OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 1. kapitola

04.01.2013 (13:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 907×

Tiše jsem kráčela bílou chodbou osvětlenou snad tisícem světel. Bylo to jako v nemocnici, akorát po stranách mých boků se skrývali trochu jiní pacienti. Ano, tohle byla sekce, kde jsme věznili bytosti, které se nám zatoulaly do lidského světa a nadělali nám tu paseku. My jsme nebyli zařízení čistě jako vězení. Byli jsme tajná organizace, co chránila lidi. Na světě jich bylo víc, ale my poskytovali trochu jiné způsoby věznění a za krátký čas jsme je pouštěli domů. Když přišli na to, jak se to dělá. Některé tu máme už několik let, pracují tu s námi a úplně se oddali světu s námi.

Teď právě jsem kontrolovala nové vězně. Jak jsem šla chodbou, viděla jsem čím dát tím větší klece a větší tvory. Dva nové trolly, co zdevastovali nějaké domy na Manhattanu. Dále tu mám čtyři upíry, kteří si hráli s krví nevinných lidí, a jednoho draka. Toho jsem se bála nejvíc, ale nejvíc mě lákal. Za můj život jsem neviděla moc draků. Dávají pozor, aby se sem nedostali. Tenhle štěstí neměl. Objevil se v čínských horách a tam vystrašil pár turistů. Víme jen, že se objevil z ničeho nic a byl celý od krve, nehýbal se. Mysleli jsme, že je mrtvý, ale nebyl. Dostal speciální „klec“, do které se věšel i jako drak, tak jako člověk.

Postavila jsem se naproti kleci a dívala se přímo do jeho žlutých očí. Fascinovaly mě. Nejenže to byl obrovský asi patnácti metrový drak, ale patřil do sekce černých draků, kteří byli druzí nejnebezpečnější, kteří existovali. Podle výzkumů jsou samotáři. Jiné bytosti se jich bolí a oni proto často nachází „přátelé“ na straně zla. Proto jsou taky považováni za zlé a nevypočítavé.

Jeho pohled mě uchvátil i vyděsil. K hrudi jsem si přitiskla tvrdé desky a zamračila se. Oči mi sjely k jeho velké ráně na boku. Už to bylo lepší, ošetřili jsme ho, když byl v bezvědomí, ale pořád to bylo hrozné na pohled. Pohnul se a zakryl si ránu křídlem. Obrátil se zády ke mně a se vzdychem se posadil. Vězni byli ticho. Báli se ho. Cítila jsem to z nich. Cítila jsem, co to dělá se mnou a já o něm nevěděla skoro nic. Ale oni věděli. Žádného elfa ani vílu bych sem teď nedostala.

V dálce jsem uslyšela dunivé kroky. Zvedla jsem hlavu a uviděla skupinku vlkodlaků, jak se blíží ke mně.

„Alexis!“ zaburácel jeho hlas. Nebyl to milý hlas. Vlkodlaci nebyli moc milí. „Měla jsi být dávno pryč.“

„Já… Zrovna jsem skončila.“ Naposled jsem se podívala na draka a cupitala z chodby pryč. Vězni se na mě dívali, ale mlčeli. Nikdo neřekl poznámku, že smrdím jako člověk. Žádný upír se nerozeběhl proti mřížím. Prostě se dívali.

U dveří na mě čekala Vea. Je to elfka. Přesněji lesní elf. Ona umí snad všechno, co se týče přírody. Umí mluvit se zvířaty, umí léčit, stará se o všechno žijící, ale je uvězněná tady. Nemá se jak dostat domů, protože byla moc mladá, když se sem dostala. Neuměla zpáteční kouzlo.

Teď nervózně podupávala nohou.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Proč jsou všichni tak nervózní?

„Co se děje? Skoro hodinu jsi tu sama, nediv se, že mám strach.“ Byla skoro šílená. Já vím, černý drak. Tady. Nikdy tu takový nebyl. Ale právě proto to bylo tak vzrušující a úžasné!

„Nevypadá, že by chtěl ublížit,“ zabručela jsem si pro sebe ve snaze se ho tak trochu zastat. Nevěřícně se na mě podívala.

„V mém světě jsem nebyla dlouho, přiznávám, ale stačila jsem vidět, co takový černý drak umí, Alexis!“ Řekla mi právě Alexis? Tak mi říká jenom, když je naštvaná. To je… asi špatné.

„Tys… tys ho viděla, jak zabíjí?“ Byla to zajímavá věc. Strašně mě bavilo, když mi vyprávěla o jejím světě. Věděla jsem, jak moc se jí stýská. Taky by se mi stýskalo, ale toužila jsem to místo poznat. I když tam byli zlý draci, víly smrti nebo démoni… Ti žili jinde, takže bych se ani nemusela s nimi setkat. Ale Vea o nich moc nemluvila. Spíš skoro vůbec.

Chvíli mlčela, než odpověděla.

„Ono je to na delší dobu, víš. Řeknu ti to jindy,“ řekla pomalu a rozvážně. Věděla, že to na mě neplatí a taky že neplatilo.

„Večer mám času dost. Stav se,“ mrkla jsem na ni, a než stačila protestovat, otočila jsem se zpátky a šla na jinou stranu než ona. Ze všeho nejvíc jsem se chtěla vrátit zpátky do věznice, ale tam teď byl někdo jiný. Šla jsem ven. Vea nám dneska zařídila krásné slunečné počasí, takže čas na opalování je právě teď.

A jak jinak. Venku bylo plno bytostí, ale i lidí. Byli tam víly, elfové, ale i vlkodlaci. V jezírku se koupal můj bratr Bryan. Samozřejmě s jeho oblíbenou vodní vílou Nirou. Vyšla jsem k nim a vůbec mi nevadilo, že budu překážet. Bryan nesmí mít něco s vílou, panebože. To je proti všem zákonům.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem a posadila se do měkké trávy. Bryan vesele mávnul. Nira se jen lehce usmála a potopila se. Bryan doplaval ke břehu jezírka a opřel se o okraj.

„Tak co ten drak?“ ptal se nadšeně. Sdílíme své nadšení. Jsme vážně bratr a sestra. V tomhle úplně stejní. Rozpřáhla jsem ruce.

„Je obrovskej! A… úplně úžasnej! Byla jsem takhle blízko. Takhle!“ Prsty jsem ukazovala malou škvírku. Předstíral naštvání a cákl po mně trochu vody.

„A co dál? Dělal něco? Chrlil po tobě modrej oheň?“ V jeho očích jsem mu viděla takové nadšení.

„Ani ne. Vlastně, vůbec. Jen seděl a koukal na mě. Ty žlutý oči jsou… strašidelný.“ Naoko jsem se otřásla. Začali jsme se smát. Z vody se vynořila Nira a naštvaně se na nás dívala.

„Neměli byste si z draků dělat srandu. Vůbec nemáte tušení, jak dokážou být zlý,“ pronesla tím úžasným hlasem připomínající lehký proud vody. Jako by měl i ozvěnu, ale to se mi určitě zdálo. Bryan mávl rukou a uvolněně si odfrkl.

„Prosím tě. Nemá šanci.“

„Kdyby chtěl, už dávno jsme všichni mrtvý. Nevím, proč přišel, ale vůbec se mi to nelíbí. Černý drak by se v životě nespletl. Nikdy! Podle mě to chtěl. Možná čeká na chvíli, kdy nás všechny zabije,“ zašeptala temně a její vážný výraz tomu dodávat to pravé ořechové. Měli jsme se bát, ale místo toho jsme se s bratrem rozesmáli na plné kolo. Spadla jsem do trávy a cítila po obličeji slzy smíchu.

„Niro, nestraš. Jsi tu v bezpečí,“ smál se Bryan a víla se s naštvaným výrazem potopila zase zpátky. Jestli se teď naštvala, utopí mi bratra. Ale Bryan vypadal v pořádku. Uvolněný. Je to dobré.

Za ten slunečný den jsem se stihla chytnout trochu do hněda. Příjemná změna. Vea nám moc sluníčko nedopřává. Zrovna tady bývá zima. Jsme totiž v Rusku. Nepředstavujte si hned Rusko jako zimní zemi plnou sněhu. Bývá tu teplo i bez elfů. Né často, ale bývá.

Vea za mnou měla večer přijít. A taky že přišla. Jedla jsem jogurt, když zaklepala na dveře. Tiše vklouzla dovnitř. Nesla karamelky. Ne, tím mě neuplatíš! Nedobytně jsem si zkřížila ruce na prsou a sedla si.

„Chceš karamelku?“ Říkala to, jako by jí to bylo jedno. Ale ona mi prostě nic říct nechtěla.

„Ne. Sedni si. Všechno mi řekneš.“ Kroutila jsem hlavou.  Se vzdychem si ke mně sedla a rozbalila si jednu. Strčila ji do pusy a uvelebila se.

„Draci jsou u nás rozdělení na čtyři druhy. Víc jich neznám a ostatní taky ne.“ Když mluvila, bonbón měla schovaný ve tváři. Vypadala směšně, ale teď jsem musela poslouchat. „Nejhodnější jsou bílí draci. To jsou ti, kteří ochraňují naší část mého světa. Jsou sněhově bílí, obří a nádherní. Přeměňují se do bytosti hodně podobné tobě. Ale člověk to určitě není. Jsou moc krásní, nevěřila bys, kdybys neviděla. Dívky mají dlouhé, úplně rovné, bílé vlasy a chlapci jsou…“ Zasněně se zadívala do stropu. „Je to neuvěřitelné. Musela bys vidět. Potom jsou tu ohnivý draci. Nelekej se názvu. Vůbec nejsou zlí. Dobře, jsou výjimky, ale moc jsem jich neviděla. Ohniví draci jsou taky na naší straně. Jsou celkem mocní, chrlí oheň, což bílí draci neumí. No, a teď tu jsou černí. Chrlí neonově modrý oheň, který než tě spálí, zabije tě, protože je jedovatý. Před jeho kouřem se neschováš. Jsi do deseti sekund mrtvá, když se nadechneš. To platí pro nás. Pro draky to má trochu jiný účinek. Draky to zpomalí a přijdou o zrak. Potom se dá lehce zabít. Černí draci nejsou ani na straně dobra, ani na straně zla. Můžou si samozřejmě vybrat. Ale jsou samotáři, a když je temné síly přinutí bojovat za ně, bojují za špatnou stranu. Ale jsou opravdu nebezpeční a neměla bys tam chodit, dokud nebude pryč.“

Ledabyle jsem přikývla, ale věděla jsem, že tam znovu určitě půjdu.

„Říkala jsi čtyři.“

„Ano. A potom je tu démonův drak… Ten je jasně na straně zla a ze všech je nejmocnější. Je největší, trochu se podobá černému až na ty rudé oči. Chrlí lávu a jeho řev tě dokáže na nějakou chvíli úplně vyvést z míry. Ty bys možná i na chvíli ohluchla. Když jsem viděla toho černého draka v těch horách, připadal mi úplně dezorientovaný. A ta rána na tom boku… Jasně jsem věděla, že to bylo od démona. Vůbec nevím, jestli bojoval za dobro… Ale stejně se nepřijdu zeptat. Na to mám pud sebezáchovy. Chci žít.“ Její tvář byla opravdu vystrašená. Viděla jsem, že se bála, ale přece to nemohlo být tak hrozné, jak říkala. Konečně jsem si mohla vzít karamelku.

„Můžu tam zajít já,“ nabídla jsem se hned.

„Ne!“ vykřikla a stoupla si. Uchechtla jsem se a zatahala ji za ruku, aby si zase sedla. Znovu to už asi říkat nebudu.

„A jsou taky tak hezcí?“ změnila jsem téma na uvolněnější. Utrápeně si vzdychla a pokrčila rameny.

„Neviděla jsem černého draka v lidské podobě, ale prý ano. Jeho zlaté oči tě okouzlí. A démon? Červené oči by tě měli odradit, ale nevím jak zrovna tebe,“ ušklíbla se a strčila si karamelku do pusy.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 1. kapitola: