Empire 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zlom. Alex v noci sleduje Veu, která ji zavede na místo, o kterém Alexis tak dlouho snila. Ale co když to nebude zrovna tak hezké místo, jak si Alex představovala?

18.01.2013 (16:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 901×

Mám velice lehký spánek, probudí mě spadnutí lžíce. Takže když jsem v noci uslyšela cvaknout moje dveře, zůstala jsem ležet a čekala, co přijde. Nevěděla jsem, kdo to je a co chce takhle pozdě v noci, ale nechtěla jsem to vystrašit. Slyšela jsem, vlastně jsem neslyšela žádné kroky. Takže žádný člověk. Třeba je to Erik! Erik neodešel! Srdce mi začalo bušit, ale stále jsem ležela. Najednou jsem na hlavě ucítila droboučkou ručičku. Takže žádný Erik. Dalo mi zabrat, abych sebou netrhla.

„Mám tě ráda, Alex. Sbohem.“ Její hlas zazněl jako ozvěna. Vea. Ona odchází? Nečekala jsem to tak brzo. A hlavně jsem si myslela, že si dělala srandu! Zase jsem slyšela cvaknout dveře a zavřít je. Kruci, kruci, kruci! Okamžitě jsem vstala a nazula si boty. Vzala jsem si bundu, kdyby venku byla zima, a vyběhla na chodbu. Dobře, kam teď? Byla tady tma a já nevěděla, na jakou stranu šla. Šla jsem prostě nějak instinktivně. Nevěděla jsem, jestli jdu dobře nebo ne. Ale šla jsem. Snažila jsem se jít potichu, ale můj rychlý dech mě prozrazoval.

Viděla jsem světlo. Jasně, bufet. A za bufetem je strom. Její strom. Pořád tam chodí, tam určitě bude, a tam by ji nikdo nehledal. Doufala jsem, že jsem se trefila, a prošla bílými dveřmi bufetu. Uvnitř nikdo nebyl. Napadlo mě, jak se dostanu ven, když nemám klíč ode dveří.

Najednou jsem slyšela kroky na chodbě. Nebyly hlasité, ale byly blízko. Rychle jsem se schovala za pult a ani nedutala. Vea vešla do dveří, v ruce klíč a ve tváři odhodlaný výraz. Vůbec nevypadala tak, jak ji znám. Vypadala až šíleně. Oči měla přivřené, rty semknuté do čárky. Bála se, ale chtěla to. Obešla pult a zamířila ke dveřím. Odemkla je a vyšla ven. Co teď? Upřímně, měla jsem z ní nahnáno. Přesto jsem se zvedla a rychlým krokem přešla ke dveřím. Zachytila jsem je v poslední vteřině a šla za ní.

Stála u stromu, zády ke mně. Nevěděla jsem, co dělá, ale očividně si mě nevšimla. Každý jiný elf by mě musel slyšet. Ale ona tam stála a něco mumlala. Přistoupila jsem blíž. Mám už promluvit? Asi bych měla, jinak se stane něco, co bych nechtěla.

„Veo…“ Nestačila jsem říct nic než její jméno. Temná mlha se objevila před ní a úplně ji vsákla dovnitř. Doslova. Cítila jsem, jak mě to tahá k sobě. Teď to ale nebylo jako ten slabý upír. Tohle bylo tornádo. Vylekaně jsem vykřikla, když mě to zdvihlo ze země, a já vletěla do temné mlhy. Nejdřív mě napadlo, že vletím do stromu a zlámu si všechny kosti, ale po chvíli mi došlo, že letím v jakémsi tunelu. Letěla jsem opravdu rychle. Došlo mi, že padám velikou rychlostí, a začala se chytat neexistujících větví nebo čehokoli. Křičela jsem. Křičela jsem, až mi praskaly hlasivky.

A najednou. Prásk. Ležela jsem na zemi. Nebyla to rána, kterou jsem očekávala. Nebolelo to. Ale přeci jenom to se mnou otřáslo. Omámeně jsem vstala a rozhlédla se okolo. Vylekalo mě to. Byla to zpustošená šedivá krajina. Všude lítal prach, který mě dusil. V dáli jsem viděla hory, ale pořád v nedohlednu jsem viděla pouze tuhle zničenou zemi. Bylo to depresivní. Nikde jsem neviděla kousek trávy nebo nějaké rostliny. Stromy neměly listí, byly to jen vyschlé dřevěné sochy.

V krku mi vyschlo. Uvědomila jsem si, že jsem v té části říše, ve které vládne zlo. Nepřežiju ani do jednoho dne. Ani do rána, když jsem za sebou uslyšela nějaký zlý smích. Prudce jsem se otočila. Byli ani sto metrů přede mnou. Démoni. Byli obrovští. Takže Beasts. To je druh démonů vycvičených pouze pro boj. Jsou někdy větší než budovy, ale mozek mají opravdu malý. Vždycky poslouchají svého pána. Rádi zabíjejí a jsou velice silní. Ale nikde jsem neviděla jejich pána. Pouze tři velké příšery, co se smály tak strašidelně, až mi stoupaly chlupy na krku. Co budu dělat? Alex, mysli… Jsou hloupí a jejich pán tu nikde není…

Doufala jsem, že to, co mám naučené, je pravda. Že jsou opravdu hloupí a nechají sebou manipulovat. Postavila jsem se a založila si ruce na prsa. Pomalu jsem oddechla a zavřela oči. Je to jen sen, tady to zvládneš. Je to sen a ty jsi nepřemožitelná. Vždycky, když jsem si tohle řekla, dokázala jsem všechno. Můj cíl je najít draky. Ano, draky.

Příšery se blížily a já jim vyšla naproti. Jsem nepřemožitelná. Zastavily se a podiveně se na mě koukaly. Jeden měl přes tři metry.

„Kde máte svého pána?“ zeptala jsem se povýšeně a spolkla knedlík v krku. Podívaly se na sebe a zachechtaly se. Jeden si klekl na koleno a přiblížil hlavu ke mně. Byl odporný. Tvář měl zdeformovanou, tekla mu z rány krev.

„Kdo jsi?“ zeptal se a jeho hlas zněl, jako když sípá z posledních sil, ale přesto byl hluboký a nebezpečný. Zatvářila jsem se vztekle.

„Ptala jsem se první, neslyšels?!“ zasyčela jsem skrz zatnuté zuby. Jeho obočí vyjelo nepřirozeně vysoko. Otočil se na ostatní.

„My nemáme pána.“ Nečekala jsem odpověď tak brzy, ale potěšila mě. Zle jsem se usmála a udělala krok k němu.

„Od teď už máte,“ zašeptala jsem to. A najednou se cítila strašně povýšeně. Příšera vstala.

„Ty?“ pronesl nepříjemným tónem. „Co tu vlastně děláš? A kdo jsi?“

„Já?“ Za sebou jsem slyšela, jak se tvoří bouřka. „Já jsem tvoje noční můra!“ zakřičela jsem a shodou okolností do stromu vedle praštil blesk. Jako moje ozvěna zazněl hrom. Sama jsem se lekla, ale neustoupila. Nevzdám to. Příšery se na mě rychle podívaly a já si zanechala výraz, že jsem to způsobila já.

„Takže, ptám se znovu. Kdo je váš pán?“ Jeden po druhém si klekli váhavě na koleno a uklonili se. Pousmála jsem se. Jsou opravdu hloupí.

„Veličenstvo,“ pronesl jeden tiše. Veličenstvo? Když myslí…

„Vstaň. Musíme jít. Zavedete mě k horám a ochráníte mě na životě. Když ten úkol zvládnete, propustím vás.“ Nemám důvod je brát i za draky. To opravdu ne. Musím najít někoho, kdo zná Erika. Kdo ví, jak se dostat na druhou stranu. Najít elfy, víly… Ale pryč odsud. Rychle.

„K horám? Ale my tam nechodíme,“ ozval se jeden. Ledabyle jsem se otočila a povýšeně se usmála.

„Tak teď tam půjdeš,“ pokrčila jsem rameny a vyrazila kupředu. Uslyšela jsem za sebou vzdychnutí a hlasité kroky. Nemluvili jsme a já stále dávala pozor, jestli nás někdo nesleduje. Krajina byla pustá, to bych viděla. Nikdo tu kromě nás nebyl.

Šli jsme asi čtyři hodiny, když se před námi objevil temný les. Zastavila jsem.

„Nedá se to obejít?“ zeptala jsem se a otočila se na toho velkého.

„Ne, veličenstvo. To je jediná a nejkratší cesta. A měli bychom tady přespat. Není vhodné jít přes noc přes Temný les,“ řekl a já se na něj otočila. Už se začalo stmívat, bylo ještě víc šero než předtím. Přikývla jsem.

„Dobře. Rozdělejte tábor a dojděte pro vodu, mám žízeň.“ Posadila jsem se na suchou zem. Takhle zem přímo volala po vodě. Umírala. Bylo mi to líto. Tohle všechno mi bylo líto. Dva odešli do lesa a jeden u mě zůstal. Těžce se posadil na zem a odložil obrovskou sekeru.

„Řekni mi, co se tu změnilo za posledních pět let.“ Musela jsem se dozvědět aspoň něco. Něco málo. Nevěděla jsem nic. Zmateně se na mě povídal. „Neptej se. Byla jsem… mimo.“

„Dobře. No, takže Temná královna konečně vyhrává. Tady, přesně ještě na tomto místě dřív bylo království elfů a víl. Ale naše královna je zahnala. Je to skvělé, cítit to vítězství. Konečně,“ zavzdychal a strašidelně se zasmál. „Ale vlastně. Nedávno. Je to asi tři týdny. Královna získala mocného černého draka. On je… prej nějaký zvláštní. Má nějaký dar a ona ho chtěla do své armády. Jenže on se vzbouřil a zničil půlku připravené armády. Nechala ho zabít, jenže on najednou zmizel a už se neobjevil,“ pokrčil rameny a pošimral se na hlavě. Jeho mozek právě pracoval, pravděpodobně ho to bolí.

„On… zmizel?“ Ihned jsem měla v hlavě obrázek Erika. Krásného okouzlujícího Erika. Že by byl Erik… zvláštní?

„Jo. Démon ho měl zabít, rvali se. Byl jsem u toho. Právě on mi zabil pána, a já jsem tudíž volný. A teď jsi tu ty. Mnohem lepší než můj pán. Hezká, statečná a ovládáš blesky.“ Byl ze mě unešený. To bylo příjemné zjištění, ale zaráželo mě, že jestli je pravda, to o Erikovi, hned ho nenajdu.

Takže ahoj! Nejdřív bych vám chtěla poděkovat za pozitivní komentáře a jako "odměnu" vám sem dám obrázky hlavních postav. Nebo-li, jak si je představuju já.

Erik, Alexis, Vea, Temná královna

Postupem času budou přibývat další... :)

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování