“

Vzdechl a s námahou zvedl hlavu. Prohlédl si část svých poranění a zavrčel.

„Je jich příliš mnoho. Budu se muset napít, než budu úplně zdravý,“ odpověděl mi nevýrazně. Že by neschopnost se sám uzdravit nějak urazila jeho mužskou pýchu?

„Moje… krev by nepomohla?“

Nedokázala jsem sama uvěřit, že jsem to řekla, a podle jeho pohledu on také ne. Démonická krev…Nevím, co by s ním mohla udělat.

„Ma chérie, nemusíš to dělat, to je v pořádku. Oni už se postarají, abych dostal, co potřebuji.“

Nevěděla jsem, kdo jsou ti ‚oni‘, ale dostatečně jsem jim nevěřila. Přiložila jsem mu zápěstí ke rtům.

„Dělej, nemel a napij se. Potřebuješ to,“ zavelela jsem mu. Zasmál se tomu, ale jeho smích nezněl jako obvykle. Byl víc sípavý a hrubý. Co všechno mu výbuch udělal?

Rezignovaně se mi zahleděl do očí a jednou rukou si s námahou přidržel tu mou u svých úst.

„Když jinak nedáš,“ zašeptal a zakousl se.

Zasyčela jsem a kousla se do tváře. Bolelo to. Pořádně. Jeho zuby byly jako dvě miniaturní dýky, až jsem se bála, že mi zápěstí úplně prokousne. Najednou otevřel oči, prudce, překvapeně, a zahryznul se ještě víc a hlouběji. Bral si mou krev, chtivě a nenasytně, ale já věděla, že mi to nemůže nijak moc ublížit.

Zaslechla jsem kus od jeho… pravděpodobně kanceláře hlasy. Policie. Opatrně jsem mu zápěstí odtrhla od úst a on jen zmámeně zíral do stropu. Co jsem mu to udělala?

Prohlédla jsem si jeho rány. Začaly se až neuvěřitelnou rychlostí zatahovat. Léčil se. Tak jsem mu nemohla ublížit. Ne moc.

Hlasy byly blíž. Nemohli mě tu najít, to by mi zrovna neprospělo. Uvažovala jsem o možnosti úniku. Otočila jsem se. Proboha, co já všechno neudělám…

Stoupla jsem si na zbytky zničené stěny a chystala se skočit.

„Všichni, kdo byli na patře, byli lykantropové nebo upíři. Někteří z nich jsou dost potrhaní, ale budou v pořádku,“ zaslechla jsem Anitu. No jo, zapomněla jsem, že dělá pro policii.

Skočila jsem.

Chvíli jsem plachtila vzduchem a připravovala se, že hned po přistání musím běžet jako o život. Čím méně lidí si zapamatuje, jak vypadám, tím lépe, i když tohle bylo už zřejmě ztraceno.

Přistála jsem. A rozběhla se.

Zamířila jsem si to stejnou trasou, jakou jsem přišla. Byla menší šance, že po cestě potkám nějaké zvědavé čumily. A s mou rychlostí by si stejně mysleli, že jsem upír. Jako každý.

Proběhla jsem kolem baru U Mrtvého Davea a mířila zpátky k, teď už Deanovu, bytu. Nemohla a taky jsem se nechtěla vracet do hotelu. Měla jsem tam věci, ale na nich nezáleželo. Nutně jsem potřebovala obejmout. Nerada jsem si to přiznávala, ale bála jsem se. Strašně jsem se bála o Jean-Clauda, o svůj život a byla jsem prostě otřesená.

Doběhla jsem do té správné čtvrti a hnala se tím správným domem po schodech nahoru.

Když jsem odcházela, slíbila jsem si, že zazvoním.

Vykopla jsem dveře.

„Už zase?“ pronesl Dean kousavě, ale já byla ráda, že ho slyším. Sakra, byla jsem ráda, že jsem tady a ne sama v luxusním pokoji na hotelu. Nechtěla jsem se utápět ve strachu a melancholii sama.

Zarazila jsem dveře zpátky do pantů a došla do obýváku.

Dean seděl na pohovce a četl si časopis.

Nebyl tam sám.

Vedle v křesle byl ještě někdo další a díval se na mě stejně překvapeně, jako já na něj.

„Elizo,“ hlesl.

„Bene.“

Usmál se na mě. Dneska byl zřejmě už druhý, kdo byl rád, že mě vidí. Jsem nějak žádaná. Ach jo, teď nemám náladu na sarkasmus. To bylo moc špatný znamení.

Kecla jsem si vedle Deana až podezřele blízko. Odložil časopis a zadíval se na mě.

Měl modré oči, hodně světlé, a tmavě hnědé vlasy. Byl svalnatý a vysoký, jako všichni zvířecí démoni. Řekla bych, že je moc hezký, kdybych neviděla nahého Jean-Clauda.

Povzdechla jsem si a opřela jsem si o něj hlavu.

„Ne, že bych nebyl rád, že se ke mně tak tulíš, ale co se stalo?“ zeptal se a i Ben vypadal, že by to rád věděl.

Nemohla jsem jim to říct. To bych musela vyprávět celý příběh a ten by zahrnoval nejeden křik a výčitky. Nechtěla jsem to podstupovat. Zoufale jsem se chtěla někomu svěřit, ale nešlo to.

„Je toho na mě nějak moc. A co ty, Bene, co ty tu děláš?“

Pokrčil rameny.

„Schovávám se. Jsem na tom podobně jak ty, asi. Mám toho až po krk,“ prohlásil a svěsil hlavu. Vypadal, že si taky zažil svoje. Byla Sharon jeho přítelkyně nebo kamarádka? Možná kvůli ní v něm byla taková bolest. Určitě.

„Jo, je to drsný. Co vím, tak se ještě nikdo nevrátil domů,“ nadhodil a já se musela hořce pousmát nad slovem ‚domů‘. Opravdu jsem tady na povrchu cizí a v podsvětí doma?

Už dost…

Přitiskla jsem se k Deanovi a zavřela oči. Chtěla jsem zapomenout. Chtěla jsem jen spát.

Cítila jsem něčí ruku, jak mě hladí po vlasech, a pak už jsem se propadla do temnoty.

 

Zdálo se mi o krásném, černovlasém upírovi. O mém upírovi.

Díval se na mě přes hustý černý závoj z řas. Smutně. Ale sám byl nádherný. Snad až moc.

Natáhl ke mně ruku a já mu podala svou. Přítáhl si mě za ni blíž k sobě.

„Kdo jsi, ma chérie? Kdopak jsi?“ šeptal.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 16. kapitola:

4. Beunny26 přispěvatel
06.01.2013 [17:21]

Beunny26Pane bože !! Emoticon Tak tahle kapitola byla dokonalá!!!!!!! Já fakt nemám slov!!! Vážně strašně pěkná kapitola!!! Emoticon Emoticon Prosím další díl!! :D Emoticon Emoticon

3. Catherine
06.01.2013 [15:47]

Úžasné jako vždy, škoda jen, že je to tak krátké. Úplně jsem celá zkoprněla, když to vybouchlo, ještě že si ho nezabila, byla by to škoda. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eliza přispěvatel
04.01.2013 [20:59]

Elizaivana: No jo, já jsem při tý scéně taky moc pozor teda nedávala, za to se omlouvám xD Jinak zabít, nezabít...Počítám se zhruba třiceti kapitolama, takže to ještě není úplně jistý (mám to dopředu jen v opravdu hrubých obrysech xD)
A to je důvod, proč to píšu po jedničce. Ten vztah k Anitě tam není ještě až takový, takže se mi to bude řešit podstatně lépe než třeba po šestce ;D.

1. ivana
04.01.2013 [17:46]

Bože dievča... Pozriem sa tu po skúške a je tu toľko nových kapitol Emoticon Emoticon Emoticon 13 bola úžasná... tá scéna bola tak dobrá, že mi až nesôr došlo - ako ju mohol vyzliekať z džínov, keď bola v pyžame Emoticon Ale v tej chvíli mi to fakt nedoplo.
Som strašne rada, že si sa rozhodla J.C. nezabíjať.
Btw. som zvedavá ako vybruslíš z jeho vzťahu s Anitou ... nie som si istá, ale neposielal jej už v jednotke kytice?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!