OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany - 1. kapitola

05.01.2012 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 335×

Znovu si povzdechl. Cítil, jak ho přemáhá spánek. Ani pištění průvodkyně ho už neudržovalo vzhůru, což bylo co říct, jelikož měla tak vysoko postavený hlas, že se bál, že se tabulky barevného zdobeného skla ze sedmnáctého století každou chvíli roztříští na malé kousky.

Výlet nebyl povinný, kupodivu však jela celá třída, přestože jejich třídní několikrát zdůrazňovala, že kdo nechce, jet nemusí. Joss by nejel nebýt toho, že jemu i ostatním dějepisář slíbil snížení známky. To se vždy hodí, když vám vychází pětka.

Podíval se na display mobilu. Byli tu přes čtyři hodiny. A to bylo moc i na učitele dějepisu, který se v polovině prohlídky někam vytratil a nikdo ho nemohl najít.

Vysvobozeni byli až kolem odpoledne. Dostali ještě půl hodiny rozchod s tím, že se všichni sejdou před autobusem, a tak si Joss došel do nejbližšího obchodu, což bylo v tomto případě velké nákupní centrum, a zrovna si vybíral, jestli si koupí horkou čokoládu nebo kávu, když na něj padl stín. Otočil se. Ty stíny byly dva, měřily snad dva metry, na sobě černé obleky, v uchu sluchátko, u pasu vysílačku.

„Mohl byste jít s námi?“

Joss si okamžitě pokusil vzpomenout, co mohl provést. „Já?“ vyrazil ze sebe po chvíli nejistě. „Nic jsem neudělal!“

„Samozřejmě,“ prohlásil jeden tónem, který dával najevo, že mu nevěří ani nos mezi očima. „Přesto byste jistě mohl jít s námi. Je to jen rutina, za minutku dvě budete opět... volný.“

Při posledním slově se Joss zachvěl. Nic horšího se mu stát nemohlo. „A mohli byste mi říct, proč bych s vámi měl jít?“ pokusil se znít sebevědomě, ale moc mu to nešlo.

„Máme podezření, že jste odcizil jistý předmět.“

„Cože?“ vydechl. „Šel jsem si jen koupit kafe.“

„Pojďtě s námi.“

„Jossi!“ vykřikl dívčí hlas netrpělivě, ucítil, jak ho někdo chytil za ruku a rychle vlekl pryč. „Sakra dělej,“ sykla Violette. „Dostávám tě z průšvihu.“

Vzpamatoval se a přidal do kroku. Byl jí za to vděčný, i když si postupně začal uvědomovat, že z tohohle by mohli mít mnohem větší problém. A taky že měli. Muži v černém je zastavili před východem, zatarasili cestu vlastními těly a založili si ruce na prsou.

„Pojďtě s námi. Oba.“ Pokus o milý tón zmizel.

Violette téměř neslyšně zaklela, ale tvářila se nechápavě, jako by si jich všimla až teď a netušila, o co jde. „Omlouváme se, ale čekají na nás. Máme zpoždění. A Joss si chtěl jen koupit kafe.“

Ať na to skočej, proběhlo mu hlavou. Ať na to prosím skočej!

Oni si bohužel stáli nekompromisně za svým. „Přesto byste mohli na minutku s námi.“ Nebyla to otázka ani oznamovací věta, byl to rozkaz. A oni byli místní ochranka. S tím se prostě nedalo nic dělat. A tak šli.

Joss poraženecky svěsil ramena. Bylo to čím dál tím lepší. Kdybych se na to kafe vykašlal! Sakra, jedno pitomý kafe. A to jsem ho ani moc nechtěl. Za tohle mi ta čtyřka vážně nestála.

Ocitli se v úzké chodbě lemované desítkami dveří. Do jedněch vešli. Místnost byla plná krabic, jak po obvodu, tak uprostřed se vršily jedna na druhé a vytvářely chaotickou změť.

Violette se rozhlédla. Zavřely se za nimi dveře. A do háje, pomyslela si.

„Jmenuješ se Josselien Fairth?“

Joss se zarazil. Jak mohli tak rychle zjistit jeho jméno? „No... ano,“ přiznal neochotně. Muži si mezi sebou vyměnili vědoucný pohled a se zlomyslným úšklebkem na tvářích se k němu opět otočili.

V tu chvíli ho něco srazilo na zem za hromadu beden. Slyšel klení, bolestné sténání a hekání, pak se ozvala série křupnutí a ticho.

Někdo se k němu rychlými kroky přiblížil. Ve svém zorném poli spatřil Violettin obličej. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zarazil se. Modrá z jejích očí pomalu mizela, až zmizela úplně, zůstala po ní jen čistá zelená barva. Zamrkal. Halucinace. Mám halucinace, usoudil a nechal si pomoct vstát.

Okamžitě byl otočen k východu, nedovolila mu se ohlédnout. Tušil proč. Periferní vidění sice občas lže, ale... ty dvě ležící a nehýbající se postavy si vymyslet nemohl. První, co ho napadlo bylo, že je zabila. To křupání... jako kdyby jim lámala vaz. Otřásl se.

„Pojď, rychle,“ pobídla ho.

Ne, ona... je zabít nemohla. Vždyť vypadá, že má problém unést i svůj vlastní batoh! Neodolal a zeptal se jí: „Co jsi s nimi udělala?“

„To teď není důležité. Zmeškáme autobus.“ A dál se s ním o tom odmítala bavit. Sem tam si všiml, jak pohledem rychle prozkoumala okolí. Když to udělala po sedmé, zastavil se. „Je to důležité. Sakra, pro mě to je důležité!“ zaťal ruce v pěsti. „Jsi snad nějaký můj bodyguard? Nebo... co to mělo bejt? A co byli ti chlapi zač? Jako ochranka moc nevypadali.“

Povzdechla si, ale mlčela.

„Co se to sakra stalo?!“ začínal být lehce hysterický.

Nechtěla mu to teď říkat. Viděla ale, že bude muset. „Ty dva chlapi šli po tobě, to jsi asi pochopil?“ Z jeho překvapeného výrazu pochopila, že nepochopil. „Prostě... šli po tobě. Důvod ti řeknu později, slibuju, teď na to prostě není čas. A já je omráčila, abychom mohli zdrhnout,“ zalhala. Byli mrtví. „Ale oni se brzo probuděj, chápeš? A jestli tady ještě budeme, tak budeme mít fakt velkej průšvih, Jossi. Mnohem, mnohem větší než si ty dokážeš vůbec představit. Takže bychom asi měli jít, co ty na to?“

Souhlasil. Byl zmatený, nic nechápal, měl o hodně víc otázek než předtím, ale souhlasil. Samozřejmě, kdo by chtěl mít ještě větší problém? On tedy rozhodně ne. A co se týkalo těch chlapů v černých oblecích, doufal, že už je nikdy nepotká.

K autobusu dorazili jako poslední, ale stále včas. Violette znovu nasadila svůj věčně přátelský úsměv a nezapomněla Josse upozornit, aby o tom s nikým nemluvil. Pak si přisedla ke svým kamarádkám a bavila se s nimi, jako by se opravdu nic nestalo.

To Joss nedokázal. Celou cestu zpět ke škole byl ponořený do svých myšlenek. Většina z nich byly otázky, na něž se snažil najít odpovědi. To se mu ale nedařilo, a proto si usmyslel, že si hned, jak vystoupí, Violette odchytne a všechno z ní dostane. Nějak...

(...)

Nadhodil si na zádech batoh a rozhlédl se po davech studentů. Neměli už žádnou další hodinu, takže se všichni začali pomalu rozcházet. Vykročil.

„Jossi?“ ozval se za ním podmanivý hlásek. Poznával ho. Ta dívka s ním chodila do třídy. Nejprve se otočit nechtěl, mířil za Violette, odhodlaný z ní vypáčit úplně vše jakýmkoliv možným způsobem, ale jeho nohy se samy od sebe zastavily a udělaly čelem vzad. Zbytek těla je následoval, a tak stanul tváří v tvář Ariadne Rio, jedné z nejoblíbenějších dívek na škole.

„Ahoj,“ pozdravila ho a usmála se.

„Ahoj...?“ povytáhl nechápavě obočí.

„Slyšela jsem, že umíš fakt dost dobře ájinu. A já z ní propadám,“ zaculila se. „Tak jsem si říkala, jestli bys mě třeba nedoučoval? Rodiče mi řekli, že si mám někoho sehnat. Samozřejmě by ti to platili,“ vychrlila ze sebe najednou.

Joss zaváhal. Řekl by ne. Později si pomyslel, že na tohle by nikdy neřekl ano, ale... ne v tu chvíli v jeho slovníku prostě neexistovalo. Strnule přikývl.

„Týjo! Vážně? Moc děkuju,“ políbila ho na tvář. „Mohl bys už teď? Nemáme už žádný další hodiny a čím dřív začněm, tím líp, co ty na to?“

Otevřel pusu. Chtěl říct, že čas samozřejmě má a že klidně můžou začít teď hned, ale někdo ho předběhl.

„Promiň, Adne, ale já s ním jdu dneska ven. Slíbil mi to. Takže si dej odchod,“ odpověděla Violette za Josse, ve tváři zvláštní neurčitý výraz. Postavila se naproti ní a vzpurně pohodila blonďatými vlasy.

Ariadne se zamračila a upřela na Violette soustředěný pohled. „Jdi pryč. Nech nás na pokoji. Nestarej se o nás a nevracej se,“ odsekávala každé slovo.

Viollette zmateně zamrkala. Vypadala, jako by vedla nějaký vnitřní boj, podvědomě tušíc, že nemá šanci vyhrát. Ale snažila se. Hlasitě se nadechla, otočila se a spěšně odešla. Déle už tíhu rozkazu snášet nedokázala.

Adne se opět zadívala na Josse. „Tak tedy začneme teď hned, hm?“ usmála se, vzala ho za ruku a vedla ke svému autu. Neodporoval jí. Byl jako loutka, se kterou si mohla dělat, co se jí zachce.

Zoufalá zelenooká dívka opodál vytáhla z kapsy svůj mobil a vytočila číslo jediného člověka na téhle planetě, který by mohl vědět, co s tím.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany - 1. kapitola: