OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 1. kapitola

28.11.2012 (13:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1135×

Poznámka autorky: Je to dejme tomu úvod do celé povídky, je spíše seznamovací a taky je to pro vás, jestli vůbec budete mít zájem něco takového číst. Je to v podstatě FF k Anitě Blake... Tak nějak bez té Anity xD (ale já ji tam nějak šoupnu xD). Všechno se ještě uvidí, ale i když běžně povídky nekomentujete, alespoň dejte vědět, jestli má cenu pokračovat ;)

Když jsem umřela, myslela jsem si, že být mrtvý má jisté výhody. Víte, když se stanete upírem, žijete navěky, jste krásní a každý vás chce. Čekala jsem, že i když nejsem upír, bude to fungovat nějak podobně.

Tak teda nefunguje. Škoda.

Převalila jsem se v posteli a vyhlédla z okna. Venku bylo černo. Jak jinak. Povzdechla jsem si a uvažovala, jaké utrpení bude asi vstát z vyhřáté postele. Určitě velké. A utrpení už mám plné zuby na celý zbytek své existence.

Zůstala jsem tedy ležet a překontrolovala telefon. Bylo srandovní zjistit, že i tady je signál. Ovšem kámošům bych asi zavolat nemohla. Ale nevím. Nikdo to nikdy nezkoušel a ani já. Nikdo nechtěl mluvit s lidmi, které ztratil. Pro většinu by to byla spousta bolesti, kterou si takhle mohli ušetřit.

Přišla mi SMS od Rebeccy. To byla jedna z mých kamarádek. Milovala pařby a kluky. Nevím, jestli to u ní začalo až tady nebo jestli byla taková vždycky. Ale byla. K smrti mě unavovalo poslouchat pořád o tom, kdo s kým chodí, jelikož dotyčné jsem většinou neznala. Seznámila jsem se s ní první den tady. Dala mi pusu na tvář, objala mě a zahalasila, že my budeme určitě skvělé kamarádky. A už to bylo. Musím říct, že jsem tenkrát byla solidně mimo, ale Rebecca mi nějak zůstala. Ne že bych ji neměla ráda. Mám. Umí být naprosto skvělá kamarádka a vyzná se tu ve spoustě věcí. Po pár dnech jsem se skamarádila s Trixy a Rebecca ji po menším rozhovoru milostivě přibrala do naší party. Nechala jsem ji při tom. Hádat se s ní byla skoro sebevražda.

My tři jsme se dělily o všechno: o myšlenky, šperky, oblečení, rady… Byly jsme nerozlučné. Trixy byla ten veselý bezstarostný člověk, co miluje své přátele nadevše, ale i když vypadala naivně, rozhodně nebyla blbá, naopak byla inteligentní a bystrá, a každý to o ní věděl. Měla dlouhé, přírodně rudé vlasy a byla o něco menší než my dvě. Oči měla obrovské a zeleně jí skoro svítily. Když jsem ji prvně viděla, zeptala jsem se jí, jestli jí oči svítí ve tmě. Tehdy se smíchy skácela na podlahu, ale po chvíli mi řekla, že vlastně skoro ano. To je jen jedna z jejích zvláštností. Ovládá vzduch. Sice ne moc dobře, ale umí to. Byla jsem u toho, když se jí to jednou vymklo. Ten proud větru prorazil okno jejího bytu. Tvrdila, že to je jen zlomek oproti tomu, co umí starší. Já jsem zase slyšela, že dovedou i odebírat vzduch přímo z plic. Dřív bych se jí neodvážila postavit do cesty.

Rebecca, jak už jsem řekla, byla královnou večírků a sen každého kluka. Měla tmavé vlasy dlouhé po lopatky, ale jestli jsou přirozené, to nikdy nedokázal odhadnout. Kdyby chtěla, mohla je mít i bílé nebo třeba fialové. Rebecca byla sukuba. A už celkem dlouho, tedy na mě. Získávala z chlapů sexuální energii, díky které lépe fungovala, a kdyby žila na zemi, byla by pro ni nezbytná. Tady se krmila z kluků, se kterými spala, ale tady jim to neubližuje o nic víc než jen jako běžná únava. Taky mohla měnit podobu a oblečení dle potřeby a chuti. Kdybych ji neznala, držela bych se od ní setsakra daleko. I tak byla ovšem jedním z těch lidí, kterým rozhodně nevadí mít něco se stejným pohlavím, a upřímně řečeno jsem svou energii nechtěla dát všanc. Nevěděla jsem, jestli může čerpat jen z kluků a nikdy jsem to nechtěla zjišťovat.

A já… No, já jsem případ s velkým P. Byla jsem divná zaživa a jsem divná i teď, i když zase trochu jinak. Prý jsem moralistická a suchar. Tak bych to nenazvala. Ale budiž. Já bych to nazvala tak, že jsem si zachovala zdravý rozum. Pokud jsem nějaký kdy měla.

Co jsem zač? Eliza Taylor. Jsem démon. Asi to zní děsivě a mysteriózně, jako bych byla splozenec pekla, ale popravdě řečeno, já to tak neberu. Jsem stejnej blbeček jako jsem byla, než jsem umřela, protože jinak se démonem nestanete. Žádný čáry máry vám nepomůžou. Ale zase na druhou stranu, když umřete, nemusíte se stát démonem. Každý den umírá spousta lidí. A tady končí jen opravdu malý zlomek. Myslím, že jsou tři úrovně. Jsem buď dobrý, zlý nebo něco mezi. Podle téhle definice jsem já ta zlá.

Démoni bydlí v podsvětí. Tedy, já konkrétně ve městě jménem Kamarilla. To je i hlavní město. Kolem je dost hor a kopců, taky dost osad, ale Kamarilla je jediné moderní a obří město, o kterém jsem slyšela. Ale jelikož jsem tu čtrnáct dní, tak jsem toho zatím moc neslyšela.

Nadechla jsem se, zaťala zuby a přehoupla nohy přes postel. Rukou jsem si přejela od stehen až po krk. Když jsem umřela, no, řekněme, že mám jako démon trochu poupravenou fasádu. Pořád mám stejné husté plavé vlasy a vysokou postavu, ale jako člověk jsem byla dost baculatá. To teď zmizelo. Taky kvůli tomu, že v prvních dnech, co umřete, už nejíte, jídlo vám prostě nechutná a taky tu žádné není. Ale vaše tělo to ještě moc po té vší smrti nebere, takže hubnete a docela rychle.

Abych řekla pravdu, líbí se mi, jak teď vypadám, připadám si víc jako já. Ale žádné extra charisma ani šarm jsem nezískala, to mi teda věřte. Kdybych byla člověk, asi bych byla opravdu hezká. Ale tady, v podsvětí, kde je fakt hodně sukub, které se změní podle přání a kde je dost už přirozeně krásných žen a dívek, které smrtí jenom získaly na kráse… No, řekněme, že tady jsem obyčejná brambora. Neříkám, že mě to neštve, ale jsem zvyklá s tím žít.

Konečně jsem se zvedla na nohy a mrkla na hodiny. Tady plyne čas stejně jako na zemi, ale tma je tu pořád. Nejsou blbí. Pokud na světle neshoříme, tak nám minimálně není příjemné.

Může se zdát, že toho o démonech, tím pádem o sobě, nic moc nevím. Je to správné zdání. Čtrnáct dní není dost na to, abyste zjistili, jak to funguje. Maximálně si uvědomíte, že není moc dobré chodit do jistých podniků a že nepřítomnost ve škole není příliš dobře omluvitelná, pokud nemáte nějaké spešl poslání. Prostě do školy chodit musíte. Volno si můžeme vzít jenom na dva měsíce. Jako prázdniny, dalo by se říct. Ale vzhledem k tomu, že většina studentů si bere volno, když jsou zrovna po párty v posteli s někým dalším, tak to na prázdniny opravdu nevystačí.

A ano, tady se paří pořád někde. Jelikož znám Rebeccu, vím většinou i kde, ale na žádné párty jsem ještě nebyla. Ani zaživa, ani teď. Nemůžu říct, že bych o to nestála. Já bych tam i zašla, ale…

A jsme u toho. Tohle ale mě tu pronásleduje celou tu krátkou dobu, co jsem tady. Za tu chvilku už sem přišlo asi pět dalších démonů. A tři z nich si už nedávno brali volno a Rebecca je prý viděla na jedné párty se s někým ocucávat. Teda, dva spolu, jeden s někým dalším.

Takže můj hlavní problém je, že se neumím adaptovat. I jako brambora bych měla vymetat kluby a mít už minimálně pět zářezů. Ale to se jaksi neděje. Rebecca tvrdí, že s Trixy jsme dvě nejčistší duše v Kamarille. O mně má rozhodně pravdu. Trixy byla na třech večírcích a ani na jeden by nešla znovu, kdyby věděla, co ji tam čeká. Ona má tři zářezy. Asi to mluví za vše.

Vlítla jsem do koupelny a umyla se. Ne že bych to potřebovala, ale byl to typický lidský zvyk. Něco, čeho bych se měla zbavit, ale moc se nedaří. Když jsem byla čistá jako lilie, přešla jsem k šatníku. Růžovou byste v něm nenašli.

Oblékla jsem si tmavě modré džíny, rudé asymetrické tričko, které mělo jeden rukáv dlouhý a na druhé straně bylo jako tílko a k tomu kožené boty na podpatku, které mi sahaly do půli lýtek. Říkejte si, co chcete, ale pokud mám na to postavu, hodlám to nosit. Díky oblečení alespoň působím, že jsem světaznalá. A ještě jedna věc se mi na tom, co jsem, fakt líbí: nikdy, ale opravdu nikdy se nesložíte s podpatky ani na té nejnerovnější dlažbě. To, že jsme mrtví, nám umožňuje vcelku dobře porážet gravitaci.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 1. kapitola: