OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Equitēs Magia: 3. kapitola

08.07.2014 (09:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 712×

Když se další den ráno probudila, pamatovala si Terka úplně celý sen. To se jí často nestávalo. Vlastně většinou si sny nepamatovala vůbec, až nabývala dojmu, že žádné nemá. Tentokráte však mohla přísahat, že ještě stále může cítit tu vlhkou vůni ranní rosy, ulpívající na lučním porostu.

S tím příjemným pocitem se však musela probudit do reality. V domě byla sama. Otec se očividně ještě nenavrátil a matka už odešla. Udělala si tedy snídani, avšak když do deváté hodiny nikdo nepřišel, jednoduše napsala vzkaz, kam jde a vydala se k Mráčkovým.

„Ahoj, Terko! Copak… už se ti stýskalo?“ optal se Mirek, jen co se objevila u vrat. Zrovna trénoval Jana, který si dnes vzal na jízdárnu Hvězdu. Samozřejmě, Naděje ještě nebyla obsednutá, a jelikož potřeboval trénovat, musel si najít jinou alternativu. A tak většinou jezdil ty koně, kteří byli zrovna volní.

„Ále, všichni mi prchli, tak co bych dělala v prázdném domě?“ pronesla Terka v poměrně dobré náladě. „Nevíte, kde pobíhají Míša a Adámek?“ zeptala se poté staršího muže, sledujíce Jana na Hvězdě. Ten působil jako profesionální jezdec, když s ní v lehkém klusu brázdil jízdárnu, protínajíc jí kruhy, vlnovkami a sem tam i změnou směru, u kterých to vypadalo, jako by jen klisna sama poslouchala trenérovy příkazy a řídila se jimi s naprostou přesností. Samozřejmě, za tohle mohl i fakt, že Hvězda běžně působila dojmem, jako by se řídila přímo myšlenkami jezdce, ale taky v tom šel vidět Janův talent, který tedy nenáležel jen práci s Nadějí.

„Adámek je doma s maminkou. Myslím, že dostal zákaz vyjít z kuchyně, dokud nesní snídani. A Míša už je ve stáji. Chystá si Nicholase, aby se mohla připojit k tréninku. Pokud chceš, můžeš se přidat taktéž,“ dostalo se jí odpovědi, ale Terka jen s úsměvem odmítla jeho nabídku, načež se vypravila do domu.

A opravdu, v kuchyni na židli seděl s odmítavým výrazem ve tváři malý klučina, který zlobným pohledem propaloval blonďatou ženu umývající nádobí. „Dobrý den, paní Mráčková,“ pozdravila Terka slušně a pak se otočila k malému Adámkovi, který na ni koukal jako na svou spásu.

„Telí! Telísku!“ zavýsknul.

„Ahoj, Terko,“ usmála se na ni paní Mráčková. „Víš, že pro tebe jsem jen Hana,“ upozornila ji pak s úsměvem.

Tereza jí jej jen nevinně oplatila. Dosud si prostě nezvykla tu ženu oslovovat jejím křestním jménem, byť to byla rozhodně příjemná paní, jež i v dospělosti v sobě uchovávala kousek dítěte. Však jen co přišlo na komunikaci s nejmladším z Mráčků, byla zase jistá v kramflecích. „Adámku, slyšela jsem, že prý nechceš spapat snídani, je to pravda?“ zeptala se s povytaženým obočím, načež si povzdechla. „Ale to vůbec nebudeme moci jít za koníky,“ prohlásila teatrálně. „A co by si jen Jurášek pomyslel, kdybys za ním nešel! Ještě by ho napadlo, že jsi na něj zapomněl!“

To malého klučinu poděsilo. „Ale, Telí! Ona je mlkef!“ stěžoval si smutně a zvedl talíř s mrkvově-jablečným salátem, který Terka hned nato zachytila, protože už mu vyklouzával z rukou.

„A mrkev je zdravá, Adámku. Jurášek by ti to určitě řekl, kdyby ses ho zeptal, víš? Tak co takhle ji sníst, aby ti to mohl potvrdit a nemyslel si, že jsi na něj zapomněl?“ zeptala se jej a koutkem oka zaznamenala úsměv na tváři paní Mráčkové, tedy Hany, která jen kroutila hlavou, když se malý Adámek opravdu rozhodl hrdinně polknout lžičku salátu. Tvářil se přitom sice všelijak, ale očividně byla jeho touha dostat se za poníkem větší než nechuť k oné zelenině.

„Netuším, jak to děláš, Terko, ale on tě prostě zbožňuje,“ pronesla poté, když přece jen Adámek snědl většinu svého salátu. „Jednou budeš skvělá máma,“ usoudila z toho.

„Nemyslím si. Kdybych s ním měla trávit všechen čas, pravděpodobně bych brzy padla vysílením, protože on ví, že vždy udělám, co mu na očích vidím,“ nesouhlasila Terka, avšak to už se klučina opět dožadoval její pozornosti hlásaje, že onu zákeřnou mrkev všechnu spořádal a tedy může jít za strakáčem. Terka jen se smíchem pokrčila rameny, když s ním odcházela z kuchyně, a tak zároveň potvrdila svá předchozí slova.

Avšak netrvalo to dlouho než s pomocí Adámka - která byla sic občas spíše ke škodě nežli k užitku - vyhřebelcovala shetlandského poníka a odvedla jej do výběhu, samozřejmě s dítětem na jeho hřbetě. Poté se vrátili k jízdárně, kde už zůstala jen Míša s Nicholasem, která trénovala skoky. Terka nikdy neskákala, protože z toho měla hrozný strach a raději držela koně na pevné zemi, ovšem její malé kamarádce ty drobné překážky nečinily žádný problém. Byly sic vysoké jen tak, že je neměla problém překonat po svých, ale stejně už jen ten pocit, když se byť chvíli kůň vznáší ve vzduchu, Terku děsil. V tom byla však očividně jediná.

Seděla tedy s Adámkem v trávě kousek od jízdárny, hlídala malého klučinu a společně s ním tleskala, když Nicholas překonal další skok, či možná spíše skůček, jak tak nad tím Terka přemýšlela. Ovšem dopoledne uteklo jako voda a ona se musela vrátit zpátky na oběd, byť ji to příliš nelákalo. Ale co naplat… nemohla tady trávit přece veškerý svůj čas a vyjíst Mráčkovým spíž. Proto se rozloučila a pádila zase domů.

Tam však na ni čekala pouze maminka, což Terka nepovažovala za dobré znamení. Přece jen, pokud se její táta nevrátil do oběda… Odolala nutkání se sama zeptat, co se děje, protože její mamka vypadala už tak dosti unaveně. V tichosti si tedy daly oběd, ale dříve, než mohla Terka zase vyrazit ven, Marie ji zastavila. „Zůstaň ještě chvíli, Terko,“ požádala svou dceru a ta se s nepříjemným pocitem v žaludku zase posadila. „Víš, zlatíčko… já a tvůj tatínek máme v poslední době hodně sporů. Vím, že ti to musí být nepříjemné, ale…“

„Rozvádíte se,“ oznámila Terka najednou. Doufajíc, že se mýlí. A to na ní očividně šlo vidět.

„Ne, to určitě ne,“ odporovala totiž Marie hned její domněnce. „Samozřejmě, že to nebudeme řešit takhle… věřím, že se to brzy zlepší.“ Nevěřila. Ani jedna z nich. Byť obě doufaly. „Jen budeme možná teď nějakou dobu trochu méně pospolu. Abychom si odpočinuli. Utřídili myšlenky,“ přesvědčovala taktéž sama sebe.

Terka se donutila k chabému úsměvu, protože nechtěla, aby se její maminka ještě více trápila. „To je v pořádku, mami. Já to chápu.“ To byla lež. Ale téměř nevinná, ta milosrdná. Navíc, jak by jen mohla pochopit, když vlastně ani nevěděla, proč tyhle hádky vznikly? A měla jen nejasné tušení, že to ona byť nevědomky vrazila klín mezi své vlastní rodiče.

Ovšem pravdu se měla dozvědět již velmi brzy, byť to sama v té době ještě netušila… Na rozdíl od Marie, kterou však její znalost vůbec netěšila. Věděla, mezi čím si vybírá, a dnes poprvé zaváhala ve svém úsudku o tom, co je správné. Proto se hned po rozhovoru s dcerou vydala zase pryč z domu. Pro radu a ujištění. Potřebovala vědět, že jedná správně. I když vlastně netušila, zda má vůbec na výběr… a už jí zbýval jen jeden den.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equitēs Magia: 3. kapitola: