OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ernst - 3. kapitola

11.09.2012 (15:00) • Vogel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 982×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Jak hloupé okolky kolem téhle věci. Znaveně, trochu naštvaně na sebe samou, jsem vydechla. Pak se mi lístek sám rozložil mezi prsty.

Jestli jsem si předtím představovala, že to bude kontakt, co bude na lístku napsané - mýlila jsem se. Kontakt se nekonal. Namísto toho mi do očí svítilo zcela obyčejné písmo, tužkou napsané, spíše ostré, sklon naznačoval nanejvýš fakt, že to Rus psal ve spěchu. Via Maggio, zítra ve 3. Odpoledne.

Nedívala jsem se na ten malý vzkaz dlouho a zhypnotizovaně jak seriálová postava - nezapírám možnost, že by se tak možná stalo, ale tady na chodbě rušného hostelu to nebylo možné. Z vedlejšího pokoje se vyřítila skupina Čechů, mezi kterými vyčnívala hlava toho, na kterého jsem tenkrát - před kolika dny to bylo? - kývla v kuchyňce. Teď mi kývnul znovu - v těchto momentech se ze světa ztrácí všechny stíny a nakonec si řekneme - no není krásné žít?

Ohledně toho žití - toho krásného žití - jako dozvuk dávných chvil tu slídilo podezření, možná vnitřní strach, že čím lepší to bude, tím horší bude zpřetrhání... Ale aby to nezavánělo nějakým okultismem, ten strach byl samozřejmě úplně přirozený - a v tuto chvíli burcoval mou představivost. Zítra ve tři.

Zítra ve tři. Odpoledne. Teprve teď jsem se usmála nad tím provokativním podtónem, který mi odepřel myšlenku, která mě měla napadnout první - v noci. Plaché a přitom sarkastické. Stisk hřbetu mojí ruky. Lícní kosti.

Možná jsem vynechala ve svém frajerském myšlení rozhodnutí, zda tam vůbec přijdu. No, hádejte. Třikrát.

Zastávala jsem tou chvílí - mládí, rozkvět, nové myšlenky, hledání pravdy a nekonečna, znáte to - zastávala jsem tenkrát názor, že pokud je příležitost, má se okusit co nejvíce - obsáhnout co nejvíce - obsáhnout všechno, co může obsáhnout lidstvo, přežít to a teprve pak se nejspíš vrátit do své člověčí ulity. Jo a taky jsem tenkrát četla Rimbauda, což bude asi tím.

Bylo by tedy hodně nelogické, kdybych zrovna v tom rozkvětu svých myšlenek, které vesměs nechytaly směr, od této lákavé záležitosti couvla. Připadala jsem si cizí sama sobě, ale nevadilo to. A všechno tohle, co se snažím vysvětlit, se dá jen shrnout trochu populárněji - blbej puberťák, co hledá sám sebe.

Když se vrátíme zpátky v časovém rozmezí do onoho večera, usnula jsem s příjemným pocitem štěstí a druhý den se vzbudila s příjemným pocitem jemného svrbění. Lístek jsem měla pod polštářem a zdálo se mi o třetí hodině odpolední - víc si nepamatuji.

Ráno jsem vstala dřív, než se většina spolužáků probudila. Vyběhla jsem převlečená z pokoje, s kosmetickým pouzdrem v jedné ruce a s ručníkem v druhé. Dnes bude a beautiful day, potkám Dmitrije Kuznetsova. Chodba byla prázdná. Hned za dveřmi jsem si začala pobrukovat písničku z mp3ky, jejíž melodie mi zrovna naskočila do hlavy.

Bohužel pro mě, nadměrná radost a příhodná melodie vytvořily to, že po schodech k sprchám vypadal můj přednes písničky poněkud hlasitěji. Dosud jsem si nevšimla, že vedle sprch je i pokoj, takže zrovna v tom vrcholném refrénu jsem se na posledním schodě zastavila a ocitla se tváří v tvář nějakému chlapci mého věku.

Volně jsem nechala doznít dvě poslední slova v oblíbené větě all I know is everybody loves me a shrnula si vlasy z obličeje. Kluk se na mě usmál a odešel s holkou, která za ním přiběhla z toho pokoje.

Jinak mi den začal dobře, povedly se mi téměř bezchybné linky.

***

Stála jsem na Piazza della Signoria. Zdi starých domů zářily tmavě žlutým svitem, všechno se zdálo na pohled i dotek teplé a slunce se rozlévalo po celém městě. Pod radniční věží se modře leskl stín, kde jsem pobývala spolu s hloučkem japonských turistů - pomyslela jsem si, jestli se mi to jen nezdá, že je tu větší teplo, jak na slunku. Bezva vtip, teda spíš důkaz, že chladná hlava mě neopouští - i když, opakuji, ten chlad je celkem diskutabilní.

Sice z tohoto úhlu nešlo rozšifrovat, kolik hodin ukazují hodiny na věži, ale já to věděla přesně. Něco málo po dvanácté. Sraz je na tomto místě o půl čtvrté, všichni se již rozešli, aby utišily svůj hlad v místních pizzeriích či u zmrzlinových stánků. Jejich náplň programu po jídle si troufám odhadovat - budou podobné, jak ty moje, akorát s tím rozdílem, že já svého parťáka už znám předem.

Vzpomněla jsem si na spolužačky, které složily sázku o fotku s žhavým Italem. Bonne chance, usmála jsem se v duchu. Někde jsem četla, že se k sobě Francouzi a Italové moc nehodí.

Po pár minutách ve stínu jsem se rozešla náměstím. V duchu jsem si opakovala pořadí ulic, jak se dostavit na místo. Projít Uffizi, po mostě, borgo San Jacopo a moje via Maggio. Trasa byla černým fixem vyznačena na mapce, kterou jsem vytrhla z letáku. 

Obhlédnutí terénu předem bylo samozřejmostí. Ocitla jsem pak se v dlouhé ulici, která se svým vzhledem nikterak nelišila od ostatních. Celou jsem ji několikrát prošla, ale nikde jsem nenašla žádný prvek, který by mne zvlášť zaujmul, žádný výjimečně lákavý nápis nad dveřmi, před kterým bych si přála symbolicky vidět objekt svýho adolescentního zájmu.

Netušíc, do jakého maléru se zaplétám, čekala jsem ty hodiny v klidu a bezstarostném uvolnění. Procházela jsem se bez cíle po ulicích, rozhlížela se, občas se posadila. Když mě překvapil hlad, zavedly mě kroky do nedalekého ristorante a nechala si donést nějaké jídlo. Čas se plynně posouval kupředu a pak zlatem obalená věž odbila půl třetí hodinu.

Byla jsem v ten moment spokojená. Zanedlouho už jsem vyčkávala hladově na místě, které mi Dmitrij napsal. Čím méně času zbývalo do tří, tím víc jsem začínala vyhlížet. Nejprve mé vyhlížení bylo plaché, postupně jsem se tiše vytočila k zběsilému přešlapování. Roztěkaně jsem poprvé přišla k myšlence, co to tu vlastně dělám, co si očekávám a jak si představuju, že to bude pokračovat. Neuměla jsem odpovědět ani na jednu otázku, tak jsem jen čekala dál a snad se i trochu bála okamžiku, kdy se mi známá tvář, hodiny promítaná v mysli, doopravdy objeví před očima.

Krátce po stanovené hodině jsem ho zahlédla. Přicházel druhým koncem ulice. Prokličkoval přes silnici mezi hlučným provozem a mířil ke mně pevným, mužným krokem. Zastyděla jsem se před jeho mužností, napětí mi sáhlo na srdce.

Kývnul mi na pozdrav. „Nevěřil jsem tomu, že opravdu přijdeš," přivítal mne.

„Nejsem tu oficiálně. Jenom obhlížím situaci a teprve pak zhodnotím, jestli se jeví jako přínosná."

Dmitrij se pousmál. „A co je pro tebe přínosné?"

Nečekala jsem zpětnou narážku a nevěděla, jak na ni odpovědět. „Přínos je snad definován jako něco, co je užitečný a produktivní."

„Pak to znamená, že jsem přínos."

Rezignovaně jsem pohodila vlasy a přešlápla. „Měl bys mi svou přínosnost raději ukázat, než o ní jenom mluvit v teoretický sféře. Nevím, proč tu jsem a na co tu čekám, to samý nevím u tebe. Buď užitečný a řekni mi, co se teď chystáš dělat."

Rozesmála jsem ho. Fakt jo. Vyhýbala jsem se od samého začátku jeho pohledu a mluvila hlouposti, snad abych zastřela svůj neklid; jeho přítomnost mi byla - ačkoli to zní jako klišé - až k neuvěření a příliš reálná.

„Enfant terrible¹," posmíval se mi. „Nepletu se jistě v tom, že to neslyšíš poprvé, n'est-ce pas²?"

Volně se rozešel ulicí. Znovu jsem měla pocit, že uprchl z přehlídkového mola, teď mou myšlenku podtrhly i kožené prvky na bílé košili. Kůže na oblečení měla přece přijít až na jaře příštího roku!

„Umíš strašně francouzsky," utrousila jsem a vykročila za ním.

__________________________________________________________________

¹) (fr.) Hrozné dítě, postrach rodiny
²) (fr.) Není-liž pravda? 
__________________________________________________________________

Na závěr jsem ještě chtěla připsat poznámku ve smyslu "a nebojte se psát komentáře", ale nevím, jak moc je troufalá... Tak jinak, kdyby měl náhodou někdo chuť, budu vážně vděčná za jakýkoli názor, snad ještě lépe za kritiku. Všimla jsem si mimo jiné, že se v hlasech u soutěže objevil rovnou několikrát název téhle povídky. Chtěla bych tedy všem poděkovat - protože jak komentáře, tak hlasy mě samozřejmě moc těší. 

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ernst - 3. kapitola: