Dvě strany - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A začíná se to rozjíždět...

05.03.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 314×

Opět nepřepsaná a na dlouhou dobu předposlední kapitola.

Seděl na posteli, stále dokola si četl dopis a snažil se najít cokoliv, co by mu naznačilo, že si z něj někdo právě dělá legraci. Nenašel nic. Rozbalil balík bankovek. Byly pravé, alespoň podle toho, co o tom on věděl. A pas a občanský průkaz... byly k nerozeznání od těch jeho skutečných.

Věděl, že ověřit pravdivost dopisu by mohl jednoduchým způsobem – zavolat rodičům a ujistit se, že je vše v pořádku, že se je nikdo nepokusil unést. Pak by se dozvěděl, že to vše byl jen nějaký hloupý žert.

Ale co když to pravda je? Co když skutečně mají moje rodiče? vzpomněl si na nejistý tón otcova hlasu, když mu říkal, že ho někdy přijdou navštívit. Co když už předem tušil, že si pro ně přijdou?

Zastrčil vše zpět do obálky, kterou uschoval do svého batohu. Nechtěl ryskovat, že by to někdo našel a ohrozil tím jeho otce a matku. Nevěřil tomu, ale dokud si to neověří... musí počítat se vším.

Potom ho napadlo něco jiného. Kdo mu to sem dal? Pokud je to pravda, je tu někde člověk, který pracuje pro ty Druhé, jak se sami označili v dopise. Což by znamenalo velký problém. A tím větší, pokud by to byl někdo starší a výše postavený, někdo kdo má přístup k veškerým informacím.

„Musím to říct Jamiemu,“ zamumlal si pro sebe a zvedl se, ale pak se zarazil. Zaťal ruce v pěsti. Nemohl mu to říct. Nemohl to říct nikomu, dokud s jistotou nevěděl, jestli je to pravda nebo lež. A navíc... netušil, jestli Jamie není právě ten zrádce.

Zaklel a opět se posadil. Nemohl dělat nic. Hlavou se mu míhaly různé představy, myšlenky, byl z toho všeho zmatený a nevěděl, čemu věřit. Byla jen jedna věc, kterou věděl. Musí zjistit, jestli jsou jeho rodiče v pořádku.

Potřebuju si zatelefonovat. Od koho...? Dovolil by mi Jamie si od něj zatelefonovat? přemýšlel. Kdybych mu řekl, že chci mluvit s rodiči, protože... abych se jich zeptal, jak je to s tím, kdo je moje skutečná matka a otec. To by šlo. Já se jich na to vlastně vážně chci zeptat, došlo mu, takže když mi to zvednou, zeptat se jich můžu. A jemu to nebude podezřelé.

Vstal a opustil svůj pokoj. Stále přibližně tušil, kudy se k Jamiemu dostane, a po pár špatných odbočeních se mu to i podařilo. Avšak štěstí mu nepřálo – několikrát zaťukal, chvíli čekal a vešel, ale pokoj i koupelna byly prázdné. Rozhodl se však, že na něj počká. Nic jiného mu nezbývalo. Usadil se na chodbě vedle jeho dveří.

(...)

Jamie byl ale v tu chvíli někde úplně jinde, v Itálii, zaměstnaný natolik, že nedokázal myslet na nic jiného než na svůj úkol. Postával před napůl shořelým domem, z něhož stále ještě štehaly plameny. Hasiči pobíhali sem a tam a pokoušeli se zachránit co nejvíce.

Držel se za ruku se starším klukem před ním. Bylo to ale pouze kvůli tomu, aby ho stejně jako druhého chlapce nikdo neviděl. Věděli, že by tu někde mohl být jeden z Druhých, přestože si tím nebyli jistí. A proto mu s sebou dali hocha s talentem být neviditelný.

Sledovali celou situaci, prohlíželi si lidi postávají kolem, snažili se najít cokoliv, co by je mohlo přivést k tomu, co se na místě stalo.

Popošli spolu blíže a zády se opřeli o bok sanitky. Jamie věděl, že tohle nemohla být náhoda. Takovéhle náhody se nikdy nedějí. Ale museli mít důkazy.

Přitiskl se k autu blíž, aby do něj nenarazil muž probíhají kolem. Povzdechl si. Z domu zatím nevynesli žádného člověka – mrtvého ani živého, což bylo svým způsobem dobře, ale i špatně.

A pak se ve dveřích objevil hasič, celý černý od kouře, který v náruči nesl něčí tělo. Zprvu Jamie nedokázal rozpoznat, kdo by to mohl být, následně však zjistil, že se jedná o mladého muže.

Položili ho na bílé lehátko, avšak jediné, co pro něj mohli udělat, bylo konstatovat čas a datum úmrtí. Vlasy na temeni hlavy měl slepené zaschlou krví, zápěstí levé ruky trčelo v nepřirozeném úhlu od těla.

A tohle důkaz byl. Jamie ho totiž poznal. Jednalo se o jednoho z Nich, o jednoho z těch Druhých. Už se s ním setkal. Tehdy to byl zápas o čas – musel najít jednoho člověka, o kterého měli Druzí zájem, dřív, než ho najde on. Byl bohu vděčný za svůj dar. Úkol splnil.

Vytáhl z kapsy fotoaparát a ve chvíli, kdy si byl jistý, že nikdo zvuk spouště neuslyší, vyfotil jeho bledý zsinalý obličej, pak dům a lidi kolem, kdyby mezi nimi náhodou byl někdo další, koho neznal.

Ještě jednou si prohlédl celé místo. Jossův otec ani matka v jejich domě nebyli, což mohlo znamenat jen jediné.

Přemístil se zpět na základnu.

(...)

Nevěděl, jak dlouho už čeká. Několikrát si přesedl, tvrdá podlaha přeci jen začínala být po delším sezení trochu nepohodlná. V jednu chvíli se přistihl, jak spí, s hlavou nakloněnou na stranu, a okamžitě se leknutím probral.

Uslyšel kroky. Vstal a nedočkavě se díval směrem, z něhož se ozývaly.

Zpoza rohu vyšla Violette, tentokrát sama. Když spatřila Josse, překvapeně povytáhla obočí.

Zklamaně si v duchu povzdechl. Potřeboval Jamieho. I když mu nevěřil, zdál se mu mnohem důvěryhodnější než zaslepená Violette.

„Čekáš na... Jamieho?“ zeptala se. „Teď tu není, odvolali ho. Ale... měl by se každou chvíli vrátit.“

„Dík,“ vypravil ze sebe a odkašlal si. „Promiň, jak jsem... hm... zvyšoval hlas v tělocvičně,“ snažil se působit normálně.

„To je dobrý. Už je ti líp?“

Přikývl, přestože to byla lež. Předtím mu lépe bylo, po otevření dopisu už ne. „Řekl mi něco o mámě a těch lidech, co po mně šli,“ prohodil jen proto, aby hovor nevázl.

Violette se na jeho chvání něco nelíbilo.

„A nechceš... vědět ještě něco? Něco, co ti třeba Jamie neřekl?“

Joss se pokusil vypadat zamyšleně, jako by skutečně přemýšlel, jestli ho něco takového nenapadne.

„Myslím, že zrovna teď asi... nic.“ Pak se na ni usmál. „Ale kdybych chtěl něco vědět, tak... můžu za tebou přijít?“ zatvářil se trochu nejistě. Doufal, že mu to uvěří. Nebyl příliš dobrý herec.

Přimhouřila oči a lehce našlupila pusu, když to říkal. Jeho divné chování ale přisoudila tomu, že toho je na něj teď příliš mnoho.

„Samozřejmě, že můžeš,“ oplatila mu upřímný úsměv. „Slíbila jsem ti to přeci, ne?“

„Děkuju. I když...“

„Hm?“

„Co umí Ariadne? A její otec. Co oni mají za schopnost? Je to něco jako... ovládání myšlenek?“

„Telepatie,“ přikývla Violette. „Celá jejich rodina jsou telepati. Jsou hodně nebezpeční, viděl jsi, co se mnou i s tebou udělala Adne, a to je to teprve začátečnice, když to tak řeknu. Její schopnost ještě není pořádně rozvinutá. A pak její otec. Vzpomínáš? A v rodině mají mnohem silnější telepaty,“ povzdechla si.

„Jak silnější? To vůbec jde?“ lehce se při té myšlence zachvěl.

Skousla si ret. „Bohužel to jde. Měla jsem to štěstí a ještě se s žádným nesetkala.“

Chvíli mlčky stáli.

„Tak já už půjdu. Kdyby něco, tak pokoj mám kousek odsud, v tomhle patře. Nad klikou je modrou fixou načmárané sluníčko,“ usmála se. „To Lili,“ odpověděla na Jossův pobavený pohled a odešla.

Zhluboka se nadechl. Teď, když nebyla se Scottem, mluvila jinak, chovala se jinak. Víc mile a příjemně. Ale i přes to se jí svěřit nemohl.

„Baf!“ ozvalo se za ním.

Měl pocit, že jeho srdce párkrát vynechalo a následně začalo tlouct jako o závod. Škubl sebou a otočil se. Spatřil Jamieho. „Tohle už mi nikdy nedělej,“ vydechl z části stále šokovaný jeho náhlým zjevením.

Jamie omluvně rozhodil rukama.

„Promiň. Ale myslel jsem si, že ze mě nedostaneš infarkt, tak jsem to zkusil,“ zubil se.

„No jednou z tebe infarkt rozhodně dostanu,“ ujistil ho.

Jamie Josse pozval dál.

„Tak copak potřebuješ? Nečekal jsi tu dlouho, že ne?“

Joss zavrtěl hlavou. „Ne, čekám jen pár minut.“ Malá lež neuškodí, myslel si při tom. „Chtěl bych si zavolat. Rodičům. Chtěl bych se jich zeptat na to, jak jsem se k nim dostal. A na pár dalších věcí.“

Jamie při slově rodičům posmutněl a Joss si toho všiml. Zamračil se.

„Co se stalo?“ skoro zašeptal. Tušil, že uslyší špatné zprávy. Takže to všechno bude pravda. Jeho matka a otec... „Co se stalo?!“ řekl znovu, tentokrát důrazněji.

Jamie si přejel rukou po obličeji a sklopil pohled. Nedokázal se Jossovi podívat do očí.

„Váš... váš dům shořel. A tvoji rodiče... oni...“ zhluboka se nadechl a vzhlédl. „Pohřešují se.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování