OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 16. kapitola

09.03.2013 (09:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 827×

Viděla jsem samu sebe. Ležela jsem schoulená v nějaké odporné místnosti prolezlé plísní a vzduchem těžkým jako železo. Sotva jsem dýchala, byla jsem vystrašená, tiskla jsem se k rohu… Najednou se otevřely těžké dveře a do nich vešla ta hrůzná osoba.

„Alex,“ řekla tím divných dětským hlasem. Její úsměv mi naháněl husí kůži. Zatímco já, co jsem ležela v rohu, jsem zakřičela a natiskla se na něj ještě víc. Dala si prst na rty. „Pšt.“

Pomalu ke mně došla a klekla si ke mně. Červený hábit se za ní táhnul jako čerstvě vylitá krev. Děsilo mě to.

„Musíš mi říct, kde je, Alex. Ty mi to říct musíš.“ Trpělivě šeptala, ale její výraz říkal něco jiného. Byla šílená. Já začala kroutit hlavou a plakat. Královna zasyčela a chytla mě pod krkem. Zase jsem zakřičela. „Řekni to! Kde je Erik? Kde je prsten?“ Stáhlo se mi srdce, nechtěla jsem se na to koukat, ale musela jsem. Nebyla jiná možnost.

Pořád jsem kroutila hlavou. Nechtěla jsem promluvit. Samozřejmě bych ho nikdy neprozradila. A prsten by byl náš ortel pro matičku Zemi. V žádném případě.

Královna mi vztekle zakřičela do obličeje a jedním ostrým nehtem mi hrubě přejela po tváři. Zůstávala po něm krvavá čára až do masa. Křičela jsem a snažila se ji odstrčit, ale nešlo to. Křičely jsme obě. Já i Alex, svíjející se na zemi. Královna mě odhodila.

Prudce jsem otevřela oči a zjistila, že ještě pořád strašně křičím a kroutím se na posteli. Během vteřiny u mě byl Erik. Zčistajasna se tam objevil. Ihned mě zvedl z postele a přivinul k sobě. Rozplakala jsem se. Ona mi něco udělá. Ona mi prořízla tvář! Bylo tam strašně krve.

„Já chci domů.“ Sotva jsem zalapala po dechu, ale dokázala jsem to říct. Strašně jsem se třásla a nikdy jsem nechtěla, aby se mě dotkla. Byla tak silná! Znovu se mi vybavil ten pohled, jak se svíjím na zemi se znetvořeným obličejem. Znovu a znovu. Začala jsem křičet Erikovi do trika a chtěla se té vize zbavit. Nikdy jsem to nechtěla vidět.

„Alex,“ slyšela jsem Ezru.

„Jdi pryč,“ zasyčel Erik a přimáčkl si mě víc k sobě.

-

Myslím, že víc jak hodinu mi trvalo, než jsem se částečně uklidnila. Srdce mi bušilo snad víc, než když vidím Erika, víc, než když dlouho běžím. Zjistila jsem, že tohle byla ta nejhorší můra, co se mi mohla zdát. A třešnička na dortu? Ono se to stane.

„Chceš mi o tom říct?“ zašeptal klidně a políbil mě do vlasů. V hlavě se mi zobrazil naštvaný Erik, co ničí tu krásnou krajinu. Jen protože jsem mu řekla o mých snech.

„Ne…“ zakňourala jsem. Ztrápeně si vzdychl.

„Naštval bych se?“

„Ano.“

„Tak mi to radši teď neříkej,“ připustil a lehl si na postel. Položil si mě na sebe a přikryl nás. Poslouchala jsem jeho srdce. Buch, buch. Buch, buch. Uklidňující. Rukou mě jemně hladil po zádech a tím mě taky uspával. Nedokázala jsem si představit, že usnu, ale stalo se. Uklidnil mě. Dostatečně na to, abych se ponořila aspoň do lehkého spánku. Na nic jsem nemyslela, bylo mi dobře.

-

Ráno, když jsem otevřela oči, zlato jeho očí mě pozorovalo. Musela jsem vypadat strašně. Cítila jsem se strašně, takže… Hádám kruhy pod očima, červené oči… Asi nemám pokračovat.

„Jak ti je?“ zeptal se tiše. Ztěžka jsem polkla, když se ta vzpomínka začala zase zobrazovat v mé mysli.

„Chci domů, Eriku. Už tu nechci být. Je to zlý. Hodně zlý.“ Zatřásla jsem se a zavřela oči, abych zahnala slzy. Když jsem je otevřela, tvářil se smutně.

„Chci vědět, co se ti zdálo. Tuším, že něco špatného, ale neumím si představit, co tak strašného, že chceš domů.“

„Eriku… Já se bojím ti to říct,“ přiznala jsem jednoduše.

„Jsem připravený. Neproměním se. Přece bych ti neublížil, tobě ne. Slibuju.“ Trochu nakrabatil čelo, jak si sám sebou nebyl na sto procent jistý. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne teď. Řeknu to Ezre. Ona ti to řekne,“ rozhodla jsem jako jediné moudré řešení. Nechci být u toho, aby se z něho stal někdo jiný. Jen přikývl a líbnul mě na čelo.

Vstali jsme a šli k jídelnímu stolu. Seděla tam Ezra a starostlivě se na mě dívala. Její rodiče se dívali přesně jako ona. Posadila jsem se, ale neměla jsem chuť se najíst. Neměla jsem chuť na nic. Ezra ke mně natáhla ruku a jemně stiskla moji. Pokusila jsem se o co nejmilejší úsměv, ale moc to nevyšlo.

„Já vím, že je toho na tebe moc, ale musíme ti něco říct,“ začala pomalu a trpělivě. Jistě, nemůže nic být normální.

„Jsme tu už dost dlouho. Musíme se přemístit.“ Erik se nesnažil být trpělivý. Prostě to vychrlil. A nebylo to tak neočekávané. Nějak jsem si myslela, že to přijde. Jen jsem přikývla a obrátila se k Ezry rodičům. Vděčně jsem se usmála.

„Dneska v noci vyrazíme. Našli jsme místo, kde nás nikdo nebude hledat. A není to daleko od jednoho kmene elfů,“ prozradil mi. Němě jsem přikývla a zvedla se.

„Jdu se projít,“ zašeptala jsem a jasně dala najevo, že chci být chvíli sama. Bylo mi jasné, že jakmile to udělám, zase na všechno začnu myslet, ale nechtěla jsem tohle všechno prožívat před Erikem a ostatními.

Procházela jsem se a vnímala každý pocit, když jsem bosou nohou zabořila do příjemně studeného mechu. Vnímala jsem ten jemný teplý vánek a těžší vzduch. Bylo to tu tak jiné a přitom tak stejné. Na první pohled to vypadalo jako na Zemi, ale na Zemi nemáme takhle obrovské stromy, nemáme tak ostré barvy, hodně zelené a udržované krajiny. Možná, že dřív to tam takhle vypadalo, ale lidstvo si toho pokladu navážilo a přírodu pomalu, ale jistě utiskuje do kouta. Místo těchto velkých stromů tak rostou obrovské mrakodrapy.

Vzdychla jsem si a před očima jsem viděla oči mého otce a jeho srdečný milý úsměv. Chybí mi. Neuvědomuji si to, ale chybí mi, a moc. Ale věřte nebo ne, tady se tak lehko zapomíná. Pořád máte něco na práci, buď vás pronásledují zlé sny, nebo se prostě bojíte, že v první chvíli, kdy nedáváte pozor, vás slupne nějaký potulný zlý drak. Ale na tátu se nedá nemyslet. Vždycky si na něj vzpomenu. Však už se těším domů, tati. Budu u tebe! Snažila jsem se povzbudit.

Nevím, jak dlouho tu jsem, ale mám dost příšer, krásných draků a zlých královen, které mě nenechají spát. Chci normální život. Bez tohohle. Ať už mám Erika sebevíc ráda, on je jiný. Jiný doslova, nikdy by se mnou nesetrval. On je krásný, vzácný drak a já jsem obyčejný člověk. Možná že se přeceňuji, ale strašidelné vize pro mě není nějak strašně výjimečná vlastnost. Vlastně, ráda bych se jich zbavila.

„Veo, kde jsi…“ zašeptala jsem bezmocně. Potřebuji se dostat domů, do mojí vyhřáté postele. Vea mě v podstatě zradila. Myslím, že mě nehledá. Musela mě slyšet nebo možná i vidět. Nebo byla v takové agónii, že si mě nevšimla? Nevím. Nemám jí za zlé, že chtěla domů. Taky bych chtěla, ale mohla se rozloučit. Já bych přece neprotestovala. Možná trochu…

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 16. kapitola: