Entangled - 1st Day • OurStories.cz ~ naše povídky

Kacy chce spáchat sebevraždu, ale ocitne se v místnosti s tajemným Mikaelem. O co mu jde? Jaké s ní má plány? Unesl ji?

06.02.2012 (18:00) • LadyShady • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 803×

První den

První den, co jsem tady. Nevím, co po mě chce, nevím, proč jsem tady. A přitom jedna jediná věc, kterou jsem chtěla, bylo se zabít. Ale pak jsem potkala jeho. Mikaela. Vlastně jsem svému únosci vběhla přímo do náruče. Jasně, nevěděla jsem, že mě chce unést. Myslela jsem si, že ho prostě sbalím. Ale bohužel… Nevím, proč jsem tu, ale v pokoji, ve kterém se nacházím, se mi vůbec nelíbí. Proč? Je celý bledě modrý. Židle, stůl, podlaha, postel, povlečení. Vše je bledě modré. Bolí z toho oči. Tahle místnost má jedno jediné okno, které je zatlučené. A Mikael ho zatloukl opravdu dokonale. Samozřejmě bledě modrou deskou. Doufám, že mi Mikael donese jiné oblečení. Achjo, opravdu se v tomhle necítím dobře.

Přišel Mikael a přinesl mi jídlo. Jednalo se o čokoládové croissanty a velký hrnek čaje. Mikael byl vážně… sexy. Byl trochu opálený, měl kaštanově hnědé vlasy, ani krátké, a ani dlouhé. Znáte to, padá mu pramínek do obličeje.
„Proč mě tu držíš? Co po mě chceš?“ vyjela jsem na něj. On se na mě jen podíval a zeptal se: „Vyspala ses dobře?“ Jistě, nikdy mi na nic neodpoví, vždycky se ptá otázkou. Ale on se ptá neustále na mě. A já mu musím odpovídat.
„Co ti je do toho?“ zavrčela jsem a on beze slova odešel. Na stole ležela spousta papíru a tužek. Co tu mám dělat? Jasně, asi si vezmu papír a tužku a budu si psát, od toho tu asi ty papíry a tužky budou, no ne?
Vzala jsem do ruky tužku a přistihla jsem se, že se mi klepe ruka – abstinenční příznaky, jsem totiž silný kuřák. No nic…

***

Malovala jsem se. Jedna slabá vrstva make-upu, linky, stíny. A říkala jsem si přitom, že dneska je to naposledy, co se maluju. Naposledy si na rty napatlám tunu lesku na rty. Musela jsem si pořádně přihnout z lahve vodky, abych moc nepřemýšlela nad tím, co se právě chystám udělat. Pro tuhle akci jsem si vzala pohodlné úzké džíny, mikinu s kapucí a obyčejné tenisky. Vzala jsem si kabelku a dala do ní nůž.

„Tati, jdu k Nelly, zdržím se do rána, tak na mě s večeří nečekej,“ oznámila jsem mu velkou lež.
„Kacy, počkej,“ ozval se otec. Ne, nemůžu už zůstat ani minutu, jinak se moje plány zhatí. Dělala jsem, jako bych ho neslyšela, a odešla. Nenechala jsem si nikde v pokoji, ani v tašce, nebo v kapse nějaký dopis na rozloučenou. To ne. Ale to je více méně dobře, protože teď by si otec myslel, že jsem mrtvá, a já přitom žiju unesená nějakým bláznem.

Zašla jsem do nejbližšího obchodu. Dlouho jsem přemýšlela, co si vlastně vezmu, ale nakonec jsem se rozhodla pro whisky. Nikdy jsem whisky neměla ráda. Ale pila ji máma, než zemřela. Než spáchala sebevraždu. Došla jsem k páprdovi, který měl na obličeji přebytečnou vrstvu akné, řekla jsem mu, že chci ještě jedny červené Marlbora, ale stalo se něco, co se mi nestalo nikdy. Chtěl po mě průkaz. Chlast a cigára si kupuju od čtrnácti, ale nikdy po mě nechtěli průkaz. Začala jsem blekotat něco na způsob toho, že mám průkaz někde doma, ale nepochodila jsem. Sebevědomě jsem tedy vyšla z obchodu a zašla do jiného. Koupila jsem si to samé a ještě k tomu levněji.

***

Mikael mi přinesl oběd. Pečené kuře a brambory. Spořádala jsem to s radostí, protože to kuře bylo vážně moc dobré. Díval se na mě jak jím a pak se zeptal: „Chutnalo ti to?“
„Jo, chutnalo. Bylo to lepší než doma,“ připustila jsem. Mikael se na mě jen díval a mlčel. Prohlédla jsem si jeho obličej znovu. Měl uhrančivé hnědé oči a tak svůdné rty. A také dobře líbají, ale k tomu se dostaneme později. Snad se do něj nezamiluju. Znáte ty filmy, kde se oběť zamiluje do únosce a pak s ním páchá všemožná zla? Tak přesně o tohle jsem nestála. A když jsem se na něj dívala, vzpomněla jsem si na Francesca.
„Odejdi prosím,“ vyzvala jsem ho, protože jsem cítila, jak mi jdou do očí slzy. A Mikael beze slova odešel. Hned, jak jsem zaslechla ten zvuk zaklapnutých západek (protože tyhle dveře neměly klíčovou dírku), dala jsem průchod slzám. Ani jsem nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem usnula.

Autor: LadyShady, v rubrice: Povídky » Na pokračování