OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Equitēs Magia: Prolog

26.06.2014 (19:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 986×

Úsvit. Zlatavé slunce vycházelo zpoza hor v dáli. Prozařovalo krajinu svými hřejivými paprsky a probouzelo k životu rostliny i živočichy. Doprovázel jej lehký svěží vánek čechrající koruny stromů, nesoucí s sebou vůni květů, které již nastavily té záři lístky, aby získaly tolik potřebnou životadárnou energii.

A z pahorku nad vesničkou tuto nádheru - jako ostatně každé ráno - sledovala starší žena s téměř bílými vlasy. S přivřenýma očima si nechala paprsky slunce a jemným vánkem hladit světlou tvář zdobenou drobnými vráskami, které se už nemohly úplně vyhladit ani při odpočinku. Hlubokými nádechy vdechovala vůni probouzející se přírody, sama jako by patřila ke zdejší krajině.

Najednou však nastala změna. Žena otevřela své tmavě hnědé oči - které běžným lidem vkládaly do hlavy myšlenku, že ty vlasy nemohou mít svou barvu od přírody - a rozhlédla se kolem sebe, jako by něco hledala. Vrásky ve tváři se prohloubily, byť se ujistila, že je sama. Elegantně se zvedla ze země a vzala s sebou drobnou rostlinku rozrazilu, již si jen tak mimochodem zastrčila za ucho. Pak s tichým povzdechem sešla dolů z kopce.

Šla klidně, vyrovnaně s nevídanou elegancí, jež si uchovala přes léta, která měla za sebou. Matně oranžová blůzka s dlouhými rukávy lehce povlávala ve vánku, stejně jako barevná sukně sahající až k zemi - zakrývající tak pohled na bosé nohy. Ani v pohybu neztratila zdání, že je přírodní součástí tohoto místa.

Neomylně zamířila k domku na samém okraji vesnice. Obyčejnému drobnému obydlí zarostlému psím vínem od základů až ke střeše. Za dřevěným plotem, zčásti pokrytým dalšími popínavými rostlinami, se nacházela divoce rostoucí zahrádka, u které jen zeleninový záhonek prozrazoval, že se o toto místo někdo stará.

Došla ke dveřím a lehce na ně zaklepala. Zvonek tady neměli. To však očividně nevadilo, protože během chvíle dveře otevřela zrzavá žena drobného vzrůstu, ale mohutnější postavy. Ani starší blondýna nebyla nijak vysoká - spíše naopak - a v kombinaci s její útlou postavou se zdála křehčí než zrzka. Přesto to byla právě ona, komu bylo projevováno více respektu.

„Krásný den přeji,“ začala paní domu a navázala rovnou otázkou, „copak tě k nám přivádí, Michaelo?“ přičemž na jméno blondýnky kladla zvláštní důraz.

„Mám důležité novinky,“ dostalo se jí po chvíli odpovědi. „Zařiď, ať se sejdeme tam jako vždy,“ pokračovala tišším hlasem blondýna. „Uvidíme se dnešního slunce západu.“ S jakýmižto slovy se otočila a bez dalšího slůvka opustila zahradu.

Nastal večer. Ona starší blondýna opět seděla v tureckém sedu na zemi, tentokráte však na paloučku v nedalekém lesíku. Oči měla zavřené, přesto však vnímala vše kolem sebe. A i kdyby tolik pozoru nedávala, výrazný dupot v třídobém rytmu jí nemohl uniknout. Byť se zvuk zesílil, a jeho původce mířil neomylně k ní, oči dosud neotevřela. To až tehdy, když se plavá klisna zastavila přímo před ní na palouku a odfrkla si, pronesla: „Vítej, Hafli.“ Načež své oči otevřela právě ve chvíli, kdy se zvíře ponořilo do zlatavé záře, ze které vystoupila zrzavá žena z rána, zhluboka se nadechla a při výdechu její tvář rozzářil úsměv.

„Nechť jsou tvé nohy stále rychlé, Aro,“ oplatila jí pozdrav zrzka a Ara se chtě-nechtě usmála, když viděla radost, která z ní sálala. To už však elegantním klusem doběhla i další klisna. Ta předvedla ukázkovou úklonu, při které se zahalila do té samé záře. Vystoupila o něco vyšší hnědovláska, jejíž tvář byla však vážná.

„Už je to dlouho, co jsme se zde setkaly, sestry,“ pronesla s polovičatým úsměvem a usadila se v pomyslném kruhu vedle Hafli, která už zaujala místo po boku Ary.

„O to důležitější je toto setkání, Klusko,“ odvětila Ara mírně.

„Hm… a kdeže jsou tedy Fríska a Irka?“ chytila se toho nově příchozí ihned. „Jako tvá pravá ruka, by právě Fríska měla dorazit jako první, nemyslíš?“ pokračovala pak.

Ara si jen povzdechla. „To tě ta zášť stále ještě nepřešla? Hoď už staré spory za hlavu, Klus. Však ony tu budou jistě každou chvíli…“

A opravdu, hned nato bok po boku dorazily poslední dvě účastnice. Mohutná černá klisna se v zlatavém oparu změnila v středně vysokou, černookou ženu s tmavě hnědými vlasy. „Omlouváme se za zpoždění, sestry. Terku jsem musela na poslední chvíli odvést k Mráčkům,“ začala vysvětlovat.

„Já to chápu, Frísko, a ostatní určitě taktéž.“ Ara pohledem upozornila Klusku, aby neodporovala jejím slovům. „Naštěstí již brzy budou tyto problémy minulostí,“ dodala pak, a naznačila tedy význam jejich dnešní schůze. Hnědooká blondýnka, která sem přišla v podobě černobílé klisny, se však nad těmito slovy zamračila, což rozhodně zrakům Ary neuniklo, přesto nijak zvláště na tuto skutečnost nereagovala, jen vyzvala obě ženy, aby se posadily.

„Takže je to pravda?“ optala se hned Kluska, neschopna čekat, až se k tomu jejich vůdkyně dobere.

„Ano, je čas, aby se to dozvěděly,“ odpověděla jí Ara klidně, což však vzalo klidu poslední z žen.

„Ale… vždyť mojí malé Myšce je teprve třináct!“ vyhrkla obviňujícím tónem.

Ara gestem ruky zarazila poznámku, kterou měla na jazyku opět Kluska. „Irko,“ začala mírně, „chápu, že je to pro tebe těžké, svěřit své dceři v tak brzké době její poslání, ale tohle není na nás,“ připomněla jí, ovšem mladá žena ji neposlouchala.

„Chápeš?“ prskla. „To těžko… Nemůžeš to pochopit, ty nemáš děti. Jak bys jen mohla chápat, jak je těžké, když máš svou dceru vyslat proti tomu nebezpečí, které na nás všechny číhá. Ona je jen malé dítě, Aro! Moje malá holčička,“ tu poslední větu téměř zašeptala, v kontrastu s předchozím monologem, který byl až příliš hlasitý. To Aru ranilo, ale nedala to na sobě znát.

To Fríska vzala Irčinu ruku do své a pevně ji stiskla. „Však je neposíláme pryč dnes,“ pronesla tiše ke kamarádce, která jen kývla a druhou rukou si setřela zbloudilou slzu, než pohlédla zpět na Aru.

„Omlouvám se, Aro. Já jen… ty… prostě, nemůžeš vědět, jaké to je.“ Ale Ara věděla. Moc dobře to věděla, ale tentokráte jen kývla na souhlas. Nebylo nutné, aby ony, byť její sestry, znaly celou pravdu.

„Je mi to líto, Irko, ale přišel čas. A nebude sama - nikdy nebude sama,“ slíbila mladší blondýnce a pak se otočila opět ke všem. „Máme tři dny na to, abychom vše připravily. Poté, v pravé poledne, opět na tomto místě, proběhne rituál zasvěcení. Přijďte dříve - budeme začínat ve chvíli, kdy bude slunce přesně nad našimi hlavami. Brzy požádají o pomoc, nevím kdy a nevím odkud, ale něco je ve vzduchu a my musíme být připravené. Můžou vyžádat nás, ale mohou si vyžádat taktéž je. Každopádně musíme počítat se vším,“ zopakovala, aby si to každá z jejích sester uvědomila. Pak se postavila a všechny čtyři její společnice udělaly totéž.

„Fríska equus est,“ pronesla černooká po její pravici a ve stříbrné záři se změnila zpět v uhlově černou klisnu, která sklonila hlavu k Aře.

„Felicitas tecum,“ pošeptala ta, když jí pohladila po čele. Fríska zastříhala ušima a vydala se poklusem pryč z palouku. A tak k ní postupně přišly všechny čtyři její společnice, až zůstala na paloučku naprosto sama.

„Ara equus est,“ pošeptala jen tichoučce, ovšem ona nepotřebovala sílu svého hlasu. Chvíli poté, co ji stříbrná zář obklopila, stála na čtyřech ladných bílých nohách. Felicitas mecum, pomyslela si jen automaticky, načež si tiše povzdechla, což znělo jako smutně laděné frknutí, a sama se vydala volným krokem pryč z palouku. Moc dobře věděla, že na ni čekají náročné tři dny. A ještě náročnější doba bude následovat, pokud budou vyžádány novicky. Přesto však nehodlala své tajemství prozradit - nezáleželo totiž na tom, jak moc by jí to pomohlo. Ona nestála o lítost svých sester. Ale jejich hněv si nezasloužíš, našeptával jí hlásek v hlavě.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equitēs Magia: Prolog: