OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany - 4. kapitola

02.03.2012 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 294×

Chtěl bych vás - všechny, co stále ještě čtete tuhle povídku - poprosit o trochu schovívavosti. Jossovo chování možná nebude uvěřitelné, ale mně už se to nechce přepisovat. Tak doufám, že si to i přesto užijete. :)

Probouzel se pomalu, postupně si začal uvědomovat, kde se nachází, jak se sem dostal, co se mu přihodilo – to vše se mu v útržcích vracelo. Částečně smířený s vývojem situace se posadil a poprvé se rozhlédl po pokoji. Byl zařízený skromně, vedle postele stál noční stolek, pod zataženým oknem psací stůl s židlí a jedna masivní skříň.

Všiml si hromádky oblečení na stole, přišoural se k němu a věci si prohlédl. Černé triko s krátkým rukávem, džíny a nějaké spodní prádlo. Museli to sem dát, když jsem spal, proběhlo mu hlavou. Všechno mu perfektně padlo.

Promnul si oči a po paměti si trochu poupravil vlasy, neviděl tu totiž žádné zrcadlo. Pak ho upoutal černý, težký závěs zakrývající okno. Kolem něj prosvítalo trochu světla. Vzal drsnou látku do ruky a poodhrnul ji stranou. Do očí ho bodlo ostré denní světlo odrážející se od bílého sněhu. Okamžitě ji vrátil zpět.

Sníh? podivil se zmateně. My... nejsme v Itálii? S tím závěs rozhrnul celý. Pokoj se rozzářil, jen on tam ztuhle stál, dlaně na očích. Bolest pomalu odeznívala. Spustil ruce podél těla a zamžoural ven. Sněhová přikrývka se rozkládala všude, kam jen dohlédl. Vše leželo pod bílou vrstvou, nikde neviděl žádnou zeleň, jen hnědé kmeny jehličnanů.

Fascinovaně hleděl z okna. Byl to jeho první sníh, přestože někde hluboko uvnitř sebe cítil, že to není pravda. Šťastně se usmíval, s obličejem přilepeným ke sklu se kochal tou nádherou, když jeho žaludek hlasitě zaprostestoval, že si ho nevšímá.

Vyšel ven z pokoje a rozhlédl se chodbou. Na jednom konci bylo schodiště, rozhodl se tedy, že to zkusí v nižším patře.

Procházel rozlehlý dům a nemohl nikde nikoho najít. S povzdechem se zastavil ve... vstupní hale? troufl si odhadnout, a posadil se na dvojité schodiště.

„Jossi?“ uslyšel za sebou pisklavý hlásek. „Copak tady děláš?“

„Ah, Lili,“ usmál se na holčičku a trochu jí pocuchal vlasy. „Hledám kuchyň. Mám šílenej hlad.“

Liliane se zazubila a chytila ho za ruku.

„Tak to ti pomůžu. Taky bych si něco dala.“ Párkrát zatočili a ocitli se v menším pokoji, kterému vévodil dlouhý dřevěný stůl, kolem něhož bylo postaveno snad dvacet židlí.

Lili se posadila a Joss si sedl vedle ní. Ze dveří na druhém konci místnosti se hned na to vynořil malý, prostorově výraznější pán s bílou čepicí na hlavě a stejně barevnou zástěrou. „To je pan Michel, on nám tu vaří, víš?“ obeznámila ho dívenka.

„Copak byste si dali?“ zeptal se jich muž mile a trpělivě vyčkával na odpověď.

„Já bych si dala vafle, s medem a... marmeládou. A horké kakao. A ty?“ otočila se na Josse. Ten jen pokrčil rameny.

„Tak... vafle, jako Lili, ale k nim jedno piccolo, prosím.“

Znovu osaměli.

„Jak se ti tady u nás líbí?“

Joss se nadechl. „No... máte to tu moc hezké. Ale je to takové... prázdné. Na chodbách jsem nikoho nepotkával.“

„Moc lidí se v tomhle křídle nezdržuje, víš? Tady jsou pokoje, sklady, kuchyň a takový věci. A taky tu moc lidí nezůstává dlouho. Nemají rádi zimu. Nejsou odsud,“ pokyvovala hlavou.

„A kde to vlastně jsme?“

„Ve Finsku.“ Joss nevěřícně vykulil oči. „Ale já to tady mám ráda. Stavím si sněhuláky a s bráškou se koulujeme a chodíme bruslit na zamrzlý jezera. Někdy bys taky mohl jít s náma, co ty na to? Jamie má nějaký brusle navíc. A kdybysme žádný nenašli, tak ti je třeba koupíme k Vánocům,“ zachichotala se. „Co myslíš?“

„No... popravdě... nikdy jsem na bruslích nestál,“ přiznal se zahanbeně, ale Lili jen zavrtěla hlavou a prohlásila, že to nevadí, protože všechno je jednou poprvé. A ona ho to naučí.

S úsměvem poděkoval. Pak si vzpomněl na něco, co chtěl udělat. „Nevíš, kde bych mohl najít Violette?“

„Mylím, že vím,“ řekla Lili zamyšleně. „Půjdeme ji najít po svačině? Bude asi v tělocvičně.“

Joss pobaveně povytáhl obočí. „Vy tu máte i tělocvičnu?“

„Máme. Já do ní moc nechodím. Oni tam totiž cvičej nějaký bojový sporty a tak. Ale Violka tam tráví spoustu času, když tu je na návštěvě.“

Po jídle Josse zavedla do telocvičny. Rozkládala se pod celým domem, obrovská místnost podepřená tuctem mohutných sloupů, s šedými kamennými stěnami. Uprostřed toho všecho kolem sebe kroužily dvě postavy, obě celé v černém.

Joss zaslechl dívčí smích, jedna z postav se pohnula a zaútočila na druhou. V té první poznal Violette. Druhý byl muž středního věku, kterého nikdy v životě neviděl.

„Já jdu,“ oznámila mu Lili. „Měj se. A někdy si spolu půjdeme zabruslit,“ zamávala mu a odcupitala.

Povzdechl si a otočil se k zápasící dvojici. Violette stála za mužem a držela mu u krku dlouhý a na pohled velice ostrý nůž. Pak ustoupila a uvolnila si vlasy z culíku, aby je vzápětí mohla opět svázat gumičkou.

„To je on?“ ozval se neznámý a zkoumavě si Josse prohlédl.

Violette překvapeně zvedla hlavu. Když se střetla s Jossovým pohledem, usmála se. „Jo,“ zasunula nůž do pouzdra a došla až k němu. „Jossi, tohle je Scott, Scotte, Joss.“ Podali si ruce.

Scott... jeho jméno už jsem někdy slyšel. Neříkal ho Jamie? přemýšlel, zatímco Scott prohlásil: „Rád tě poznávám. Budeš rozhodně... zajímavý přírůstek do naší rodinky,“ ironicky se ušklíbl tak, aby to Violette nespatřila.

„Taky vás rád poznávám,“ řekl ze slušnosti a zamračil se. On se mi nelíbí, já se mu nelíbím. Alespoň jsme na tom stejně. Zato Violette se očividně líbil, protože zářila jako sluníčko, když si stoupla po jeho boku.

„Co jste to tady dělali?“ pokusil se najít téma k hovoru. Nesnažil se ani nasadit přátelský tón, což ale Violette přeslechla, zatímco Scott si toho všiml a koutky se mu zvedly v pobaveném úsměvu.

„Přátelský zápas,“ pokrčila Violette rameny.

„Učil jsem ji nové finty.“

„Cože? To není pravda,“ zasmála se a šťouchla ho do ramene. „Byl to jenom přátelskej zápas. Ale jinak ano, Scott je něco jako můj učitel.“

„Bojových umění,“ přikývl Joss. „Takže takhle jsi omráčila ty dva v obchoďáku.“

Skousla si spodní ret. „No... víš... já jsem je tak trochu neomráčila. Musela jsem... musela jsem je zabít.“

Šokovane vydechl. „Cože? Za... zabít? Tys je zabila?! A lhala jsi mi?“

„Ale pro tvoje dobro. Myslíš, že by ses hnul z místa, kdybych ti řekla, že jsou oba mrtví? A navíc... nemohla jsem riskovat, že by to hned někomu nahlásili. Kdyby se probrali. Bylo to nutný,“ snažila se ospravedlnit.

A pak se do toho vložil Scott. „Jossi, Violette udělala to nejlepší, co v tu chvíli udělat mohla. Chránila tě.“

„A kvůli tomu museli umřít?“

„Byli to nepřátelé. Pochop, že by to byli buď oni, nebo ty.“

V tu chvíli ho začal nenávidět. Nevěděl proč, možná to bylo v jeho očích, v tom, jak se choval, jak na něj povýšeně hleděl, Violette po boku. Tu Violette, o níž si myslel, že by mohla být jeho dobrá kamarádka. A ona se k němu otočí zády a přidá se k takovému... –! „Jo? A proč bych to teda měl bejt já? Proč mě chtěj? Co po mně sakra chtěj?!“ začínal být lehce nepříčetný.

Oba mlčeli.

„Jsem úplně obyčejnej kluk. Nikdo výjimečněj. Nemám žádnou schopnost! Ani nic takovýho. Nemám ani rodiče, jsem v naprosto cizí zemi a neznám tu skoro vůbec nikoho! Sakra!“ zavrčel, praštil do zdi a odešel.

Ticho, které nastalo po Jossově odchodu, prolomil až Jamie slovy: „Tak já radši půjdu za ním.“ Objevil se u nich přesně ve chvíli, kdy Joss začal křičet na celý dům. A dohnal ho až u schodiště do prvního patra.

„Jossi, počkej,“ zavolal za ním lapajíc po dechu. „Tak čekej,“ přemístil se před něj a donutil ho tím zastavit. „Jossi...“

„Nech mě být,“ zavrčel na něj a obešel ho.

„Jossi,“ pevně ho chytil za ruku.

„Co?“ vyštěkl. „Jdeš mi říct, že to bude dobrý nebo co?“

Překvapilo ho to. Ale necouvl, přestože mu to bylo nepříjemné a viděl, že Joss o něj nemá zájem. „Půjdeme ke mně do pokoje. Řeknu ti všechno, co vím. A co ti říct můžu. Dobře?“

„Jasně,“ odfrk, ale po chvíli ho následoval.

Jamieho pokoj nebyl daleko. Byl větší než pokoj pro hosty, v němž bydlel Joss. S prostornou postelí, pohodlnou pohovkou, plazmovou televizí, novým stolním počítačem, dvdčkem, poličkami plnými knížek a her na playstation, vypadal jako ráj.

Posadili se na pohovku. Jamie ze stolku vytáhl misku s popcornem a nabídl Jossovi, ten rázně odmítl.

„Tak jo. Chceš teda vědět, kdo jsi? Kdo jsou tvoji rodiče, viď?“ Joss povytáhl obočí a semknul rty do úzké linky. „Dobře. Takže... tvoje máma se jmenuje Ivonette Lairial. Je to léčitelka. Tvůj otec... tak toho neznám, nevím, kdo to je. Ale podle všech jsi měl zdědit schopnost po své matce.“

Joss vzhlédl. „Zdědit? Já nic takového neumím. Už jsem vám to sakra snad jednou říkal ne?!“ lehce zvýšil hlas.

„Klid, klid. Třeba umíš, jen o tom nevíš,“ uklidňoval ho. „Já bohužel nevím, jak to zjistit.“

„Skvělý. A kdo ví jak to zjistit?“

Zaváhal. Pak se ale rozhodl odpovědět. „Tvoje matka. A... ehm... Scott.“

Joss zaťal ruce v pěst. Scott. Nahlas se nadechl. „Scott...“ prohlásil, pak mnohem hlasitěji pokračovat. „Ten namyšlenej debil...“

Jamie si od něj pro jistotu poposedl trochu dál. „No... když ho poznáš, tak pochopíš, že není zase tak... špatnej, jak na první pohled vypadá,“ pokusil se ho přesvědčit, ale nepovedlo se mu to, obzvlášť když v to nevěřil ani on sám.

Joss vstal a začal přecházet sem a tam po malém prostoru mezi pohovkou a postelí. „A kde je moje... matka,“ vyslovil to slovo jako něco cizího, čemu nemohl přijít na chuť. A Jamie se mu nedivil. Netušil, jaké by to mohlo být, najednou zjistit, že jeho rodiče nejsou jeho, že ho máma jako malého jen tak odložila...

„No, to je věc, kterou ti neřeknu, protože to nevím. Takovéhle věci vědí jenom starší členové, kteří rozhodují o akcích a o tom, co se bude dít. Ale táta říkal, že pro tvou mámu osobně dojde a přivede ji sem. Jen že prý nemůže říct, jak dlouho mu to bude trvat.“

„Aha.“

„Ale nedělej si s tím starosti, ano? Tvoje máma má venku nějaký úkol a hned, jak ho dokončí, se uvidíte,“ pokusil se Josse povzbudit. Nezabralo to.

Přešel k oknu a podíval se ven. Jak mi mohla něco takového udělat? Tohle by se nikdy nestalo, kdyby mě nedala... k adopci. Nebo jak to bylo. Vsadím se, že jsem jí ukradený. Jinak by se mě přeci nezbavovala, ne? honilo se mu hlavou. Povzdechl si. Bolela ho hlava, cítil se vyčerpaně.

„Jamie?“

„Ano?“

Zahnal slzy, které se mu hrnuly do očí. „Ti, co po mně šli... proč po mně šli?“ rozhodl se zavést hovor na jiné téma.

Jamie se zamyslel. Chvíli Josse ostražitě pozoroval, usoudil však, že nejhorší už ho přešlo. „Oni... loví talentované lidi a pak si z nich dělají... otroky, když to tak řeknu,“ pozastavil se a čekal. Žádný výbuch emocí. „Budujou si armádu. A zrovna léčitelé... máme za to, že jsou všichni s námi, což znamená, že nemají ani jednoho. A oni nějakého chtějí,“ opět udělal malou pauzu. „A my se jim v tom snažíme zabránit, chránit lidi se schopnostmi a dostat je na naši stranu dřív, než je dostanou oni.“

„Já... už je mi líp,“ ujistil ho Joss. „Divná společnost, která chytá lidi se schopnostma?“ řekl a myslel si při tom: Hlavně klid, Jossi.

„Je to šílený, co?“

Joss se zhluboka nadechl. „Jo. To teda je.“ Pak si promnul oči a podíval se na Jamieho. Začal pociťovat první náznaky zvědavosti. „Co má Violette za schopnost?“ Ale napadla ho i jiná myšlenka. Co když jsou tihle moji zachránci vlastně ti špatní?

„No... to se těžko vysvětluje,“ poposedl si. „To bys prostě musel vidět. Je to něco jako...“ rozhodil rukama. „Dalo by se tomu říct svalová paměť. Rychle se učí... třeba bojová umění, ale třeba i... jak hrát basket a takové věci. Jí prostě... stačí vidět, jak jsi něco udělal a zvládne to. Je to dobrá schopnost. A taky je tak trochu schizofrenik,“ zasmál se a v duchu si oddychl.

Joss nechápavě povytáhl obočí.

„Všiml sis někdy, že se jí občas mění barva očí?“

V tom skladišti, proběhlo mu hlavou. Takže to nebyla halucinace? „Ony jí... zmodraly...?“ zkusil to a donutil se posadit zpět na gauč.

Jamie důležitě přikývl. „Jop. Normálně je má zelený. Ale když se rozčílí, má špatnou náladu nebo se chystá bojovat, tak to jí zmodrají. Mluvil jsem o tom s tátou a on říkal, že to je prý projev kombinované schopnosti. Jakože... když máš oba rodiče talentované, tak můžeš zdědit talent buď po jednom, nebo po obou. A ona měla asi jednoho rodiče s nějakou schizofrenickou schopností.“

Chvíli nepřítomně zíral před sebe. „No...“ podrbal se na zápěstí. „Zvláštní.“ Dozvídal se spoustu nových věcí. A zjišťoval, že ho ten svět, do kterého se dostal, začíná fascinovat. Od malička měl rád knížky o magii, nadpřirozenu, bájných bytostech... a právě se dozvídal, že je součástí něčeho takového.

Měl chuť začít křičet, že se dočista zbláznil.

Zhluboka se nadechl a vydechl. „Asi budu potřebovat pořádnou sprchu.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany - 4. kapitola: